13 procent registrovaných katolíků v USA uvádí, že v posledních 5 letech minimálně jednou se účastnilo tradiční mše svaté. 2 procenta katolíků v USA udávají, že chodí na tuto liturgii každou neděli. K těmto faktům nutno ještě připočíst špičkovou studii Institutu pro výzkum veřejného mínění Pew Research Center, který se zaměřuje především na katolíky. Informuje o ní blog Rorate Caeli. Podle této studie chodí 28 procent všech registrovaných katolíků v USA pravidelně každou neděli na mši svatou. To ale znamená, že ze 14 katolíků, kteří jdou pravidelně v neděli do kostela, splní vždy jeden tuto svoji nedělní povinnost účastí na tradiční, tzv. staré mši sv. To je tedy úhrnem více než 7 procent všech tzv. praktikujících katolíků, kteří chodí pravidelně každou neděli na liturgii.

Katolická morálka vždycky učila, že existují některé objektivně hříšné skutky, které za jistých okolností hříšnými být nemusí, a skutky, které jsou hříchy „per se“, tj. v žádném případě jimi být nepřestanou, nikdy se nestanou „bezhříšnými“. Tuto nauku vysvětlil nejnověji papež Jan Pavel II. v encyklice Veritatis Splendor r. 1993. Objasníme si to na konkrétních příkladech.

Ještě ve svém dětském věku jsem četl příběh z Polska z 50. let 20. století, jak dva venkovští chlapci ve věku 11 let šli ráno jako obvykle do sousední vesnice do školy. Kráčeli podél železniční trati a náhle si všimli, že voda po vydatném nočním lijáku podemlela koleje. Protože tam neviděli žádného drážního zřízence, usoudili logicky, že o tom asi ještě nikdo na nádraží neví. Proto jeden z hochů utíkal na stanici, zatímco druhý se rozhodl na místě počkat a pokusit se zastavit vlak, kdyby tudy projížděl. Skutečně za krátkou dobu ho uslyšel v dáli houkat. Rozdělal tedy na trati oheň, jenže vlhké dřevo, které kolem posbíral, nechtělo hořet. Proto zapálil učebnice a sešity nejen své, ale i svého spolužáka, který svou aktovku u něho nechal, aby se mu lépe běželo na nádraží. Oheň vzplanul a vlak zastavil.

Samozřejmě úmyslně vandalsky zničit cizí majetek je materiálně (objektivně) hříchem proti 7. přikázání. Jenže v tomto případě se hoch z uvedeného příběhu žádného hříchu nedopustil, neboť ve hře byla záchrana lidských životů, naopak se jednalo o skutek lásky k bližnímu.

Občas slýchám námitky, že by se psychiatr neměl zabývat duchovním životem svých pacientů. Od toho jsou prý kněží nebo duchovní vůdci. A já s tímto názorem nesouhlasím. Můj postoj zní: zabývat se duchovním životem pacienta do takové míry, do jaké míry souvisí s jeho psychickými potížemi. A navíc – zdravý duchovní život může mnoha pacientům pomoci.

O duchovním životě byla napsaná spousta knížek. Konají se přednášky, duchovní cvičení, lidé mají možnost navštěvovat společenství a také mají možnost si vybrat, jaký typ spirituality jim nejlépe vyhovuje. Někdy je ale obtížné se v nabídce akcí a literatury orientovat. Kromě křesťanství se nabízejí jiná náboženství, hnutí a sekty. Při současné krizi autority a relativizaci hodnot je pro někoho těžké rozlišit, co je vlastně správné a co ne.

Zkušení duchovní vůdci mohou potvrdit, že zdravý duchovní život se neobejde bez zdravé přirozenosti. Zdravý věřící člověk není ani „éterická bytost“, která uznává jen duchovní hodnoty, ani není pouze tělesným člověkem, který preferuje rozum a to, co lze objektivně pozorovat a hodnotit.

Jak vypadá zdravý duchovní život ? Je třeba vědět, k jakému cíli směřujeme. Vrcholem veškeré modlitby je kontemplace, „přebývání s Bohem ve svém chrámu“, plnost sebeuvědomění a zároveň plné sjednocení s Bohem. Zdravý duchovní život se také pozná podle plodů, tzv. ovoce Ducha svatého: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Život v plnosti, jak je zmíněn v Písmu, mimo jiné znamená integraci všech složek osobnosti. Dokonalost v křesťanském pojetí není chápána jako bezchybnost, ale spíše jako plné sebepřijetí, což pak usnadňuje i přijetí druhých.

Bez ohledu na to, jestli se to líbí či nelíbí Bohu, ve jménu vynuceného „společenství“ s protestanty byla v proslulé mariánské svatyni v Loretu připuštěna ke koncelebraci katolické mše sv. protestantská „kněžka“. Na snímku je vidět, jak žena ukazující už svým oděvem na luteránskou duchovní vchází spolu s katolickými kněžími do presbytáře a zůstává tam s nimi i při modlitbě kánonu.

Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna probíhala ve všech kostelech brněnského děkanátu dle oficiálního oznámení modlitba za spravedlivý mír. To je zajisté v pořádku, nicméně přesto mi tady něco chybělo. A nešlo o maličkost.

Nebudu zde rozebírat teorie o míru podle sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského, Franciska Suaréze a dalších významných katolických teologů, to udělali dávno přede mnou kvalitním způsobem jiní. Řeknu jenom, že pravý a dokonalý mír je dle latinské terminologie „tranquillitas ordinis“, tj. klid řádu. Skutečný spravedlivý mír není tedy jenom klidem zbraní. To, že fyzicky zdatní muži nejsou povoláváni na frontu a na města nepadají ničivé bomby ještě neznamená skutečný mír, i když lidé to takto běžně chápou.

Mírem, byť nikoli dokonalým, je teprve stav, kdy nevinný člověk se nemusí bát, že ho státní moc nebo teroristické organizace státem podporované či tolerované připraví o život, poněvadž se nějak odlišuje nebo překáží, např. náleží k „nežádoucí“ rase či třídě nebo zastává jiné přesvědčení než oficiální. Nelze tedy považovat za stav míru, když v Sovětském svazu mezi dvěma světovými válkami, i když oficiálně tento stát žádnou válku nevedl, byli lidé na základě rozkazů Lenina, Trockého, Dzierźyńského či Stalina popravováni nebo vražděni v koncentračních táborech kvůli příslušnosti k tzv. „vykořisťovatelské třídě“ nebo kvůli své víře v Ježíše Krista, stejně tak neexistoval mír v nacistickém Německu před II. světovou válkou, neboť docházelo k vraždění lidí z důvodů příslušnosti k tzv. „nežádoucí“ rase.

Matku Boží vzýváme v loretánských litaniích jako „Královnu mučedníků“. Přitom ale víme, že ona nezemřela mučednickou smrtí, ani nemáme zprávy, že by jí tím někdo hrozil. Přitom mučednictví pro Krista je – a bylo především takto chápáno v prvotní církvi – jako nejvyšší vyznamenání pro křesťana. Všichni apoštolé šli s radostí vstříc mučednické smrti včetně sv. Jana, který byl z vařícího kotle, kam jej za císaře Domiciána hodili, vytažen zázrakem živý. Proč Panně Marii, která byla přece – jak zpíváme v krásné mariánské písni – „po Bohu ta nejprvnější“, Všemohoucí tuto poctu odepřel? Jenže omyl! Mučednictví Panně Marii odepřeno nebylo. Neexistuje totiž pouze mučednictví krvavé, ale i nekrvavé, které může někdy být ještě horší. A Matka Boží jím prošla v nejvyšším stupni.

Vzpomeňme si na situace v našem životě, kdy jsme byli svědky těžkého utrpení a bolesti někoho z našich drahých: manželského partnera, dětí, rodičů. Prožívali jsme vnitřně tuto bolest s ním, trpěli jsme ne sice fyzicky jako on, ale psychicky. A trpěl snad v dějinách fyzicky někdo víc než Ježíš Kristus, náš Božský Spasitel? Mystikové (bl. Anna Kateřina Emerichová, Marie z Agredy aj.) potvrzují na základě svých vidění, že nikdy neexistovalo větší a strašlivější utrpení nějakého jiného člověka v historii, než utrpení Kristovo.

Libanonský poustevník sv. Šarbel Makhluf (1828–1898) je uznáván nejen jako jeden z největších světců Katolické církve maronitského obřadu, ale také jako jeden z největších divotvůrců po své smrti. Většina jeho zázraků spadá do 20. století. Po otevření jeho hrobu v r. 1952 jen během dvou let bylo shromážděno až 1200 svědectví mimořádných milostí. Dodnes katolíci všech ritů prosí v modlitbě o jeho přímluvu a zakoušejí zázračná uzdravení. Je jich už několik desítek tisíc a stále jsou dopisována nová.

Slyšeli jste už o fotografickém zázraku? 8. května r. 1950 čtyři maronitští misionáři navštívili klášter a poustevnu v libanonském městečku Annaya. Pomodlili se před hrobem Šarbela Makhlufa a pořídili si skupinovou fotografii se strážcem hrobu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ihned po vyvolání snímku se na něm neobjevila postava mnicha s kapucí, který při fotografování tam vůbec nebyl. Starší řeholníci v něm poznali samotného… od r. 1898 mrtvého Otce Šarbela. Co je zajímavé – byl to jeho první fotografický snímek, on se totiž za svého života nikdy nenechal fotografovat. Fotomontáž? Odborníci to vyloučili.

