Viditelná hlava Katolické církve Lev XIV. navštívil ve dnech 25.–28.9. Francii. Mnoho komentátorů konzervativních katolických médií je nadšeno. Ano, papež Lev řekl jistě mnoho hodnotných myšlenek a pravd. Vyzvedl potřebu pokání, postavil se jasně na obranu lidského života od početí až do přirozené smrti, připomenul význam Panny Marie v životě katolického křesťana, vyzval k evangelizaci země atd. V jeho vystoupeních se nalezlo opravdu hodně inspirací pro současné katolíky, to je fakt, který nelze popřít.

Jenže pro současnou novocírkev je typické, že když její reprezentanti řeknou něco hodnotného a pozitivního, velmi často k tomu potom přimíchají alespoň kapičku jedu, která všechno pokazí a vyvolá zmatek. Přesně toto se dělo též během návštěvy Lva XIV. v zemi „galského kohouta“.

Papež např. během nešpor v katedrále Notre Dame v Paříži si neodpustil skrytý útok proti Bratrstvu sv. Pia X. (FSSPX). Ve své homilii o liturgii prohlásil mj.: „… dejte jednotě s Petrovým nástupcem a s Církví přednost před svými osobními liturgickými preferencemi, abyste podpořili jednotu Božího lidu…“ Jde o zřejmou narážku na nedávné svěcení biskupů Bratrstva bez souhlasu Vatikánu a nepřímé obvinění FSSPX, že tuto jednotu trhá.

Ještě horší však byl projev Lva XIV. v Elysejském paláci v Paříži před prezidentem Macronem a dalšími představiteli státu a diplomatického sboru. Papež řekl doslova: „Po vynikajících myslitelích renezance… přišli představitelé osvícenství a Francie přinesla do světových dějin opravdové vymoženosti… především uznání práv člověka, zakořeněných v samotné přirozenosti lidské osoby, zvláště náboženské svobody…“ Dále vysoko vyzvedl hesla Francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“.

Čerstvě blahoslavený arcibiskup Fulton J. Sheen byl mimořádnou osobností. Přinášíme zde několik málo jeho myšlenek:

Rakouský farář Urs Keusch má zvláštní charizma pro lidi, kteří udělali smutnou zkušenost s okultismem a satanismem. Z jeho vzpomínek předkládáme ve zkrácené verzi příběh mladého muže, jehož Pán osvobodil:

Byla půlnoc. Náhle někdo u mne na faře zazvoní. Když otevřu, stojí přede mnou Sven. Velmi dobře ho znám, je to syn místního učitele, vyučuji na téže škole jako on. Je bledý a celý se chvěje. „Co se ti stalo?“, ptám se zneklidněn a zvu ho dál. „Otče,“ říká smutně mladík, „mám problém. Vzývali jsme s přáteli satana. S pomocí duchů jsme přemístili sklenice a lžíce a zhasli také žárovku. Teď nemohu v noci spát a trpím příšerným strachem. Je to k nevydržení.“

Sven se třese na celém těle. „Nemůžeš o tom promluvit se svým otcem?“, ptám se. „Už jsem mluvil, chtěl volat na psychiatrii. Já ale nechci do izolace, proto přicházím k vám.“ Nevěděl jsem, co si počít a jak zoufalému mládenci pomoci. V duchu jsem se začal modlit o osvícení k Duchu Svatému. V tom mi náhle bleskla hlavou jedna myšlenka. Vzal jsem velikonoční svíci, postavil ji mezi Svena a mne a řekl: „Podívej se, toto je velikonoční svíce. Nedávno jsme slavili vítězství života nad smrtí, vítězství Pána Ježíše nad satanem. Tato svíce byla požehnána slovy: ‚Pane Ježíši Kriste, Ty jsi světlo světa, světlo pro všechny lidi. Požehnej tuto svíci, kterou zapalujeme ke Tvé chvále. Jako její světlo zahání tmu, tak ať se náš život rozjasní pravdou…‘ Tato svíce je symbol Krista, Svene. Vezmi si ji, jdi domů a zapal ji v důvěře, že On ti pomůže. Nech ji svítit, jak dlouho chceš.“

