Podle zprávy italského listu La Nuova Bussola Quotidiana papež František prohlásil na setkání prefektů vatikánských dikasterií 20. listopadu doslova: „Kardinál Burke je můj nepřítel, proto mu odnímám byt a služné.“ Tato zpráva byla později potvrzena i z jiných zdrojů.
Kardinál Raymond Leo Burke se toho času zdržuje v USA a ještě jsme od něj na toto téma neobdrželi žádné informace. Je málo pravděpodobné, že by ze strany papeže Františka nedošlo od slov k činům. Chybějící právní podklad pro takový zásah není pro tohoto pontifika žádnou překážkou.
Kardinál Burke se octl již od prvopočátku Františkova pontifikátu pod jeho drobnohledem, neboť ve své osobě spojoval to, co tento papež zrovna „nemusí“: byl Američan a neustále připomínal katolickou Tradici. K tomu ještě přispělo, že bydlel v Římě co by kamenem dohodil od Svatopetrského náměstí, tedy v bezprostřední blízkosti papeže.
Tento prelát se nikdy netajil se svojí kritikou konceptu synodality. V předvečer synodálního zasedání v Římě svolal tiskovou konferenci, na níž předložil argumenty proti synodě a podrobil kritice mons. Victora „Tucho“ Fernandeze, prefekta Dikasteria pro nauku víry. K povinnostem kardinála náleží mj. korigovat a napomínat papeže při naprosté svobodě projevu, což mons. Burke neustále opakoval.
Kardinál Burke etiketu „nepřítele papeže“, která mu byla od počátku Františkova pontifikátu nalepována, zásadně odmítal.
Arcibiskup Poznaně a předseda polského episkopátu mons. Stanislaw Gądecki napsal 9. října letošního roku otevřený dopis papeži Františkovi, v němž podrobuje zdrcující kritice pracovní dokument římské biskupské synody „Instrumentum Laboris“. Portál pch24.pl jej publikoval 15. listopadu. Arcibiskup uvádí, že snahy o revoluci v oblasti morálky, které se na synodě projevily, jsou „inspirované levicově-liberálními ideologiemi“.
Mons. Gądecki dále píše, že prosazované změny na téma morální nauky Církve a požadavky jáhenského a kněžského svěcení pro ženy jsou motivovány úsilím „přizpůsobit se současné demokracii“. Polský hierarcha však varuje, že „Církev skutečně oceňuje demokracii, ale pouze tehdy, když spočívá na správném pojetí lidské osoby. Pokud ne, tak se lehce změní buď v otevřenou, nebo zakamuflovanou totalitu“. Dále konstatuje, že „demokracie se opírá o správné chápání lidské osoby pouze tehdy, když chrání lidský život od početí až do přirozené smrti. Protože toto nečiní, nelze nazvat současnou liberální demokracii dobrým zřízením“.
Dále mons. Gądecki připomíná, že snaha účastníků synody dát laikům v Církvi stejná rozhodovací práva jako duchovenstvu je právě signifikantní pro úsilí vnést do Církve praxi současné liberální demokracie. „To ale ve svém důsledku znamená dozor laiků nad duchovními a jejich poručníkování ve věci obsazování církevních úřadů. Vláda papeže a biskupů má být omezena a podrobena dozoru laiků organizovaných podobně jako hierarchická struktura Církve…“ píše arcibiskup.
Asi bychom v dějinách nenašli epochu, kdy by si lidé, zejména ti vzdělaní, nestěžovali na morální zkaženost tehdejší společnosti. Jsou tedy naše dnešní stížnosti, především nás, věřících katolických křesťanů, v něčem výjimečné? Není to jednoduše tak, že se hřešilo vždycky zhruba stejně a nedá se tvrdit, že v minulosti to bylo lepší než dnes?