Svatý opojený Bohem

Youssef Antoun (Józef Antoni) Makhluf (1828–1898) měl 23 let, když vstoupil do kláštera a přijal jméno Šarbel – syrsky to znamená „historie Boha“, nebo „vyprávění o Bohu“, nebo „zpráva o Bohu“. Učinil tak potají, protože rodina chtěla, aby se oženil. Studoval filozofii a teologii, stal se knězem a posléze poustevníkem. V poustevně poblíž kláštera v Annai nazývané dnes „libanonskými Lurdami“ žil 23 let. Praktikoval a šířil pobožnost k Nejsvětější Panně Marii, dlouhé hodiny se modlil sv. růženec. Centrem jeho života se stala Eucharistie – někdy i celé noci se modlil před Nejsvětější svátostí. Mši svatou celebroval zpravidla v poledne – půl dne předtím totiž se na ni modlitbami připravoval, po ní zase další půlden v modlitbách děkoval. Pracoval, konal kající skutky a postil se. Spal na prosté rohoži s hlavou na tvrdém dřevě, jedl pouze jednou denně, pod hábitem nosil košili z kozí kůže a železný pás a do kapuce měl vložené kameny, což mu působilo bolest. Říkalo se o něm, že je to „světec opojený Bohem“. Už tehdy měl pověst divotvůrce. Stalo se, že věřící ho jednou prosili o pomoc při záchraně sklizně obilí, ohrožené náletem sarančí. On požehnal vodu, rolníci jí postříkali pole – a úroda byla zachráněna.

Probíhá světová válka proti dětem – píše italský publicista Luca Volontè. V r. 2024 v rámci předporodní genocidy zvané potrat bylo na celém světě povražděno 73 milionů lidí. Tato genocida dětí byla hlavní příčinou smrti u 52 procent všech dětských úmrtí.

Odborníci uvádějí, že celosvětově během II. světové války zahynulo 50–70 milionů osob včetně obětí nemocí a hladu způsobených touto líticí. Právě proto počet obětí potratů může být nazván „světovou válkou proti dětem“, jak to učinil Luca Volontè na stránkách „La Nuova Bussola Quotidiana”.

Zločin potratu je tím ohavnější, poněvadž je páchán na úplně nevinných a zcela bezbranných lidech, navíc v situaci, kdy existuje povinnost zahrnout je mimořádnou ochranou. Strašlivé je, že tento zločin páchají nejbližší lidé – především matka. Lze říci, že potrat je nejkřiklavějším zničením autentické lásky a stává se tak její satanskou karikaturou par excellance.

Opravdová globální potratová statistika je stále podhodnocená. Neznámý počet lidí hyne v důsledku užívání „pilulek po“, které mohou působit u žen raný potrat. To žádná statistika nezachycuje. Data týkající se uvedených 73 milionů lidí povražděných potratem se opírají o informace Světové zdravotnické organizace.

„Příliš mnoho lidí udává, že neví nic o tom, že každé z dětí zabitých potratem je lidskou bytostí usmrcenou v lůně matky. Každý plod již měl unikátní DNA odlišné od matky. Toto DNA stanovilo pohlaví dítěte, barvu očí a vlasů a vzrůst” – napsal Luca Volontè. „V absolutní většině případů při výkonu potratu srdce dítěte už bije,“ dodal. Vraždění dětí je praktikováno ve všech regionech světa, připomíná Volontè. Tento zločin má globální charakter.

Tak tvrdí protestanté a ateisté. Jenže fakta jsou úplně opačná. Neexistuje žádný dokument Učitelského úřadu Církve s univerzální platností, který by toto zakazoval. Máme dochována ze středověku pouze vyjádření některých biskupů, která zakazují laikům číst Bibli bez dohledu kněží, což se týkalo oblastí silně zasažených působením heretiků, především valdenských a albigenských v Itálii a ve Francii a viklefistů v Anglii. Ti vykládali Písmo sv. bludně, proto Církev v zájmu vlastní sebeobrany musela přistoupit na dotyčných územích k takovému řešení.

V prvních zhruba pěti staletích nevznikla žádná zvláštní potřeba překladu Písma sv. do živých jazyků. Originální staré řečtině, v níž byl sepsán celý Nový zákon a do které byl přeložen z hebrejštiny Starý zákon (tzv. Septuaginta), řecky mluvící obyvatelstvo na východě rozumělo, lišila se od živé hovorové řečtiny jen nepatrně. Totéž platilo i o překladech do syrské aramejštiny (Pešitó) a koptštiny na Blízkém východě a v Egyptě. Také latinské překlady Bible (Itala, později Vulgáta od sv. Jeronýma) nepředstavovaly pro tehdejší latinsky mluvící obyvatelstvo Itálie, severní Afriky a západní Evropy žádnou jazykovou bariéru, neboť běžná hovorová latina se od té mrtvé, tzv. ciceronské latiny, lišila jen maličko. Bible byla používána hojně v liturgii a při vyučování katechumenů, kdo byl gramotný, tak si též mohl svitky s jejími texty snadno opatřit. Pouze ariánský biskup Wulfila ve 4. stol. přeložil Bibli do živé gótštiny, jazyka, jímž mluvili na Balkáně Gótové, kteří nerozuměli žádnému z biblických jazyků. To však nebyl katolický překlad.