Juan Miguel Pellicer byl znám svou úctou k Matce Boží. V závažných chvílích svého života se zpovídal a následně přijal Eucharistii. Jeho známí při procesu zkoumajícím okolnosti zázraku uváděli, že „byl dobrým křesťanem, poslouchal rodiče, tvrdě pracoval na poli a nerozčiloval se, byl obyčejným ctitelem Panny Marie ze Zaragozy“.

Když dosáhl devatenácti let, opustil rodný dům, aby ulehčil rodičům starajícím se o početné potomstvo. Práci se pokoušel najít v okolí Castellonu de la Plana, v nehostinném kraji ležícím poblíž Středozemního moře. Lidí zde žilo pomálu, mnozí se kvůli častým nájezdům muslimů odstěhovali. Žil zde však ještě jeho strýc a ten jej jako sezónního dělníka zaměstnal.

Jednoho dne přijížděl na statek s vozem vrchovatě naplněným obilím. Protože, jak sám později přiznal, nedával pozor, „ztratil rovnováhu a spadl ze sedla své muly, a to přímo pod železné kolo těžkého povozu, který mu pod kolenem přejel pravou nohu“. Strýc ve snaze svého synovce zachránit ho zavezl do 70 km vzdáleného špitálu ve Valencii, kde se lékaři pět dní snažili pomoci všemožných procedur něco dělat, leč bezvýsledně. Juanovi se stýskalo po rodině a slyšel též o slavném špitále v Zaragoze, hlavně se však toužil cele oddat té, které věřil nadevše – Panně Marii de Pilar. Byl nesmírně šťastný, když dostal povolení k převozu.

Včerejšího dne (9. listopadu) jsme v 18.00 rozezvučeli klášterní zvony na protest proti právě pořádanému průvodu démonických masek ve Vyšším Brodě – tzv. Krampuslauf. Nechceme vysvětlovat občanům, jaký negativní vliv má tato manifestace zla na člověka, který ztratil víru v Boha, a tedy ani nemůže pochopit existenci své nesmrtelné duše, kterou čeká věčnost v blaženosti či zavržení, podle toho jak jednotlivec naložil se životem, který mu byl Bohem dán. Mrzí nás tedy, že současná společnost, která se zmítá strachem a topí se v kriminalitě a válečných zločinech, se přesto veřejně odvažuje sympatizovat s touto kulturou zla a násilí, jejímž symbolem ďábel je, nehledě na to, zda jsme věřící či nikoli. Ačkoliv se může účastníkům a sympatizantům zdát průvod jako nevinný karneval, je dokladem ztráty smyslu pro dobro a hodnoty ušlechtilé krásy. Reagujeme tímto také na vyjádření některých občanů, kteří se na nás obrátili se záporným postojem k této akci a modlíme se, aby společnost využila své úsilí a finanční prostředky spíše na vzornou výchovu než na strašení dětí a zapustila kořeny opět na zdravých základech dobra, jehož počátkem a cílem je jedině Bůh.

Základní fakta týkající se lidské přirozenosti, obsažená v proslovu jednoho z činitelů Australské katolické univerzity (ACU) u příležitosti ceremoniálu ukončení studia absolventů, pobouřila tuto vzdělávací instituci takovou měrou, že její vedení se rozhodlo otřeseným posluchačům poskytnou „psychologickou pomoc“. O co šlo? O to, že na přednášce zazněla jasná slova katolické nauky o ochraně života od početí a o jednopohlavních svazcích.

Jak píše portál Afirmacja.info, Joe de Bruyn, bývalý šéf odborů této katolické univerzity, srovnal ve své slavnostní přednášce počty masového zabíjení nenarozených dětí se ztrátami, které postihly lidstvo během II. světové války. Zdůraznil také, že legitimizace jednopohlavních svazků je v rozporu s „každým uspořádáním společnosti na této zemi“.

Vedení univerzity vědělo dopředu, co de Bruyn chce říct. Pokoušelo se ho ovlivnit, aby ještě zvážil, zda je vhodné takto vystoupit. Jedním z argumentů byla údajná netaktnost dotknout se této tématiky právě při takové slavnostní příležitosti.

