Satanské Antidesatero

Minulí odpůrci Katolické církve, tzn. osvícenci, zednáři, liberálové, nacisté a komunisté dosud pracovali tou metodou, že pranýřovali jednání papežů, biskupů a kněží, které nebylo v souladu s Desaterem. Tyto Boží principy, které jsou též vloženy do lidského srdce jako přirozený mravní zákon, alespoň teoreticky uznávali (konkrétně od 4. do 10. přikázání), i když v praxi je neustále porušovali. Katolická apologetika však dokázala vždycky tyto útoky vyvrátit tím, že uvedla na pravou míru lži a pomluvy, které nepřátelská propaganda šířila, a zároveň předložila ještě horší jednání odpůrců Církve. Když poukazovali na nemravný život některých papežů a jiných církevních hodnostářů, stačilo prezentovat fakta o jejich ještě horším životě. Když se rozhořčovali, většinou v rozporu se skutečnými fakty, nad násilím inkvizice a upalováním kacířů a čarodějnic, nebylo problémem předložit počty krutě umučených nevinných lidí, především katolíků, kteří odmítli zapřít Krista, za vlády zločinců během Francouzské revoluce a hitlerovské nebo bolševické totality. Proto dnešní nepřátelé Církve, neomarxisté a globalisté, zvolili jinou taktiku. Netvrdí už, že katolíci porušovali a porušují Desatero, že něco jiného hlásají a něco jiného provádějí, nýbrž prohlašují za špatné a zločinné samotné Desatero – a to ve jménu tzv. lidských práv. Ne těch skutečných, daných člověku Stvořitelem, ale těch uměle vytvořených Božím nepřítelem, která směřují přímo proti Božímu řádu.

Hle, tvá Matka

„Co bys řekl, kdybys potkal ženu, která na tebe bude vždy, za všech okolností hodná, vždy pro tebe bude mít dobré slovo, úsměv, pohlazení, všechno ti odpustí, uvaří ti, vypere ti, udělá pro tebe, co ti jen na očích uvidí?“ „Ahoj, mami.“ Tento bonmot svědčí o výjimečnosti ženy, ke které může člověk na této zemi kdykoli přijít a nebude zklamán. Matka, máma, maminka chce pro své dítě to nejlepší, udělá pro ně vše, byť by ji to mělo stát pohodlí, zdraví, či dokonce život. Jednu takovou mám, takže vím, o čem mluvím, resp. píšu. Slovo „jednu“ je ostatně dost zavádějící, nikdo nemůže mít více matek, snad jen šroubek… Co mne se týče, ani jich více mít nechci, natož pak jinou. Mám tu nejlepší, tu jedinou možnou. Přece je zde však ještě jedna Žena, jíž bez rozpaků, výčitek či pochybností mohu, chci a toužím říkat Matko, Mami, Maminko… Budu-li parafrázovat úvodní odstavec, bude onen dialog vypadat následovně: „Co bys řekl, kdybys potkal ženu, ke které se budeš moci kdykoli utéct, která tě vždycky vyslyší, potěší a pomůže ti, a to i přesto, že jsi zavinil smrt Jejího Syna?“ „Zdrávas, Maria…“ „Ruka, která pohybovala kolíbkou, hýbe i světem,“ zní jedno španělské přísloví. To, co nám dala do vínku naše biologická matka, má vliv na naše budoucí životy.

Nanebevzetí Panny Marie aneb o „mariánském humanismu“

Papež ct. Pius XII. bulou Munificentessimus Deus r. 1950 vyhlásil jako dogma, že Panna Maria byla po své smrti vzata nejen s duší, ale i s tělem do nebe. Potvrdil tak to, co Církev věřila již od počátku. Vyhlášení tohoto článku víry vyvolalo negativní mediální reakci jednak protestantů, jednak vyznavačů novověkých ismů: liberálů, socialistů, komunistů atd. Protestanté se ohrazovali proti mariánské úctě, kterou odmítají, ti ostatní poukazovali na to, že papež se prý „vrací do středověku“ místo aby reagoval na aktuální potřeby dneška. Záporná reakce na tuto skutečnost, ačkoliv se týkala čistě vnitřní záležitosti Katolické církve, nebyla náhodná. Po II. světové válce se skloňovalo ve všech pádech slovo „humanismus“, což znamená lidskost, lidské jednání. Pius XII. vyhlášením dogmatu o Nanebevzetí Matky Boží se proti tomu nepřímo vymezil a postavil nový ideál. Na humanismus se odvolávali už koncem středověku vyznavači renezance, později osvícenci, liberálové, marxisté, dnes vyznavači genderismu a globalismu. Všichni zdůrazňovali a zdůrazňují potřebu lidskosti ve vztahu k druhým, neškodit, pomáhat a usilovat o pokrok při rozvoji lidské existence. To všechno má ale jednu zásadní vadu. Zastánci takového postoje mají na mysli pouze pozemský život. Ten ale jednou skončí. Dogma o Nanebevzetí Nejsvětější Panny však poukazuje na konečný cíl člověka, jehož už dosáhla jako první člověk v dějinách v plnosti právě ona: věčný život s oslavenou duší a s oslaveným tělem v Boží přítomnosti a v trvalém přátelství s ním (Ježíše Krista tady nelze uvádět, neboť On byl nejen člověk, ale i Bůh).

