Vídeňský kardinál Schoenborn zveřejnil v článku „Judentum und Christentum“, který vyšel v židovském časopise „Das juedische Echo“ (v r. 2014, pozn. red.) stanovisko, že prý proces s Ježíšem a rozsudek smrti nad ním byly podle židovského práva „plně regulérní“, protože židovské právo stanovilo trest smrti pro toho, kdo se vydával za Boha. Oni prý podle pana kardinála „nemohli vědět, že Ježíš je doopravdy Božím Synem“ (chudáčci). Jenže Kristovy zázraky, zejména vzkříšení mrtvých, krátce před Velikonocemi Lazara, jenž byl už 4 dny v hrobě, byly dostatečným důkazem pro jeho Božství a pro to, aby jej židovští předáci mohli jako takového přijmout a uznat. Oni o těchto zázracích věděli, jenže jak je interpretovali – o tom vypovídá kniha židovského historika Petera Schaefera, jejíž recenzi od rakouského historika Friedricha Romiga zveřejňujeme:

Nový pohled na představení Spasitele ve starém Talmudu

recenze doc. dr. Friedricha Romiga

V Německu vyšla v překladu kniha profesora univerzity v americkém Princetonu Petera Schaefera pod názvem „Ježíš v Talmudu“. Setkala se s jednomyslným souhlasem všech jeho židovských kolegů, což znamená výslovné ztroskotání křesťansko-židovského dialogu, neboť oni schvalují to nejpustší rouhání, jehož se Talmud vůči Kristu dopouští. Teze o židech jako „starších bratřích ve víře“ se tak stávají mýtem. Ježíš byl odsouzen na smrt Sanhedrinem, židovskou veleradou, Římané se stali pouhými vykonavateli rozsudku.

Svaté ostatky? Středověké falzifikáty! Moderní člověk je s tím ihned hotov. Jenže současný rozvoj vědy a techniky potvrzuje autenticitu značné části uctívaných ostatků, zvláště těch, které jsou spjaty s umučením Ježíše Krista. Samozřejmě nelze popřít, že podvody s ostatky byly ve středověku časté. Evropou kolovaly stovky falzifikátů. Proto IV. Lateránský koncil vydal r. 1215 dekret, jímž stanovil, že kdo falšuje ostatky a obchoduje s nimi, dopouští se svatokrádeže.

Její stoupenci opírají svou tezi o „svobodu volby“ způsobu umírání. Tato údajná svoboda má být elementem „důstojnosti člověka“. Přitom ale souhlas s eutanazií je motivován ponejvíce pocitem opuštění nemocného člověka druhými, mentálním postižením nebo nedostatečnou paliativní péčí. V americkém státu Oregon téměř 40 procent pacientů, kteří se rozhodli r. 2025 pro tzv. asistovanou sebevraždu, sdělilo, že tak učinili proto, poněvadž se cítili „být na obtíž svým blízkým“.

Sofii Gauruel z Evropského centra práva a spravedlnosti (ECLJ) tvrdí na stránkách týdeníku „Valeurs Actuelles” přímo, že „za vizáží údajně svobodné osoby, která vládne i nad formou své smrti, se ve skutečnosti skrývá úplně jiná skutečnost: skutečnost starších osob izolovaných a odložených bezcitným systémem“. Autor publikuje přístupná data ze zemí, kde eutanazie a tzv. asistovaná sebevražda jsou již legální. Vyplývá z nich, že naprostá většina obětí tohoto scénáře jsou staří lidé, nejčastěji ve věku 70–80 let. V Kanadě činil tento průměr osob, které r. 2023 využily „lékařskou pomoc při umírání“ (MAID) 77,6 let. Nejčastějšími důvody, jež pacienti uvádějí, vůbec nejsou fyzická bolest a neodvratnost smrti, nýbrž – spolu s vysokým věkem – pocit osamocení.

