Bývalá poslankyně tzv. Reformní strany, předtím působila v Konzervativní straně, byla nalezena dne 9. června ve svém domu v hrabství Devon mrtvá. Měla 78 let. Vyšetřování potvrdilo, že zemřela násilnou smrtí.

Anne Widdecombová vyrůstala v rodině, jež se hlásila k menší protestantské denominaci. Na studiích ztratila víru v Boha. Později ji opět získala a stala se věřící anglikánské denominace. Tu však opustila r. 1993, kdy konvertovala do Katolické církve. Anglikány kritizovala již předtím, že „obětovali víru duchu doby“. Poslední kapkou, která přetekla, bylo rozhodnutí světit ženy na kněze. Na katolicismu ji dle vlastních slov fascinovalo, jak řekla v rozhovoru pro televizní stanici EWTN, „jasné rozlišení mezi pravdou a lží, mezi hříchem a ctností“.

Paní Widdecombová působila 23 let jako poslankyně Dolní komory britského parlamentu za konzervativní stranu až do r. 2010. R. 2016 se stala krátce europoslankyní za Brexit Party Nigela Farage, to ale skončilo, když téhož roku Velká Británie vystoupila z EU. Jako poslankyně vystupovala především na obranu nenarozeného života. Netajila se svým požadavkem na jejich úplný zákaz, poněvadž ale toto bylo nereálné, navrhovala alespoň radikální zákonné omezení tohoto zla, např. omezení aktivity a počtu potratových klinik, povinnost lékařů informovat rodiče nezletilých dívek o potratu apod. Stejně bojovně vystupovala i proti eutanazii. Kategoricky též požadovala, aby agenda LGBT nebyla protlačována do legislativy a do školství, odmítala homosexuální manželství, rodové sebeurčení a propagaci homosexuality ve školách. Odmítala též členství Velké Británie v Evropské unii. Nadále zůstala i po odchodu z politické scény veřejně aktivní

Den po národním svátku Francie 14. července parlament odhlasoval zákon o eutanazii, eufemisticky nazývaný „právem na důstojnou smrt“. 291 hlasů bylo pro, 241 proti a 29 se zdrželo hlasování. Tím to ale nekončí. Premiér Sébastien Lecornu a předseda senátu Gérard Larcher oznámili, že text zákona pošlou Radě pro ústavu (pozn. překl: obdoba našeho Ústavního soudu).

Macronův slib

Zákon stále vyvolává kontroverze a rozděluje politiky nezávisle na politických barvách. Souhlasí s ním prezident Emmanuel Macron, který hrdě prohlásil, že to byl jeho předvolební slib: „… r. 2022 jsem se zavázal otevřít tuto cestu francouzskému národu. S úctou, pokorou a s plným respektováním naší demokracie byl tento slib splněn. Ústavní rada určitě také bude postupovat ve shodě se zákony našeho státu.“

Bývalý premiér a generální tajemník prezidentovy strany Renesans Gabriel Attal se vyjádřil, že „parlament po 4 letech… konečně přijal zákon o péči nad osobami na sklonku života, což je klíčové pro hodnoty, které bráníme“. V tomto prohlášení vidíme celý podvod předkladatelů tohoto zákona. Zabíjení osob na sklonku života nazývá „zákonem o péči“.

Nicméně projekt tohoto zákona se nesetkal s jednomyslným souhlasem ani v prezidentském táboře. „Žádný francouzský občan se nesmí domáhat smrti proto, poněvadž mu nelze zmírnit utrpení, zajistit odpovídající péči a přítomnost blízkých osob,“ zareagoval poslanec Karl Olive a požadoval referendum v této záležitosti.

Letos dne 10. čevence v polském městečku Jedwabne na východě země se za účasti předsedů obou komor parlamentu a zástupce vlády konal pietní akt u příležitosti 85. výročí masakru místních Židů, kteří i se ženami a dětmi v počtu přes 400 byli nahnáni do stodoly na okraji obce a hromadně upáleni. Kdo se pokusil utéct, byl zastřelen. Hrůzné divadlo se odehrálo pár dní poté, co Jedwabne obsadil německý wehrmacht (Němci zaútočili na Sovětský svaz 22. června r. 1941). Předtím ho od září r. 1939 okupovali Sověti na základě paktu Molotov-Ribbentrop.

Oficiální narativ z r. 2003 zní, že tohoto příšerného zločinu se nedopustili němečtí okupanti, nýbrž spontánně místní polské obyvatelstvo v čele se starostou Karolakem. K tomuto závěru se dospělo na základě knihy polského historika a žurnalisty židovského původu žijícího v USA Jana Tomasze Grosse, jenž v publikaci „Sousedé“ vydané r. 2000 v USA tvrdí, že drtivá většina polského obyvatelstva z počtu cca 600 osob se na masakru Židů aktivně podílela – jak jinak než na na popud místního katolického faráře P. Mariana Szumowského a jeho kaplana P. Józefa Keblińského, antisemitů, kteří štvali lid ke konečnému zúčtování se Židy, jichž žilo v Jedwabném cca 700. Zhruba 300 jich stačilo před masakrem utéct.

