Slavíme svátek Zvěstování. Archanděl Gabriel přichází k Panně Marii a sděluje jí, že počne z Ducha Svatého a stane se Matkou Mesiáše, Vykupitele. Ona souhlasí. Věděla ale, že to nebude žádná „procházka růžovým sadem“? Řekl jí archanděl, že její syn, Mesiáš, bude trpět a umučen strašlivou smrtí na kříži? Bylo jí toto známo, když vyslovila své „Fiat“?

Evangelista sv. Lukáš nic takového nepíše. Naopak u něho čteme: „Když k ní (Marii, pozn. autora) anděl vešel, řekl: ‚Zdráva buď, milosti plná! Pán s tebou! Požehnaná tys mezi ženami!‘ Když to uslyšela, ulekla se nad jeho řečí a přemýšlela, co znamená ten pozdrav. I řekl jí anděl: ‚Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš v svém lůně a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn Davida, Jeho otce, a bude kralovati nad potomstvem Jakubovým na věky; a Jeho království bude bez konce.‘ “ (Luk 1, 28–33)

Taková nabídka ze strany Všemohoucího Boha! Být matkou Mesiáše izraelského národa, věčného krále! Která žena by po takové příležitosti přímo „nechňapla“? Jistě, bylo tady nebezpečí ukamenování, neboť nikdo by neuvěřil, že počala z Ducha Svatého, ale Bůh to jistě nějak zařídí, když chce, aby Mesiáš přišel na svět a vládl. Takže lze namítnout: Jakápak zásluha Panny Marie? Svůj souhlas by za takových okolností přece dala každá žena! Stanula před ní vidina života v lesku a slávě.

Jenže evangelista Lukáš hned v další kapitole píše o obětování Ježíše v chrámu a proroctví starce Simeona k Panně Marii: „Hle, tento je určen k pádu a povznesení mnohých v Izraeli a na znamení, jemuž budou odpírati – a tvou vlastní duší pronikne meč – aby se projevilo smýšlení mnoha srdcí.“ (Luk 2, 54–5) Všimněme si jednoho zdánlivě nepatrného, ve skutečnosti však důležitého detailu. Jak to, že Panna Marie se neohradila vůči takové předpovědi? Její Syn bude přece podle Gabrielovy předpovědi Mesiáš, mocný vladař – a ona se bude hřát na Jeho výsluní! Psychologicky vzato každá žena, která by se těšila na to, až bude v paláci se svým Synem obklopena nádherou a přepychem, když by uslyšela tyto Simeonovy věty o utrpení Jeho a jí samotné, by mohutně protestovala. Tak mohutně, že by to vyvolalo pozdvižení všech kolemstojících. Pozdvižení, které by vešlo ve všeobecnou známost, takže Lukáš, pečlivý a svědomitý sběratel faktů, by je nemohl nezaznamenat.

Ale Panna Maria mlčí, v tichosti přijímá Simeonovo proroctví. Proč? Na to je jednoduchá odpověď: Poněvadž už předtím věděla, že jako Matka Božího Syna nebude bydlet v nádherných komnatách obklopena přepychem a zástupem služebnictva, ale v prostém domku v Nazaretě jako manželka obyčejného tesaře. Bylo jí známo, že její Syn povede nejprve všední život jako tesař – a když zahájí své veřejné vystoupení, dojde až k tomu, že Ho zabijí. Panna Maria mohla být na rozpacích ještě před Simeonovým proroctvím, když – přestože byla Matkou slíbeného Mesiáše izraelského národa – musela zakoušet útrapy cesty z Nazareta do Betléma ve vysokém stupni těhotenství, odmítnutí obyvatel Betléma poskytnout jí a sv. Josefovi přístřeší, a porod v jeskynním chlévě mezi dobytkem. Přesto není známo, že by někdy vznesla vůči Bohu výčitky typu: „Slíbil jsi mně a mému Synu trůn Davidův a věčné království – a toto má být ono? Podvedl jsi mne.“

Nic takového, Matka Boží plně akceptuje Boží vůli včetně strastí útěku do Egypta a posléze skrytého života v Nazaretě. Vůbec neprojevuje údiv a nespokojenost nad zdánlivým rozporem mezi slibem archanděla Gabriela o „trůnu Davida“ a zcela odlišnou životní realitou. Proč? Jediným vysvětlením je, že všechno již dopředu věděla, neboť byla už od prvopočátku informována. Svým „Fiat!“ dala vědomý souhlas nejen k tomu, že se stane Matkou Božího Syna, ale i k životu plnému strádání a nakonec i k utrpení, až uvidí Ježíše zmučeného a umírajícího ve strašlivých bolestech.