Ve státu Oregon pacienti udávali jako důvod prosby o eutanazii ztrátu autonomie (89 proc.), sníženou schopnost v příjemných aktivitách (89 proc.) a pocit, že jsou na obtíž svému okolí (65 proc.). Ukazuje se, že rozhodující tady bývá pocit odstrčení, kterému společnost a příbuzní nebyli schopni zabránit. Pojí se to rovněž i se ztrátou rodinných vazeb. Kanadská data uvádějí, že osoby žádající o MAID většinou bydlí osamoceně na sídlištích, kde sousedské vazby fungují velmi slabě. National Institute on Aging (NIA) sdělil r. 2024, že v Kanadě 19 proc. osob ve věku 50 let a starších se cítili velice osaměle, 40 proc. zakusilo vysoký stupeň osamocení a 43 proc. žilo v určité sociální izolaci. Zpráva za rok 2024 na téma „lékařské pomoci při umírání“ v Kanadě podstatně objasňuje tento problém. Izolace nebo osamocení byly jmenovány jako „zdroj utrpení“ ve 21,9 proc. žádostí o MAID osobami blížícími se ke konci života a ve 44,7 proc. žádostí osobami, které očekávaly smrt v blízké budoucnosti. To, co je tedy předkládáno jako svobodná a promyšlená volba, bývá ve skutečnosti symptomem pocitu životní porážky, jež odstrkuje člověka na okraj sociálního života.

Na 6. července připadá svátek sv. Marie Gorettiové, mučednice panenské čistoty. Toho dne totiž tato mladá dvanáctiletá světice zemřela jako oběť sexuálně motivované vraždy. Její životopis je lehce dostupný a známý, zopakujeme proto pouze základní fakt, že tato dívka r. 1902 byla ubodána nožem svým sousedem Alessandrem Serenellim, jenž se ji pokusil znásilnit. Neúspěšně, ona se houževnatě bránila a vmetla mu do tváře: „To nesmíš, to je hřích, přijdeš do pekla!" To agresora vzteklo natolik, že jí zasadil rány nožem, které se staly pro ni smrtelnými.

Současná morálka tohoto světa to pokládá za nenormální: nechat se raději zavraždit než znásilnit – to je nad chápání dnešního člověka, to mu jeho rozum nebere. Proč? Poněvadž ztratil pojem o hříchu. Papež Pius XII. (1939–58) se jednou vyjádřil, že největší tragédií lidstva jeho doby je ztráta pojetí těžkého hříchu jakožto urážky Boha. Že sexuální násilí sem patří, není snad třeba vysvětlovat. Stejně tak tento velký papež považoval za nejnebezpečnější trik ďábla jím řízenou mediální propagandu, že neexistuje.

Sv. Marie Gorettiová absolvovala pouze pár tříd obecné školy. Ve svém věku neměla téměř žádné znalosti o sexualitě, věděla však – možná ani ne díky nauce, ale díky přirozenému mravnímu zákonu vepsanému do srdce, že to, co Serenelli s ní zamýšlí, je závažný hřích, jenž přináší s sebou věčné zatracení. Měla v sobě hluboce zakódováno, co znamená mravní čistota panenství až do sňatku. To vložil Bůh každé dívce do srdce a je přímo zločinem, když školní sexuální výchova toto v dětech už od nejútlejšího věku ničí. Božský Spasitel o takových prohlásil známou větu, že by měli být vhozeni do vody s mlýnským kamenem uvázaným na krku (Mat 18,6).

Tak jako měsíc květen je věnován úctě Panny Marie a měsíc červen úctě Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, měsíc červenec má znamení Nejdražší Krve Páně. V tradiční liturgii je tato památka slavena 1. července. Je vhodným projevem lásky ke Spasiteli, když vzpomeneme Jeho Nejdražší Krev, která za nás tekla při bičování a na Golgotě, právě v tomto měsíci následující modlitbou a litanií ke Krvi Páně:

Modlitba ponoření do Kristovy Krve

Ježíši, ponořuji do tvé krve celý den, který se právě začíná a který je pro mě darem tvé nekonečné lásky. Ponořuji do tvé krve sebe a všechny, které dnes potkám, na které si vzpomenu nebo se o nich něco dozvím. Ponořuji do tvé krve všechny své blízké a ty, kteří mě prosí o modlitbu.

Pane, ponořuji do tvé krve všechny situace, které dnes vzniknou, všechny záležitosti, které budu vyřizovat, rozhovory, které budu vést, práci, kterou budu vykonávat, jakož i svůj odpočinek.

