Policie v Bruselu zatkla 4. června obránkyni života Loisu McLatchie Millerovou a aktivistu pro ochranu dětí Chrise Elstona za pokojné držení transparentů vyzývajících k ochraně nezletilých před medicínskými procedurami změny pohlaví.

K incidentu došlo, když agresivní dav obstoupil Millerovou – skotskou specialistku pro právní komunikaci v organizaci ADF International (konzervativní křesťanská právnická skupina, která se zaměřuje na šíření křesťanských náboženských praktik ve veřejných školách a ve vládě) a Kanaďana Elstona, známého jako „Billboard Chris”, držících transparenty s nápisy: „Děti se nikdy nerodí v nesprávném těle“ a „Děti nemohou dát vědomý souhlas blokátorům jejich puberty“ (pozn. red.: blokátor puberty je tabletka oddalující u dětí dospívání, aby prý si mohli „lépe zvážit“ případnou změnu pohlaví).

Oba aktivisté pobývali v hlavním městě Belgie a Evropské unie, aby informovali europoslance o nebezpečích používání blokátorů puberty u dětí. Belgická policie je zatkla během pokojného protestu a převezla do oddělených komisařství, kde jim bylo přikázáno, aby se svlékli a podrobili prohlídce. Po několika hodinách je propustili, aniž by je z něčeho obvinili. Zároveň jim však sdělili, že transparenty budou zničeny.

Podle Elstona na počátku policie tvrdila, že potřebovali povolení. Později jim ale řekla, že budou obviněni z „narušení veřejného pořádku“. Millerová se v nahrávce umístěné na sociálních sítích vyjádřila: „Nemohu prostě uvěřit, že žijeme ve světě, kde jsme my vnímáni jako ti zlí.“ Dodala, že policisté, „i když viděli, že jsme v menšině a na nás se útočí, místo aby se postavili na obranu našich práv, tak nás sebrali a dav ponechali“.

Církev slaví v roce dva eucharistické svátky: Zelený čtvrtek a Boží Tělo. Vyznáváme, že Spasitel je přítomen v konsekrované hostii – a veřejně se k tomu hlásíme eucharistickým průvodem na svátek Božího Těla. Tuto svoji víru v přítomnost Spasitele v Nejsvětější svátosti na rozdíl např. od Boží existence nemůžeme dokázat žádnými racionálními argumenty, je to něco nad lidský rozum a logiku. Tento malý oplatek je ve skutečnosti Bohočlověk Ježíš Kristus? Ateisté se tomu posmívají.

Přesto už v 17. stol. známý francouzský matematik a filozof Blaise Pascal napsal: „Jak nenávidím zpozdilou nevěru ve svátost oltářní! Jestliže Evangelium je pravé, jestliže Ježíš Kristus je Bůh, jaká je tu nesnáz?“ Svou víru v přítomnost Pána v Eucharistii opíráme výhradně o Jeho slova, jak nám je zaznamenali evangelisté a sv. Pavel. Evangelisté synoptikové (Matouš, Marek, Lukáš) uvádějí konsekrační slova Kristova při poslední večeři, stejně tak Pavel v 11. kapitole 1. listu Korinťanům. Jan věnuje 6. kapitolu svého evangelia eucharistické řeči Ježíšově. Pán trvá na svém výroku, že Jeho tělo je pravý pokrm a Jeho krev pravý nápoj a kdo ho jí a pije, bude mít věčný život, i za tu cenu, že někteří učedníci Ho opustili, neboť tato řeč se jim zdála „tvrdá“.

To, že slova Kristova zaznamenaná v Novém zákoně jsou pravá a pravdivá, již můžeme dokázat rozumově. Zprávy o tom máme od řady očitých svědků, kteří právě za pravdivost tohoto očitého svědectví položili nebo byli ochotni položit svůj život – a tento argument je fakticky neprůstřelný. Všechny činy a slova Ježíše Krista, jak nám je podává Nový zákon a církevní Tradice, jsou pravdivé – a to se týká samozřejmě i slov o svátosti oltářní.

Rekordní počet křtů dospělých v katolické arcidiecézi Sydney o letošních Velikonocích nazval tamní arcibiskup mons. Anthony Fisher „druhým jarem Církve“. Řekl to v projevu před katolickými hospodářskými manažery a označil tento jev za dílo Ducha Svatého. Nejedná se přitom pouze o lidi, kteří pochází z odpadlých katolických rodin, nýbrž – podle arcibiskupových slov – o „osoby nejrůznějšího původu, které se poprvé setkaly s katolickou vírou a byly jí fascinovány, osoby se skutečným hladem po duchovním smyslu v tomto roztříštěném světě“.

