Existují hříchy celých národů? Hřešit může přece pouze jednotlivec, tak mi určitě někdo namítne! Jenže v Písmu sv. na mnoha místech máme upozornění na hříchy izraelského národa, na jeho nevěrnost smlouvě, kterou uzavřel s Hospodinem. Božský Spasitel plakal nad Jeruzalémem, když předpovídal jeho zkázu za to, že Ho většina židovského národa nepřijala jako Boha a Mesiáše, ačkoliv toto mohli všichni jasně rozpoznat z jeho absolutně bezhříšného života, zázraků a skvostné nauky.

Jestliže je některý závažný hřích páchán většinou nějakého národního společenství, stává se národním hříchem a svolává Boží tresty nejen na jednotlivce, kteří se ho dopouštějí, ale na celý národ. Tyto Boží metly mohou být zmírněny nebo i odvráceny pouze tehdy, když v daném národě se vyskytne menšina, jež jasně odmítá hřích většiny svých krajanů, vystupuje proti němu a činí za něj pokání. Jde o pověstných Abrahamových „deset spravedlivých“, kvůli nimž měla být Sodoma, pokud by se tento počet v ní nalezl, ušetřena zničení.

Pod tímto úhlem pohledu se musíme ptát, jestli také Čechové mají své „národní“ hříchy, které – řečeno biblicky – „volají o pomstu do nebe“. Tady nutno říci, že je má každý národ, proč by tedy český měl být výjimkou?

Ano, prvním těžkým hříchem bylo již ve středověku husitství s jeho genocidou katolíků. V novověku potom v 19. století v epoše českého národního obrození se začala především česká inteligence odvracet od pravé víry Kristovy a velebit husitské zločiny. To vyvrcholilo r. 1918, kdy většina národa odepřela věrnost a poslušnost legitimnímu českému králi bl. Karlovi Habsburskému a parlament zvolil hlavou státu odpadlíka od katolické víry T. G. Masaryka. To vyvrcholilo strašlivou rouhačskou orgií 3. listopadu r. 1918, kdy lůza za potlesku velké části českého národa strhla na Staroměstském náměstí v Praze mariánský sloup. Následovalo blasfemické šílenství doprovázené pálením křížů, devastací soch P. Marie a sv. Jana Nepomuckého a vyloupením desítek svatostánků. Téměř milion Čechů, Moravanů a Slezanů odpadl buď k ateismu nebo k sektě zvané československá církev.

Boží trest na sebe nenechal dlouho čekat. Přišel hitlerovský teror. Poučil se ale český národ? Obrátil se po válce k pravému trojjedinému Bohu a Jeho Církvi? Ani omylem. R. 1946 ve volbách odevzdala téměř polovina voličstva své hlasy vyznavačům jiné protikřesťanské ideologie – komunistům. Jejich zločiny páchané na katolických kněžích, řeholnících a angažovaných laicích byly početnou částí národa schvalovány a podporovány, ať už se jednalo o umučení P. Josefa Toufara z Číhoště nebo mučedníků z Babic P. Jana Buly, Václava Drboly a Františka Pařila. Psali jsme o tom na našich stránkách v článku „Co je pro nás větším nebezpečím?…“ 5. 12. 2025 (tam odkaz na další statě). Kláštery byly barbarsky likvidovány. Mnozí občané jen kvůli kariéře své nebo svých dětí zanedbávali nedělní povinnost účasti na mši sv. a odhlašovali děti z nepovinné výuky náboženství. Komunistický teror se stal trestem sám o sobě, netýkal se pouze Církve, ale posléze i těch, kteří se k ní stavěli nepřátelsky.

