Polští biskupové šokovali. Skoro se chce na to odpovědět známým výrokem Caesara, když mezi svými vrahy uviděl přítele Bruta: „Et tu, Brute?“ (I ty, Brute?). Episkopát našich severních sousedů byl vždycky konzervativnější než ty západoevropské. Byl, teď už není, to již je minulostí.

Letos v neděli 22. března (tzv. Smrtná neděle) byl totiž v polských chrámech přečten pastýřský list biskupů (díky Bohu ne všichni kněží tak učinili, někteří jej bojkotovali, za což jim patří dík) ke 40. výročí návštěvy papeže Jana Pavla II. v římské synagoze, která se uskutečnila 13. dubna r. 1986. Jde především o nauku. Obsah listu vyvolává přímo údiv a zděšení. Čteme tam například: „Je nutno číst učení Ježíše a Jeho žáků v židovské perspektivě, v kontextu živé tradice Izraele.“ Tuto „nutnost“ měl prý potvrdit Sv. stolec svým dokumentem z r. 2015 pod názvem „Komise Apoštolského stolce pro náboženské vztahy s judaismem“. V listě polských biskupů se mj. píše: „Židé jsou nadále Bohem milováni, neboť On je povolal nezrušitelným pozváním. Bůh totiž, věrný svým slibům, neodvolal první smlouvu. Izrael nadále zůstává vyvoleným národem.“

Jak píše publicista Pawel Chmielewski, „Židé skutečně jsou Bohem milováni, protože On miluje všechny lidi. Je pravdou, že Bůh neodvolal svoji první smlouvu, protože On nikdy nic neodvolává. Tato dávná smlouva se ale naplnila v Ježíši Kristu. Proto též náš Pán mohl mluvit a také mluvil o ‚nové smlouvě‘. Právě Církev je lidem této nové smlouvy. Tvrzení, že ‚Izrael nadále zůstává vyvoleným národem‘, je tedy teologicky vadné. Přece podle nauky Církve je právě ona ‚novým Izraelem‘.“ Významný polský biblista prof. Waldemar Rakocy k tomu napsal, že „vyvolení je kategorií spásy, nikoli etnicity. V tomto vyvolení má účast každý, kdo odpoví na Boží výzvu. Cílem vyvolení Izraele bylo zvěstovat světu příchod Mesiáše, Krista. Cílem byla spása lidstva, pro ni byl Izrael vyvolen, nikoli pro svoji etnicitu, pro svoji národnost.”

Ano, v tomto smyslu je skutečně Izrael vyvoleným národem, ale tento biblický Izrael je po odchodu Krista do nebe Novým Izraelem, čili Církví – nejsou to občané dnešního Státu Izrael nebo vyznavači judaismu, kteří odmítají Krista jako Mesiáše. Ve slovech pastýřského listu o tom, že Izrael nadále zůstává vyvoleným národem, se jaksi sugeruje nějaká „rovnocenná“ cesta ke spáse, jakoby Židé nepotřebovali Krista. To ovšem odporuje nejen trvalé nauce Církve, ale i II. vatikánskému koncilu, jehož věroučná konstituce „Lumen Gentium“ v par. 9 jasně říká, že Katolická církev je „novým Izraelem“. Takový postoj k pastýřskému listu episkopátu zaujímá publicista Chmielewski.

Polští biskupové připomínají též slova papeže Jana Pavla II., podle nichž je trvání Izraele „nadpřirozeným faktem“. Nebudeme hodnotit výrok papeže Wojtyly ani jeho úmysly, nicméně dovolávat se jich nyní, kdy izraelský stát, jenž se pasuje do role reprezentanta židovského národa, se dopouští krvavého zločinu bombardování Iránu, při němž hynou nevinní civilisté, a kdy izraelský premiér Netanjahu pronáší urážlivé výroky o Kristu, musí vyznívat cynicky, zvláště pak pokud je katolíci musí poslouchat na mši sv.

Věroučně nepravdivá je také pasáž o „společných principech židů a křesťanů“. List je definuje takto: „Jsou to úcta k Božímu slovu, modlitba, liturgie a mesiášská naděje budoucnosti. Když Boží lid Starého i Nového zákona se zamýšlí nad budoucností, tak směřuje – i když vychází ze dvou různých úhlů pohledu – ke stejnému cíli: příchodu nebo návratu Mesiáše.“

Co toto má znamenat? Úcta k Božímu slovu, modlitba a liturgie? Křesťané tak přece činí pouze ve vztahu ke Kristu. Bez Krista není myslitelná žádná spojitost s židovskou liturgií nebo interpretací Písma, proto je skandálem již fakt, že součástí NOM je židovská stolní modlitba při obětování převzatá z Talmudu, tj. ze spisu, který se odporně rouhá Božskému Spasiteli. Ježíš Kristus, Boží Syn, je centrem a úběžníkem veškeré katolické liturgie, proto nelze hovořit o nějakých styčných bodech s židovskou liturgií nebo interpretací Písma.

Židům se zjevil pravdivý Bůh, ale oni, když odmítli Krista, odmítli současně i pravdivého Boha. List episkopátu však v citaci výše fakticky sugeruje, že odmítnutí Božího Syna podstatnou částí národa a jeho náboženskou reprezentací je vlastně nepodstatný detail, oni vlastně ctí téhož pravdivého Boha jako my, katolíci, oba přece čekáme na příchod Mesiáše. Křesťané ale očekávají druhý příchod Krista, zatímco Židé první příchod Mesiáše. Ten ale musí být zákonitě falešným Mesiášem, neboť ten pravý, tj. Ježíš Kristus, již přišel. Tady nemáme zhola nic společného, jedno se s druhým vylučuje, jedno druhému odporuje.