Arcibiskup Fisher poukázal také na stoupající nedělní účast věřících na mši sv. v katedrále a zažertoval: „Doufám, že nebudu potřebovat větší katedrálu.“ V sydneyské arcidiecézi přijalo letos svátost křtu 384 katechumenů, což je proti loňskému roku nárůst o 30 procent. V minulém měsíci vysvětila arcidiecéze jednoho biskupa, dva jáhny a dva kněze.

Vzestupnou tendenci zaznamenávají i arcidiecézní katolické školy, zápisy do nich jsou dle arcibiskupa „obrovské jako nikdy předtím“. Tento jev není typický pouze pro Sydney, ale i v jiných biskupstvích a také v USA a ve Velké Británii. Všude tady byl zaznamenán vzrůst konverzí dospělých.

Arcibiskup v Sydney považuje tento trend za výsledek působení Ducha Svatého. K tomu podle něj přistupují i jiné faktory všedního dne, např. nedávná epidemie covidu. Někteří lidé se obracejí ke katolické víře, když poznávají „krásu a svatost liturgie, její umění a hudbu“. Je sice podle mons. Fishera „ještě předčasné tvrdit, že zima už je pryč, ale v naší zemi už rozkvétají květiny. A to je známka naděje“.

Navzdory tomu, že v Holandsku byly legalizovány eutanazie, potraty a pseudomanželství jednopohlavních osob, tamní církev je přesvědčena o nutnosti jasného a otevřeného slova na téma života a bioetiky. Mluvil o tom holandský primas kardinál Willem Eijk u příležitosti III. Mezinárodní bioetické konference v Římě 30. a 31. května, zorganizované Fundací Jeroma Lejeuna. Po přednášce poskytl hierarcha rozhovor Edgarowi Beltránowi z portálu The Pillar.

„Musíme čelit současné kultuře, která neuznává vnitřní hodnotu lidského života. Naším posláním je hlásat pravdy o Bohu, člověku a světě. A také pravdy metafyzické a ty, které se týkají morálních norem a hodnot,“ odpověděl na otázku o dnešní úloze bioetiky.

„Možná nezískáme nyní příliš mnoho úspěchů ve světě. Pozorujeme rostoucí počet potratů, např. v USA v minulém roce jich bylo vykonáno téměř milion. Vidíme rozhodnutí francouzského parlamentu v uplynulém roce o zapsání tzv. práva ženy na potrat do ústavy země a před pár dny o legitimitě eutanazie. Je to narůstající problém. My se mu ale nesmíme poddávat, nesmíme ztrácet odvahu,“ podpořil kardinál věřící.

Holandský primas obrátil pozornost na to, že v jeho zemi již několik let se zvyšuje počet mladých lidí prosících o přijetí do Církve. „Není jich sice tolik jako ve Francii, ale je to výrazná tendence. Tito mladí lidé objevují Krista a Evangelium, a s nimi také morální nauku Církve prostřednictvím internetu a sociálních sítí. Nikdy bych to nečekal, ale tak tomu prostě je. Když přijdou za knězem, aby ho poprosili o křest nebo biřmování, tak překvapivě už toho hodně vědí na téma víry, neboť hodně čtou o katolicismu na internetu a na sociálních sítích. Tito mladí lidé jsou ochotni akceptovat celou nauku Církve. Myslím si tedy, že v Církvi probíhá generační změna. Situace podléhá této změně a už se sama mění,“ ujistil kardinál Eijk.

Tak varuje na stránkách portálu LifeSiteNews novinář Reggie Littlejohn. 20. května na 78. zasedání Světové zdravotnické organizace (WHO) byla přijata tzv. Pandemická dohoda. Hlasovalo pro ni 124 států. Proti nebyl nikdo, 11 se zdrželo. Na činnosti WHO se už na základě rozhodnutí prezidenta Trumpa nepodílí USA. Z této organizace odešla rovněž i Argentina vedená prezidentem Xavierem Mileiem.

Pandemická dohoda je plodem zkušeností získaných WHO v letech 2019–2022, kdy na celém světě byly zaváděny radikální sanitární restrikce. Podle hodnocení WHO chyběla tenkrát globální koordinace, proto prý je nutno vypracovat nové směrnice. V případě nástupu nové globální pandemie by tak bylo možno účinněji zavádět ve všech nebo téměř všech zemích světa jednotnou sanitární politiku.

Jak uvádí Reggie Littlejohn, Pandemická dohoda jasným způsobem ohrožuje suverenitu národních států a předává kontrolu nad jejich zdravotní politikou do rukou globalistické, žádnou jinou společností nekontrolované organizace.

Co je horší, Pandemická dohoda nehovoří pouze o vnucování všem zemím jednotné sanitární politiky, ale také o… cenzuře. Nazývá ji samozřejmě bojem s dezinformacemi a neúplnými informacemi, ale jde nepochybně o zavření úst všem, kteří by se odvážili kritizovat nařízení globálního centra, jakým je WHO. Z doby covidu si dokonale pamatujeme, co se dělo v Polsku: jak byli perzekvováni lékaři a média, kteří odmítli podrobit se narativu o údajně nezbytném dobru extrémních lockdownů a podávání lidem experimentálních vakcín.

