Miluji Vánoce. Nejen kvůli oslavě narození Božího Syna, našeho Vykupitele a Spasitele. To je samozřejmé a to nejdůležitější, o tom není sporu, alespoň mezi námi křesťany. Teď se ale chci zaměřit na věci trochu víc „přízemní“, a to jsou vánoční dárky.

I v dobách komunistického útlaku jsme Vánoce slavili. A co si z dětství pamatuji, tak ve všech rodinách naděloval Ježíšek. I v těch totálně ateistických. Neznala jsem rodinu, kde by to bylo jinak. A to i přes masívní propagandu, že „Ježíšek neexistuje“ a přes snahy odvrátit lid od slavení Jeho narození výhradně k tomu konzumnímu stylu slavení Vánoc (viz např. písničku Vánoce, vánoce přicházejí). (Pozn.aut.: v dětství jsem rovněž byla ateistkou.)

Pamatuji si to radostné překvapení, kdy se někde ozval zvoneček… a v pokoji, kam děti před tím nesměly, se třpytil zářící stromeček s pravými svíčkami a prskavkami, a hlavně: byla pod ním spousta dárků. Bývalo to pro mě něco úžasného, tak jako asi pro každé dítě. Z informace, že toto radostné překvapení chystají rodiče dětem, jsem se nezhroutila, a naopak se ráda podílela na chystání této „pohádky“ pro mladší sourozence.

Později, už jako dospělá, jsem se setkala i s názorem, že není správné dětem lhát v tak zásadních věcech, hrát pro ně jakési divadlo a vykládat „bajky“ o Ježíškovi, co nosí dárky… Pak se prý naruší důvěra k rodičům a kdesi cosi… Ne, neinspirovala jsem se těmito zásadami a když byly děti malé, tak jsme pro ně také tuto „pohádku“ zahráli. Bývalo to úžasné, a žádné z nich se nezhroutilo při zjištění, že je to všechno tak trochu jinak. Naopak, starší syn byl rád, že se může podílet na našem „spiklenectví“ a pomáhat s překvapením pro malou sestřičku.

V rodině našich křesťanských kamarádů to bylo jinak. Vlastně stejně radostné, se spoustou dárků a zábavy. Ale dětem bylo odmala řečeno, že dárky si dáváme navzájem, protože se máme rádi. Jenže… jejich starší syn přišel ze školky s tím, že musí napsat dopis Ježíškovi. Prostě chtěl „pohádku“ jako jiné děti. Maminka se k tomu nakonec postavila rozumně a dopis Ježíškovi napsali a dali za okno. A dokonce v noci zmizel… prostě to přijala tak, že děti něco tajuplného chtějí.

Nabízí se otázka téměř filozofická: máme dárky od Ježíška nebo od sebe navzájem? Dobře…, koupíme je za svoje peníze, které jsme si (snad poctivě) vydělali. Ale od koho máme inteligenci, schopnost pracovat a také to štěstí, že žijeme v zemi, kde se Vánoce mohou slavit? Všechno tohle máme od Boha. A není samozřejmé to mít. Jsou lidé nemocní, postižení, chudí, neschopní pracovat, žijící v problémových rodinách plných násilí a zanedbávání. Znám mladou dívenku, jejíž rodiče jsou sektáři. Vyprávěla mi, jak je jí nesmírně líto, že doma nesmějí slavit Vánoce, dokonce ani narozeniny. Jak smutné to pro ni musí být! Však už také plánuje, že hned po dosažení plnoletosti se osamostatní a už teď si alespoň prohlíží výlohy s ozdobami… a těší se na svůj první stromeček. Víru nemá… zážitky ze sekty jsou pro ni natolik traumatizující, že bude zázrak, pokud v pravého Boha uvěří…

Ne, nebudu jiným rodinám předepisovat, jak se k tomu mají postavit. Každá rodina má své zvyky a své zásady. Jedna z mých životních zásad je: „Nedělat z toho větší kovbojku, než jaká to je.“ Čili nadměrně situaci nedramatizovat. Ať už si dáváme dárky sami nebo je „nosí Ježíšek,“ jde přece hlavně o to, abychom se měli rádi a tyto krásné svátky oslavili důstojně. V druhém případě zní otázka, kdy dětem říct, jak to ve skutečnosti je? Je vhodné říct pravdu ve chvíli, kdy se dítě zeptá. Pokud se ptá, už je nejspíše zralé na „dospělou“ odpověď. A pokud se nezeptá, asi bych doporučila toto „odhalení“ než půjde do školy. Když tam budou vyrábět dárky pro rodiče, aby se mu ostatní děti nesmály, že „ještě věří na Ježíška.“

Závěrem si dovolím říct, jak Vánoce slavíme my: samozřejmě, a to dětem říkáme odmalička, jde především o oslavu příchodu Božího Syna na svět. Proto také chodíme do kostela, ke svátostem a modlíme se. Ale oslavy mají i ten „světský“, přízemnější rozměr. Ano, míváme svátečně vyzdobený byt, krásný stromeček, pravé svíčky a prskavky (hasící přístroj je za skříní, ale zatím nebyl potřebný). Různé dobroty, cukroví a dárky. Dávno už si dáváme dárky sami. A snažíme se dělat jeden druhému radost. Dotaz: „Co byste chtěli od Ježíška“ považujeme za úplně normální. I když to jde tak trochu přes naše prostřednictví. Vše dobré máme od Ježíška. I ta pozemská dobra, k nimž dárky patří. Tím také oslavujeme dobrého Boha, který nás má rád. Ježíš Kristus přece přišel na svět proto, aby lidstvo vykoupil a spasil. Ale také nás učí, že se už zde na zemi máme mít rádi, prokazovat si lásku a milosrdenství. A k tomu ty dárky také patří.

Přeji všem krásné a požehnané Vánoce!