Španělská mystička v 17. století Marie z Agredy v svém spise „Mystické město Boží“, který je psán na základě soukromého zjevení, jehož se jí od Krista a Panny Marie dostalo, píše v čl. 134 a následujících, že archanděl Gabriel, když přišel k Panně Marii, tak ji poučil o starozákonních předpovědích o Mesiáši včetně známé Izajášovy o tom, že Mesiáš bude trpícím služebníkem umučeným hroznou formou. Kniha Marie z Agredy má církevní schválení a několik papežů ji vřele doporučovalo. Proto – i když se na rozdíl od Písma sv. nejedná o inspirovanou knihu – můžeme považovat toto sdělení Matky Boží Marii z Agredy za pravdivé. Písmo sv. sice o tom nehovoří, nicméně souvislosti, o nichž jsme psali výše, logicky ukazují na to, že Panna Maria na základě Gabrielova poučení a vysvětlení velmi dobře věděla, že svým „Fiat“ dává souhlas nejen k tomu, že bude Matkou Spasitele světa, ale že bude spolu s Ním i trpět.

Ptejme se ale, proč toto je zaznamenáno v knize soukromého zjevení a nikoli v Písmu sv., knize Božího zjevení psané pod přímým vlivem Ducha Svatého? Jako katolíci – na rozdíl od protestantů – víme, že zdrojem víry není jenom Písmo, ale také posvátná Tradice, tj. ústní hlásání o životě a nauce Spasitele. O Neposkvrněném početí Panny Marie a Nanebevzetí také nemáme v Bibli jedinou zmínku – a přesto jsou to závazná dogmata svaté víry, neboť Církev tak od prvopočátku učila. Tradice, čili ústní podání, je starší než Nový zákon, ten byl napsán až pár desítek let po odchodu Spasitele, apoštolé kázali nejprve pouze ústně.

Tak na základě ústního podání, které tvoří spolu s Písmem nauku Církve, věříme, že Matce Boží byla už archandělem Gabrielem nějak ukázána její spoluúčast na utrpení Božího Syna. Svým „Fiat“ dala souhlas i k tomuto, tj. k oběti celého svého života pro spolupráci na Kristově vykupitelském díle, což znamenalo přijmout utrpení z lásky ke všem lidem, neboť všechny chce Boží Syn spasit. Právě v tom je Mariina úžasná velikost – a za to jí nikdy nebudeme dost vděční. Ona dobrovolně přijala i všechny bolesti a strádání spojené s Pánovou misií přinést oběť za hříchy lidstva, ačkoliv nemusela, bylo to z pouhé lásky. Tak Církev kontinuálně učí.

Zdá se, že evangelisté jsou poněkud skoupí na to, aby tuto úžasnou vznešenost Matky Boží vyzvedli. Na tom vidíme její další úžasnou ctnost. Ona nechce být chválena – ve všem odkazuje na svého Syna Ježíše. Ten má stát v popředí, nikoli ona. Proto sv. Lukáš nepíše o tom, že Panna Maria již při archandělově zvěstování souhlasila také s tím, že po boku Ježíše Krista bude též trpět. To by znamenalo její chválu. Mariánský evangelista Lukáš, jak víme z ústního podání a ze spisů církevních otců, čerpal své pasáže o Matce Boží přímo od ní, ona mu je sdělila – a nepřála si, aby byla oslavována na úkor svého Syna. Když vyslovuje svůj Magnificat na návštěvě u Alžběty, odkazuje na Pána, který jí „učinil veliké věci“, nikde nemluví o svých zásluhách. Pán ale tím, že ji vzal do nebe nejen s duší, ale i s tělem, ji oslavil sám – a proto ji oslavuje také Církev. Mariánská úcta má v katolicismu své významné místo, nicméně za předpokladu, že platí „skrze Marii k Ježíši“, jak učil již v 17. století veliký mariánský ctitel sv. Ludvík Maria Grignion z Monfortu.

Ano, Panna Maria už od Zvěstování znala svoji budoucnost v tom, že spolu s Kristem bude také trpět. Kolik toho věděla, nevíme. Vševědoucí určitě nebyla (tím je pouze Bůh), jak ukazuje scéna, kdy se dvanáctiletý Ježíš ztratil a ona se sv. Josefem Jej musela hledat, až Ho konečně nalezla v chrámu. Nevěděla, kde se nachází, kdyby ano, nehledala by Ho. Určitě věděla, že její Syn bude zabit a vstane z mrtvých, ale určitě si neuměla představit celou hrůzu Ukřižování a všechno, co s tím souviselo. Proto katolická tradice a lidová zbožnost hovoří o bolestech Panny Marie, které jsou její spoluúčastí na našem vykoupení, proto jí plným právem náleží titul Spoluvykupitelka bez ohledu na to, co píše v posledním dokumentu na toto téma prefekt Dikasteria pro víru a modernista kardinál Fernández.

Panno Maria, Matko Boží a Matko naše, jsme jen slabí a hříšní lidé, proto nejsme schopni vyjádřit Ti náležitě svoji vděčnost za to, že jsi přijala z lásky k nám při Zvěstování svou roli Matky Vykupitele i s tím, že budeš trpět a celý Tvůj život se stane jednou velikou obětí. Prosíme Tě, pomoz i nám neváhat, když jsme vyzváni k oběti lásky k Bohu a k bližnímu, neboť v tom spočívá jádro veškeré nauky Katolické církve. Amen.