Jenže tyto otázky jsou položeny špatně. Klepnutím na hlavičku není dotaz na kvantitu hříchů, ale jak společnost konkrétní provinění proti přirozenému mravnímu zákonu a Desateru Božích přikázání vnímá a posuzuje. A tady diametrální rozdíl dneška a minulosti skutečně a hmatatelně existuje.
Hřešilo se vždycky, i v křesťanském středověku, leckdy i mohutně. Vraždy, násilí, krutost, cizoložství, smilstvo… Vždycky se ale „vědělo“ a nezastíralo, že toto je zlo, které nutno trestat. Tomu odpovídalo i tehdejší zákonodárství. Dnes jsme ale v postavení, kdy se hřích a zlo vydávají za dobro a v tomto duchu se upravuje i legislativa – a v tom je podstatný rozdíl proti minulosti.
Uveďme jen pár reprezentativních příkladů ze současného světa. Usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo přestárlého člověka (oficiálně z „humánních“ důvodů, aby prý netrpěl, ačkoliv paliativní medicína je schopna fyzickou bolest téměř eliminovat) bylo ještě v nedávné minulosti klasifikováno jako vražda a zákon toto stíhal. Ještě soudní tribunál v Norimberku po II.
Za komunistické éry jsme se ve škole v hodině ruštiny učili zpaměti báseň Maxima Gorkého o revoluci. Nazývá ji „svatou věcí“. Co je to vlastně „revoluce“ ve smyslu katolické nauky? Jak ji máme hodnotit? Toto slovo pochází z latinského „revolvere“, což znamená převracet, vyvracet, podvracet. Z dějin víme o krvavých revolucích, které přinesly mučení a smrt milionům nevinných lidí.
Jenže pozor na jeden obrovský omyl! Revoluce vraždami a krutostmi nikdy nezačíná, ale jimi vrcholí a končí. Každá revoluce v dějinách byla nejdříve pečlivě připravena za psacím stolem filozofů a ideologů. Již ve starověku povstání manichejských a donatistických heretiků započala napřed ve světnicích a domech jejich zakladatelů — a vyústila v krvavá jatka katolíků (donatisté upalovali katolíky vápnem). V křesťanské Evropě heretikové albigenští v jihofrancouzských hradech nejprve filozofovali nad Biblí, aby posléze vyjížděli vraždit kněze a řeholní osoby. Krvavá husitská revoluce u nás také započala nejdříve kázáním a spisy jednoho univerzitního mistra, aby posléze vyvrcholila shazováním věrných katolíků z oken na vztyčená kopí a jejich upalováním v sakristiích kostelů, jak popisuje samotný husita Vavřinec z Březové ve své Kronice.
A mohli bychom pokračovat ještě dále, ale ponechme středověk středověkem. Pro nás je mnohem víc signifikantní novověk. Bestiální a zločinnou Francouzskou revoluci koncem 18.
Pokud někomu připadá tento titulek nadsazený, tak neprávem. Stačí jen projít si slova kajícího úkonu mše svaté. Vyznáváme se tam z hříchů „myšlením, slovy i skutky“. Myšlení je zde uvedeno na prvém místě. Nemyslíme, neuvažujeme tak, jak Pán Bůh po nás žádá skrze Písmo sv. a katolickou nauku, proto tedy není žádnou přehnaností říct, že „nemyslíme katolicky“, i když se ke Katolické církvi hlásíme a chodíme ke svátostem. A pokud správně katolicky nemyslíme, tak ani nemluvíme a nejednáme, neboť základ naší řeči a našeho chování spočívá v našem myšlení. Co vlastně znamená „katolicky myslet“? Katolík vzdělaný v katechismu by jistě odpověděl, že „přijímat úkonem vůle a rozumu všechny věroučné a mravoučné pravdy, které Církev předkládá k věření“. „Ale to přece děláme, to je pro nás samozřejmé…,“ řekne většina věřících.
