Známý pomocný biskup z kazachstánské Astany mons. Athanasius Schneider měl 3. února r. 2026 přednášku pro veřejnost v polském Krakově. Tam řekl mimo jiné:

„Katolík se vždycky stane terčem útoků, když zůstane věrný katolické víře a bude se snažit ji bránit. Není Boží vůlí, aby velké požehnání se obešlo bez předchozích obětí ve formě velkých utrpení. V dnešní době Církev prochází jednou z největších duchovních epidemií vyznačující se téměř totálním zmatkem a doktrinální dezorientací. To představuje závažné ohrožení duchovního zdraví a věčné spásy mnoha duší, což žel doprovází očividná mohutně rozšířená apatie nositelů Učitelského úřadu Církve na různých úrovních církevní hierarchie v současném světě… Naše doba se vyznačuje mimo jiné hlubokou duchovní touhou věřících katolíků z celého světa potvrdit ty pravdy víry, které jsou zamlčovány, zatemňovány a odmítány. Tato situace si vyžaduje okamžité konkrétní řešení. Biskupové by si měli zapamatovat nadčasová slova papeže sv. Řehoře Velikého: ‚ … Ať se naše mlčení nestane příčinou našeho odsouzení před tribunálem spravedlivého Soudce… Lidé svěřeni naší péči se odvracejí od Boha a my mlčíme. Žijí ve hříchu a my nenatahujeme ruce, abychom je napomenuli…‘ (Homilie na evangelia 17: 3. 14)“

Dále mons. Schneider řekl, že již r. 1966, tedy těsně po ukončení II. vatikánského koncilu (DVK), kardinál Alfredo Ottaviani, tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, se obrátil ke všem biskupům světa s prosbou o vykořenění a likvidaci nejzávažnějších bludů doby rozšířených mezi katolíky. Vyjmenoval jich 9:

1. Odvolávání se pouze na Písmo sv. s totálním ignorováním posvátné Tradice. Tím se zeslabuje i moc samotného biblického poselství a jeho inspirace, neboť správná interpretace pravdivých historických textů Písma sv. je dána pouze Tradicí.

2. Dogmata podléhají historickému vývoji a proto jejich formulace mohou být v konkrétním čase změněny včetně jejich úplného odmítnutí. Tím ovšem padá jakákoliv jistota víry a pravdy předložené Písmem sv. a naukou Církve.

3. Neexistuje žádná objektivní, absolutní, stabilní, nadčasová a nezměnitelná pravda. Všechno je relativní, každá věroučná a mravoučná pravda podléhá vývoji v závislosti na lidském svědomí a dějinách. To však znamená přijetí hereze filozofického relativismu hlásaného bezbožeckou ideologií.

4. Ježíš Kristus byl pouhým člověkem, který teprve v jistém okamžiku dospěl k poznání, že je Synem Božím. Jeho panenské zrození, zázraky během veřejného působení a Zmrtvýchvstání jsou pouhé myšlenkové koncepce a mýty, nikoli historická fakta. Tím ale nastává úplná likvidace křesťanství jako takového.

5. Při proměňování ve mši svaté nedochází k transsubstanciaci, tj. k proměně chleba a vína v Tělo a Krev Pána Ježíše Krista. Konsekrační slova dávají pouze chlebu a vínu nový význam, mše se stává především bratrským společenstvím a agape. Původní charakter mše sv. jako oběti tak zcela mizí.

6. Svátost pokání je prý prostředkem smíření s Církví, smíření hříšníka s Bohem, jehož urazil svými hříchy, se opomíjí. Tím se ale úplně vytrácí nadpřirozený původ a charakter této svátosti.

7. Popírá se prvotní hřích člověka, což logicky znamená též negaci Kristovy vykupitelské oběti.

8. Odmítají se objektivní morální kritéria, neuznává se přirozené právo a podporuje se princip tzv. situační etiky (tj. tvrzení, že morální rozhodnutí musí vycházet z konkrétního kontextu situace a ne z univerzálních norem). Přijetí těchto zásad ovšem znamená, že každý hřích včetně zločinu podle trestního zákona lze ospravedlnit.

9. Ekumenické úsilí, které porušuje pravdu o jednotě víry a Církve. Podporuje se tím zhoubný irenismus (mylná představa o falešné jednotě mezi různými denominacemi, zdůrazňování společných bodů nauky a ignorace doktrinálních rozdílů) a indiferentismus, tj. opomíjení trvalých a neměnných pravd.

Dále biskup Schneider uvedl, že v létě r. 1965, tedy ještě před ukončením DVK, velký obhájce katolické Tradice profesor Dietrich von Hildebrand, filozof a spisovatel, se setkal s papežem Pavlem VI. a prosil ho o vydání věroučně závazného dokumentu odsuzujícího výše uvedené hereze. Ten ale odmítl s tím, že toto by prý bylo „příliš tvrdé a nemilosrdné“ (srvn. rozhovor s Alice von Hildebrand v Latin Mass Magazine léto r. 2001). Hildebrand se ptá, jestli naopak není „příliš tvrdé a nemilosrdné“ mlčet a být lhostejný k této hrozbě, jež může přivést lidi do pekla. Pavel VI. kladl jednotu nad pravdu, což se stalo zdrojem krize Církve, která se neustále prohlubuje. Mons. Schneider připomenul, že Kristova Církev – svatá, římská, katolická a apoštolská – se opírá o fundamentální zásadu absolutního primátu Božské pravdy, čili primátu samotného Boha. Upozornil, že toto je též obsahem jeho nejnovější knihy „Útěk od herezí“ (pozn. red.: slovenský překlad lze získat na stránkách milodar.misiafatima.sk).

