Splnit povinnost účasti na mši sv. v neděli a v zasvěcený svátek je dáno 3. přikázáním Božím a přikázáním církevním pod těžkým hříchem. Tradiční katolík v naší vlasti ví, že má dát přednost mši sv. podle misálu z r. 1962 (případně ještě staršího) nebo byzantské liturgii.

Jenže ne vždy je to snadné a jednoduché. Těchto mší není mnoho a doprava na ně je spojená často s mnoha komplikacemi. Krom toho i někteří tradiční katolíci uvádějí řadu objektivních i subjektivních důvodů, které mi nepřísluší posuzovat, proč se nemohou mši NOM vždycky vyhnout. Když např. manželský partner zaujímá k tradiční liturgii postoj agresivní a netolerantní až k vyvolání krize v manželském svazku, tak nutno zvážit priority, nejlépe je poradit se s dobrým a moudrým zpovědníkem z řad Tradice.

Existují však i ti katolíci, kteří smýšlejí pravověrně, ale dosud nedospěli k poznání, že pouze tradiční ritus a byzantský obřad odrážejí pravou nauku Kristovu. Pro ně je potom účast na NOM mších v neděli a v zasvěcený svátek samozřejmě závazná pod těžkým hříchem. Tato mše je platná, pokud ji kněz slouží podle rubrik a má opravdový úmysl proměňovat podle úmyslu Církve.

Víme však, že mše podle NOM je zprotestantizovaný obřad. Když už se mu ale nemohu vyhnout, tak mohu udělat alespoň něco jiného: chovat se na něm katolicky a nikoli protestantsky. Co to konkrétně znamená?

Sv. přijímání

Na prvním místě zásadně a nikdy nepřijímat na ruku – a to ani v případě, když pod záminkou nějaké „pandemie“ mi to církevní autorita nařídí. Právo na to nemá – a když nelze přijímat do úst, tak mohu ke sv. přijímání nejít a přijímat duchovně. Náš web o tom pojednává v článku „Zázrak ve vědecké sféře dokazuje, že podávání na ruku je duchovní zločin“.

Známý a námi hodně citovaný biskup z Kazachstánu J.Exc. Mons. Athanasius Schneider ve své knize „Corpus Christi“ však uvádí ještě další „vymoženosti“ NOMu (nazývá je ranami na těle Kristově), na nichž bych se jako katolík neměl podílet.

Klečení

Liturgové NOM pozvolna a postupně odbourávají klečení při mši a nahrazují je stáním. V tradičním obřadu se klečí (pochopitelně kdo fyzicky a zdravotně může) při stupňových modlitbách a Kyrie, od Sanctus až do Pater Noster, při Agnus Dei, při sv. přijímání (u mřížky nebo na klekátku) a po něm. Při NOM se v naší zemi ještě uznává klečení pouze při proměňování. V mnoha diecézích v západní Evropě už ale odbourali i toto, věřící stojí tahem od obětování až do přijímání včetně okamžiku proměňování – a je to od některých kněží tvrdě vynucováno. U nás jistí duchovní požadují stání od Sanctus až do proměňování – a potom od proměňování až do sv. přijímání.

Toto není katolické. V tradiční mši sv. se u nás před II. vatikánským koncilem stálo pouze při čtení Evangelia, dnes se tak děje ve staré liturgii i při Gloria, Credo a modlitbách proprií. Má to svoji symboliku ještě z antiky. Stání znamená, že pozorně naslouchám slovům představeného a jsem připraven je plnit. Klečení naproti tomu vyjadřuje vděčnost, oddanost, pokoru a lásku. Stání má tedy svou logiku při Evangeliu, Gloria a Credo, kdy mne Pán vyzývá k určité akci nebo k vyznání víry, ale při kánonu se dozvídám o Pánově bolestné smrti na kříži za moji spásu, při proměňování On sám se mi zpřítomňuje jako Ukřižovaný, proto je na místě projevit mu svoji hlubokou vděčnost a poníženost, což nemohu dát najevo vhodněji než klečením.

