Původ hinduismu

Hinduismus krom uctívání velkého množství bohů považuje za hlavní božstva Višnu, Šivu a Brahmu. To ovšem nemá nic společného s katolickou vírou v Boží Trojici. Trojjediný Bůh v křesťanství je totiž pouze jeden, i když ve třech osobách, kdežto hinduistická trojice jsou tři různí bohové. Ti jsou známí svými avatary, tj. převtěleními, z nichž nejznámější je hrdina Krišna, avatar Šivy a Višnu. Šiva prý sídlí v Himalájích, má tisíc očí, tisíc rukou a tisíc nohou a je „hrůzostrašný“. Jeho symbolem je lotosový květ a Phallus, čili mužský pohlavní úd.

Hinduističtí bohové mají také své družky, bohyně. Družkou (manželkou) Šivy je příšerná bohyně Kálí, která je zobrazována nahá s náhrdelníkem z 50 lidských lebek a s ozdobami z lidských useknutých rukou. Má vyplazený jazyk, v ruce srp a někdy sedí na tygru.

Katolická víra podle nauky Starého zákona i nauky sv. Pavla (1 Kor 10. kap.) odedávna hlásá, že pohané, když přinášejí své oběti bohům, přinášejí je vlastně démonům. To je v hinduismu markantně zjevné především u lidských obětí, které byly v Indii přinášeny ještě i ve 20. století navzdory všem zákazům britské koloniální správy. Bl. Matka Tereza se ještě r. 1948 setkala s obětováním lidí v chrámu bohyně Kálí v Kalkatě. Hinduismus se též vyznačuje tím, že manželka zemřelého muže je spolu s jeho mrtvolou spálena na hranici. Tyto zřejmé antihumánní praktiky jsou jasným dokladem démonického původu hinduismu, rovněž tak i obnažený penis jako symbol boha Šivy.

Člověk je schopen rozumem poznat existenci Boha

Sv. Pavel v listu Řím (1,18n) píše, že pohané se nebudou moci vymlouvat na to, že Boha nepoznali, protože stvořená živá i neživá příroda se všemi důmyslnými konstrukcemi ukazuje jednoznačně na velikého Konstruktéra, rozumovou bytost maximálně převyšující lidský rozum. I. vatikánský koncil ve svém dokumentu „Dei Filius“ z r. 1870 sděluje pro katolíka závaznou věroučnou pravdu, že „Boha lze ze stvořených věcí s jistotou poznat“. Sv. Tomáš Akvinský ve své Teologické summě formuluje rozumové poznání Boha v podobě tzv. „5 cest“. Že by vesmír, svět i člověk mohli vzniknout jen náhodným shlukem atomů a molekul bez řízení vysoce inteligentní rozumovou bytostí je dnes všeobecně solidními vědci v exaktních oborech považováno za absurdní představu, mluví se dokonce o pravděpodobnosti jedna ku stovkám miliard. Člověk nemusí být ani příliš vzdělaný, aby pochopil, že makro- i mikrokosmos a živé bytosti se všemi svými orgány, které jsou složitými a perfektně fungujícími stroji, byly sestaveny geniálním Vynálezcem.

Opravdu nelze, než žasnout nad takovou mírou hlouposti, která ignoruje, co vlastně dogma o papežské neomylnosti znamená. Konstituce I. vatikánského koncilu „Pastor Aeternus“ k tomu říká: „Velekněz římský, když mluví ze stolce, to jest, když vykonávaje úřad Pastýře a učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškera Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení římského velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelna.“

Z uvedeného jasně vyplývá, že papežská neomylnost souvisí s neomylností Katolické církve, jíž Spasitel svěřil hlásání a péči o neporušitelnost zjevené nauky až do svého druhého příchodu. Papež je garantem této neomylnosti, která se týká pouze víry a mravů, nikoli jeho filozofických, vědeckých nebo politických názorů. Ve všem, co se netýká víry a mravů, je papež omylný tak jako každý jiný člověk.

Zákony po milánském ediktu r. 313, jímž císař Konstantin udělil křesťanům svobodu, byly formulovány v duchu křesťanské morálky, nepovolovaly rozvod a zakazovaly mužům vyhodit zákonnou manželku na ulici nebo ji prodat do otroctví kvůli mladší konkubině. Žena už nebyla bezprávná a muž musel respektovat její právo na domov, rodinný majetek a děti. Žena získala právo sama si zvolit svůj životní stav, zvláště chtěla-li se zasvětit řeholnímu životu nebo trvalému panenství ve světě. Křesťanství tedy znamenalo ve věci zrovnoprávnění ženy jednoznačně obrovský pokrok.

Je sice pravdou, že někteří církevní otcové zaujali obranný, až pohrdavý postoj vůči ženě, v níž viděli především pokušení proti životu v celibátu. Setkáváme se s tím v dílech sv. Ambrože, sv. Jeronýma aj. Jenže i Ambrož vysoko cení ctnostné panny. Panenství bylo u žen ve starověku i středověku pokládáno za nejvyšší hodnotu, proto zejména řeholnice se těšily obrovské úctě a vážnosti.

Do dějin vstoupil s ušlechtilými a krásnými hesly sociální spravedlnosti a beztřídní společnosti, jež byly reakcí na křiklavé sociální křivdy 19. století, nastolené politickým a ekonomickým liberalismem. Nikdy však neskrýval, že tento jeho cíl je identický s prosazením ateismu a s totální likvidací víry v Boha. Náboženství podle zmatených a zrůdných teorií Marxe, Engelse a Lenina prý pomáhalo „vykořisťovatelským třídám“ udržovat lid v nevědomosti poukazem na nebeskou odměnu po smrti, aby se nebouřil proti krutým životním podmínkám. Samozřejmě ani slovo o skutečném mravním, kulturně-civilizačním a posléze i ekonomickém povznesení národů Katolickou církví. O její minulosti lhali socialisté a komunisté stejně bezostyšně jako předtím osvícenci. Komunismus uskutečnil své protikřesťanské principy a pronásledování věřících ještě důsledněji, krutěji a rafinovaněji než osvícenství, bolševická revoluce v Rusku realizovala tuto genocidu křesťanů ještě ďábelštěji než francouzská.