Nesprávně aplikovaný ekumenismus a dialog s nekřesťany způsobil současné Katolické církvi nesmírné škody. Přitom nejde o to, zda má Katolická církev vést dialog s jinověrci. Zde je odpověď bezpochyby kladná. Jde však o to, jak ten dialog vést, aby jeho výsledkem byl růst Katolické církve díky přílivu konvertitů z řad jinověrců. Nesmí to být kapitulantský dialog, tedy dialog, při kterém se katolíci v zájmu dosažení jednoty zříkají jedině pravé katolické víry. Toto je zaručená cesta do pekla. Jedině správně aplikovaný ekumenismus návratu a nekapitulantský dialog s nekřesťany, který přivádí do Katolické církve konvertity z řad jinověrců, je skutečným požehnáním, ale i pravým posláním Katolické církve. O příklady správně aplikovaného ekumenismu návratu a nekapitulantského dialogu s nekřesťany z minulosti i současnosti není nouze.

Když Titanic po srážce s ledovcem v noci ze 14. na 15. duben roku 1912 začal nabírat do svých útrob vodu a bylo jasné, že na jeho záchranu není naděje, spolu s lodí se potápěl také anglický katolický kněz Thomas Byles. Vyrostl v protestantské rodině, ale 18 let před svou smrtí konvertoval ke katolicismu a nakonec se stal i katolickým knězem. Kromě něj zahynuli na Titanicu i další dva katoličtí kněží, Otec Juozas Montvila z Litvy a Otec Josef Peruschitz (Perušić), OSB, který se narodil chorvatským rodičům ve Straßlachu u Mnichova, ale Byles je nejznámější z katolických kněží, kteří našli smrt při potopení Titanicu. Dvakrát mu navrhli, aby nastoupil do záchranného člunu a zachránil si život. Byles však odmítl a do poslední chvíle zůstal věrný svému povolání. Zpovídal a rozhřešoval lidi a když se loď potápěla, s krucifixem v ruce se modlil růženec spolu s cestujícími, kteří se měli utopit spolu s ním.

Očitá svědkyně, irská imigrantka Agnes McCoyová, která katastrofu přežila, později ve své výpovědi pro New York Telegram mimo jiné uvedla: „Když Titanic šel ke dnu, Otec Thomas B. Byles stál na palubě a kolem něj klečeli katolíci, protestanti a židé.“¹

Jak úchvatný to musel být pohled! Katolický kněz vedl katolíky, protestanty i židy před tvář věčného Soudce. Modlil se za věčnou spásu duší těch, kteří měli zemřít spolu s ním, a připravoval je na setkání s Bohem. Excelentní příklad správně aplikovaného nekapitulantského katolického ekumenismu a dialogu s nekřesťany! Takové příklady se však stávají v každé době. I v současnosti.

Můj přítel, polský pavlín O. Konrad Blicharski, OSPPE, mi nedávno vyprávěl své vlastní pozoruhodné zkušenosti. Byl právě v nemocnici ve městě Vranov nad Topľou zaopatřovat pacienty a v jednom pokoji ležel těžce nemocný pravoslavný věřící, který si žádal duchovní zaopatření. Řekl však O. Konradovi, že by si přál pravoslavného duchovního. Na to mu O. Konrad řekl: „Podívejte se, chvíli by to trvalo, než bych vám zde přivedl pravoslavného kněze, ale já jsem teď tady. Volba je na vás.“ Ten pravoslavný věřící se neuměl rozhodnout a tak O. Konrad odešel z pokoje. Tehdy za ním na chodbu vyběhla sestřička a řekla mu, že ho těžce nemocný pacient prosí, aby ho zaopatřil. O. Konrad se tedy vrátil, vyzpovídal toho pravoslavného věřícího a připravil ho na smrt.