Ježíši, zvu tě k těmto situacím, záležitostem, rozhovorům, práci a odpočinku. Prosím tě, aby tvá krev omývala tyto lidi a tyto situace a přinášela jim osvobození, očištění, uzdravení a posvěcení podle tvé vůle.

Ať se dnes projeví sláva a moc tvé krve. Přijímám vše, co mi dnes sešleš, ke slávě tvé krve, užitku svaté Církve a na zadostiučinění za své hříchy.

Informace ze světa nejsou ve své drtivé většině vůbec pro katolíky povzbudivé. Nesmyslné lokální války, které mohou přerůst v celosvětové, propad základních morálních hodnot na všech úrovních, likvidace rodiny, legalizace homosexuality a dalších zvrhlostí, vraždy nenarozených dětí a starých či nevyléčitelně nemocných lidí pod nálepkou „lidských práv“, pronásledování věrných Kristových vyznavačů v mnoha zemích světa. Ani dění v Katolické církvi nemůže naplňovat radostí. Nejvyšší reprezentanti Magisteria nejenže nekladou těmto hrůzám odpor dle vzoru prvokřesťanské církve, ale naopak se jim přizpůsobují, obsah zjevené pravdy zřeďují a rozmělňují jen proto, aby se zalíbili tomuto světu. A nejen to. Oni sami to jsou, kdo pronásleduje ty katolíky, kteří zachovali věrnost, jak markantně ukazuje hrozba exkomunikacemi ze strany Říma v souvislosti s biskupskými svěceními Bratrstva sv. Pia X.

Lze mít za takového stavu věcí vůbec z něčeho radost? Takovou, za niž budeme nadšeně vzdávat Bohu chválu? Ano, prostor pro radostnou vděčnost Pánu nikdy za žádných okolností nechybí a je na místě i zde. Svátek svatých Cyrila a Metoděje nám to připomíná.

Tenkrát v r. 863, kdy přišli na Velkou Moravu, nevypadala u nás situace lépe než dnes. Lid byl většinou již pokřtěný, ale nadále obětoval v pohanských „posvátných“ hájích svým bohům a bůžkům, což doprovázela též rituální prostituce, nelze vyloučit ani lidské oběti. Morální stav obyvatelstva byl přímo zoufalý: pohlavní promiskuita na všech úrovních, krevní msta, neúcta k rodičům, záplava pověr… Duchovní, kteří tenkrát na Velké Moravě působili, byli převážně Němci a k tomuto porušování mravního řádu mlčeli. Nezajímaly je duše jim svěřených ovcí, pouze jejich peníze. Nešlo jim o spásu lidí, ale o moc, vliv a bohatství.

Tradiční katolíci s bolestí a někteří i s pobouřením přijali zprávu o exkomunikaci biskupů FSSPX v souvislosti se svěcením nových bez souhlasu Sv. stolce tímto Kněžským bratrstvem 1. 7. letošního roku. Trest exkomunikace je tvrdší než byl v r. 1988 uplatněný ze stejných důvodů vůči arcibiskupu mons. Marcelu Lefébvrovi, spolusvětiteli biskupu Antoniovi de Castro-Meyerovi a 4 nově vysvěceným biskupům Bratrstva. Tenkrát se exkomunikace týkala pouze biskupů, nyní ale zasahuje podle vyjádření Dikasteria pro nauku víry také všechny duchovní FSSPX a věřící, kteří jsou formálně spjati s Bratrstvem. I svátosti zpovědi a manželství jsou prý u nich neplatné.

FSSPX není samozřejmě žádným společenstvím nebeských cherubínů. Mnozí tradiční katolíci častokrát vyjádřili svůj kritický postoj jak vůči němu jakožto celku (např. za stanovisko některých jeho hodnostářů v době covidových omezení), tak vůči některým jeho komunitám nebo jednotlivcům. To je normální, přirozené a samozřejmé. Jedno ale nelze Bratrstvu upřít: pravou katolickou víru, již obětavě a urputně hájí v době současného zmatku uvnitř Církve, kdy její vedení selhává, ba dokonce někdy samo se pozvolna přesouvá na stranu nepřátel.

