Současná situace ohledně biskupských svěcení v Kněžském bratrstvu sv. Pia X. (FSSPX) náhle probudila celou církev. Během mimořádně krátké doby po oznámení ze 2. února, že FSSPX k těmto svěcením přistoupí, se v širokých kruzích katolického světa rozhořela intenzivní a často emocionálně nabitá debata. Škála hlasů v této debatě sahá od porozumění, shovívavosti, neutrálního pozorování a zdravého rozumu až po iracionální odmítání, kategorické odsouzení a dokonce otevřenou nenávist. Ačkoli existuje důvod k naději (a ta není v žádném případě nereálná), že papež Lev XIV. by biskupská svěcení skutečně mohl schválit, již nyní se na internetu objevují návrhy na znění buly o exkomunikaci FSSPX.

Negativní reakce, ačkoli často dobře míněné, odhalují, že podstata problému dosud nebyla uchopena s dostatečnou upřímností a jasností. Existuje tendence zůstávat na povrchu. Priority v životě Církve jsou obráceny, přičemž se kanonický a právní rozměr – tedy určitý právní pozitivismus – povyšuje na nejvyšší kritérium. Navíc někdy chybí historické povědomí o církevní praxi v souvislosti s biskupskými svěceními. Neuposlechnutí je tak příliš snadno ztotožňováno se schizmatem. Kritéria pro biskupské společenství s papežem, a následně i chápání toho, co skutečně vytváří schizma, jsou nahlížena příliš jednostranně ve srovnání s praxí a sebepojetím církve v patristické éře, v době církevních otců.

„Nemám čas… nestíhám… až zbude čas – jestli vůbec zbude…“ Snad ani neznám člověka, který by takové věty občas nevypustil z úst. A mnozí ani nepřemýšlejí nad tím, zda jim takový styl života vůbec vyhovuje. Hovoří se o uspěchané době a mnozí kult výkonnosti a užívání si přijali za svůj. A opět se můžeme podívat, zda je tento postoj biblický. Vezměme si knihu Kazatel:

A hned v další kapitole se píše, že všechno má svůj čas:

Bůh stvořil dostatek času, jen jej lidé neumějí (nebo nechtějí) účelně využít. Nemám teď na mysli extrémní situace, které se občas vyskytují u každého z nás – onemocnění malých dětí, stěhování, různé uzávěrky v práci – je jasné, že občas je nutné napnout všechny síly. Ale dlouhodobě to prospěšné není. Jak jsme do tohoto stadia dospěli ? Dnešní doba je v něčem jednodušší a v něčem složitější. Ubylo těžké fyzické práce, přibylo jiných starostí, přibylo příležitostí k seberealizaci a zábavě. A člověk zapomněl na jednu zákonitost: vždycky je něco za něco. Něco získám, něčeho se musím vzdát. A naopak. Jenže my si často myslíme, že můžeme jen získávat – další pracovní příležitosti, další věci, aktivity, činnosti… ale pokud se něčeho nevzdáme, hrozí nám úplné zahlcení. A tak, někdy i plíživě a nepozorovaně, se nám krátí rodinný život, mizí odpočinek, přibývá nemocí, napětí a nervozity. Prof.S.Kratochvíl to vyjadřuje lapidárně: „Tajemství úspěchu spočívá v rozhodnutí, na co se vykašlat.“

Nedávno Církev oběhla zpráva o chystaném blahořečení Božího služebníka – arcibiskupa Fultona Sheena z USA. Mezi jeho texty se nachází také jeden vyzývající k … netoleranci. Publicista Wojciech Grzywacz o tom píše:

„S jasnozřivostí sobě vlastní arcibiskup Sheen demaskoval paradoxy tolerance, která se stala nejvyšší hodnotou současného člověka. Rétoricky se ptal, jestli je možno být tolerantní k násobilce nebo k fyzikálním zákonům. Pravda je od přirozenosti netolerantní vůči omylu, tak jako 2×2 netoleruje výsledek 5. Netolerance v zásadách – psal blahoslavený in spe – je základem rozvoje. Kdyby se matematik posmíval čtverci za to, že má 4 rohy a poradil mu, aby si jeden uřezal, brzy by se přesvědčil, že ztratil všechny čtverce světa,“ připomenul Wojciech Grzywacz ve fejetonu „Jsem v Církvi”.

Arcibiskupova slova jsou zaznamenaná v jeho knize z r. 1931 „Nové staré bludy“ (pozn. red.: „Old Errors and New Labels“, v polském přeladu vyšlo pod názvem „Nowe stare błędy“). Autor v ní ukazuje, že tolerance není tvořivým společenským činitelem, pokud je chápána jako lhostejnost vůči nebezpečným tendencím.