Přímou věroučnou nehorázností je ale tato věta: „Nelze pochybovat, že Židé mají účast na Božím spasení, jestli však je to možné bez výslovného vyznání Krista, je a zůstane nevyzpytatelným Božím tajemstvím.“ Lze připojit mnoho citací z Nového zákona, že bez přijetí Krista jako Spasitele nelze být spasen, Boží Syn v závěru Markova evangelia mluví jasně, že „kdo neuvěří, bude zavržen“. Nikde v NZ nečteme, že Židé jsou tady výjimkou. Jsou snad polští biskupové „moudřejší“ než Duchem Svatým inspirovaní pisatelé NZ? To by nebylo v pokoncilní církvi nic nového. Mnohokrát jsem se setkal v modernistické teologické literatuře s postojem, že prý židovská víra odmítající Krista jako vtěleného Boha je na stejné úrovní s křesťanstvím, proto údajně nelze pořádat misie mezi Židy a hlásat jim spásu v Ježíši Kristu. Proč ale potom sám Pán Ježíš posílá své učedníky do izraelských měst hlásat Evangelium, proč potom sami apoštolé po seslání Ducha Svatého pokřtili několik tisíc lidí, proč konali misie mezi Židy?

Modernisté však mají i na to odpověď: Nový zákon je poznamenán antisemitismem, slova o Židech volajících „Krev Jeho (Krista, pozn. autora) na nás a na naše děti!“ zaznamenaná u sv. Matouše nejsou pravdivá, jsou prý výmyslem novozákonních autorů píšících v době vzrůstajícího napětí mezi křesťany a židy. Už Nový zákon je údajně antisemitský a stal se zdrojem pozdějších protižidovských pogromů a nakonec i hitlerovského holocaustu. Ano, přednášky tohoto typu jsem na vlastní uši nejednou slyšel přímo od rádoby „katolických“ teologů.

Mezi ně patří i současný krakovský arcibiskup a kardinál Grzegorz Ryś, jeden z největších polských adorátorů papeže Františka. Právě on ho jmenoval kardinálem. Je církevním historikem a jeho spisy se vyznačují sebemrskačským postojem k dějinám katolicismu ve starověku a středověku, jakoby právě Církev byla zodpovědná za krvavou perzekuci nekřesťanů a zvláště pak židů. Ryśův rukopis je na inkriminovaném pastýřském listu polského episkopátu více než zřejmý. Tento dokument mj. hovoří o „nenávisti, pronásledování a projevech antisemitismu“ u katolíků ve vztahu k židům a vidí původ toho v „katolické nauce“ a v údajně „mylné interpretaci Písma sv.“. Dnes. tj. po II. vatikánském koncilu, prý Církev uznala svůj omyl a své provinění.

Když čteme nebo posloucháme tyto tirády, tak jako bychom se vrátili do komunistické éry, kdy jsme se setkali s tímtéž u lektorů tzv. Ústavu vědeckého ateismu. Jistě, neobhajujeme středověké pogromy proti Židům, které byly realitou, ale neříct zároveň ani slovo o násilí a krutostech židů vůči katolíkům a o tom, že ve středověku bylo zveřejněno cca 300 papežských dokumentů na obranu Židů, zvláště pak bula papeže Innocence III. „Licet Perfidia“ r. 1199 exkomunikující každého, kdo se dopouští násilí na Židech, je nepoctivé (budeme se tomu věnovat na našich stránkách historickou statí). Nepřekvapuje, že se této proradnosti dopouštějí vůči Církvi její nepřátelé, ale když ji páchají i katoličtí biskupové, pak je to přímo neomluvitelný skandál, kálení si do vlastního hnízda a plivání na samotného Krista, jehož je Katolická církev mystickým Tělem.

A aby toho rouhání nebylo dost, tak polští biskupové věřící vyzývají, aby katoličtí věřící 13. dubna, tj. hned po velikonoční oktávě, navštívili obřady v synagóze. Před II. vatikánským koncilem všechny katechismy po staletí stanovily, že návštěva nekatolických bohoslužeb s výjimkou rodinných záležitostí (svatba, pohřeb), je hříchem. Dnes nejenže to už neplatí, ale pastýřský list našich sousedů jakoby sugeroval, že hříchem je nenavštívit v uvedený den synagogu. Tu synagogu, kde často zaznívají v duchu Talmudu rouhavá slova vůči Ježíši Kristu. Pak je ovšem oprávněná otázka adresovaná všem nekritickým obhájcům II. vatikánského koncilu a vývoje po něm: Je nauka v podání současného magisteria stejná jako v době před cca 60 lety nebo jiná?

Nutno se také ptát: Proč byl tento list publikován právě nyní? Co se tím sleduje? Cožpak v Polsku, jakož i v celém světě, neexistuje dost jiných problémů? Cožpak se nešíří demoralizace, antikoncepce, propotratová propaganda, pornografie, eutanazie, genderová ideologie atd.? Katolíci se připravují na Svatý týden, kdy si budeme připomínat největší svátky roku. Pawel Chmielewski vznáší námitku, že katolíci místo aby je biskupové podpořili na cestě pokání, pokory a obrácení, posílají jim list, jenž vyvolává emoce a je teologicky naprosto pochybný.

Katolická církev skutečně potřebuje dialog se židy, ale takový, který se opírá o pravdu katolické nauky. Když je tato zjevená pravda zaměňována za ideologii s politickým podtextem, a list episkopátu nelze označit jinak, tak to nikomu neprospěje. Známý polský katolický žurnalista Pawel Lisicki píše: „Polští biskupové se vyslovují proti nauce Nového zákona, Tradici Církve a proti tomu, co lze nazvat všeobecným porozuměním a všeobecnou vírou Poláků. Nikdy dříve něco podobného neexistovalo.“