Na dotazy četných čtenářů sděluji, že v Kartuziánském nakladatelství právě vyšla dlouho očekávaná kniha Infiltrace – Spiknutí ke zničení církve zevnitř amerického katolického autora (žurnalisty, obránce života, podcastera a nejnověji také prezidentského kandidáta) Taylora Marshalla s předmluvou biskupa Athanasia Schneidera. K dostání je v distribuční síti Kosmas i na mnoha e-shopech. Doporučuji objednávku přímo na e-shopu Kartuziánského nakladatelství (www.kartuzianbrno.cz) s dopravou zdarma (a navíc tím podpoříte přímo vydavatele).

Donedávna byla kniha v distribuci i v síti Karmelitánského nakladatelství, včetně e-shopu. Připouštím, že jsem se tomu divila, ale vzhledem k tomu, že Karmelitánské nakladatelství běžně prodává nekatolické knihy typu Příběhy rabiho Nachmana či díla Jiřiny Šiklové a odsouzeného heretika Hanse Künga, jsem se domnívala, že se pod střechu všeobjímající tolerance vešla i Infiltrace. Chyba lávky. Z nabídky e-shopu už stihla zmizet a podle zpráv několika čtenářů se v některých prodejnách prodává takříkajíc „pod pultem“. Vystavena není, ale na přímý dotaz se zázračně objeví…

Lucie Cekotová

Ukázka z knihy:

Tři roky poté, co měl papež Lev XIII. vidění ďáblů shromažďujících se u Říma, byla na římském náměstí Campo de’ Fiori vztyčena socha Giordana Bruna z Noly. Giordano Bruno byl dominikán, který ve svých kázáních veřejně popíral katolickou nauku o Nejsvětější Trojici, Kristovu božství, panenství Panny Marie, transsubstanciaci a věčnosti pekla. Patrně hlásal i panteismus, reinkarnaci a to, že všechna náboženství vedou k Bohu. Svaté oficium Bruna odsoudilo a roku 1600 byl popraven. Jeho sochu v Římě vztyčili zednáři na znamení své falešné filosofie a ambice získat vliv nad papežským Římem.

Papež Lev XIII. se proti „zbudování sochy proslulého odpadlíka z Noly“ vyslovil v encyklice Dall’alto dell’Apostolico. Papež pochopil, že vztyčení památníku je „dílem zednářů“, a označil ho za „urážku papežství“. Šlo o teologický symbol zednářské Alta Vendita: ať je tím, kdo zasévá semena zednářských ideálů, katolický kněz. Bruno byl maskotem jejich infiltrace. Autoři Alta Vendita hodlali nakonec zvolit papeže podle vzoru Giordana Bruna: panteistu, naturalistu, relativistu a univerzalistu. Alta Vendita doufala v papeže, který bude neochvějně učit, že pluralita a rozdílnost náboženství je výrazem moudré vůle Boha, který stvořil všechny lidi. Bude však trvat více než sto let, nežInfiltrace toho bude dosaženo.

[…]

Guiseppe Melchiorre kardinál Sarto (1835–1914) přijal jako papež jméno Pius X. na znamení toho, že jeho pontifikát bude navazovat na přísnou politiku jeho předchůdce Pia IX. Své první požehnání urbi et orbi papež Pius X. udělil směrem do nitra baziliky svatého Petra, k sekularizovanému městu Římu otočený zády. Tento akt symbolizoval jeho odpor proti sekulární italské vládě nad Římem a požadavek vrácení Papežského státu. O šest měsíců později vydal apoštolskou konstituci, jež provždy zakázala císařské veto při volbě papeže a uvalila automatickou exkomunikaci na každého vládce, který by se pokusil vnutit veto papežskému konkláve.

Méně známá je skutečnost, že prvním etnicky polským papežem nebyl papež Jan Pavel II., ale právě Pius X. – oba jeho rodiče byli polští přistěhovalci do Itálie. Byl druhým z deseti dětí a vyrostl ve velké chudobě. Latinsky se učil u faráře své farnosti a v patnácti letech přijal tonzuru, aby mohl pokračovat ve studiu v semináři a stát se knězem.

Ve věku třiadvaceti let byl Sarto vysvěcen na kněze. Když mu bylo devětačtyřicet, jmenoval ho papež Lev XIII. biskupem v Mantově. Světil ho kardinál Lucido Parocchi, biskup Pietro Rota a biskup Giovanni Maria Berengo. Sarto obdržel papežskou dispens, protože neměl doktorát. V roce 1893, kdy mu bylo padesát osm, ho papež Lev XIII. jmenoval kardinálem a zároveň benátským patriarchou. Deset let nato se stal papežem.

Papež Pius X. byl mužem bezchybné nauky a osobní svatosti. Po jeho smrti mohl „ďáblův advokát“ jmenovaný pro jeho kanonizační proces, jehož úkolem bylo odhalit v jehoživotě cokoli neuspořádaného, uvést pouze dvě známé „chyby“ Pia X.: kouřil jednu cigaretu denně a jeho každodenní tichá mše někdy trvala méně než dvacet pět minut. To byly jediné argumenty proti jeho svatořečení.

Papež Pius X. je oslavován za to, že podporoval časté svaté přijímání laiků a kanonický věk pro první svaté přijímání snížil z dvanácti let na sedm. Posvátnou liturgii miloval jakožto „účast na nejposvátnějších tajemstvích a na veřejné slavnostní modlitbě církve“. Papež upřednostňoval tradiční gregoriánský chorál a varoval, že „je zakázáno užívat v kostele klavíru, jakož i nástrojů hřmotných nebo rozmarných, jako bubnu, bubínku, činelů, zvonků a podobně“.