U příležitosti návštěvy papeže Lva XIV. ve Francii ve dnech 25.–28. září byly publikovány 2 dokumenty o stavu francouzského katolicismu. Jsou to: zpráva Evropského centra práva a spravedlnosti a vatikánské statistiky. Výsledek je smutný. Navzdory signálům náboženského oživení, rostoucího počtu poutníků, křtů dospělých a větší viditelnosti mladých katolíků jde stále jenom o „nahrazování“ obrovských ztrát. Uvedená data připomínají aktuálnost proslulé otázky papeže Jana Pavla II. z června r. 1980: „Nejstarší dcero Církve, cos udělala se svým křtem?“

Statistika

Základní data publikovaná výše uvedenými prameny jsou hrozivá: počet kněží klesl o 68 procent, počet farností o 72 proc., počet katolíků se snížil z 84,7 proc. celé populace na 74,9, počet křtů se snížil z 513 tisíc na 186 tisíc ročně. To vše v průběhu posledních 34 let. Kořeny toho tkví myšlenkově ještě ve Francouzské revoluci v 18. stol., především ale v nové době v revoluci mládeže r. 1968, v levicovém směřování mnoha kněží po II. vatikánském koncilu a špatně chápané ideji „zdnešnění“ Církve. K tomu ještě přistoupily procesy sekularizace, příliv muslimů a dalších emigrantů nespojených s evropskou civilizací (30 proc. dětí narozených r. 2025 mělo mimoevropské kořeny) a vytlačení Církve z veřejného prostoru ve jménu „laicity“ republiky.

Umírněný optimismus a laicita

Všechna tato fakta publikuje výše uvedená zpráva Evropského centra. Autoři tvrdí, že „jejím cílem není uzavřít katolíky do mentality oběti“, nýbrž jde „o pomoc ve změně orientace: o osvobození se od ducha porážky a podléhání tomuto světu a o obranu práv a svobod Církve a Boha ve společnosti“. I když „společnost se rozpadá před našima očima a úpadek Francie se prohlubuje z roku na rok, Církev přesto zázračným způsobem získává nové síly uprostřed ruin. Nejen tyto ruiny přitahují tisíce mladých lidí, kteří se obracejí na víru, ale zároveň i touha obnovit všechno v Kristu“ – čteme ve zprávě.

K výročí 60 let deklarace II. vatikánského koncilu (DVK) „Nostra Aetate“ (NA) o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím vydala 16. září 3 vatikánská dikasteria (pro nauku víry, pro jednotu křesťanů a pro mezináboženský dialog) prohlášení pod názvem „Cesta naděje“ (CN). Jsou pod ním podepsáni prefekti všech uvedených 3 dikasterií: kardinál Victor Fernández, kardinál Kurt Koch a kardinál George Koovakad. Papež Lev XIV. dne 22. června tento dokument schválil. Lze naprosto objektivně konstatovat, že tímto je potvrzena linie papeže Bergoglia vyjádřená ve společném prohlášení s muslimským imámem Tayyebem z Abú Zabí r. 2019, že různost náboženství je „Boží vůlí“. Lev XIV. tím jen dokazuje, že chce následovat Františka se vším všudy navzdory tomu, že zmíněné společné prohlášení vyvolalo tenkrát řadu kontroverzí v celém katolickém světě.

Hned v úvodu se CN ve jménu NA (tato deklarace DVK znamenala podle autorů dokumentu „hlubokou změnu v tom, jak Církev chápe svůj vztah k jiným náboženstvím“) vymezuje proti „fundamentalismu, extremismu, logice opevnění, nepřátelství a dobývání“. Tím přebírá narativ současných mainstreamových médií, která manipulativně používají tyto termíny, aniž vysvětlí, co podle nich znamenají, jako klacek proti všem politicky nekorektním osobám, jež mají odvahu zaujmout kritický postoj vůči současnému globalismu s jeho pansexualismem a ideologií LGBT. Je smutné, že Vatikán se prohlášením CN k nim zařazuje.

Brazílie – Během bohoslužby v brazilském Reicfe, při níž u obětního stolu stanul biskup Jose Valdeciego Santosa Mendesa, odříkávali účastníci své vlastní „Credo“, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Přihlásili se jeho prostřednictvím k inkluzivní církvi bez předsudků a tmářství.

Stalo se tak 7. září. V okamžiku, kdy měli účastníci (vyhýbám se pojmu věřící) recitovat klasické Credo, spustili verzi vymyšlenou r. 2016 partou nadšenců rekrutujících se z proudu Teologie osvobození.