Následně mons. Schneider připomíná, že „od dob apoštolů, kteří vyhlašovali ‚anathema‘ proti herezím jako sv. Pavel v Gal 1,8–9, Magisterium Církve počínaje I. koncilem v Nicei r. 325 až do r. 1958 (smrt papeže Pia XII.) neustále odporovalo herezím ve všech podobách – a to pokaždé jasně formulovaným výrokem anathema (budiž vyobcován!). Odsouzení hereze je aktem milosrdenství, který má na mysli dobro člověka vzhledem k Bohu. Zdraví duše je důležitější než zdraví těla. Anathema je skutkem milosrdenství proto, poněvadž chrání četné duše před nakažlivým zdrojem věčného zavržení – tak jako v přirozené rovině karanténa může zachránit spoustu lidí před smrtelnou chorobou. Důvodem, proč Církev v novověku až do r. 1958 odmítala liberalismus podobně jako protestantismus, byla skutečnost, že obě tyto hereze (liberalismus uvnitř Církve ve formě tzv. modernismu) představovaly principiálně tentýž blud: popření katolické víry, svržení Krista Krále z trůnu a povýšení individuálního svědomí nad samotnou realitu (nejjasněji je to vidět dnes v tzv. ideologii gender nebo LGBTQ). Neexistuje v nadpřirozené rovině větší hrozba než nakažlivý jed hereze. V novověku se Katolická církev octla pod neustálým tlakem, aby se protestantské a liberální revoluci přizpůsobila.“

Biskup Schneider dále podrobuje kritice tzv. „lék milosrdenství“, jímž papež Jan XXIII. nahradil milosrdenství anathemy. Církev se údajně má zdržet anathemy a hlásat pravdu bez odsouzení bludů. Papež Jan dospěl až ke konstatování, že „lidé sami jsou schopni rozpoznat omyly“, proto varování před herezemi a anathemy nejsou zapotřebí (vystoupení Gaudet Mater Ecclesia 11. října r. 1962 k zahájení II. vatikánského koncilu). Dokument DVK Gaudium et Spes říká, že jsme svědky „nové éry v dějinách lidstva“ (GS 54) a proto je třeba nového, optimistického pohledu na člověka, potažmo na lidstvo jako celek. Jenže dle mons. Schneidera se zde zapomenulo na jeden podstatný faktor: na dědičný hřích, v jehož důsledku je lidská vůle oslabená a intelekt zatemněný. Nakažlivá choroba hereze je prostě virus, který prohlubuje stav porušenosti lidské přirozenosti v důsledku dědičného hříchu, proto optimismus papeže Jana XXIII. a DVK nejsou na místě.

Jan XXIII. a DVK nahradili Syllabus papeže bl. Pia IX. z r. 1864, jenž právě v duchu milosrdenství odsoudil moderní bludy a tak pokračoval v tradici Církve od prvopočátku, nerealistickým „milosrdenstvím“ smíření. Opájeli se nadějí, že toto smíření místo odsouzení přinese nové „jaro víry“ a obrácení současného člověka ke Katolické církvi. Jenže tento přístup se naopak ukázal být zdrcující porážkou katolicismu. Je zřejmé, že nemoc byla diagnostikována Janem XXIII. a většinou biskupů přítomných na koncilu naprosto chybně, proto i jimi nabízený „lék milosrdenství“ je neúčinný, dokonce škodlivý. Díky Bohu toto poznává po několika desetiletích stále více mladých lidí lnoucích k tradiční nauce a k tradiční liturgii.

Katolík, který chce zůstat věrný katolické víře v plnosti jejího obsahu a je připraven ji bránit, musí počítat s tím, že se stane terčem útoků. Kazachstánský hierarcha na závěr citoval kardinála sv. Johna Henryho Newmana: „Nevíme, co nás čeká, dokud nedosáhneme svého cíle; jsme zapojeni do velkého, radostného díla, ale úměrně k Boží milosti roste vztek Božích nepřátel. Vítají nás tak jako lev vítá svou oběť. Možná se časem smíří s tím, že existujeme, ale není vyloučeno, že se rozzuří ještě víc.“ Biskup k tomu dodává, že žádné velké dílo se neobejde bez velkých utrpení, neboť bez nich nepřijde Boží požehnání. A končí krásným zvoláním: „Ó, víro katolická! Jak jsi pevná, silná a krásná, jak hluboce zakořeněná na skále! Nebe a země pominou, ale ty nikdy nepomineš!“

Zdroj: Ćlánek „Biskup Athanasius Schneider: Znaczenie i skutki herezji oraz konieczność ochrony wiernych“ in www.pch24.pl 7. 2. 2026