Francouzský učeň oboru zahradnictví Maël Le Lagadec vlastnoručně vytesal 35 kg těžký kříž a nesl ho na nejvyšší vrchol Pyrenejí ve Španělsku, kde neznámí pachatelé ten předchozí, který tam stál již dlouhá léta (od r. 1951), zničili.

Původní kříž na vrcholu hory Pico de Aneto (3404 m), vystavený všem změnám počasí, potřeboval již důkladnou změnu. K ní se přistoupilo r. 2025, kdy byl zhotoven nový, kovový. Vrtulník jej dopravil na původní místo a stal znovu viditelným ze široka daleka. Jenomže krátce nato ho zničili neznámí pachatelé. Ti vystoupili až nahoru, kříž odmontovali a vhodili do propasti. Tento rouhačský čin otřásl věřícími i všemi slušnými lidmi na obou stranách hranic – ve Španělsku i ve Francii. Zvláštní pobouření vyvolal mezi horolezci, kteří pokládají kříž na nejvyšší hoře Pyrenejí za symbol ochrany pro sebe, když stoupají na vrchol a hrozí jim nebezpečí pádu a smrti. Španělská policie zvaná Guardia Civil zahájila vyšetřování se záměrem identifikovat pachatele a postavit je před soud. Zatím bezvýsledně.

Na tento odporný skutek reagoval mladý 18letý katolík Maël Le Lagadec, zahradnický učeň z francouzského Montaubanu tím, že ve vší tichosti zcela sám vytesal vlastnoručně nový kříž z ořechového dřeva přesně podle podoby toho zničeného. A nejen to. Rozhodl se také svůj výrobek osobně dopravit až na místo. Doprovázen pouze jedním přítelem vynesl tento 35kg těžký kříž až na vrchol Pika de Aneto. Oba mládenci vyrazili v noci, aby se vyhnuli nežádoucí pozornosti. Celá jejich operace trvala 14 hodin.

Katolická církev vytvořila během své požehnané existence kulturní památky nedozírné ceny: architektonické, malířské, sochařské, literární… Nikdy se nebránila zpřístupnit je i nekatolické veřejnosti, pokud projevila upřímný zájem o jejich uměleckou hodnotu. Už na přelomu 19. a 20. století, kdy se poprvé objevil turistický ruch, sloužili zájemcům o umělecké skvosty bez ohledu na vyznání kvalifikovaní průvodci v katedrálách i v dalších chrámech, kněží, řeholníci i laici.

Vždycky ale bylo jasné, že kostel není totéž co hrad, zámek nebo muzeum. Je to především svatyně, kde se přináší oběť samotnému Bohu – a tento aspekt museli respektovat i její nekatoličtí návštěvníci. Prohlídka chrámu se stala skvělou příležitostí k evangelizaci a ke katechezi. Schopný průvodce dokázal vždy při výkladu u krucifixu nebo obrazu Matky Boží vysvětlit, čemu Katolická církev věří a učí.

Pokud by Noc kostelů, kdy se chrámy otevírají k bezplatné prohlídce pro veřejnost, byla takto pojata, potom nic proti. Jenže obávám se, že tak tomu není. Nepokoj budí zejména fakt, že každoročně v den, kdy celá akce ve večerních hodinách započne, se u nás v Brně zruší všechny večerní mše. Už toto je špatně. Chrám je přece místem kultu, kde se sám Bohočlověk při liturgii obětuje a tak sesílá na nás i na celý svět mohutné proudy milostí. Logicky by snad toto mělo mít absolutní přednost před turistickou prohlídkou, nebo snad ne? Ta může klidně počkat až po liturgii, co tomu brání?

V německém Wuerzburgu proběhl tradičně jako každý rok Katolický sjezd (Katholikkentag). Jde o největší katolickou slavnost v zemi. Tentokrát ale byla „posvěcena“ pobožností v duchu LGBT.