Představa, že tady jde o pouze kanonickoprávní aspekt celé záležitosti, je hluboce mylná. Naopak se jedná především a výhradně o otázku pravé víry. FSSPX totiž již od r. 2009, kdy papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci nad jeho biskupy z r. 1988, usiluje neustále o úpravu svého neuregulovaného stavu uvnitř církevních struktur. Řím si neustále kladl jednu a tutéž podmínku: akceptovat bez jakýchkoliv kritických připomínek v plném rozsahu II. vatikánský koncil (DVK), nauku pokoncilních papežů a vůbec celého pokoncilního magisteria, a novou liturgii (NOM). Bratrstvo však opakuje neustále jedno a totéž v souladu se svým zakladatelem arcibiskupem Lefébvrem:

Biskup Athanasius Schneider z Astany v Kazachstánu, který dlouhodobě kritizuje pokoncilní vývoj v Církvi, poskytl rozhovor katolíckému spisovateli a tvůrci podcastů Mattovi Gaspersovi na jeho kanálu Veritatis Vox. Video nese název „Základní otázka – II. vatikánsky koncil a FSSPX“ a biskup Schneider tady diskutuje s Mattem Gaspersem o tom, jak se vyvíjela situace celých 60 let od ukončení koncilu, přičemž komentuje i nejnovější kontroverzi mezi Vatikánem a Kněžským bratrstvem svatého Pia X. (FSSPX) ohledně plánovaných biskupských svěcení k 1. červenci letošního roku.

V rámci rozhovoru biskup Schneider otevřeně konstatoval to, co už začínají pozorovat vzhledem k excesům některých prelátů i ti laici, kteří nejsou příliš informovaní o událostech posledních desetiletí – totiž že pozoruhodný počet vysoce postavených duchovních ztratil katolickou víru: „Chtějí jinou Církev: napůl protestantskou, napůl světskou přizpůsobenou tomuto světu. Za posledních 60 let jich bylo pozoruhodné množství. Mají vliv v Církvi… Prosazovali to s vnitřním přesvědčením, s touhou skutečně změnit katolickou víru, úplně ji přizpůsobit světu a mít tady nové náboženství, které je relativistické, jakýsi synkretismus.“

Za bod zlomu označil biskup rok 1965, rok ukončení II. vatikánského koncilu. V záplavě událostí je dnes už zbytečné mluvit o konkrétních jednotlivcích v hierarchii, když podle biskupa už máme před očima výsledek – ovoce:

Bývalý velký kancléř Institutu Jana Pavla II. pro manželství a rodinu arcibiskup Vincenzo Paglia, osobní přítel zesnulého papeže Františka a renomovaný teologický progresivista vyvolal v Církvi nový skandál svým rozhovorem, který udělil portálu „La Settimana“. Požadoval v něm změnu nauky Církve v morálce. S radikální kritikou vystoupil proti němu známý americký biskup Robert Barron. Ten se vyjádřil mimo jiné:

„Arcibiskup Vincenzo Paglia, bývalý velký kancléř Institutu Jana Pavla II. pro manželství a rodinu, potvrdil naše nejhorší podezření. Přiznal, že změny, které on sám provedl v tomto institutu za pontifikátu papeže Františka, měly za cíl ‚hlubokou reformu‘ samotného přirozeného práva… Místo absolutních a neměnných morálních norem zakořeněných v hlubokém chápání základního dobra on a jeho spolupracovníci prosazovali morální teorii opírající se o subjektivní a kulturní zkušenosti. Odmítá tzv. ‚teologii sepsanou v křesle‘ a nahrazuje ji údajnou teologií funkční ‚v dějinách a v lidském životě‘,“ prohlásil biskup Barron a pokračoval:

„Je to jednoznačně jazyk módního postmodernismu a představuje obrovské nebezpečí. Dovolte, abych tuto zásadu ilustroval jedním příkladem. Je otroctví něčím špatným? Něčím vnitřně špatným? Špatným nezávisle na tom, co ukazují sondáže veřejného mínění a jaký je v tomto ohledu sociální konsensus? Předpokládám, že každá slušná osoba by odpověděla kladně. Ale taková odpověď se právě opírá o to, co Tradice nazývá přirozeným právem a základním dobrem. Existují některé hodnoty tak fundamentální, že skutky, které se ocitají s nimi v rozporu, jsou ze své povahy vždycky morálně špatné…“ vysvětlil.