I když přednášející neustoupil, rektor univerzity mu nezakázal promluvit. „Nezabýváme se cenzurou příležitostných promluv, ani diktováním toho, co mají říct, našim pozvaným hostům,“ řekl rektor – profesor Zlatko Skrbis.

„Po vlně kritiky ze strany studentů a zaměstnanců ACU oznámila, že vrátí studentům v plném rozsahu poplatek, který zaplatili za účast na této ceremonii, neboť prý to byla trapná zkušenost pro mnoho účastníků. Univerzita se omluvila za bolest a nechutnost způsobenou promluvou de Bruyna, a nabídla všem… „individuální terapii a skupinovou poradnu“ – čteme na Afirmacja.info

V říjnu jsme oslavili liturgickou památku bl. Karla Rakouského, muže, jenž svou předčasnou smrt obětoval za „své národy“, tedy za všechny národy, jimž jakožto rakouský císař vládl.

V jedné modlitbě vztahující se k tomuto blahoslavenému je mj. tato věta: „Ve všem se řídil podle Tvého Syna, jediného pravého Krále.“ Na konci října se slavíval svátek „jediného pravého Krále“, než byl přesunut na poslední neděli v mezidobí, tj. do měsíce listopadu. A právě Jemu, jedinému a pravému Králi, resp. jen a pouze Jemu, podřídil bl. Karel celý svůj život. S pohledem upřeným na Něj skrytého v Eucharistii i umíral. Krátce před smrtí nechal ke svému lůžku přivolat nejstaršího syna Ottu, což pak zdůvodnil slovy: „Aby viděl, jak umírá císař, katolík a Habsburk.“

Jak takový „císař, katolík a Habsburk“ žil, viděli všichni, proto jej Církev vyzdvihla na oltář – žil s vědomím, že nad ním je ten pravý Král, jemuž se bude jednou zodpovídat za každý svůj skutek, za každé své slovo, za každou svou myšlenku. Byl králem z Boží vůle, což nechápal jako příležitost k ovládání mas, nýbrž jako poslání co možná nejsvědomitěji pečovat o jemu svěřené národy.

Opačný přístup můžeme pozorovat na většině čelních politiků, tj. na těch, kteří vládnou z vůle lidu, aniž by přijali neoddiskutovatelnou skutečnost, že je zde Někdo, kdo je přesahuje, převyšuje. A tak s pocitem všemohoucnosti rozhodují o tom, co je dobré a co zlé, čehož jsou výsledkem zákony proti zdravému rozumu, proti životu, proti Bohu – třeba už „jenom“ ty nejznámější, jako je kupř. povolení potratů, popř. zákon o tzv. registrovaném partnerství a na něj navazující návrh zákona o možnosti adopce dětí stejnopohlavními páry.

Arcibiskup José Mario Scalon Angonese z arcidiecéze Cascavel v Brazílii znechucuje věřícím přijímání Kristova Těla do úst. Nazývá to nevyzrálou a zastaralou praktikou středověkého původu.

Arcb. Angonese uděloval 3. listopadu svátost biřmování ve farnosti Nossa Senhora Consolata v Cafelândii. Pobouřilo ho, že mnoho věřících chtělo přijmout sv. hostii do úst. Proto pronesl na toto téma promluvu, kterou farnost publikovala na své stránce na facebooku.

„Chtěl bych zdůraznit, že jsem šokován – to není běžné, aby tak mnoho biřmovanců chtělo přijímat do úst. To nedává smysl“ řekl.

„Ctíme rozhodnutí lidí, Církev jim tady ponechává svobodu. Ale přijímání do úst pochází ze středověku, z minulého tisíciletí“ dodal hierarcha.

„II. vatikánský koncil učí, že dospělí lidé jedí vlastníma rukama. Proto bych byl velice rozčarovaný, kdyby nějaký katecheta mluvil o podávání do úst. To je rozpor. To je rozpor se vším, co se Církev snaží hlásat“ hřímal.

