Papež Lev XIV. se v pátek 6. února setkal v Římě s představiteli Courage International. Tato skupina se věnuje katolíkům s jednopohlavními sklony a s poruchami sexuální identity. Snaží se pomoci jim vést řádný heterosexuální život a skoncovat s hříchem a bludem.

Courage vzniklo v New Yorku r. 1980 a během 46 let rozšířilo svou činnost do více než 15 zemí. Za pontifikátu Jana Pavla II. r. 1994 získalo podporu Papežské rady pro rodinu. Papež František se s touto organizací nikdy nesetkal, soustředil se totiž na zvýšení podpory pro ty jezuity a duchovní, kteří se zaměřili na propagaci idejí LGBT, zejména pro P. Jamese Martina.

Courage se distancuje od takových iniciativ. Odmítá ideologii LGBT schvalující sodomii, naopak se snaží podpořit své členy modlitbou a pomocí v zápase o čistotu a život v souladu s naukou Církve.

V tiskovém sdělení vyjádřilo Courage vděčnost za možnost představit papeži svoji pastorační aktivitu. Organizace zdůraznila, že doprovází osoby, které cítí přitažlivost k lidem stejného pohlaví, ale snaží se žít v čistotě, stejně tak jejich rodiny. Setkání s papežem hodnotí jako skvělé.

Jeho význam je tím větší, že se uskutečnilo 4 dny po vystoupení P. Martina v televizním programu Stephena Colberta. Tento jezuita tam řekl, že po rozhovoru s papežem Lvem po konkláve je přesvědčen o pokračování v linii „inkluzivity a vítání“ pro tyto lidi, kterou zahájil papež František. V září loňského roku byl P. Martin přijat na audienci v Apoštolském paláci, po níž tvrdil na sociálních sítích, že nový papež se neodchýlí od postoje Františka vůči osobám LGBT.

Současná situace v souvislosti s Kněžským bratrstvem sv. Pia X. (FSSPX) otevřela uvnitř Církve závažnou a dosud nevyřešenou otázku, která nemůže být ani odložena na jinou dobu, ani ignorována mlčením, ale musí být zodpovězena.

V letech po koncilu vycházel arcibiskup mons. Marcel Lefébvre z přesvědčení, že podstatné prvky církevního života – tradiční vzdělávání kněží, teologie svátostí a tradiční mše svatá, která byla duchovní potravou nespočetného zástupu svatých – jsou opouštěny nebo dokonce násilně potlačovány. Z této krize povstalo FSSPX, jež po desetiletí stále uchovává tyto hodnoty více než těch málo jiných podobných sdružení.

Uchovávání těchto hodnot není vedeno ani ideologií, ani nostalgií. FSSPX potřebuje biskupy, aby světili kněze, biřmovali věřící a zajistili tak pokračování tradičního svátostného života Církve v době hlubokých otřesů. Protože generace těch jejich biskupů, kteří dosud nesli takovou odpovědnost, již odchází, opakuje Bratrstvo tento svůj konkrétní požadavek: Bez nových biskupů nemůže být udržena kontinuita tohoto kněžského vzdělávání a tohoto svátostného života. Bratrstvu vůbec nejde o nějaké mimořádnosti pro sebe, ani o moc nebo zvláštní práva. Jedná se mu pouze o to, aby něco, co za velkých obětí bylo dosud pro blaho Církve uchováno, nyní nezmizelo kvůli nečinnosti.

Jestliže je tato záležitost klidně, s úctou a opakovaně předkládána Sv. stolci – a setkává se s mlčením – potom takové zdržování nutně vede k rozhodnutí Bratrstva vyřešit věc bez souhlasu Vatikánu. Nečinnost by byla trestuhodnou. Církev je silou svého Božského původu ustavena hierarchicky a její autoritu musí věřící respektovat. Nositelé autority mají těžkou odpovědnost: uchovat kněžství a apoštolskou kontinuitu a hovořit jasnou řečí, neboť jsou v sázce samotné základy existence Církve.