Toto indické náboženství, přesněji řečeno nesourodý konglomerát obrovského počtu kultů, je dnes velikou módou v Evropě i mezi křesťany. V rámci současného neomodernistického všenáboženského synkretismu často slyšíme o údajně „ušlechtilých“ zásadách hinduismu, které jsou prý na stejné úrovni s křesťanstvím. Fakta jsou ovšem jiná.

Původ hinduismu

Hinduismus krom uctívání velkého množství bohů považuje za hlavní božstva Višnu, Šivu a Brahmu. To ovšem nemá nic společného s katolickou vírou v Boží Trojici. Trojjediný Bůh v křesťanství je totiž pouze jeden, i když ve třech osobách, kdežto hinduistická trojice jsou tři různí bohové. Ti jsou známí svými avatary, tj. převtěleními, z nichž nejznámější je hrdina Krišna, avatar Šivy a Višnu. Šiva prý sídlí v Himalájích, má tisíc očí, tisíc rukou a tisíc nohou a je „hrůzostrašný“. Jeho symbolem je lotosový květ a Phallus, čili mužský pohlavní úd.

Hinduističtí bohové mají také své družky, bohyně. Družkou (manželkou) Šivy je příšerná bohyně Kálí, která je zobrazována nahá s náhrdelníkem z 50 lidských lebek a s ozdobami z lidských useknutých rukou. Má vyplazený jazyk, v ruce srp a někdy sedí na tygru.

Katolická víra podle nauky Starého zákona i nauky sv. Pavla (1 Kor 10. kap.) odedávna hlásá, že pohané, když přinášejí své oběti bohům, přinášejí je vlastně démonům. To je v hinduismu markantně zjevné především u lidských obětí, které byly v Indii přinášeny ještě i ve 20. století navzdory všem zákazům britské koloniální správy. Bl. Matka Tereza se ještě r. 1948 setkala s obětováním lidí v chrámu bohyně Kálí v Kalkatě. Hinduismus se též vyznačuje tím, že manželka zemřelého muže je spolu s jeho mrtvolou spálena na hranici. Tyto zřejmé antihumánní praktiky jsou jasným dokladem démonického původu hinduismu, rovněž tak i obnažený penis jako symbol boha Šivy.

V izraelském národě žilo mnoho zbožných a bohabojných žen, a jedné z nich se dostalo té milosti, že byla Boží Prozřetelností zvolena, aby se stala matkou panenské Rodičky Spasitelovy Marie. Její jméno bylo Anna, tj. omilostněná. Po otci pocházela ze starozákonního kněžského pokolení Levi a po matce z rodu Davidova. Její mládí bylo čisté, naplněné bázní Boží, modlitbami a prací. V dospělém věku se zasnoubila s Jáchymem, bohabojným a velmi váženým mužem, pocházejícím rovněž z rodu Davidova a z pokolení Judova. Tito manželé zachovávali všechna Boží přikázání.

Nově vysvěcený biskup Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) J. E. Pascal Schreiber pronesl kázání, kde srovnává nedávné svěcení nových biskupů Bratrstva bez souhlasu Sv. stolce se svěcením nových biskupů, taktéž bez souhlasu Sv. stolce, které udělil r. 1977 ukrajinský řeckokatolický kardinál mons. Josip Slipyj. Kázání biskupa Schreibera v němčině zveřejněné na YT je na konci našeho článku. To nás nutí k následující reflexi.

Kardinál Slipyj byl mučedníkem sovětského komunistického režimu. Působil jako řeckokatolický tzv. velký arcibiskup ve Lvově na území předválečného Polska, po II. světové válce, když po anexi tohoto území Sovětským svazem odmítl souhlasit s násilným připojením ukrajinské řeckokatolické církve k pravoslaví, strávil 18 let v gulagu. Propuštěn byl na základě intervence papeže Jana XXIII. u sovětské vlády r. 1963, poté mu sovětské úřady umožnily odjezd do emigrace v Římě. Odtud tajně podporoval ilegální pastoraci řeckokatolické církve na Ukrajině, která byla zakázaná.