Naše stránky nečtou pouze katolíci. Občas se ozývají i přesvědčení ateisté. Právě jejich reakce jsou ukázkou, o jak slabé nebo i přímo nesmyslné argumenty se opírají. Jeden z nich neustále až do omrzení sžíravě ironicky namítá, když si přečte nějaký článek o pronásledování křesťanů a jejich popravách nebo o utrpení lidí: „A kde byl Bůh? Proč nezasáhl? Kde se flákal?“ – apod. Z této nečinnosti Boha, z Jeho absence v situaci, kdy by měl svou pomocí změnit stav věcí, dedukuje potom tezi, že On vlastně neexistuje.

Světové nadnárodní síly zednářstva, neomarxismu a satanismu již několik desetiletí usilují skrytě i otevřeně o likvidaci Katolické církve v těch evropských zemích, kde víra se vždy úzce spojovala s vlastenectvím a národním cítěním. Konkrétně jde o Irsko a Polsko. Právě v těchto státech silný katolicismus přesvědčivě brzdil prosazení zločinných zákonů o „svobodné volbě“ potratu, homosexuálním manželství, pornografii aj.

Irský scénář

V Irsku byli nepřátelé zjevené pravdy úspěšní. Využili toho, že v pokoncilní době se dostali do vedení Církve – podobně jako v jiných zemích – neomodernisté, kteří nastolili liberální režim v seminářích, ve výuce pak převládla nová morální teologie, jež těžké hříchy proti 6. přikázání bagatelizovala a připouštěla homosexuály ke kněžskému svěcení. To vedlo ke zvýšení počtu morálního selhání duchovních ve vztahu k nezletilým svěřencům. Mainstreamová propaganda potom konkrétní případy patřičně nafoukla, k tomu ještě přidala řadu vylhaných. Vedle toho se v médiích pravidelně objevovaly z palce vycucané dezinformace o údajném týrání dětí v církevních charitativních ústavech pro sirotky apod., ačkoliv důkazy zcela chyběly.

V důsledku této mediální masáže se Katolická církev, dosud instituce, k níž téměř každý Ir vzhlížel s úctou za její identifikaci s národem v 19. stol. při zápase o svébytnost proti Angličanům, stala ve 21. stol. najednou páchnoucí žumpou. Ještě v 90. letech minulého století navštěvovalo pravidelně nedělní liturgii 80 procent obyvatelstva, v průběhu první dvou dekád 21. stol. klesl však tento počet na pouhých 15 procent. Rapidně téměř na nulu se snížil počet kněžských a řeholních povolání (ačkoliv ještě před 50 lety vysílala irská církev ve velkém počtu misionáře do zahraničí), výrazně ubylo křtů, církevních sňatků a prvokomunikantů. To vše se logicky projevilo také drtivým vítězstvím liberálů ve volbách do parlamentu a legalizací propotratové a protirodinné agendy. Irský katolicismus, do nedávna výkladní skříň Církve, je dnes téměř mrtev – a stačila k tomu pouhá dvě desetiletí.

Podle mše Pavla VI. (NOM) by to tak vypadalo. Zatímco v tradičním ritu předcházela slavnosti seslání Ducha Svatého novéna, po ní následoval svatodušní oktáv končící nedělí Nejsvětější Trojice a další neděle církevního roku až do jeho konce nesly číselné označení „… neděle po seslání Ducha Svatého“, v NOM zůstala pouze novéna. Po svatodušní neděli nastupují dny a neděle tzv. „během roku“. Před tvůrci NOM nenalezlo milost ani tradiční svatodušní pondělí, které bylo vždy chápáno jako logické pokračování slavnosti Božího Hodu.

Synodalita je cestou k odmítnutí víry, kterou jsme dostali. Církev musí setrvat u pokladu, který jí svěřil Ježíš Kristus, vzkazuje biskup Joseph Strickland v rozhovoru pro LiveSiteNews.

„Synodální cesta je prezentovaná jako krok vpřed pro Církev. Ve skutečnosti však vede daleko od základů, které položil náš Pán Ježíš Kristus,“ prohlásil biskup. Mons. Joseph Strickland byl v letech 2012 – 2023 biskupem diecéze Tyler v Texasu. Papež František ho zbavil úřadu.

„Každá snaha redefinovat Božskou konstituci Církve – ať už negací její hierarchické povahy nebo rozdělením doktrinální autority papeže mezi biskupské konference, shromáždění nebo laická grémia – to není obnova, ale likvidace,“ dodal.