O. Konrad mi řekl i o jiných svých zkušenostech. Přišli za ním evangelíci s prosbou, aby je vyzpovídal. Řekli mu: „Víme, že nám nemůžete dát rozhřešení, protože nejsme katolíci, ale stejně bychom chtěli, abyste nás vyzpovídali.“ Takže je O. Konrad vyzpovídal bez udělení rozhřešení. Později za ním ještě několikrát přišli s podobnou prosbou další evangelíci.

Díky jinému mému příteli, řeckokatolickému knězi O. Ľubomíru Novákovi, jsem se dozvěděl zajímavé informace o zázračných uzdraveních na přímluvu svatého Šarbela Machlúfa z Libanonu. Můj přítel často navštěvuje poutní místo v Libanonu, spojené s působením tohoto uznávaného libanonského světce a pravidelně, jednou za měsíc, vysluhuje slavnostní liturgie, spojené s uctíváním relikvií sv. Šarbela a pomazáním posvátným olejem, který vytéká z těla tohoto světce a uzdravuje mnohé nemocné, kteří ho uctívají.

Před několika lety jsme se spolu s manželkou zúčastnili jedné takové liturgie, při které byl vystaven relikviář svatého Šarbela. Po liturgii následovaly modlitby a pomazání posvátným olejem svatého Šarbela. Ještě před skončením liturgie však O. Ľubomír vyprávěl o svých zážitcích z týdenního pobytu v Libanonu, který absolvoval krátce před zmiňovanou liturgií. Obzvlášť mě potěšily dvě informace, týkající se zázračných uzdravení na přímluvu svatého Šarbela. Počet zázračných uzdravení na jeho přímluvu začal podle slov O. Ľubomíra v posledním období výrazně narůstat. Za posledních několik let bylo těchto uzdravení více než za posledních několik desetiletí předtím.

Snad ještě zajímavější je fakt, že mnoho těchto zázračných uzdravení na přímluvu svatého Šarbela se odehrálo i mezi libanonskými muslimy, kteří tvoří v této zemi majoritu. Svatý Šarbel, který se stal mocným nástrojem v rukou Boha, uzdravuje muslimy na těle i na duchu, aby je mohl přivádět k Božímu Synu Ježíši Kristu. Bůh chce uzdravovat i nekřesťany a najde-li muslim v sobě sílu navštívit poutní místo katolického světce a s pokorou prosit o uzdravení, Bůh jeho dobrý úmysl nejednou odmění.

Není proto překvapením, že Katolická církev je v současnosti zaplavována přílivem konvertitů z islámu. Jedná se o masy bývalých muslimů z různých zemí světa.

Jak se při jedné příležitosti vyjádřil arcibiskup Paul Desfarges SJ, předseda Regionální biskupské konference Severní Afriky, do Katolické církve přivádí bývalé muslimy sám Ježíš Kristus, který se jim zjevuje ve snech.

Přitom Církev je nevyhledává, ale oni přicházejí sami. Jeden za druhým. Arcibiskup doslova uvádí: „Přicházejí, neboť hledají samy sebe, duchovně se rozvíjejí. Mnozí z nich, mnozí z nich, měli sen, vizi, která otřásla jejich životy. A právě po této události přicházejí a klepou na dveře Církve.“²

Asi 25 % muslimů, kteří se zříkají islámu a stávají se katolíky, vděčí za svou konverzi právě vizím a snům. Misionář David Garrison, který se zabýval výzkumem islámu a konverzí muslimů na křesťanství, uvádí ohromující fakta. Za prvních necelých 14 století existence islámu bylo celkem 15 hnutí, při kterých se velké skupiny muslimů staly křesťany. Garrison přitom definuje „hnutí“ jako skupinu nejméně 1 000 muslimů z určité komunity, „kteří nejen vyznávají svou víru v Krista, ale i potvrzují ji dobrovolným křtem. Jen za první dvě desetiletí tohoto 21. století však Garrison napočítal již 70 takových konverzních pohybů – téměř pětkrát tolik jako za předchozích 1400 let. A přestože je islám nejrychleji rostoucím náboženstvím na světě, obrovské množství muslimů dnes uvěřilo v Ježíše, mnozí z nich v uzavřených zemích prostřednictvím snů a vizí.“³