Prostorami chrámu se tak při setkání nazvaném „Volání vyloučených“ nesla šokující slova, kde rouhavé nejsou jen předložky a spojky a kde záměrně užívám malé „b“ u pojmů „bůh“ a „církev“: „Věříme v boha přítomného ve zkušenostech lidí, boha, jenž je bohem blízkým, osvobozujícím a revolučním. (…) Nevěříme ve statickou, patriarchální, klerikální a hierarchickou církev, věříme v inkluzivní mezigenerační společenství s vlastním hlasem. Věříme v církev bojující, která tváří v tvář kapitalistického systému sdílí osud s chudými světa.“

Na pořádání „Volání vyloučených“ se v Brazílii podílí několik subjektů spjatých s Církví, mj. i Charita. V jeho rámci se uskutečnil i pochod ulicemi Recife, jehož účastníci, oděni v červeném, vykřikovali hesla na podporu levicového prezidenta Ignacia Luli da Silvy.

Protikatoličtí agitátoři všech odstínů argumentují: Vždyť křesťanství žádný mravní pokrok nepřineslo! Nadále prý platí slova Karla Havlíčka Borovského z jeho Křtu sv. Vladimíra, že po christianizaci lidu tak jako předtím „dobří lidé pracovali a ochlasti pili“. Na to platí jediná správná odpověď: Ano, je tomu tak. Kristus na rozdíl od gnostických herezí a novověkých ideologií nesliboval ráj na zemi – a to ani ve společnosti, kde budou všichni křesťany, jak přesvědčivě rozvádí ve svém díle De civitate Dei už sv. Augustin. Brání tomu realita dědičného hříchu, s níž je třeba vždycky počítat, lidská přirozenost je podle katolické nauky nakloněna spíše ke zlému než k dobrému.

Co se však v křesťanské společnosti ve starověku a středověku – v tzv. Christianitas – změnilo proti předchozímu pohanství, to byla celková duchovní atmosféra. Stalo se jasným, co je to ctnost a co hřích. Právě toto umožnilo pomalý, zato však trvalý mravní a kulturní růst, jenž starověké barbary postupně přetvářel v civilizované národy. K tomu ovšem bylo zapotřebí, aby stát oficiálně prohlásil, že jedině katolické křesťanství má nárok na pravdu, že pravda existuje pouze v Katolické církvi. Bez tohoto základního postulátu by se stal takový pokrok nemožným. Novověká společnost, jež tento oprávněný nárok katolického křesťanství popřela, se naopak ocitá ve stavu morálního a civilizačního rozkladu, kdy se vrací zpět k barbarským dobám.

Katolická církev musí hlásat pravdu za všech okolností a na každé téma. To se týká rovněž hříchů, včetně sodomie jasně odsouzené v Písmu sv. Tato povinnost je nezbytnou součástí péče o spásu duší, říká emeritní biskup diecéze Tyler v Texasu v USA mons. Joseph Strickland, protiprávně zbavený svého úřadu předchozím papežem Františkem.

„Písmo sv. odsuzuje pýchu, nespravedlnost a pohrdání chudými. Proroci to vyjadřují velice zřetelně. Písmo sv. ukazuje také Sodomu jako město, které odmítlo Boží plán lidské sexuality a upadlo do závažné nemravnosti,“ napsal tento pastýř v článku na portálu „LifeSiteNews“.

Více než 2 tisíce let Církev tomu dobře rozuměla. Až teprve dnes v této záležitosti převládlo veliké váhání. „Proč tak mnoho lidí v Církvi i na nejvyšších místech odmítá nazvat tento hřích pravým jménem a zastírá tuto skutečnost takovými slovy jako např. ‚pohostinnost‘, ‚doprovázení‘ apod.?“ ptá se tento hierarcha.

Připomenul, že trvalým elementem nauky Církve je nezměnitelnost morálního zákona, který je nezávislý na kultuře dané epochy. Církev vždycky hlásala, že manželství je svatým svazkem muže a ženy a každá forma sexuální aktivity mimo manželství je v rozporu s Božím plánem. „Nelze měnit tuto nauku, protože jsme ji nevynalezli. Pochází od Krista…“ tvrdí mons. Strickland a zároveň dodává, že věřící mají právo na celé Evangelium bez jakýchkoliv vynechávek. Církev mluví o hříších ne proto, poněvadž nenávidí hříšníky, ale naopak proto, že chce spásu lidských duší. Totéž přece činí i lékař, když pacienta informuje o strašlivé nemoci: nechce pacienta urazit, ale vyléčit jej.