Jeho nejvýznamnějším přínosem katolické církvi bylo však jeho neoblomné potlačování modernismu. Katoličtí teologové devatenáctého století následovali racionalismus a protestantský kritický přístup k Písmu svatému a tím posouvali hranice katolické ortodoxie. Papež Lev XIII. to kritizoval jakožto liberalismus, avšak Pius X. toto hnutí označoval „modernismus“.

Pius X. pochopil, že svobodní zednáři se s katolicismem neutkají otevřeně, ale budou ho podkopávat zevnitř pomocí idejí. Tento vnitřní zednářský útok okamžitě identifikoval jako „modernismus“, zednářský naturalismus s katolickým nátěrem, který sám sebe ospravedlňuje tím, že se dovolává „vývoje dogmatu“.

Modernistická hereze usiluje o reinterpretaci biblických dějin, stejně jako katolické filosofie, teologie a liturgie, moderním prizmatem racionální vědy a poosvícenské filosofie.

Na první pohled to možná zní skvěle. Člověk se může tázat: „Copak by se katolická víra neměla přizpůsobit modernímu světu, aby byla přitažlivější? Necitoval snad svatý Pavel nekřesťanské filosofy? Neužíval svatý Augustin platónství? Nesmířil svatý Tomáš Akvinský Aristotela s evangeliem? Proč se nepokusit smířit s katolictvím i Kanta, Hegela či dokonce Nietzscheho?“ Apoštolové, církevní Otcové a scholastici „olupovali Egypt“ a často využívali spisy, myšlenky a příklady pohanů, kteří byli před nimi.

Modernismus však vznikl až po odmítnutí katolické intelektuální tradice. Sokrates žil před Kristem. Jeho filosofický systém nebyl protikřesťanský per se. Byl předkřesťanský. Totéž platí pro platoniky, aristotelovce a většinu stoických filosofů.

Avšak filosofie Kanta či Hegela je úmyslně postkřesťanská a snaží se katolickou víru nahradit něčím novějším a lepším. Modernismus tedy usiluje o nemožné: chce katolictví reinterpretovat v rámci moderního systému, který už křesťanství odmítá.

Podle Pia X. má modernismus tři rysy. První je kritická analýza a racionální „demytizace“ Písma svatého. Pro modernisty je Bible významnou sbírkou legend zkoncipovaných mocnými lidmi, kteří chtěli předat nějaké poselství. O existenci Noema, Abrahama, Mojžíše a Davida se pochybuje. Kvůli popisování zázraků se zpochybňují i všechna čtyři evangelia. V souladu s předpokládaným naturalismem zednářů modernismus odmítá všechno, co je skutečně nadpřirozené. Například když náš Pán Ježíš Kristus rozmnožuje chleby a ryby, jde ve skutečnosti o „zázrak sdílení“. Nejde o žádné nadpřirozené zvýšení množství jídla, které se dá sníst. Když Kristus vyhání démony, vysvětlí modernista, je to symbolické vyprávění o tom, že sužovanému lidu přinesl psychologický pokoj. Když Ježíš kráčí po vodě, jde jen o literární způsob popisující, že vítězí nad světskými nesnázemi. Říká-li apoštolům „toto je moje tělo“, žádá je tím, aby na něj vzpomínali. Chléb se nestává ničím nadpřirozeným. Všechno má přirozené vysvětlení.

Druhým rysem modernismu je sekularismus a univerzální bratrství. Svatý Tomáš Akvinský správně učil, že milost uzdravuje a pozvedá přirozenost. Řád reality je takový, že nadpřirozené vládne nad přirozeným. Jelikož modernismus všechno nadpřirozené odmítá, nejdůležitější místo získávají světské a politické záležitosti. Pojmy blaženosti a spásy se reinterpretují jako sekulární či politické cíle. Duchovní se tím redukují na politické aktivisty a papež degraduje pouze na jakéhosi inspirativního „kouče“ sekulárních národů. Jde o takové oddělení církve a státu, že církev už nemá ve veřejné sféře žádný význam. Náboženství je soukromou věcí.

Třetí zásadou modernismu je odmítání toho, co katolíci znali jako dobro (mravnost), pravdu (nauku) a krásu (estetiku). Pevný systém prvotního hříchu, všedního hříchu, smrtelného hříchu a odpuštění a uzdravení v Kristu se opouští. Propaguje se mravní relativismus. Modernisté říkají, že nauka musí být vždy „pastorační“, nikoli „pravdivá“. A to, co je tuctové, moderní a užitečné, vytlačuje monumentální umění, sochařství, architekturu a hudbu katolické církve.

Každý katolík žijící ve třetím tisíciletí okamžitě pozná dědictví modernismu, které stále rozkládá katolickou církev. Písmo se nečte vůbec, nebo se jeho smysl v homiliích ředí. Kolikrát jste slyšeli „Matouš to tak ve skutečnosti nemyslel“ nebo „Pavel to tak vlastně nepíše“? Papež a kardinálové se obecně redukují na propagátory globalismu, migrace a přerozdělování. Katolická morálka upadá. Z kazatelen se hlásá hereze. A kdysi nádherné kostely se upravují odstraňováním soch z presbytáře ve jménu pusté užitkovosti „bohoslužebného prostoru“.