Je nezpochybnitelné, že katolická víra má nesmírnou přitažlivost pro jinověrce. V dubnu letošního roku informovala světová média o katolické konverzi amerického herce, komika, scénáristy a režiséra Roba Schneidera. Tento umělec, který připravuje film o turínském plátně, se o pocitech ze své konverze vyjadřuje v superlativech. Za vše mluví jeho slova: „Katolická církev pracuje pro mě, protože je nejblíže skutečným slovům Ježíše Krista.“⁴

Známý je i případ Bree Solstadové, bývalé pornoherečky a producentky filmů pro dospělé, která oficiálně vstoupila do Římskokatolické církve během Velikonoční vigilie v sobotu 30. března 2024. O svých pocitech po přijetí Nejsvětější svátosti dne 30. března 2024 napsala: „Když jsem přijala svou první Eucharistii na Velikonoční vigilii, celý můj život se změnil. Plakala jsem od velké radosti, když jsem poprvé přijala Ježíšovo Tělo a Krev a můj život už nebude nikdy takový, jako předtím.“⁵ Dnes tato bývalá pornoherečka prodává své ručně vyráběné růžence a těší se ze své katolické konverze.

Uvedené případy však vůbec nejsou ojedinělé. Katolická církev ve Francii a Belgii hlásí výrazný nárůst počtu křtů dospělých, který se za poslední dva roky téměř zdvojnásobil. Potěšitelné je, že „roste i počet konvertitů z islámu.“⁶

Nesmíme se bát kontaktů s jinověrci. Naším úkolem je přece nejen zachování katolické víry, ale také starost o růst počtu členů Katolické církve při zachování pravé katolické víry. Každý z nás je vlastně misionář, ať už dobrý nebo špatný. Každý na svém poli působnosti. Otec a matka jsou misionáři pro své děti, učitelé ve škole pro své žáky, atp.

Nesmíme se uzavřít a postavit kolem Katolické církve pomyslnou čínskou zeď z obavy před jinověrci. Právě naopak, musíme s odvahou vykonávat neformální misijní činnost. Jenže zde je bohužel třeba konstatovat, že oficiální struktury Katolické církve často selhávají na tomto poli. Přímo alarmující je situace Katolické církve ve Francii, jejíž oficiální hierarchické struktury nejen rezignovaly na evangelizaci mezi muslimy, ale nedokážou ani uspokojit všechny muslimské zájemce o konverzi. Naštěstí jsou zde organizace angažovaných katolíků, které podávají pomocnou ruku muslimům, přitahovaných katolickým učením. Jedná se o organizace jako Jésus le Messie, Mission Ismérie, Communauté de l’Emmanuel a jiné. Zvlášť potěšitelné je, že konvertité z řad muslimů, kteří vstupují do Katolické církve, se sami stávají skutečnými misionáři mezi muslimy. Patří k nim například Nadia Piccarreta, bývalá muslimka, která přijala křesťanství a v současnosti vyučuje katechezi na školách ve Francii. Ona sama říká: „Nemůžeme vylučovat muslimy z evangelizace.“⁷

Nevylučujme tedy jinověrce z evangelizace a neodmítejme a priori dialog v misijní činnosti Katolické církve. Nikdy však nezapomínejme na ostražitost a neustále zdůrazňujme tu nejdůležitější zásadu: jedině správně aplikovaný ekumenismus návratu a nekapitulantský dialog s nekřesťany, který přivádí do Katolické církve konvertity z řad jinověrců při zachování jedině pravé katolické víry, je skutečným požehnáním, ale i pravým posláním Katolické církve. To je, oč tu běží.

Poznámky: