30. srpna uplynulo 70 let od smrti blahoslaveného kardinála Ildefonsa Schustera, benediktinského mnicha a posléze milánského arcibiskupa. Narodil se 18. ledna r. 1880 v Římě jako syn Johanna Schustera, přistěhovalce z Bavorska, který zde pracoval jako papežský krejčí a v 60. letech 19. stol. patřil k tzv. zuávům, tj. dobrovolným obráncům Papežského státu proti agresi Italského království, ovládaného zednáři. Rodiče budoucího kardinála byli zbožnými praktikujícími katolíky.

Mladý Alfredo Lodovico, tak znělo původně jeho jméno, po vychození základní školy vstoupil v Římě k benediktinům, kde získal skvělou duchovní formaci od rektora opatství Farfa bl. Placida Riccardiho. Již v mládí prokázal své velké znalosti v oborech historie, archeologie, liturgie a sakrální hudby. Jako novic přijal jméno Ildefonso, r. 1899 složil věčné sliby a r. 1904 byl vysvěcen na kněze po absolvování filozofického studia v koleji sv. Anzelma v Římě.

Vyznačoval se velikou zbožností a důsledným zachováváním klášterní disciplíny. V březnu r. 1918 byl zvolen ve věku pouhých 38 let opatem benediktinského kláštera sv. Pavla za hradbami v Římě. Tento úřad zastával až do svého jmenování milánským arcibiskupem r. 1929 papežem Piem XI. Téhož roku ho papež také poctil udělením kardinálského klobouku.

Kardinál Schuster bránil odvážnými slovy Církev před administrativními snahami fašistické vlády omezit její působení – a později velmi nelibě nesl sbližování se Mussoliniho fašistického režimu v Itálii s nacistickým v Německu. R. 1931 napsal velmi tvrdý dopis vládě, v němž pranýřoval útoky režimu na Katolickou akci (laický apoštolát pod vedením biskupa, pozn. překl.) a na protest proti tomu odmítl slavnostně požehnat nově otevřenému hlavnímu nádraží v Miláně. V roce 1938 veřejně odsoudil rasové zákony, vyhlášené Itálií pod nátlakem Německa. 13. listopadu pronesl v katedrále tato slova: „V cizině se narodilo jedno kacířství, které se všude šíří, i u nás. Je to takzvaný rasismus.“ V téže homilii varoval před árijskými ideologiemi a růstem německého válečného průmyslu, což podle něj brzy vyvolá válku. V roce 1939 pronesl projev, který se nikdo neodvážil zveřejnit. Kardinál řekl: „Mezi křesťanstvím založeným na Desateru a vyznání víry, božského původu, a tímto novým hegelovským totalitním státem existuje totální antagonismus“.

Dne 7. září se v hlavním městě Velké Británie Londýně účastnilo Pochodu pro život 8–10 tisíc lidí, což je v této zemi dosud rekordní počet. Byli přítomni zástupci různých křesťanských konfesí včetně 5 katolických biskupů. Sdělila to médiím hlavní organizátorka Isabel Vaughan-Spruceová, V průvodu byly neseny transparenty s hesly „Potraty nejsou žádnou zdravotní péčí“, „Těhotenství není žádná nemoc a nenarozené děti žádný odpadní materiál“. Účastníci také požadovali lepší podporu ženám v těžké životní situaci, což je jednou z cest k omezení potratů.

Vaughan-Spruceová také varovala, že ve Velké Británii nebude žádný mír, dokud nenastane nejdříve v mateřském lůně. „Jestliže zákon neuznává důstojnost každého jednotlivce bez výjimky, vede to občany k tomu, aby se navzájem respektovali pouze tehdy, když se jim to hodí… a divíte se potom, že v naší zemi je tolik konfliktů?,“ řekla doslovně.

Na shromáždění v rámci Pochodu vystoupil také lékař Haywood Robinson, který předtím prováděl potraty. Postavil se k této své dosavadní činnosti sebekriticky. „Nechal jsem se svést svojí ješitnou představou, že já jako lékař mám právo nad životem nevinného člověka v matčině lůně. Ve vlastním zájmu své pýchy jsem popřel vědecké důkazy, že lidský život začíná početím.“

Dále zde promluvila Claire Culwellová, která přežila potrat, jenž podstoupila její tehdy 13letá matka. Řekla mimo jiné: „Když lidé dnes hovoří o právu ženy, tak zapomínají na něco velmi důležité – já jsem tenkrát nebyla součástí těla své fyzické matky, ale samostatnou lidskou bytostí.“

V dobách komunistického pronásledování Církve v 50. letech minulého století zatkli příslušníci StB jednoho kněze. Při výslechu padla obvyklá otázka: „Máte zbraň?“ Vyšetřovaný pater odpověděl: „Samozřejmě, že mám.“ „Střelnou zbraň?“ „No jistěže.“ „A střílí spolehlivě?“ „A jak, to byste viděli, líp než kulomet.“ „Tak pojedeme k vám na faru a vy nám ji odevzdáte.“ Po příjezdu zavedl kněz estébáky ke svému pracovnímu stolu, otevřel šufle – a vyndal růženec. Vyšetřovatelé se rozzuřili a surově ho zbili, protože si z nich prý dělá legraci.

Ještě před 50 lety se v hodinách náboženství učila jako samozřejmost tato věta katechismu: Pán Bůh dobré odměňuje a zlé trestá. Dnes je situace jiná. V jednom kázání již před nějakým časem kněz tuto Bohem zjevenou pravdu „poopravil“: Pán Bůh dobré odměňuje a zlé odpouští… Zapomněl jenom dodat jednu podstatnou „maličkost“: Bůh odpouští zlé pouze na základě nadpřirozené lítosti a vůle (předsevzetí) hříšníka dále se zlého nedopouštět. Tento postoj vyjádřený ve svátosti pokání chrání člověka před věčnými tresty. Před časnými jenom částečně, neboť záleží na Pánu, kolik zasloužených trestů za hříchy nám promine, pouze plnomocné odpustky získané ve stavu posvěcující milosti odpouštějí všechny časné tresty. Koneckonců časné tresty nestanovil Bůh k likvidaci člověka, tou je věčné trápení v pekle, ale k jeho nápravě, aby unikl zatracení na věky.

Dnes slyšíme neustále od neomodernistických reprezentantů Magisteria v Církvi: Bůh nemůže trestat, jinak by nebyl milosrdný. Jenže Boží milosrdenství je nerozlučně spojeno s Boží spravedlností, což je druhá základní pravda katolického katechismu. Bůh je nejvýš spravedlivý, čili odměňuje dobré a trestá zlé. Kdyby byl jenom milosrdný, odpouštěl bez lítosti a vůle v hříchu nepokračovat, potom by se stal směšným panákem, pajdulákem bez autority. Aby všichni byli na tom na věčnosti stejně, sv. František, sv. Maxmilián Kolbe nebo sv. Otec Pio na téže úrovni s Adolfem Hitlerem, Mao Ce-tungem nebo V. I. Leninem, proti tomu se musí ozvat přirozený cit člověka pro spravedlnost, který je součástí přirozeného mravního zákona vloženého člověku do srdce. Právě proto, že tento smysl pro spravedlnost, jenž žádá odměnu za dobré skutky a trest za zlé, vtiskl člověku sám Pán, svědčí o tom, že hlasatelé pouze milosrdného Boha, jenž nechce lítost a pokání, nemohou mít pravdu. Ano, i Mohamed nebo Goebbels mohou být spaseni – a my také jim máme záchranu pro věčnost přát, vždyť i za ně Spasitel trpěl na Kalvárii, ale pouze za předpokladu, že alespoň těsně před smrtí litovali svých těžkých hříchů a poté si odpykali tvrdý očistec.

Eucharistie neboli Nejsvětější oltářní svátost, je klenot výjimečné ceny, který Bůh daroval lidstvu. V této svátosti je osobně přítomen, byť skrytý, sám Spasitel Ježíš Kristus, darující nám svatost a spásu. Kodex kanonického práva v kán. 897 uvádí: „Nejvznešenější svátostí je Eucharistie; v ní je sám Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí Církev stále žije a roste.“ (CIC, kán. 897)

K ustanovení Eucharistie došlo při Poslední večeři, ale Spasitel již dříve připravoval lidi na tento zlomový okamžik v dějinách spásy. Ježíš řekl zástupům: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (Jn 6, 35). A pak dodal: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (Jn 6, 53–59)

Papež František během své návštěvy Indonézie minulý týden podepsal 5. září 2024 v Istiqlalu společné prohlášení s muslimským velkým imámem Nasaruddinem Umarem. Apeluje proti násilí a zneužívání náboženství k jeho ospravedlnění, hlavně však odsuzuje necitlivost vůči přírodě a její vykořisťování, což údajně vede ke klimatickým změnám. Odezíráme v tomto momentě od názoru pevně zakotveného v tomto prohlášení, že člověk je hlavním viníkem klimatických změn a katastrof. Náboženství není kompetentní se k tomu vyjadřovat, to přísluší exaktním vědám. A odborníci v otázce, jak klimatické změny ovlivńuje člověk, zdaleka nejsou jednotni. Reprezentanti katolického křesťanství maximálně mohou – a mají – vyzývat lidstvo k citlivému a ohleduplnému vztahu k přírodě a k obdivu vůči její kráse, neboť jejím původcem je všemohoucí Bůh.

„Ve Francii lze vidět vzrůstající tendenci k zakládání požárů kostelů. Mnoho z těchto případů, nejnověji v Saint-Omer, je úmyslných z protináboženských nebo islamistických motivů.“ To píše Thomas Colsy v renomovaném britském katolickém časopise „Catholic Herald“.

Colsey dále líčí doslovně:

V červenci r. 2024 spadla věž katedrály v Rouenu při požáru, který ale mohl být při účinné snaze uhašen již předtím, aby se zabránilo dalším škodám.

Poté, co se octla v plamenech katedrála Notre-Dame v Paříži, tvrdili znalci, že oheń vznikl buď z nedopalku cigarety, nebo byl vyvolán zkratem elektrického vedení.

V obou případech úřady a mainstreamová média jen velmi nerady připouštěly možnost úmyslného zapálení, odbývaly ji většinou jako pouhou domněnku bez důkazů. Tento úzkoprsý postoj byl po požáru katedrály Notre Dame v Paříži r. 2019 některými prominentními francouzskými politiky, např. Nicolasem Dupontem-Agnanem, veřejně kritizován.

Přitom v celé Francii narůstají případy úmyslného podpálení kostelů z protikřesťanské motivace. Dokládají to např. kostel Saint-Pierre-de-Matroi v Orléansu, který byl poškozen požárem, před jehož vznikem byla budova počmárána grafiti, mezi nimi i nápisem „Allah ou Akbar“ (arabská věta pro „Alláh je veliký“).

Právě tak jiný kostel v Eyguières byl zachráněn před zničením, když jeden obyvatel objevil oheň a okamžitě zavolal hasiče. Úřady poté potvrdily, že požár byl založen úmyslně.

4. září si polští katolíci připomenuli 11 blahoslavených sester nazaretánek z Nowogródka, který dnes leží na územi Běloruska. V r. 1943 nabídly svůj život za 120 zajatců, hlavně otců a matek rodin, které Němci chtěli postřílet. Tyto sestry se staly patronkami Poláků v Bělorusku.

Kongregace sester Nejsvětější rodiny z Nazareta, běžně nazývaná nazaretánky, přišla do Nowogródka v roce 1920 na pozvání biskupa Zygmunta Łozińského. Sestry zde založily internát a základní školu a zahájily vzdělávání místních dětí. Současně pracovaly i na místní faře.

Za II. světové války Němci jako odvetu za akce polské odbojové Zemské armády zatkli mnoho Poláků a řadu z nich popravili. Poslední vlna zatýkání proběhla v noci ze 17. na 18. července r. 1943. Gestapo zatklo přes 120 osob, hlavně otců a matek rodin z Nowogródka.

Představená sester nazaretánek s. Maria Stella jménem celé řeholní komunity nabídla Bohu slib oběti života za zatčené, mj. i za P. Aleksandra Zienkiewicze, místního faráře a duchovního správce sester. S tímto návrhem šla na gestapo.

Bůh oběť sester přijal. 120 zatčeným otcům a matkám rodin, za něž sestry nabídly život, byl trest smrti změněn na nucené práce v Německu. Po válce se všichni vrátili ke svým rodinám. S. Maria Stella však 31. července r. 1943 spolu s celou komunitou sester obdržela od gestapa příkaz, aby se všechny večer hlásily v jeho sídle. Přišlo jich 11. Brzy ráno 1. srpna byly vyvezeny do nedalekého lesa a postříleny nad hrobem vykopaným již dříve.

Valné shromáždění OSN má projednávat 10. září tzv. „Úmluvu“ o kybernetické kriminalitě, která má mezi našimi politiky mnoho přívrženců. Její článek 14 je přímo strašlivý, neboť de facto legitimizuje dětskou pornografii. Státy dle znění tohoto dokumentu mohou prohlásit za beztrestnou jakoukoliv „výrobu, distribuci a vlastnění materiálů zobrazujících děti, které jsou sexuálně odhalené, pokud nebudou ukazovat ´existující osobu´ nebo přímý akt ´sexuálního zneužívání´ dítěte…“ Zároveň ve smyslu tohoto dokumentu mají být dekriminalizovány všechny dětské pornografické materiály vytvořené umělou inteligencí, pokud budou označeny za „soukromé“.

Dojde-li ke schválení tohoto dokumentu VS OSN, bude to znamenat rychlý krok k legalizaci pedofilie na celém světě. Již na sklonku minulého století francouzský poslanec Evropského parlamentu za Stranu zelených Daniel Cohn-Bendit požadoval celoevropskou beztrestnost pedofilie, pokud sex dospělého s dítětem bude vykonán dobrovolně s oboustranným souhlasem. Dodejme, že tento politik se sám chlubil svými pedofilními styky mj. i s pětiletými holčičkami, za něž mimochodem nebyl nikdy trestně stíhán, naopak byl v Německu r. 2013 vyznamenán prestižní Cenou Theodora Heusse, udělovanou významným politikům.

Skutečnost, že dětské porno se tak stane na internetu legálním a beztrestným, je hrozbou pro celou naši budoucí generaci. Jestliže budou moci různí pedofilní úchylové uspokojovat své sexuální choutky legálně na internetu, zákonitě bude následovat v další etapě legalizace beztrestnosti pedofilie v celosvětovém rozsahu. Sen Cohn-Bendita se tak stane realitou.

Nejnovější výsledky bádání italských vědců potvrzují, že turínské plátno je dva tisíce let starou relikvií – a ne, jak se dříve tvrdilo – plátnem pocházejícím ze středověku. Toto odhalení je dílem prof. Giulia Fantiho z univerzity v Padově, který již 25 let vede výzkumy plátna.

Díky nejmodernějším mikroskopům tento italský učenec znovu prozkoumal vzorky plátna pořízené v 70. letech a nalezl na nich mikročástečky krve, které vykazují nepochybné znaky smrti Ježíše přesně tak, jak je popsaná v Bibli. Výsledky svého zkoumání publikoval v odborném článku na stránkách „Archives of Hematology Case Reports and Reviews” pod názvem: „Nový pohled na krev. Důkazy z turínského plátna se shodují s umučením Ježíše“ (viz https://www.clinsurggroup.us/articles/AHCRR-9-144.pdf). Prof. Fanti je též odborníkem průmyslového inženýrství, podílel se i na kosmických projektech (sondy Giotto i Cassini-Huygens).

Výsledky výzkumů plátna odpovídají popisu Bible

Analizované částečky ukázaly přítomnost hemoglobinu, což je důkazem, že v plátně byl skutečně zabalen člověk s krvácejícími ranami. Je tedy vyloučeno použití barvy nebo jiné techniky. Tatáž analýza rovněž ukázala, že v krvi se nacházejí nanočástečky zvané „kreatinin“.

Vědec upozornil, že ten vzniká ve svalech a je uvolňován do krevního oběhu při závažném poškození organismu, což „odpovídá těžkým mukám, jakým byl podroben Ježíš“. „Vysoký obsah kreatinu potvrzený ve zkoumaných vzorcích“ – čteme ve zprávě o výsledku bádání – „lze vysvětlit pouze poslední hodinou Ježíšova života před smrtí na kříži, kdy došlo ke sníženému přítoku krve do ledvin, způsobenému rovněž hipovolemií (snížením množství krve v organismu, které již neposkytuje dostačující podmínky pro fungování srdce) a silnou dehydratací”. Na základě těchto objevů prof. Giulio Fanti tvrdí, že toto se shoduje s Biblí. Připojil slova z evangelia sv. Jana (19,28), kde Ježíš řekl, že žízní.

Kam kráčíš, německá katolická církvi? Tuto otázku si kladou již dlouhou dobu nejen katolíci. Nejnověji nikdo menší než prezidentka německé katolické Charity Welskop-Deffaaová žádala pro ženy po umělém potratu poskytnutí finančních náhrad. Od šéfky katolické Charity bychom ale očekávali něco zcela jiného. Neměla by nabídka finanční pomoci směřovat naopak k ženám před potratem, které váhají, zda vražedný zákrok podstoupit či nikoliv? Oslovit je, že pokud se rozhodují jít na potrat ze sociálních důvodů, tak se postaráme o materiální pomoc pro ně, aby své dítě mohly bez obav porodit? Také nabídka poradenství a kontaktu s těmito ženami jsou možnostmi, jak jim předložit jinou alternativu než zabití člověka. Jenže to ne, prezidentka Charity nabízí pouze finanční podporu pro usmrcení nenarozeného života. Připomeňme si v této souvislosti, že latinské slovo caritas znamená lásku k bližnímu. Vražda nenarozeného dítěte je snad projevem této lásky?

Od té doby uplynul více než týden. A jaká je reakce církevních představitelů na toto nehorázné vyjádření prezidentky Charity? Nic než mlčení. Nejde ze strany našich pastýřů o nic nového. Katolické (?) Kolpingovo dílo ve svém magazínu 15.5.2024 publikuje požadavek tzv. Kolpingovy mládeže, aby byl odbourán z legislativy par. 218 omezující potraty na dobu prvních tří měsíců těhotenství a požadující souhlas lékaře. Kolpingova mládež tady požaduje naprostou a nikým neomezenou tzv. „reprodukční svobodu“. Biskupové i v tomto případě dosud mlčí.

Není to tak dávno, co jsem na Slovensku poslouchal jeden rozhovor s českým knězem Tomášem Halíkem a znovu jsem se utvrdil v přesvědčení, že i když Tomáš Halík je zatím teolog v Katolické církvi, nelze jej považovat za pravověrného katolického kněze. V tom rozhovoru Halík zůstal věrný sobě a znovu dehonestoval slovenský národ svými ztřeštěnými frázemi o slovenském katolickém fašismu během druhé světové války. Bohužel, ještě pořád, dokonce i 79 let po skončení druhé světové války, straší v hlavách stupidních kvazi historiků nesmyslné mýty o slovenském prezidentovi Dr. Tisovi, katolickém knězi, který údajně rozbil první ČSR, byl antisemita, atd. Halík není jediný, kdo znevažuje památku prvního slovenského prezidenta.

Bohužel i na Slovensku není nouze o nepřátele Katolické církve a slovenského národa, kteří znovu a znovu znevažují památku Dr. Josefa Tisa. Je příznačné, že zatímco v minulosti znevažovali Dr. Jozefa Tisa, prezidenta Slovenské republiky 1939 – 1945, v první řadě bolševici a ateisté různého ražení, po pádu totality jejich štafetu převzali neomarxisté, jejichž prodlouženou rukou je ve slovenských podmínkách mainstream, reprezentován takovými servilními plátky, jako Denník N, SME, či některými soukromými komerčními televizemi. Jaká je však pravda? Jak to opravdu bylo s Dr. Jozefem Tisem?

Nová generace slovenských, českých, a dokonce i německých historiků už dávno vyvrátila politicky zmanipulované hodnocení období Slovenské republiky 1939 – 1945 a morálně rehabilitovala Dr. Tisa, avšak archaické chiméry ještě stále straší v hlavách některých kvazi historiků liberálního zaměření. Takové nesmysly pseudohistoriků by měly být uváděny na pravou míru, protože národ, který deformuje svou vlastní minulost, deformuje také svou budoucnost. V každém případě považuji za povinnost bránit Dr. Tisa i Slovenskou republiku (od 14. března 1939 do 21. července 1939 Slovenský štát), a uvádět fakta, které Dr. Tiso sám již nemůže uvést na svou obranu, protože jeho život byl násilně ukončen justiční vraždou v roce 1947. Uvedu tedy nejrozšířenější mýty o Dr. Tisovi, které podrobím kritice, abych usvědčil z úmyslného ignorování historických faktů lháře na Slovensku i kdekoliv jinde ve světě.