Známý pomocný biskup z kazachstánské Astany mons. Athanasius Schneider měl 3. února r. 2026 přednášku pro veřejnost v polském Krakově. Tam řekl mimo jiné:

„Katolík se vždycky stane terčem útoků, když zůstane věrný katolické víře a bude se snažit ji bránit. Není Boží vůlí, aby velké požehnání se obešlo bez předchozích obětí ve formě velkých utrpení. V dnešní době Církev prochází jednou z největších duchovních epidemií vyznačující se téměř totálním zmatkem a doktrinální dezorientací. To představuje závažné ohrožení duchovního zdraví a věčné spásy mnoha duší, což žel doprovází očividná mohutně rozšířená apatie nositelů Učitelského úřadu Církve na různých úrovních církevní hierarchie v současném světě… Naše doba se vyznačuje mimo jiné hlubokou duchovní touhou věřících katolíků z celého světa potvrdit ty pravdy víry, které jsou zamlčovány, zatemňovány a odmítány. Tato situace si vyžaduje okamžité konkrétní řešení. Biskupové by si měli zapamatovat nadčasová slova papeže sv. Řehoře Velikého: ‚ … Ať se naše mlčení nestane příčinou našeho odsouzení před tribunálem spravedlivého Soudce… Lidé svěřeni naší péči se odvracejí od Boha a my mlčíme. Žijí ve hříchu a my nenatahujeme ruce, abychom je napomenuli…‘ (Homilie na evangelia 17: 3. 14)“

Dále mons. Schneider řekl, že již r. 1966, tedy těsně po ukončení II. vatikánského koncilu (DVK), kardinál Alfredo Ottaviani, tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry, se obrátil ke všem biskupům světa s prosbou o vykořenění a likvidaci nejzávažnějších bludů doby rozšířených mezi katolíky. Vyjmenoval jich 9:

Občané středoamerické Kostariky zvolili novou prezidentku. Stala se jí Laura Fernándezová, obránkyně nenarozeného života, která označila potrat jako vraždu a slíbila, že osoby, které se tím proviňují, budou tvrdě trestány. Je praktikující katoličkou a netají se při mediálních výstupech tím, že každou neděli chodí na mši svatou.

Fernándezová, která dosud zastávala funkci ministra plánování a šéfa kanceláře odstupujícího prezidenta Rodriga Chavese, dosáhla vítězství, které média označila za zdrcující, získala 48,3 % hlasů, což znamená vítězství hned v prvním kole (hranice je 40 % platných hlasů).

V kampani Fernándezová zdůraznila věrnost tradičním morálním principům, mimo jiné též ochraně života. Podpořila také vládní návrh na zpřísnění trestů za zabití nenarozeného dítěte.

„Obrana života Kostaričanů a Kostaričanek, kteří se ještě nenarodili, je povinností státu. Potrat není nic jiného než vražda, proto tresty musí být zpřísněny,“ řekla.

Navrhované legislativní změny požadují zvýšení trestu pro ženy, jež samy podstoupí potrat nebo souhlasí s ním, na 4–6 let (nyní jsou to 1–3 roky) a na 12 let pro ty, kteří vykonají potrat bez souhlasu ženy (nyní 3–10 let).

Pokroky ve věci ochrany života udělal již předchozí prezident Rodrigo Chaves, když zrušil všechny právní „výjimky“ dovolující zabít nenarozené dítě a ponechal pouze paragraf o bezprostředním ohrožení života matky.

Existují hříchy celých národů? Hřešit může přece pouze jednotlivec, tak mi určitě někdo namítne! Jenže v Písmu sv. na mnoha místech máme upozornění na hříchy izraelského národa, na jeho nevěrnost smlouvě, kterou uzavřel s Hospodinem. Božský Spasitel plakal nad Jeruzalémem, když předpovídal jeho zkázu za to, že Ho většina židovského národa nepřijala jako Boha a Mesiáše, ačkoliv toto mohli všichni jasně rozpoznat z jeho absolutně bezhříšného života, zázraků a skvostné nauky.

Jestliže je některý závažný hřích páchán většinou nějakého národního společenství, stává se národním hříchem a svolává Boží tresty nejen na jednotlivce, kteří se ho dopouštějí, ale na celý národ. Tyto Boží metly mohou být zmírněny nebo i odvráceny pouze tehdy, když v daném národě se vyskytne menšina, jež jasně odmítá hřích většiny svých krajanů, vystupuje proti němu a činí za něj pokání. Jde o pověstných Abrahamových „deset spravedlivých“, kvůli nimž měla být Sodoma, pokud by se tento počet v ní nalezl, ušetřena zničení.

Pod tímto úhlem pohledu se musíme ptát, jestli také Čechové mají své „národní“ hříchy, které – řečeno biblicky – „volají o pomstu do nebe“. Tady nutno říci, že je má každý národ, proč by tedy český měl být výjimkou?