Podle arcibiskupa Církev poskytuje svobodu udělování Eucharistie do úst pouze s ohledem na starší lidi, kteří jsou na to zvyklí a byli v tom vychováni. Proč ale tímto způsobem chtějí přijímat i mladí, to arcibiskup nechápe.

„To je anachronismus, to již není tatáž doba. To je něco středověkého, to je zastaralé. Tady jde o zralost víry, o vizi Církve a vizi světa“ přesvědčoval.

Transgender, změna pohlaví… Již od r. 1992 existuje dle našich zákonů možnost změnit si pohlaví operací. Podle nauky Katolické církve opírající se o Písmo sv. a posvátnou Tradici je takový čin těžce hříšný, jde o mrzačení vlastního těla. Jenže vývoj směrem k peklu od té doby pokročil ještě dál.

Obvykle nekomentujeme na našem webu politické události, tentokrát ale uděláme výjimku vyplývající z toho, že volba Trumpa prezidentem USA se týká závažným způsobem duchovních a morálních hodnot a je široce komentovaná na katolických webech. Katolíci tradičního a konzervativního smýšlení neskrývají své nadšení, na jednom polském webu je dokonce Trump označen za katechona, tj. dle středověké představy toho, kdo zadržuje nástup Antikrista.

Chápu toto nadšení a do jisté míry je i sdílím, ale přece jen radím ke střízlivosti. Vítězství Trumpa nad Harrisovou je totiž vítězstvím menšího zla, nikoli dobra. Program Trumpovy protikandidátky Harrisové byl totálně protikřesťanský: potraty bez jakéhokoliv omezení, rovněž tak prosazení programu LGBT a postupná likvidace rodiny. Pokud tedy někteří naši katolíci si přáli vítězství Harrisové navzdory tomu, že věděli o těchto bodech jejího programu, měli by se jít z toho vyzpovídat.

A co Trump? Jeho postoj k těmto otázkám byl dvojznačný. Ještě když byl prezidentem (2016–20), tak jmenoval za soudce Nejvyššího soudu odpůrce abortů, kteří nakonec odhlasovali ukončení zločinného verdiktu Nejvyššího soudu z r. 1973, jímž byl potrat legalizován ve všech státech USA. Za to je třeba Trumpa ocenit a poděkovat mu. Proč ale jako prezidentský kandidát letošních voleb začal toto nové rozhodnutí soudců Nejvyššího soudu najednou zpochybňovat? Proč jeho žena Melanie se vyslovila veřejně pro potraty bez omezení, aniž její muž na to nějak reagoval? Proč se Trump několikrát pozitivně vyjádřil i o agendě LGBT?

V současné době se v Katolické církvi stále častěji mluví o svěcení žen na jáhenky.

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Je snadno logicky dokazatelná, i když materialisté vysvětlují lidské vědomí a veškerou rozumovou, duševní, intelektuální a duchovou činnost lidským mozkem a jeho aktivitou. Přesto je vědecky nesporné, že během 7–9 let se hmota lidského těla včetně mozku úplně obmění, člověk však přesto od dětství až po vysoké stáří si je vědom, že je jeden a týž, že není někým „jiným“ po cca 60 letech.

Člověk není jen tělo, neboť může jednat i proti jeho žádostem: má hlad, ale postí se, chce se mu spát, ale bdí… Kdyby byl pouhým tělem, nemohl by jednat proti němu, ale byl by ho poslušen.

Člověk má vůli, tj. chce. Neusiluje však jenom o dobra tělesná, jako jsou pokrm, nápoj atd., ale i nehmotná, čistě duchovní, jako jsou svoboda, pravda, ctnost, čest, krása, Bůh. Již pouhá snaha o tato dobra je pro člověka zdrojem radosti. To by nebylo možné, kdyby duše byla jen hmotná, pak by ji lákala jen dobra smyslná, po nadsmyslných by netoužila, jako po nich nebaží zvíře.