Pravověrný katolík i na NOM mši bude proto klečet při celém kánonu až do Pater Noster a nenechá sebou manipulovat. Výrazem pravé úcty je též nejen přijímat pouze do úst, ale také vkleče, alespoň kdo může. Průkopníci NOM totiž odstranili mřížky, přijímá se v postupující řadě, pokleknout je tudíž pro staré lidi často fyzicky nemožné.

Modlitba nad obětními dary

Dalším skandálem NOM, na nějž upozorňuje mons. Schneider, je modlitba nad obětními dary. V tradiční liturgii kněz prosí Pána, aby přijal tuto oběť z rukou jeho, nehodného a hříšného služebníka. V NOM kněz naproti tomu říká: „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z Tvé štědrosti jsme přijali chléb, který Ti přinášíme….“. Ani slovo o nehodnosti a hříšnosti.

Biskup mons. Schneider v uvedené knížce na str. 77 k tomu píše: „Je to zcela nový výtvor, který nebyl v Církvi vůbec nikdy používán. Nekladou důraz na tajemství Kristovy Oběti, nýbrž spíše přinášejí myšlenku hostiny, podobně jako je tomu při židovské sobotní večeři. Východní i západní církev v tisícileté tradici orientovala modlitby k obětování vždy k tajemství Oběti na Kříži.“

K těmto zásadním slovům kazašského biskupa ještě dodáváme, že slova modlitby NOM nad obětními dary nejsou převzata ze starých židovských modliteb, ale z Talmudu, jak na tuto skutečnost poukazuje mnoho kritiků NOM. Talmud, soubor židovských teologických, právních a historických textů z doby od 1. do 5. stol. po Kr., obsahuje mj. i strašlivé rouhání vůči Spasiteli a jeho přesvaté Matce, když jej označuje za nemanželského syna, podvodníka a falešného mesiáše. Brát ke sv. liturgii jakékoliv texty z této žumpy, byť by byly obecně teologicky bez závad, je proto urážkou Bohočlověka.

Katolík tedy by se měl na NOM chovat tak, že nebude na tyto modlitby k obětování odpovídat předepsanou aklamací „Požehnaný jsi, Bože, na věky.“ Když se je kněz modlí potichu a lid zpívá mešní píseň, tak ji budu zpívat také a to, co kněz říká nad dary, budu ignorovat, pokud ale se začne tyto verše hlasitě modlit, neúčastním se a zůstanu ticho.

Přímluvy

Problematické jsou při NOM také přímluvy, které se většinou dnes staly předmětem „lidové tvořivosti“, případně „tvořivosti“ duchovních správců. Přitom v tradičním kánonu mše sv. kněz zahrnuje do této modlitby všechny prosby přítomného lidu. Byzantská sv. liturgie má potom krásné pevně dané a neměnné přímluvy zvané jektěnije, které se zpívají s aklamací „Gospodi, pomiluj!“

Přímluvy v NOM často obsahují prosby, které nejsou katolické, např. „za jednotu křesťanů“ nebo „aby se věřící vždycky řídili slovy našeho papeže Františka…“ Jednota křesťanů je možná pouze návratem nekatolíků k pravé víře Kristově, slova papeže Františka je potom nutno filtrovat sítem katolické pravověrnosti, neboť jsme se několikrát přesvědčili, že on s ní není v souladu. Když tedy uslyším nějakou takovou přímluvu, nebudu odpovídat „Prosíme tě, vyslyš nás…“ a zůstanu stát v mlčení.

Kázání

Může také být, že uslyším při kázání blud nebo modernistickou nehoráznost. Je svědectvím víry, když se demonstrativně zvednu a odejdu, mohu zvolit i to, že po mši půjdu do sakristie a vyslovím knězi svůj kategorický nesouhlas.

Toto je základ, jak by se měl katolík chovat na NOM, pokud už je na něm přítomen. Důsledné zachovávání těchto pravidel může být i záslužným vyznáním víry v tomto čase zmatků a apostaze.