Ano, prvním těžkým hříchem bylo již ve středověku husitství s jeho genocidou katolíků. V novověku potom v 19. století v epoše českého národního obrození se začala především česká inteligence odvracet od pravé víry Kristovy a velebit husitské zločiny. To vyvrcholilo r. 1918, kdy většina národa odepřela věrnost a poslušnost legitimnímu českému králi bl. Karlovi Habsburskému a parlament zvolil hlavou státu odpadlíka od katolické víry T. G. Masaryka. To vyvrcholilo strašlivou rouhačskou orgií 3. listopadu r. 1918, kdy lůza za potlesku velké části českého národa strhla na Staroměstském náměstí v Praze mariánský sloup. Následovalo blasfemické šílenství doprovázené pálením křížů, devastací soch P. Marie a sv. Jana Nepomuckého a vyloupením desítek svatostánků. Téměř milion Čechů, Moravanů a Slezanů odpadl buď k ateismu nebo k sektě zvané československá církev.

Jak oznámila katolická média, tak ve španělském Santiagu de Compostela proběhla 20. ledna konference pod názvem „Ježíš z Nazareta jako průkopník a vrchol víry“. To zní docela sympaticky, kdyby… právě v tom „kdyby“ je háček. Kdyby totiž přednášejícím nebyl Andrés Torres Queirug. Sám místní arcibiskup Francisco José Prieto Fernández mu udělil svůj souhlas k přednáškám pro bohoslovce.

„Teolog“ Queirug totiž přímo otevřeně popírá historicitu Kristova vzkříšení. Ve své knize „Vzkříšení bez Zmrtvýchvstalého“ píše doslova: „Vzkříšení nejenže není zázrak, ale není ani empirickou událostí. A víra ve vzkříšení nezávisí na tom, zda člověk přijímá, či odmítá historickou realitu prázdného hrobu.“ To už není pouze hereze, nýbrž přímo apostaze, odpad od Katolické církve, pro niž je přesvědčení o historicitě Kristova fyzického vzkříšení z hrobu jedním ze základních principů víry. Queirug ve svých spisech popírá Ježíšovu vykupitelskou oběť na kříži, hlásá slovem i písmem, že jeho poprava byla pouze důsledkem kritických názorů, které v tehdejší společnosti zastával. A Zmrtvýchvstání je – jak ostatně tvrdí mnozí další neomodernističtí teologové – pouze mystickým zážitkem učedníků, kteří uvěřili, že jejich milovaný Mistr žije dále ve svém díle. Proto by prý „křesťanskou víru“ nijak nenarušilo, kdyby se někde našel Kristův hrob s jeho kosterními pozůstatky.

Jenže učený „pan teolog“ si neuvědomuje, že v Jeruzalémě všichni, tj. křesťané, židé i pohané velmi dobře věděli, kde se Ježíšův hrob nachází. Když učedníci začali mluvit o jeho Vzkříšení, nebylo žádným problémem si ověřit a na vlastní oči se přesvědčit, jestli hrob Spasitele je opravdu prázdný. Kdyby nebyl, tak nejenže by židovský sanhedrin nebo i římská okupační správa stíhaly Kristovy vyznavače za podvod, ale náležitě by je také zesměšnily. Nic takového se ale nestalo, evangelista sv. Matouš naopak píše, že židovští odpůrci křesťanství rozšiřují lži o krádeži Kristova mrtvého těla. Sami židovští předáci tedy věděli a určitě též viděli, že hrob Ježíše z Nazareta byl pár dní po pohřbu nalezen prázdný.

Směrodatným interpretátorem Písma svatého je Církev. Nelze oddělit text Písma sv. od katolické Tradice. Mluvil o tom Sv. otec Lev XIV.

Papež Lev XIV. přednesl ve středu 28. ledna svoji čtvrtou katechezi na téma II. vatikánského koncilu. Soustředil se na koncilové konstituci Dei Verbum.

Tato katecheze papeže Lva se nemohla líbit ani protestantům, ani tzv. progresivním katolíkům, kteří chtějí oddělit četbu Písma sv. od posvátné Tradice Církve. Podle slov náměstka Kristova existuje úzká vazba mezi Písmem a Tradicí – proto Katolická církev je oprávněným interpretátorem Písma, které vykládá ve jménu samotného Ježíše Krista.

V 19. století se objevila tzv. historicko-kritická exegeze Písma sv. Odděluje Písmo od církevního kontextu a chápe je tak jako jiné literární texty, což vede k tomu, že Písmu se podkládají interpretace, které jsou Církvi cizí. Tato metoda analýzy Písma byla nejdříve populární u protestantů, později však ji převzalo i mnoho katolíků. Dnes se jí používá např. ke zpochybnění dogmat – např. pravdy o Zmrtvýchvstání Pána Ježíše.