Soud v indickém státu Jharkhand prohlásil za nevinnou jednu sestru z řádu Misionářek lásky a další dvě spolupracovnice této řehole Matky Terezy. Tím byl ukončen 8letý právní spor. Sestra Concilia MC byla r. 2018 zatčena spolu s dvěma laickými pečovatelkami domu pro svobodné matky, který řád spravuje ve městě Ranchi. Obžaloba je vinila z nelegálního únosu dětí včetně 14denního nemluvněte. Sestra Concilia byla až po 14 měsících pobytu ve vězení propuštěna na kauci.

Celý případ vyvolal v Indii i v zahraničí bouřlivou veřejnou debatu o charitativní práci Církve a její péčí o děti. Indické ministerstvo pro záležitosti žen a dětí provedlo inspekci několika ústavů tohoto charitativního řádu. Média vznášela drastická obvinění z únosu dětí. Představitelé Církve od prvopočátku toto odmítali s tím, že všechno je motivováno politicky.

Po vyhlášení verdiktu soudu generální představená kongregace Misionářek lásky sestra Concettina vydala pro portál matterindia.com prohlášení, že toto je odpověď na neustálé modlitby. „Děkujeme Bohu za ten výrok soudu,“ řekla. Následně arcibiskup Ranchi Vincent Aind označil celý případ za těžkou dobu pro Církev v Indii. „Po 8 letech konečně tato hrůza skončila,“ prohlásil v reakci na rozsudek.

Bývalý generální sekretář Indické biskupské konference biskup Theodore Mascarenhas sdělil stanici EWTN, že justice „odmítla vykonstruovaná obvinění“. Dle jeho vyjádření celá obžaloba byla součástí kampaně „směřující k likvidaci Církve“, kterou vedla indická nacionalistická vláda se záměrem diskreditace církevních institucí. Podle biskupa Mascarenhase ve skutečnosti stát odebral rodičům 22 dětí ve věku od nemluvněte až do 5 let a svěřil je do péče Misionářkám lásky v Hinoo, kde dostaly náležitou stravu a lékařskou péči. Dvě z těchto dětí později zemřely.

Papež Pius XII. krátce před svou smrtí v říjnu r. 1958 měl připravenou k publikování encykliku pod názvem „Cultum Regni“. Než ji ale stačil podepsat a dát ke zveřejnění, odešel na věčnost. Proč ji jeho nástupci Jan XXIII. a Pavel VI. nechali v šuplíku? Dostačující odpověď na tuto otázku poskytuje následný vývoj spojený s II. vatikánským koncilem (DVK), poté s rozvratem věrouky a mravouky a s totální destrukcí Katolické církve.

Od zapálených stoupenců současné demokracie neustále slyšíme, jakou máme my katolíci svobodu. Na rozdíl od minulé totality nás přece nikdo nevyhazuje z práce kvůli tomu, že chodíme do kostela a prezentujeme se jako věřící, máme církevní školy, náboženské knihy a tisk, možnost sdružovat se a pořádat ve farnostech nejrůznější akce atd. Ano, v komunistickém režimu to bylo podstatně horší, to je pravda, za aktivitu přesahující striktně vymezený rámec bohoslužeb hrozila nejen knězi, ale i laikovi tzv. „mařena“, tj. paragraf proti „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“, jak zněl oficiální název. Za to mohl dostat až 2 roky natvrdo. Pedagogové a kulturní pracovníci se nemohli hlásit k tomu, že jsou věřící, jinak riskovali propuštění ze zaměstnání, stejně tak osoby, jež zastávaly funkce šéfů v kterémkoliv oboru činnosti. Ještě horší byla situace v 50. letech, kdy tisíce duchovních osob i zbožných laiků prošly komunistickými kriminály, došlo i k justičním vraždám pro věrnost Kristu a katolické víře, jak ukazuje kauza nedávno blahoslavených kněží Jana Buly a Václava Drboly.

Je faktem, že toto dnes neexistuje, i když např. vyhazovy pedagogů ze státních škol kvůli náboženskému přesvědčení jsou ještě i dnes někde pořád realitou, mohl bych uvést konkrétní případy. Nicméně situace za našimi hranicemi je často podstatně horší a zbývá otázka, kdy toto dorazí také k nám. Nejde jen o Českou republiku, ale celkově o tzv. demokratický svět.