„Synodální cesta opouští jasnou nauku a strukturu předanou nám apoštoly. Podkopává Petrův úřad ustanovený Kristem,“ potvrdil. „Místo jasnosti zavádí chaos, místo Božské autority demokratické emoce, místo věrnosti kompromis,“ řekl biskup.

„Církev nemůže sama sobě odporovat. Nemůže učit dnes tomu, co včera odsoudila. Poklad víry nepodléhá evoluci souhlasu,“ vysvětlil. „Krev mučedníků není jenom semenem Církve, ale také jejím standardem. Mučedníci umírali za věrnost jedné, katolické, svaté a apoštolské víře, a ne za synodální experiment,“ prohlásil.

Na závěr rozhovoru řekl, že katolíci musí milovat papeže. Pokud Apoštolský stolec opustí cestu vytyčenou apoštoly, naší reakcí nesmí být vzpoura, nýbrž principiální věrnost tradiční nauce.

Italský publicista Antonio Romano je o tom přesvědčený a publikuje to ve své knize Un massone sulla cattedra di Pietro. Diagnosi psicologica di un falso profeta (Zednář na stolci sv. Petra. Psychologická diagnóza falešného proroka).

Autor volí velmi tvrdý a ostrý slovník, který může šokovat. Opírá se o to, co papež František skutečně řekl a vykonal. Byl to pontifikát, který uvolnil četné duchovní kameny, na nichž stojí duchovní budova Církve. Vyostřil vnitrocírkevní napětí a mnoho kněží a věřících znejistil. Tento papež nedal jenom impulsy, nýbrž sám také vyvolal jisté procesy a způsobil zlomy v teologii, liturgii a pastoraci. To všechno s odůvodněním, že Církev musí být „schopná vést dialog“ a „otevřená“. Známý italský vatikanista Marco Tosatti hodnotí v periodiku „Stillum Curiae“ Romanovu knihu s menšími výhradami kladně.

Romano ve své knize zastává tezi záměrné destabilizace Církve ze strany Bergoglia, což je cílem svobodných zednářů. Byl tedy František skutečně svobodným zednářem, nebo pouze vykonavatelem plánů této organizace? Nicméně P. Paolo Maria Siano, jeden z nejlepších katolických znalců masonerie, je toho názoru, že hledat doklady pro členství toho či onoho vysokého církevního hodnostáře v zednářské lóži je zbytečným plýtváním energie a ztrátou času. Pokud někdo ve vysoké církevní funkci zastává zednářské pozice, je naprosto irelevantní, jestli je skutečným členem lóže nebo pouze „zednářem bez zástěry“.

Katolický kněz Alloyce Cheruiyot Bett zahynul 22. května v kraji Toto v údolí Kerio v západní Kenyi. K vraždě došlo po skončení mše sv., kterou sloužil v malé katolické komunitě Jumuiya ve vsi Kakbiken. Do kostela vstoupilo několik ozbrojených mužů a zahájilo palbu na duchovního. Jedna z kulek ho trefila do šíje a způsobila okamžitou smrt.

Místní policie oznámila, že zatkla šest osob v souvislost s touto vraždou. Na počátku připustila, že se jednalo o nepodařený pokus o únos, který skončil smrtí oběti. Nakonec ale mluvčí policie oznámil, že vražda P. Betta nebyla v žádném případě spojena s krádeží dobytka nebo s jinými formami zločinu, které se vyskytují na těchto územích. Některé místní zdroje se domnívají, že kněz byl informátorem policie a pomáhal orgánům činným v trestním řízení v zajištění bezpečnosti v tomto teritoriu.

P. Cheruiyot Bett je druhým katolickým knězem zavražděným v Kenyi v daném týdnu. 15. května farář od sv. Ludvíka v Igwamiti ve střední části země P. John Ndegwa Maina zemřel v nemocnici, kam ho převezli náhodní lidé, kteří jej nalezli těžce raněného na boku autostrády Nakuru-Nairobi, mnoho kilometrů od jeho farnosti.

Dozněly večerní zvony svátku Nanebevstoupení Páně, Církev končí nešpory toužebnou antifonou: „Ó Králi slávy…“ a my spolu s apoštoly sestupujeme s hory Olivetské, abychom poslušni posledního rozkazu Páně tiše se připravovali na příchod slíbeného Utěšitele. Jest to první novéna, která kdy byla konána, a my ji konáme spolu s Neposkvrněnou Pannou – čest, o niž se s ní sdílí jedině novéna vánoční. Čím jest advent Vánocům, quadragesima Velikonocům, tím jest tato novéna Letnicím – dobou přípravy k přijetí co možná nejhojnějších milostí. Tam jsme se připravovali na příchod Syna Božího, Spasitele světa, zde se připravujeme na příchod Ducha sv., osvěcovatele a posvětitele našich duší. V jakém duchu máme tuto novénu konat?