Tímto argumentem se ohánějí jak odpůrci křesťanství, tak i neomodernisté uvnitř Katolické církve. Na to existuje jediná odpověď: neodporují. Omlouvám se, že budu poněkud neskromný a řeknu, že nejsem svou profesí pouze církevní historik, ale také bývalý profesionální žurnalista, působící po listopadu 1989 čtyři roky v deníku Lidová demokracie. Psal jsem řadu reportáží o náhlých a nečekaných událostech tehdejších i minulých a vedl o tom rozhovory s jejich svědky. Vím tedy o rozdílu mezi informacemi, které se liší – a informacemi, které si odporují.
To, že se některé informace o dané události liší, ještě zdaleka neznamená, že si odporují. Když povedu rozhovor s očitým svědkem –x– o havárii letadla a opublikuji, co viděl a slyšel, tak to nevylučuje, že může tady být ještě svědectví někoho dalšího. Když jiný zpravodaj objeví nového svědka –y–, tak jeho svědectví se nejspíš od svědectví svědka –x– bude lišit, pokud se nacházel u popisované události v jinou dobu a na jiném místě. Obě svědectví se mohou vzájemně doplňovat, aniž si budou odporovat. Odporovat si by znamenalo, že jedno svědectví popírá druhé.
To se v případě evangelních zpráv o zmrtvýchvstání Páně vůbec neděje. Evangelia nejsou životopisem Kristovým, ani přesnou kronikou událostí, nýbrž katechezí. Každý z evangelistů sledoval jistý katechetický cíl ve prospěch té skupiny nových křesťanů, kterou chtěl oslovit.
Pravdivé svědectví „Christos voskres! Voistinno voskres!“ Tak se zdraví po obřadech Vzkříšení na Bílou sobotu naši katoličtí bratři a sestry staroslovanského obřadu. „Kristus vstal z mrtvých!“ – pozdraví jeden věřící druhého. Ten odpoví: „Opravdu vstal z mrtvých!“ Radost nad touto událostí patří k pilířům jejich duchovního prožívání Velikonoc. Kristus opravdu vstal, je to jasná a nezpochybnitelná pravda, k níž netřeba nic dodávat.
Když komunisté u nás likvidovali r. 1950 řeckokatolickou církev, shromáždili zatčené kněze v jednom sále v Prešově, kde jim ateističtí agitátoři přednášeli o neexistenci Boha a další nesmysly. Když se potom zeptali, jestli mají dotazy, jeden starý kněz se přihlásil a protože to bylo v době velikonoční, obrátil se ke svým spolubratřím a zvolal: „Christos voskres!“ Celý sál odpověděl sborově: „Voistinno voskres!“ Všichni zmlkli, i ti, kteří se je snažili přesvědčit, že Bůh neexistuje. Stačila tato pouhá čtyři slova, aby obrátila vniveč všechny marxisticko-leninské bludy. Kristus vstal z mrtvých – co chce kdo tváří v tvář tomuto faktu vykládat o věčné hmotě, evoluci lidské duše ze zvířecí a o Bohu jako výmyslu tzv. vykořisťovatelských tříd?
Kristovo vzkříšení z mrtvých je historickou událostí. Těžko najdeme v dějinách starověku jinou, která by byla tak svědecky doložitelná, jako právě ona. Veškerá nauka apoštolů se opírala právě o fakt zmrtvýchvstání Páně.
Božskému Spasiteli v jeho nekonečné lásce k nám nestačilo, že dal za nás ve strašlivých mukách na Kalvárii svůj pozemský život. On ještě z kříže nás svěřil v osobě milovaného apoštola Jana ochraně své Matky Panny Marie – a jako hlava Církve vykonal první kanonizaci, když řekl lotru po pravici: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“
Kdo byl tento první svatořečený? Evangelisté, aniž udávají jeho jméno, o něm píší jako o lotrovi, to znamená zločinci. Víme o něm z jiných zdrojů něco bližšího?
Ve 4. století autor apokryfního tzv. Nikodemova evangelia píše, že se jmenoval Dismas – a odvolává se na tzv. Acta Pilati, která tenkrát ještě existovala. Jednalo se o písemné dokumenty ze správy Pilátovy v Judei, jež byly zaslány do Říma, což musel dělat každý císařský místodržící v provincii. Jak píší ve 2. stol. apologeti sv. Justin a Tertullian, Acta Pilati obsahovala i popis soudního procesu s Ježíšem Nazaretským. Nedochovala se ale, při vojenských operacích nepřátelských kmenů proti Římu v 5. stol. byla nejspíš zničena.