Kdo by mohl o vztahu mezi Církví a judaismem vědět víc než židovští konvertité, kteří vyměnili synagogu za vinici Páně? Příběhy jejich obrácení odedávna přitahují pozornost. V 19. a 20. století přistupovali ke křtitelnici Židé významného společenského postavení, což bylo dobrým znamením, že staletý odpor tohoto lidu proti Evangeliu klesá. Nicméně než se projevily misijní úspěchy většího rozsahu, přišel z katolické strany „mezináboženský dialog“ a s ním též postoje relativizující potřebu přijetí Krista národem Starého zákona. To má zničující vliv právě na mnohé Židy ve 2. polovině 20. století, kteří by jinak rádi přijali křesťanství. Ještě před sto lety vypadala ale situace podstatně lépe.

19. a 20. století jsou svědky řady konverzí významných osob židovského národa. To ale neznamená, že předtím k tomu nedocházelo. Nepřátelé Církve často poukazují na „násilné křty“ ve středověku. Ty existovaly, nicméně papežové a biskupové je zakazovali. Přesto však máme z té doby řadu upřímných konverzí, kdy židovští novokřtěnci nejenže zavrhli judaismus, ale též veřejně potírali jeho bludy.

Takovou postavou byl např. Viktor von Karben – narozený v židovské diaspoře města Kolína nad Rýnem v 15. století. Ve věku 50 let přijal katolickou víru, nechal se pokřtít a stal se katolickým knězem. Z jeho pozůstalosti se zachovaly traktáty proti judaismu. Odpor svých soukmenovců proti Kristu považoval za jejich vinu před Bohem. O 4 století později však počet konvertitů z judaismu začal narůstat. Přispělo k tomu zrušení ghett, což vedlo k větším kontaktům mezi katolickým a židovským prostředím. Vzájemná izolace obou se zmenšovala.

Francouzský publicista Guillaume Gattermann, který je tradičním katolíkem (hlásí se k hnutí „Tradice, Rodina, Vlastnictví“), se zamýšlí ve své nejnovější knize nad tím, jestli nás čeká v dohledné budoucnosti pronásledování křesťanů a v jaké formě. Určité signály vidí v tom, že v jeho zemi vzletně nazývané „nejstarší dcerou Církve“ dochází k nárůstu devastace kostelů, ničení křížů a mariánských soch nebo soudních procesů o jejich odstranění, napadání katolické věrouky a morálky jako odporující právům člověka atd. Nejedná se už pouze o ojedinělé případy, nýbrž o fenomén masového hnutí. Ukazuje se podle něho, že ve francouzské populaci je hluboce zakořeněná nenávist vůči Bohu, Kristu a Církvi, jež trvá už minimálně od dob Francouzské revoluce a dnes nabývá opět širokých rozměrů. Totéž možno pozorovat i v jiných státech demokratického Západu.

Autor z toho vyvozuje, že každé krvavé pronásledování Církve předcházela nejprve mediálně vyvolaná psychóza protikřesťanské nenávisti. Vlády potom už jen plnily požadavky davu podle známého římského hesla „vox populi, vox dei“ (hlas lidu je hlas bohů). Náš článek si ale povšimne ještě dalších fenoménů. Když se totiž podíváme na krvavá pronásledování Církve v dějinách, najdeme vždycky jednoho společného jmenovatele. Tím je lidská svoboda, kterou prý Církev člověku bere. Při analýze, o jakou svobodu se jedná, však pokaždé zjistíme jedno: o svobodu hřešit. Už proroci ve Starém zákoně byli zabíjeni proto, poněvadž se nemínili smířit s obětmi izraelského lidu přinášenými pohanským modlám, které byly spojeny s opulentními hostinami a sexuálními orgiemi, čili s něčím velice příjemným a lákavým. Božského Spasitele odsoudili židovští předáci na smrt proto, poněvadž neakceptoval jejich „svobodu“ vyjídat chudé vdovy fingovanými dlouhými modlitbami, „svobodu“ dát nějaký dar chrámu, aby se nemuseli finančně postarat o své staré rodiče, „svobodu“ manželské rozluky v rozporu s ustanovením Božím atd. Tyto hříchy zajišťovaly pohodlný život. Kristus ho narušoval tím, že jim mluvil do svědomí, proto i navzdory evidentním velkým zázrakům Ho prohlásili falešným mesiášem a nechali ukřižovat. Sv. Jan Křtitel zase napadl „svobodu“ tetrarchy Heroda Antipy a Herodiady žít v cizoložství, proto svoji odvahu zaplatil životem.