Papež Pavel VI. (1963–78) prováděl vůči komunistickým režimům ve východní Evropě vstřícnou politiku spočívající na nominaci komunistům povolných hodnostářů na biskupské stolce. S tím souviselo též odmítání podpory ilegální řeckokatolické církve na Ukrajině, což kardinál Slipyj těžce nesl. Snažil se proto alespoň dosáhnout papežova souhlasu se jmenováním a vysvěcením nových ukrajinských řeckokatolických biskupů z řad kněžské emigrace, narazil však u Pavla VI. na hluché uši. Proto, aby zachránil existenci ukrajinské řeckokatolické církve, neboť měl již 85 let, vysvětil r. 1977 bez papežského mandátu 3 kněze na biskupy, což podle kanonického práva podléhalo církevním trestům, podobně jako v případě arcibiskupa Lefébvrea a jím vysvěcených biskupů FSSPX r. 1988 a letos 1. července.

Vídeňský kardinál Schoenborn zveřejnil v článku „Judentum und Christentum“, který vyšel v židovském časopise „Das juedische Echo“ (v r. 2014, pozn. red.) stanovisko, že prý proces s Ježíšem a rozsudek smrti nad ním byly podle židovského práva „plně regulérní“, protože židovské právo stanovilo trest smrti pro toho, kdo se vydával za Boha. Oni prý podle pana kardinála „nemohli vědět, že Ježíš je doopravdy Božím Synem“ (chudáčci). Jenže Kristovy zázraky, zejména vzkříšení mrtvých, krátce před Velikonocemi Lazara, jenž byl už 4 dny v hrobě, byly dostatečným důkazem pro jeho Božství a pro to, aby jej židovští předáci mohli jako takového přijmout a uznat. Oni o těchto zázracích věděli, jenže jak je interpretovali – o tom vypovídá kniha židovského historika Petera Schaefera, jejíž recenzi od rakouského historika Friedricha Romiga zveřejňujeme:

Nový pohled na představení Spasitele ve starém Talmudu

recenze doc. dr. Friedricha Romiga

V Německu vyšla v překladu kniha profesora univerzity v americkém Princetonu Petera Schaefera pod názvem „Ježíš v Talmudu“. Setkala se s jednomyslným souhlasem všech jeho židovských kolegů, což znamená výslovné ztroskotání křesťansko-židovského dialogu, neboť oni schvalují to nejpustší rouhání, jehož se Talmud vůči Kristu dopouští. Teze o židech jako „starších bratřích ve víře“ se tak stávají mýtem. Ježíš byl odsouzen na smrt Sanhedrinem, židovskou veleradou, Římané se stali pouhými vykonavateli rozsudku.

Svaté ostatky? Středověké falzifikáty! Moderní člověk je s tím ihned hotov. Jenže současný rozvoj vědy a techniky potvrzuje autenticitu značné části uctívaných ostatků, zvláště těch, které jsou spjaty s umučením Ježíše Krista. Samozřejmě nelze popřít, že podvody s ostatky byly ve středověku časté. Evropou kolovaly stovky falzifikátů. Proto IV. Lateránský koncil vydal r. 1215 dekret, jímž stanovil, že kdo falšuje ostatky a obchoduje s nimi, dopouští se svatokrádeže.

Její stoupenci opírají svou tezi o „svobodu volby“ způsobu umírání. Tato údajná svoboda má být elementem „důstojnosti člověka“. Přitom ale souhlas s eutanazií je motivován ponejvíce pocitem opuštění nemocného člověka druhými, mentálním postižením nebo nedostatečnou paliativní péčí. V americkém státu Oregon téměř 40 procent pacientů, kteří se rozhodli r. 2025 pro tzv. asistovanou sebevraždu, sdělilo, že tak učinili proto, poněvadž se cítili „být na obtíž svým blízkým“.

Sofii Gauruel z Evropského centra práva a spravedlnosti (ECLJ) tvrdí na stránkách týdeníku „Valeurs Actuelles” přímo, že „za vizáží údajně svobodné osoby, která vládne i nad formou své smrti, se ve skutečnosti skrývá úplně jiná skutečnost: skutečnost starších osob izolovaných a odložených bezcitným systémem“. Autor publikuje přístupná data ze zemí, kde eutanazie a tzv. asistovaná sebevražda jsou již legální. Vyplývá z nich, že naprostá většina obětí tohoto scénáře jsou staří lidé, nejčastěji ve věku 70–80 let. V Kanadě činil tento průměr osob, které r. 2023 využily „lékařskou pomoc při umírání“ (MAID) 77,6 let. Nejčastějšími důvody, jež pacienti uvádějí, vůbec nejsou fyzická bolest a neodvratnost smrti, nýbrž – spolu s vysokým věkem – pocit osamocení.