Existenci duše schopné samostatného života nezávisle na těle dokazují i zážitky mnoha lidí ve stavu tzv. klinické smrti. Viděli své tělo např. na operačním stole a slyšeli, o čem se lékaři baví. Ti potom potvrdili svědectví těchto pacientů. Slepí nebo hluší od narození po návratu ze stavu klinické smrti sdělili, co kolem sebe viděli a slyšeli – a všechno odpovídalo skutečnosti, po resuscitaci ale opět vidět a slyšet přestali. To by nebylo myslitelné, kdyby neexistovala duchová podstata člověka, tj. nesmrtelná duše.

Od 31. října platí v celé Anglii a Walesu zákon o tzv. ochranných zónách kolem potratových klinik. V nich je zakázáno „úmyslně nebo lehkomyslně“ ovlivňovat rozhodnutí jiné osoby o podstoupení potratu nebo blokovat přístup k němu, jak oznámila agentura Reuters. Personály potratových klinik a matky svedené potratáři mají tak mít zajištěný komfort k vraždění nenarozených dětí.

Britské ministerstvo vnitra zveřejnilo prohlášení, že „zóny bezpečného přístupu“, jinak zvané též „nárazníkové zóny“ se budou rozprostírat do vzdálenosti 150 m od potratových klinik, aby prý personál a ženy používající jejich „služeb“ měly zajištěnou lepší ochranu před „obtěžováním“.

V čem spočívá toto „obtěžování“? Tady policie a prokuratura musí zkoumat každý případ individuálně. Za jednoznačné porušení těchto předpisů mohou být uznány rozdávání protipotratových letáků, manifestace odmítání práva na potrat a pokřikování na osoby jdoucí na tento zákrok.

Ale tím to nekončí, Reuters uvádí, že také „modlitba, i tichá, jakož i postávání na terénu zóny, mohou být uznány za přestupek a osoby, které se tím proviní, potrestány pokutami“.

Hanebnost levičáků

Na celé záležitosti je bolestné to, jak levicové a propotratové organizace obracejí „vzhůru nohama“ celý systém hodnot a obranu života pokládají za „hanebnost“. Vraždění dětí v lůnech matek je ale v jejich zvráceném světě nazýváno „právem žen“.

V posledních týdnech jsou stále více slyšet – a to právem – vzrušené prominentní hlasy o tom, že vůdce jednoho náboženského společenství, konkrétně sám papež, pravdu a především jedinečnost spásy v jeho vlastním katolickém náboženství popřel. Všechna náboženství jako taková jsou chtěná Bohem, všechna jsou dobrá, žádné z nich více nebo méně pravdivé, jsou jako rozdílné jazyky na téma té samé věci, všechna náboženství vedou k jednomu Bohu. Zůstává jenom otevřená otázka, jaký Bůh tím „jedním Bohem“ je míněn, jaká je jeho vůle pro nás lidi, kdo to je a co o něm vlastně víme.

Srovnání s tradiční církevní naukou je tady nepříjemné. Proti době před 50 nebo 100 lety se jeví situace tak, že jde o úplně jiné náboženství, které co do obsahu a slovníku se nápadně kryje s tím, co hlásají svobodní zednáři a co Katolická církev vždy odsuzovala jako neslučitelné s katolickou vírou a podléhající exkomunikaci: v CIC (kodex církevního práva) z r. 1917 zjevně, v CIC z r. 1983, přepracovaném podle pokoncilní teologie, skrytě, nicméně poznámka tehdejšího prefekta pro nauku víry kardinála Ratzingera exkomunikaci fakticky potvrzuje. Nyní je to ale náhle sám papež, který vehementně hájí tezi a přesvědčuje o ní i druhé, jež popírá absolutní pravdivost katolické víry a nezbytnost spásy pouze skrze ni – a to zcela v rozporu se slovy Spasitele. Budí to dojem, že on jim vůbec nevěří.

Chodil jsem do základní školy ještě v 50. letech. Horliví komunističtí agitátoři nám nalévali do hlav marxisticko-leninský ateismus jako prý „nejvyšší formu humanismu“. Tento „humanismus“ spočíval podle nich mimo jiné i v tom, že prý osvobodil člověka od strachu z toho, co bude po smrti, neboť Bůh neexistuje, tudíž není ani nebe, ani peklo.