Mučení včera a dnes

V azijském Pákistánu, kde křesťané se mohou dostat nejen do vězení, ale i na popraviště „snadno a rychle“, čeká od r. 2017 na svůj trest smrti 36letý otec rodiny a vyznavač Krista Ašfaq Masih. Jeho příběh je prostý, podobně jako předtím mediálně známý Asie Bibi, která až díky nátlaku ze všech stran světa unikla oprátce a mohla vycestovat ze země. Masih měl dílnu na opravu motorek a dostal se do sporu se svým konkurentem, fanatickým mohamedánem. Když před ním řekl, že vyznává Ježíše Krista a proto Mohameda nemůže považovat za pravého proroka, on ho udal. Masih byl odsouzen k smrti – a jak informují dílčí zprávy z křesťanských kruhů, byl při výsleších, jak je v muslimských zemích obvyklé, také mučen. Mučení je dodnes hojně používáno při policejních výsleších v komunistických zemích, především v Severní Koreji a v Číně. Katolická církev je odmítá. Jenže její odpůrci poukazují na to, že kdysi je prý schvalovala a sama praktikovala, což mají dokazovat inkviziční procesy. Jaká je tedy pravda? Starověké římské právo, dodnes základ veškeré právní nauky, mučení při soudním vyšetřování a procesech znalo a Římská říše je ve velké míře uplatňovala. Nazývala je „útrpným právem“, latinsky „tortura“. Církev poté, když se Římská říše stala křesťanskou, se uplatňování tortury snažila postupně co nejvíce zmírnit, až papež sv.

Modlitba za vlast ohroženou nemravností

Ve dnech od 8. do 14. srpna 2022 probíhá Prague Pride festival k oslavě hříchů do nebe volajících a zasluhujících si trest Boží. Abychom usmířili Boha a Jeho Svatou Pannu a porazili nečistého Asmodea a jeho lidské následovníky, a abychom přispěchali na pomoc naší vlasti ohrožené nemravností, rozhodli jsme se obrátit modlitbou k Panně Marii a ke sv. Ritě z Cascie, aby zastavily tyto veřejné hříšníky a obrátily je k Bohu. Matko ustavičné pomoci, ty nejlépe znáš úžasnou cenu duše. Víš, že každá duše je vykoupena krví tvého Božského Syna. Proto neodmítneš mou prosbu za obrácení ubohých veřejných hříšníků. Matko milosrdenství, ty víš o jejich bídě, o jejich bezbožném životě. Nezapomínej, že jsi útočiště hříšníků, že Bůh ti dal moc obrátit i nejzatvrzelejšího hříšníka! Moje úpěnlivé prosby zůstávají v jejich srdcích bez ozvěny. Pokud ty, dobrotivá Panno, nepomůžeš, budou padat hlouběji a hlouběji do propasti. Vypros jim účinnou milost, která jimi zatřese a přivede je k Bohu. A kdyby bylo třeba, pošli jim i nějaké soužení, aby vstoupili do sebe, zamysleli se nad sebou a udělali konec žalostné cestě bez Boha a proti Bohu. Nejlaskavější Přímluvkyně, už jsi obrátila hodně hříšníků na úpěnlivé prosby jejich příbuzných a přátel. Ať tě pohne i moje modlitba.