Sv. Dismas byl a je dosud hojně uctíván na křesťanském Východě. Legenda, kterou na základě staré tradice zpracoval v 17. stol. známý německý kapucín a kazatel Martin z Cochemu, vypráví, že Ježíš a Dismas se osobně setkali jako malí chlapci.
Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.
Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.
Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil.
Propagandistické vymývání mozků českých (a nejen českých) občanů již běží dlouhá desetiletí, ne-li staletí. Ani katolíci nejsou proti tomu imunní. Neomodernistická masáž ze strany mnohých současných církevních představitelů naopak plně souzní s mainstreamovými médii.
Učinil jsem v poslední době tři tristní zkušenosti. Když jsem přednášel v jedné farnosti o Francouzské revoluci a uvedl strašlivá zvěrstva osvícenských a zednářských neznabohů páchaná ve Vendée a jinde na katolících, jejichž jediným proviněním bylo, že se nechtěli vzdát víry zjevené Bohočlověkem, stěžovali si potom někteří u faráře, že prý má přednáška byla „negativistická“ a nacházelo se v ní příliš málo „pozitivních informací“. Neměl jsem už možnost s těmi lidmi hovořit a zeptat se jich, jaké „pozitivní informace“ měli na mysli. Takové, že Francouzská revoluce byla vítězstvím svobody, rovnosti, bratrství a lidských práv, jak se tomu učí ve školách a jak to hlásají vlivné sdělovací prostředky? Kdybych přednášel takto, nejspíš by si nestěžovali.
Typický brainwashing praktikovaný tzv. duchem II. vatikánského koncilu: všichni jsme bratři, nesmíme se proto těch druhých, těch nekatolíků, dotknout, proto je nežádoucí mluvit pravdu o krvavé genocidě, jakou oni v minulosti připravili věrným katolíkům (a připravují i dnes), to by bylo proti zásadám dialogu a porozumění, musíme „pokorně“ hovořit jen o vině Církve, nikoli o vině těch druhých.
Biskup Athanasius Schneider napsal modlitbu, která prosí o brzké vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie (celý text viz níže). Pomocný biskup arcidiecéze Nejsvětější Panny Marie v kazašské Astaně v ní lituje „mnoha zranění“, která Církvi přivodily „hereze, omlouvání hříchů proti šestému přikázání,“ zesvětštění, svatokrádeže a vymazání katolických tradic v současné liturgii.
Biskup Schneider se dále zamýšlí nad nedávným zasvěcením Ruska papežem Františkem a prosí, aby byla papeži dána milost, „aby schválil smírné svaté přijímání o prvních sobotách.“ Nakonec vyjadřuje vroucí přání, aby se uspíšilo splnění fatimských zaslíbení, totiž že Rusko se obrátí ke katolické víře, lidstvu bude dopřána doba míru a Církvi „skutečná obnova.“
Modlitba za uspíšení vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie Neposkvrněné Srdce Panny Marie, svaté Matky Boží a něžné Matky naší, shlédni na strádání, v němž žije celé lidstvo v důsledku šíření materialismu, bezbožnosti a pronásledování katolické víry.
Mystické tělo Kristovo v naší době krvácí z mnoha ran, které Církvi přivodilo nepostihované šíření herezí, omlouvání hříchů proti šestému přikázání, hledání království pozemského namísto nebeského, strašlivá znesvěcování Nejsvětější svátosti, zejména skrze přijímání na ruku, a protestantizace slavení mše svaté.
Uprostřed těchto zkoušek se objevilo světlo zasvěcení Ruska Tvému Neposkvrněnému Srdci papežem ve spojení s biskupy světa. Ve Fatimě jsi však žádala také smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsíci.