Opravdu? Jenže tady se nejedná pouze o teoretické přijetí těchto pravd, nýbrž o jejich naplnění v konkrétním životě. Jak je například možné, že existují katolíci, kteří chodí ke svátostem a ústy přijímají katolickou nauku o nepřípustnosti potratů jakožto vražd nenarozených dětí, ale stejnými ústy vyjadřují své uspokojení nad potraty prováděnými „odborně“ v nemocnicích, neboť prý „kdyby to nebylo, tak budou ženy vyhledávat neodborné zákroky u andělíčkářek a tak riskovat své životy“? Je smutné, že tyto názory zaznívají i z úst některých kněží.
Někteří čtenáři se na mne obracejí s tím, abych vysvětlil, jak je to vlastně s odpustkovou modlitbou „na úmysl Sv. Otce“. Jistě, za pontifikátu Pia XII. nebo sv. Pia X. nebyl problém, nikdo nemohl mít pochybnosti o pravověrnosti těchto pontifiků. Ale co s papežem Františkem? Modlíme se „na jeho úmysly“ za získání odpustků pro duše v očistci. Ale co když těmito jeho úmysly jsou podávání sv. přijímání cizoložníkům a smilníkům? Prosazení homosexuální a genderové agendy v Církvi? Teze, že „Bůh si přeje různost náboženství…“ - jak zní společné prohlášení s předním muslimským imámem Tayyebem? Co když tímto úmyslem papeže je totální likvidace tradiční mše sv.? To se máme i na tyto „úmysly“ papeže modlit?
Ve vysvětlení problematiky mne již předešel tištěný časopis Te Deum 4/2023 v odpovědi na stejnou otázku (str. 4), autor se podepsal šifrou P.T. Správně píše, že tento úmysl papeže má dvě formy: obecnou a určitou1. Obecný úmysl je vyjádřen při každé tradiční mši sv., když se na závěr kněz modlí spolu s věřícími třikrát Zdrávas Maria a jednou Zdrávas Královno s dovětky „za obrácení hříšníku“ a „za svobodu a vyvýšení svaté matky Církve“. V tom jsou obsaženy též prosby za rozšíření víry, vymýcení herezí a za mír ve světě.
Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5–8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.
Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. V encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 jej označuje jako „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu.
Nazývali ho „biskupem Ameriky“. Jeho pastýřské listy a promluvy publikované v médiích a na sociálních sítích posilovaly autentickou víru pravověrných katolíků. Patřil k jedněm z nejlepších a nejváženějších biskupů USA, jeho popularita se blížila popularitě proslulého arcibiskupa Fultona Sheena z 50. a 60. let 20. stol. Jeho diecézní seminář v Tyleru v Texasu byl – na rozdíl od většiny ostatních – plný. Charitativní péče v jeho tylerské diecézi vynikající. Nikdo jej nemohl obvinit z nějakého krytí sexuálního zneužívání. Biskup Strickland osobně žil zbožně, skromně, bezúhonně, a obětavě se věnoval všem, kdo potřebovali pomoc. Lze bez nadsázky říci, že tak má vypadat správný pastýř podle Srdce Ježíšova, mons. Strickland se stal vzorem pravého katolického hierarchy.
Jenže papež František smýšlel jinak. Mons. Strickland totiž vždycky hájil pravou nauku Církve – a nebál se kritizovat i její samotnou viditelnou hlavu, když s ní nebyla v souladu. Už r. 2015 zaujal kritický postoj k adhortaci Amoris Laetitia otevírající dveře podávání sv. přijímání osobám žijícím ve smilstvu a cizoložství. Za covidového šílenství odmítl zavřít kostely a varoval před vakcinací. Otevřeně podporoval hnutí pro život a nepodával sv. přijímání propotratovým politikům. Stavěl se nekompromisně proti genderové ideologii a propagaci homosexualismu. Podporoval tradiční mešní ritus a sám jej také často sloužil.
Apologie Církve