Jak se na mších NOM chovat katolicky

Splnit povinnost účasti na mši sv. v neděli a v zasvěcený svátek je dáno 3. přikázáním Božím a přikázáním církevním pod těžkým hříchem. Tradiční katolík v naší vlasti ví, že má dát přednost mši sv. podle misálu z r. 1962 (případně ještě staršího) nebo byzantské liturgii. Jenže ne vždy je to snadné a jednoduché. Těchto mší není mnoho a doprava na ně je spojená často s mnoha komplikacemi. Krom toho i někteří tradiční katolíci uvádějí řadu objektivních i subjektivních důvodů, které mi nepřísluší posuzovat, proč se nemohou mši NOM vždycky vyhnout. Když např. manželský partner zaujímá k tradiční liturgii postoj agresivní a netolerantní až k vyvolání krize v manželském svazku, tak nutno zvážit priority, nejlépe je poradit se s dobrým a moudrým zpovědníkem z řad Tradice. Existují však i ti katolíci, kteří smýšlejí pravověrně, ale dosud nedospěli k poznání, že pouze tradiční ritus a byzantský obřad odrážejí pravou nauku Kristovu. Pro ně je potom účast na NOM mších v neděli a v zasvěcený svátek samozřejmě závazná pod těžkým hříchem. Tato mše je platná, pokud ji kněz slouží podle rubrik a má opravdový úmysl proměňovat podle úmyslu Církve. Víme však, že mše podle NOM je zprotestantizovaný obřad. Když už se mu ale nemohu vyhnout, tak mohu udělat alespoň něco jiného: chovat se na něm katolicky a nikoli protestantsky.

Čechy, Morava a Slezsko nejsou ateistické!

Stalo se v Evropě téměř sloganem, že Česká republika je „nejateističtější zemí Evropy“, ne-li dokonce světa. Jako českomoravský vlastenec se proti tomu musím ohradit. Toto tvrzení je založeno pouze na údajích, kolik lidí se formálně hlásí při sčítání lidu k některé z křesťanských denominací a kolik jich veřejně deklaruje, že jsou ateisty. Jenže toto není rozhodujícím kritériem. Tím je procentuální počet nedělních návštěvníků bohoslužeb. A tady – i když jsme hodně vzadu - přece jen nejsme nejhorší, aniž bych chtěl tímto tvrzením zlehčovat vážnost situace a úpadek víry, k němuž zvláště po r. 1989 dochází u nás geometrickou řadou. Některé vyspělé západní země jsou ale na tom ještě hůř. V Holandsku podle oficiálních údajů ještě počátkem 70. let navštěvovaly nedělní katolickou mši sv. přes 3 miliony osob, dnes je to pouhých 60 tisíc, čili méně než půl procenta celkové populace. V Německu taktéž před cca 50 lety (obě tehdejší části, tj. Spolková republika i komunistická tzv. NDR) chodilo na nedělní katolickou liturgii cca 20 mil. lidí, dnes ani ne 700 tisíc, což znamená pod jedno procento populace. V naší republice oficiálně je přítomno na nedělní liturgii v katolických chrámech cca 300 tisíc duší, to jsou nějaká cca 2-3 proc. občanů, což je lepší údaj než ve Francii, kde tato statistika klesá pod jedno procento.

Omluvy papeže Františka v Kanadě a další „pachamama“

To, co předvedl papež František při své návštěvě Kanady 26.–30.7., je dalším jeho činem, který představuje urážku všech poctivých a věrných katolíků současnosti i minulosti. Nejde jen o to, jak se omlouval domorodým indiánům a eskymákům za údajné nikdy neexistující „násilí“ ze strany Katolické církve, ale i o další blasfemickou účast na okultním pohanském rituálu podobném tomu, který proběhl na podzim r. 2019 ve vatikánských zahradách k poctě „pachamamy“. Ale po pořádku. Již Františkovi předchůdci se jménem Církve omlouvali za všechny skutečné i vylhané hříchy Církve spáchané vůči nekatolíkům: za antijudaismus a protižidovské pogromy, za křížové výpravy, za inkvizici a upalování heretiků, za násilnou rekatolizaci protestantů aj. Neměli na to morální právo, neboť všechno bylo zkresleno, případně zcela vymyšleno už osvícenskými nepřáteli Církve. Je sice pravdou, že protižidovské pogromy byly realitou, ale stejně tak je pravdou, že papežové ve středověku vydali více než 300 dokumentů na obranu židů a vyhlásili exkomunikaci všech, kteří se těchto činů dopouštěli, krom toho byli to židé, kdo ve starověku vyvolával protikřesťanskou nenávist a aktivně se podílel na pronásledování. Je pravdou, že při křížových výpravách docházelo i ze strany křižáků k neomluvitelným masakrům civilního obyvatelstva, jenže muslimští Turci se těchto aktů dopouštěli proti křesťanům v podstatně větší míře a v horším provedení, nehledě ke skutečnosti, že oni byli agresory, před nimiž se Evropa musela bránit.