Obsahem nejnovější katecheze Lva XIV. je odmítnutí takové četby Písma sv., která odporuje autoritě Katolické církve. Papež je zde plně ve shodě s tím, jak Písmo četl Benedikt XVI. Papež Ratzinger věnoval mnoho pozornosti kritice vzpomínané historicko-kritické metody. Poukazoval na její zásadní nedostatky a dožadoval se prvenství Tradice. To činí i papež Lev XIV.

Před 70 lety v r. 1956 pohnul veřejným míněním v Itálii tzv. „Případ veřejného konkubinátu“, který řešil tehdejší biskup diecéze Prato mons. Pietro Fiordelli. Narodil se r. 1916 v Città di Castello v Umbrii, r. 1938 byl vysvěcen na kněze, získal doktorát na Lateránské univerzitě a po několikaletém působení v pastoraci se stal r. 1954 biskupem diecéze Prato.

R. 1956 publikoval biskup Fiordelli pastýřský list o jednom páru sezdaném pouze na úřadě. Muž byl komunista a ateista s nepřátelským vztahem k Církvi, žena katolička chodící pravidelně do kostela. Biskup v listu připomenul tehdy platné kanonické právo, dle něhož se jednalo o neuspořádaný vztah a žena, katolička, nemohla přistupovat ke svátostem do doby, než jejich sňatek bude požehnán také Církví. Vyzval proto faráře farnosti, v níž tento pár žil, aby považoval tento svazek za „veřejný konkubinát“ a neuděloval mu svátosti, dokud neuzavře sňatek v kostele. Současně v pastýřském listu napomenul i rodiče ženy, kteří se deklarovali ostentativně jako praktikující katolíci, že se nechovali správně, když se účastnili občanského sňatku své dcery, čímž vyslovili s tímto počínáním svůj souhlas.

Biskup nedělal nic jiného, než že jednal přesně podle kanonického práva v době, kdy Itálie byla ještě katolickou zemí a veřejné soužití katolíka s nekatolíkem nebo odpadlíkem bez církevního sňatku znamenalo společenský skandál. Případ ale rychle získal politický a celonárodní rozměr. Dotyčný pár podal na biskupa Fiordelliho žalobu pro pomluvu, záležitostí se zabýval dokonce italský parlament. Jednalo se o faktický konflikt Katolické církve s tehdejšími sekulárními a socialistickými silami. R. 1958 byl mons. Fiordelli odsouzen k pokutě 40 tisíc italských lir (dnešní hodnota cca 3 tisíce euro). Odvolací soud ve Florencii ho ale osvobodil a uznal legitimitu jeho pastorační aktivity v rámci uplatnění církevní autority.

Co se děje s duší, když člověk přestane dýchat a srdce přestane bít? Zkušenosti těch, kteří se octli na hranici smrti (např. takoví, co prožili tzv. klinickou smrt a vrátili se zpět do pozemského života), nám odhalují pravdu o dalším životě duše. Ta v posledním okamžiku pozemského života vědomě svoji vlastní smrt očekává, slyší, cítí a touží po modlitbách ostatních lidí. Každá modlitba a každá mše svatá jí pomáhají.

Přímo po smrti žije duše dál, vidí všechno jasněji než kdy předtím. Nejprve se duše uvolní z těla a může tělo shora pozorovat. Vnímá, co na ni přichází a vidí svět z této perspektivy. Zjevují se jí andělé i démonické bytosti podle toho, v jakém stavu se nachází. Mnozí mystikové a světci viděli, jak duše byly přijaty svým andělem strážným, nebo také, jak byly odvedeny temnými mocnostmi pryč.

Podle sv. Alfonse z Liguori, Učitele Církve, se k duši, která není ve stavu posvěcující milosti, přibližují démoni. Když ale je ve stavu posvěcující milosti, zlí duchové prchají pryč a místo nich přicházejí zpívající andělé. Mnozí lidé, kteří prošli tzv. klinickou smrtí, dosvědčují, že viděli shora své tělo v místnosti, kde se nacházelo, slyšeli hovory přítomných a odhalovali jejich myšlenky. Duše vnímá, z jakých důvodů kdo přišel, co rodinní příslušníci nebo přátelé cítí a co si myslí. Každé láskyplné gesto, každá i maličká modlitba jí pomáhá na cestě k věčnosti. Jedna jediná mše může dokonce nějakou duši vysvobodit z očistce, ona je tím nejmocnějším a nejúčinnějším, co může zemřelému pomoci.