Přišel ale listopad 1989 a s ním formální svoboda. Jak s ní český národ naložil? Tak, že vraždy nenarozených dětí povolené komunistickým režimem se staly masovými. Byl zahájen též frontální útok na řádné manželství a rodinu uzákoněním tzv. registrovaného partnerství pro jednopohlavní páry r. 2005 a posléze s další liberalizací r. 2024. Každoroční letní průvody gejů Prahou jsou podporovány, umožňuje se i tzv. tranzice, tj. změna pohlaví. Od začátku letošního roku lze v České republice uskutečnit rozvod manželství pouhým prostřednictvím datové schránky, není třeba žádného rozvodového řízení, stačí jen, když se manželé „dohodnou ve věcech péče o děti a na majetkovém vyrovnání“. Pornografie nejtěžšího kalibru je zcela legitimní, genderová ideologie je oficiálně hlásaná ve školách. Závažné hodnoty ochrany klíčícího života a věrného heterosexuálního manželství jsou devastovány a ničeny – a to se souhlasem značné části národa.

Občané nevyjdou do ulic a na náměstí, když se likvidují řádné manželství a rodina, zůstávají lhostejní. Zato však když dojde k žabomyšímu sporu prezidenta Pavla s ministrem zahraničí Macinkou kvůli údajnému „vydírání“ hlavy státu tímto členem vlády (ačkoliv ve skutečnosti o žádné vydírání nešlo), přijdou desetitisíce lidí v celé republice na manifestace. Závažné hodnoty jim za to nestojí, malicherné konflikty mocných však ano. Jistě, lze namítnout, že např. každoroční Pochody pro život v Praze dokážou shromáždit tisícové zástupy, jenže buďme realističtí: co je to proti desetitisícům těch, kteří před pár dny mrzli venku na podporu prezidenta, bývalého komunistického vojenského rozvědčíka, jenž se nikdy za tuto svoji minulost neomluvil?

Špatná a zvrácená hierarchie hodnot je ďáblovým dílem. U českého národa vyplývá z jeho charakteristiky, kterou odhalil už Haškův Švejk: výsměch skutečným etickým postulátům a jejich ignorací ve prospěch materiálního nebo situačního prospěchu. Satan těmto lidem zatemňuje mysl, když jim místo pravých hodnot předkládá jejich karikaturu, aby se nějak „upokojilo“ jejich svědomí.

Právem bychom čekali, že tady Katolická církev, kterou právě v éře tzv. svobody opustilo nejvíce věřících v moderních dějinách, se stane Simeonovým „znamením odporu“ podle Písma sv. K těžkým hříchům českého národa patří též skutečnost, že v éře komunistické perzekuce byly ještě kostely plné, v éře svobody došlo ale k rapidnímu úbytku věřících, takže dnes naše krásné chrámy zejí prázdnotou. Jen pro ilustraci: podle statistiky brněnského biskupství chodilo v r. 1991 pravidelně v celé diecézi v neděli na mši sv. 250 tisíc lidí, dnes je to 65 tisíc, čili pokles na pouhou jednu čtvrtinu.

Na tomto hříchu nejsou ale církevní představitelé bez spoluúčasti. Místo aby zaujali pozici „znamení odporu“ vůči vinám národa, tak biskupové většinou hrají roli „mrtvého brouka“. Jménem Církve místo nich mluví na veřejnosti odpadlíci typu Tomáše Halíka (u něhož nelze doložit ani kněžské svěcení), kteří se stylizovali do role mediálních mágů. Obraz o katolicismu si potom občané vytvářejí podle nich – a to takový, že Církev souhlasí s výše jmenovanými hříchy národa a nebude jim klást překážky. Taková církev ale opravdové duše vnímající zlo současného progresivismu, liberalismu a neomodernismu nemůže přitahovat, naopak mnoho mladých, třebas vychovaných v katolických rodinách a toužících po jasně definovaných hodnotách, odpuzuje

Nedělejme si iluze, za to přijde určitě Boží trest. Zmírnit nebo odvrátit ho mohou pouze věrní katolíci, kteří modlitbou a pokáním budou odčiňovat tyto nejnovější hříchy českého národa. Bude to ale stačit k abrahámovským „deseti spravedlivým“? To záleží na tom, jak intenzivní budou modlitby a oběti tradičních katolíků. A také na jejich odvaze čelit mluveným i psaným slovem novodobému pohanství a ateismu, které vyznává značná část české populace, být autentickým „znamením odporu“. Kéž Pán dá na přímluvu Panny Marie a našich národních světců Cyrila a Metoděje, Václava, Vojtěcha, Anežky, Jana Nepomuckého a ostatních!