Katholikentag je neobyčejně populární. Během několika dní probíhaji tradičně četné diskuse, prezentace, setkání atd. Přijíždějí biskupové z celé země i ze zahraničí, hlavně z Říma. Letos byl mezi nimi i kardinál Mario Grech, šéf vatikánského sekretariátu Synodu o synodalitě. Účastnili se také kancléř Friedrich Merz a prezident Frank-Walter Steinmeier.

V kostele otců augustiniánů – nota bene z tohoto řádu pochází i papež Lev XIV. – byla při této příležitosti zorganizována pobožnost LGBT za účasti cca 200 osob. Ve středu se nacházel stůl pokrytý duhovou vlajkou označenou jako „prapor pokroku“. Ten zahrnuje kromě lesbických, gejovských, bisexuálních a transsexuálních center také transgenderové osoby, rasové menšiny a lidi nakažené virem HIV. Jak sdělili organizátoři, do nedávna ještě pobožnosti LGBT probíhaly „na okraji“ oficiální církevních setkání v Německu. Teď ale – jak říkají – už se konají v samotném centru slavností.

Podle oficiálního portálu Katolické církve v Německu Katholisch.de v průběhu pobožnosti LGBT si účastníci dodávali navzájem „odvahu“, vyjadřovali podporu jeden druhému a „vzájemně si žehnali“. Chtěli tím prý vyjádřit „bezpodmínečné uznání lidské důstojnosti v Církvi a ve společnosti nezávisle na pohlaví, sexualitě a stylu života“.

Duch svatý je tvůrcem a vůdcem celého duchovního života. Bez Něho není duchovní život vůbec možný, je Jeho dílem. Po dvou tisíciletích bohužel mnozí věřící dospěli až tam, že žijí prakticky bez Něho, že by mohli říci, co řeklo oněch dvanáct mužů v Efesu svatému Pavlovi: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch svatý“ (Sk 19,2). Nebo nevědí, co si s Ním počít.

Duch Svatý a Pán Ježíš

Jaký vztah měl Pán Ježíš jako člověk k Duchu svatému? Ve Starém zákoně byl Ježíš předpovídán a očekáván jako Mesiáš (tj. v řeckém překladu Kristus, česky Pomazaný). Je to obrazný název. Znamená to: posvěcený Duchem svatým (Iz 61,1; Lk 4,18). Otec poslal svého Syna a seslal na něj Ducha Svatého. Tak ho představil při jeho křtu, když na něj sestoupil Duch Svatý v podobě holubice (Lk 3,22).

Z Ducha Svatého byl Ježíš počat. Duch Svatý Jej utvořil v lůně Panny Marie, jak se modlíme v litaniích: „Srdce Ježíšovo, utvořené Duchem Svatým v lůně panenské matky.“ Vedl jej po celý život. Hned po Ježíšově početí vnukl Jeho matce, aby navštívila Alžbětu, a tu osvítil, že poznala, kdo k ní přišel. „Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem…“ (Lk 1,41n). A po jeho narození osvítil stařičkého Simeona v Jeruzalémě: „Byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.“ A tehdy „z vnuknutí Ducha přišel do chrámu“ (Lk 2,25–27) a osvícen Duchem Svatým vyslovil proroctví o Ježíšovi a Marii.

Vatikánský generální sekretariát biskupského synodu publikoval před více než týdnem nejnovější tzv. Synodální raport. Týká se homosexualismu a předkládá přímo paličskou perspektivu v tomto bodě. Jedná se o závěry jedné ze synodálních studijních komisí, označené číslem 9. Tyto komise zřídil během svého pontifikátu ještě papež František za účelem uskutečnění důkladné reformy Církve, samozřejmě v neomodernistickém duchu. Jejich postuláty by měly být předloženy na podzim r. 2028 celocírkevnímu shromáždění biskupů, kněží a laiků, kde má být na programu komplexní reforma Církve.