Současná válka na Ukrajině „nespadla z nebe“. Je výsledkem složitého historického vývoje, na němž se podepsalo hlavně 20. století. Mainstreamová média v EU přesně v linii USA a Bruselu vyvolávají v obyvatelstvu ostře protiruskou a proukrajinskou náladu. Samozřejmě vojenský vpád Ruska do cizího státu nutno kategoricky odsoudit, zvláště pak zabíjení nevinných lidí při bombardování a usmrcování nevinných civilistů. Nebudeme tvrdit, že ruská armáda se toho nedopouští, předpokládat to by bylo naivní, neboť v moderní době v každé válce - jak víme z novodobých dějin - zvěrstva páchají obvykle obě strany, i když z jednostranných zpráv našich masmédií nevíme, co je pravda a co lež. Ukrajinská strana podporovaná NATO a EU publikuje údajná zvěrstva Rusů, ti zase to vyvracejí - a český občan odkázaný na mediální zpravodajství aby si hodil korunou, když chce vědět, kdo mluví pravdu a kdo lže. Nicméně naše i světová mainstreamová média a politici lhali už tolikrát a tak drze, nejmarkantněji v (dez)informačních podvodech v době covidového šílenství, že české přísloví „lháři se jen jednou věří“ tady stoprocentně sedí.
Jedno je ale jisté: I ukrajinské ozbrojené síly si počínají bestiálně, i když naše a světová mainstreamová média o tom zarytě mlčí. Kdyby tomu tak nebylo, proč by potom zcela legálně bojovaly v rámci ukrajinských ozbrojených sil pluk Azov a další podobná uskupení, která se hlásí k odkazu prohitlerovské UPA založené známým Stěpanem Banderou?
Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.
V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali.
Friedrich Nietzsche hovořil o „přehodnocení všech hodnot“: o převrácení pojmů dobra a zla v naší postkřesťanské době. Co se dřív považovalo za dobro – pokora, sebezápor, poslušnost, láska k chudým a k chudobě, vyhlížení onoho světa – to se v tomto systému pokládá za zlo, a co se hodnotilo jako zlé – násilné prosazování vlastní vůle, hovění svým žádostem, deptání slabých, potlačování myšlenek na věčnost, život jen pro přítomný okamžik – je nyní ctností. Übermensch či Superman jsou přesným opakem křesťanského světce.
Jak dokazuje zvěrstvo potratu, Nietzscheův názor v sekulární společnosti na Západě převládá. Ale nepronikla jemnější podoba tohoto „přehodnocení všech hodnot“ i do samotného křesťanstva včetně Katolické církve, která se po tolik staletí zdála neoblomně odporovat jakémukoli kompromisu s modernitou a s duchem ateismu? V uplynulých třiceti letech svého života (to znamená v době, kdy jsem byl skutečně uvědomělým katolíkem snažícím se žít v souladu se svou vírou) si stále častěji všímám trendu, který si bezpochyby zaslouží označení „nietzscheovský“.
Jestliže má člověk například výhrady k tomu, že nějaká myšlenka nebo praxe je protestantská, pravděpodobně bude odmítnut jako „antiekumenický“. Tímto způsobem vágní ekumenismus jakožto měřítko, je-li někdo křesťanem, vytlačil některá dogmata de fide. „Nevěřím v dogma, věřím v lásku,“ pravila jednou jedna řeholnice v civilu jednomu knězi-průvodci turistů.
Jak bylo publikováno v mainstreamových médiích, papež František zveřejnil dokument Praedicate Evangelium (dále jen PE), který se týká reformy římské kurie. Nás v této souvislosti zajímají především nová paradigmata Kongregace pro nauku víry, až dosud nejdůležitějšího orgánu vatikánské kurie, neboť právě ona vydávala již od středověku jasné definice jménem Magisteria, co je a co není učením Církve, co je pravda a co blud.
Ve světle PE je toto již minulostí. Kongregace pro nauku víry už není nejdůležitějším orgánem Magisteria, její místo zaujaly Kongregace pro evangelizaci národů a Papežská rada pro novou evangelizaci. Papež v PE sloučil oba orgány v jeden celek. Evangelizace má stanovit osu veškeré aktivity Církve ve světě. Je v tom ale protimluv, neboť podle Františka cílem evangelizace není obrácení nekatolíků, to mnohokrát odmítl jako nežádoucí tzv. „proselytismus“. Potom ale co bude prioritním posláním tohoto orgánu kurie, když ne hlásání Krista a misijní úsilí přivést k Němu do jeho pravé Církve nevěřící, pohany, židy, muslimy a křesťany jiných vyznání? Na odpověď čekáme.
Nauka Církve a péče o pravověrnost v duchu PE klesá minimálně o jeden stupeň níž. Kongregace pro nauku víry, dříve nazývaná Svaté Oficium, která vždy stála na stráži čistoty víry, přestává být ve smyslu PE „La Suprema“, tj.
Apologie Církve