„Apel abp. Sheena o netoleranci má však zvláštní význam v Božích záležitostech. Upozorňuje, že omyly týkající se víry, především hereze, se netýkají osobních záležitostí člověka, kdy lze ustoupit, nýbrž Boha a jeho zákona, kdy o ústupcích nemůže být vůbec řeč. Právě proto je Církev mírná a milosrdná k bloudícím, ale velmi tvrdá k bludům. Nic nebrání, aby Církev přijala do svých řad kající heretiky, ale nikdy nemůže přijmout bludy do pokladnice své moudrosti,“ upozorňuje Wojciech Grzywacz.

Tak jsme se to kdysi učili. Církev prý odmítala vědecké poznatky, pronásledovala učence, tvrdila, že Země je plochá a nikoli kulatá, donutila Galileiho odvolat zjištění o Slunci a nikoli Zemi jako středu vesmíru atd. Tato propagandistická pseudodogmata dodnes platí a jakékoliv jejich zpochybnění se nepřijímá. Tím méně potom, že jde o vykonstruované lži.

V ČR byla r. 2008 v nakladatelství Res Claritatis vydána kniha Thomase E. Woodse „Jak Katolická církev budovala západní civilizaci“. Autor zde ukazuje na konkrétních prokázaných faktech, jak právě Katolická církev všemožně podporovala vědecké obory včetně exaktních, jak zakládala univerzity, jak kláštery (zejména benediktinské a cisterciácké) přicházely s novou, dokonalejší technikou obdělávání zemědělské půdy, jak katolické duchovenstvo a mniši se horlivě věnovali matematice atd. Dnes se na školách žáci a studenti vůbec nedozví, že vynálezcem globusu byl římský papež Silvester II., jinak proslulý matematik a astronom. Je tedy absolutním nesmyslem, že Církev hájila tezi o planetě Zemi jako ploché desce. Nikdy a nikde žádný církevní spisovatel toto nezastával, naopak v katolické literatuře starověku a středověku nechybí zmínky o tom, že Země je kulatá. Objevitelem lomu světla a vynálezcem optické čočky (a tím de facto brýlí) byl ve 13. století anglický františkánský řeholník Roger Bacon, prvním konstruktérem letadla v 17. století italský jezuita Francesco Lana de Terzi, vynálezcem bleskosvodu v 18. století český premonstrátský kněz Prokop Diviš (jsou spory, jestli byl prvním on nebo Američan Benjamin Franklin). Také lékařská věda zaznamenala ve středověku pod duchovním vedením Církve pokroky, zejména chirurgie.

Japonský kardinál Tarcisio Isao Kikuchi hovoří o „měkkých pronásledováních“ Katolické církve v Japonsku. Církev je silně napadána, kdykoliv se ozve ve veřejných záležitostech, např. při obraně důstojnosti lidského života.

Kardinál mluvil na toto téma v rozhovoru s portálem „Crux Now“. „Současná poválečná ústava Japonska přijatá ve světle negativních zkušeností sepětí náboženství šintó s veřejnou mocí, což vedlo k pronásledování a obtížím pro nešintoistická náboženství včetně Katolické církve, garantuje náboženskou svobodu a striktní oddělení státu od náboženství,“ řekl. „Krom toho se dnes nacházíme v těžké situaci, kterou lze nazvat jménem ‚laskavá forma pronásledování‘ “ dodal.

Podle kardinála „v nynějším kontextu je náboženská aktivita v zásadě přijímána veřejností vstřícně, pokud zůstává v hranicích vlastního prostoru, to znamená svatyň a kostelů. Princip odluky státu od náboženství bývá ale mylně interpretován jak příkaz úplného vyloučení náboženských témat z veřejné debaty. Krom toho japonská kultura příliš zdůrazňuje konformismus a sociální harmonii.“

„Často se používá argumentu, že ve jménu zásady odluky náboženství a státu se Církev musí zdržet zaujmout veřejně stanovisko k otázkám považovaným za politické. To jí ztěžuje vyslovit se k tématům pošlapání důstojnosti člověka,“ dodal.

Kardinál též řekl, že Církev v Japonsku má rovněž problém s organizací liturgického života. Neděle v Japonsku není totiž obvyklým dnem odpočinku, ale dnem pořádání různých aktivit, které nelze provádět během týdne. Týká se to rovněž škol. Proto japonští katolíci mají často potíže s účastí na nedělní mši svaté.