Komise č. 9 se měla zabývat „obtížnými doktrinálními, morálními a pastoračními problémy“. Výsledkem je, že většina textu uvedeného dokumentu se týká – homosexualismu. Raport uvádí příběhy dvou mužů žijících v homosexuálních vztazích. První je z Portugalska, kde 40letý muž žije sexuálně s jiným již 20 let a tvrdí, že prý Ježíš Kristus jeho homosexuální soužití akceptuje, neboť „různorodost je charakteristikou stvoření“. Díky tomu, že je homosexuálem, se prý může více věnovat práci pro společnost, neboť není vázán péčí o vlastní děti. Druhý příběh pochází z USA. Tento muž se prohlašuje za „gejovského katolíka“ a svou jednopohlavní orientaci pokládá za „dar od Pána Boha“. Odvolává se přitom na dokument „Fiducia Supplicans“ prefekta Dikasteria pro nauku víry kardinála Fernándeze z r. 2023, umožňující žehnat homosexuálním párům, a na výroky papeže Františka. Stěžuje si na údajnou „homofobii“ v Církvi a ostře kritizuje hnutí Courage, sdružující homosexuály usilující zbavit se své orientace pomocí konverzní terapie, které má podporu amerického episkopátu.

Měsíc květen je jak známo mariánským měsícem, kdy Matka Boží je obzvlášť uctívána. Katoličtí věřící si oblíbili májové pobožnosti. Odkud se vzaly? Jaká je jejich historie?

Není žádným minusem, když řekneme, že jde o tradici ještě předkřesťanskou. Staří Římané uctívali právě v květnu řeckou bohyni plodnosti a úrody Maiu, kterou označili latinským názvem Bona Dea (dobrá bohyně). Její svátek se slavil v pohanském chrámu jí zasvěceném 1. května. To bylo spojeno také se svátky jara, které právě v květnu vrcholilo. Všechno kvetlo, proto bohyni Mai lidé přinášeli do svatyně květiny. Květen byl měsícem, kdy konečně skončila zima, studený vítr zmizel a obyvatelé doufali, že žně budou bohaté. To si chtěli od této bohyně vyprosit.

Katolická církev všude, kde to bylo možné, původní pohanské zvyky „pokřtila“, tj. pohanská božstva nahradila trojjediným Bohem, Ježíšem Kristem, Pannou Marií a svatými. Ve středověku bylo běžné, že jednotlivé měsíce roku byly naplněny křesťanským obsahem, což přetrvává dodnes. Červen byl měsícem Srdce Ježíšova, září měsícem andělů, listopad měsícem blažených v nebi a duší v očistci, říjen a květen měsíci Panny Marie.

Květen byl charakteristický právě tím, že všechno kvetlo, což z estetického hlediska představovalo něco krásného. Tato krása měsíce května měla být odleskem krásy Panny Marie, „té nejkrásnější ze všech tvorů“. Pozoruhodné je, že na jižní polokouli naší planety je mariánským měsícem nikoli květen, ale listopad, jenž astronomicky odpovídá květnu na severní polokouli. Všechno tam kvete a září krásnými barvami právě v listopadu, který je jarním, nikoli podzimním měsícem jako u nás. V raném středověku Církev doporučovala věřícím právě v květnu modlit se denně k Panně Marii a rozjímat o ní.

Dozněly večerní zvony svátku Nanebevstoupení Páně, Církev končí nešpory toužebnou antifonou: „Ó Králi slávy…“ a my spolu s apoštoly sestupujeme s hory Olivetské, abychom poslušni posledního rozkazu Páně tiše se připravovali na příchod slíbeného Utěšitele. Jest to první novéna, která kdy byla konána, a my ji konáme spolu s Neposkvrněnou Pannou – čest, o niž se s ní sdílí jedině novéna vánoční. Čím jest advent Vánocům, quadragesima Velikonocům, tím jest tato novéna Letnicím – dobou přípravy k přijetí co možná nejhojnějších milostí. Tam jsme se připravovali na příchod Syna Božího, Spasitele světa, zde se připravujeme na příchod Ducha sv., osvěcovatele a posvětitele našich duší. V jakém duchu máme tuto novénu konat?