Ve státu Oregon pacienti udávali jako důvod prosby o eutanazii ztrátu autonomie (89 proc.), sníženou schopnost v příjemných aktivitách (89 proc.) a pocit, že jsou na obtíž svému okolí (65 proc.). Ukazuje se, že rozhodující tady bývá pocit odstrčení, kterému společnost a příbuzní nebyli schopni zabránit. Pojí se to rovněž i se ztrátou rodinných vazeb. Kanadská data uvádějí, že osoby žádající o MAID většinou bydlí osamoceně na sídlištích, kde sousedské vazby fungují velmi slabě. National Institute on Aging (NIA) sdělil r. 2024, že v Kanadě 19 proc. osob ve věku 50 let a starších se cítili velice osaměle, 40 proc. zakusilo vysoký stupeň osamocení a 43 proc. žilo v určité sociální izolaci. Zpráva za rok 2024 na téma „lékařské pomoci při umírání“ v Kanadě podstatně objasňuje tento problém. Izolace nebo osamocení byly jmenovány jako „zdroj utrpení“ ve 21,9 proc. žádostí o MAID osobami blížícími se ke konci života a ve 44,7 proc. žádostí osobami, které očekávaly smrt v blízké budoucnosti. To, co je tedy předkládáno jako svobodná a promyšlená volba, bývá ve skutečnosti symptomem pocitu životní porážky, jež odstrkuje člověka na okraj sociálního života.

Na 6. července připadá svátek sv. Marie Gorettiové, mučednice panenské čistoty. Toho dne totiž tato mladá dvanáctiletá světice zemřela jako oběť sexuálně motivované vraždy. Její životopis je lehce dostupný a známý, zopakujeme proto pouze základní fakt, že tato dívka r. 1902 byla ubodána nožem svým sousedem Alessandrem Serenellim, jenž se ji pokusil znásilnit. Neúspěšně, ona se houževnatě bránila a vmetla mu do tváře: „To nesmíš, to je hřích, přijdeš do pekla!" To agresora vzteklo natolik, že jí zasadil rány nožem, které se staly pro ni smrtelnými.

Současná morálka tohoto světa to pokládá za nenormální: nechat se raději zavraždit než znásilnit – to je nad chápání dnešního člověka, to mu jeho rozum nebere. Proč? Poněvadž ztratil pojem o hříchu. Papež Pius XII. (1939–58) se jednou vyjádřil, že největší tragédií lidstva jeho doby je ztráta pojetí těžkého hříchu jakožto urážky Boha. Že sexuální násilí sem patří, není snad třeba vysvětlovat. Stejně tak tento velký papež považoval za nejnebezpečnější trik ďábla jím řízenou mediální propagandu, že neexistuje.

Sv. Marie Gorettiová absolvovala pouze pár tříd obecné školy. Ve svém věku neměla téměř žádné znalosti o sexualitě, věděla však – možná ani ne díky nauce, ale díky přirozenému mravnímu zákonu vepsanému do srdce, že to, co Serenelli s ní zamýšlí, je závažný hřích, jenž přináší s sebou věčné zatracení. Měla v sobě hluboce zakódováno, co znamená mravní čistota panenství až do sňatku. To vložil Bůh každé dívce do srdce a je přímo zločinem, když školní sexuální výchova toto v dětech už od nejútlejšího věku ničí. Božský Spasitel o takových prohlásil známou větu, že by měli být vhozeni do vody s mlýnským kamenem uvázaným na krku (Mat 18,6).

Tak jako měsíc květen je věnován úctě Panny Marie a měsíc červen úctě Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, měsíc červenec má znamení Nejdražší Krve Páně. V tradiční liturgii je tato památka slavena 1. července. Je vhodným projevem lásky ke Spasiteli, když vzpomeneme Jeho Nejdražší Krev, která za nás tekla při bičování a na Golgotě, právě v tomto měsíci následující modlitbou a litanií ke Krvi Páně:

Modlitba ponoření do Kristovy Krve

Ježíši, ponořuji do tvé krve celý den, který se právě začíná a který je pro mě darem tvé nekonečné lásky. Ponořuji do tvé krve sebe a všechny, které dnes potkám, na které si vzpomenu nebo se o nich něco dozvím. Ponořuji do tvé krve všechny své blízké a ty, kteří mě prosí o modlitbu.

Pane, ponořuji do tvé krve všechny situace, které dnes vzniknou, všechny záležitosti, které budu vyřizovat, rozhovory, které budu vést, práci, kterou budu vykonávat, jakož i svůj odpočinek.

Ježíši, zvu tě k těmto situacím, záležitostem, rozhovorům, práci a odpočinku. Prosím tě, aby tvá krev omývala tyto lidi a tyto situace a přinášela jim osvobození, očištění, uzdravení a posvěcení podle tvé vůle.

Ať se dnes projeví sláva a moc tvé krve. Přijímám vše, co mi dnes sešleš, ke slávě tvé krve, užitku svaté Církve a na zadostiučinění za své hříchy.