Profesor církevních dějin dr. Ed. Mazza poskytl rozhovor portálu LifeSiteNews, v němž předložil doklady, že v Církvi od raných dob platila praxe sv. přijímání do úst a podávání na ruku se nepřipouštělo. Během té části rozhovoru, která se věnovala tomuto tématu, Dr. Mazza citoval několik závěrů církevních synod, papežů a biskupů rané církve, kteří přijímání Eucharistie na ruku výslovně zakazovali. Uvedl také, že vědci považují za pochybnou autenticitu citátu připisovaného sv. Cyrilovi Jeruzalémskému, v němž popisuje přijímání Eucharistie na ruku.

Papež sv. Lev Veliký, Učitel Církve v 5. století, napsal: „Člověk přijímá do úst to, čemu věří vírou.“ Vůbec nejstarším dokladem, který prof. Mazza na toto téma nalezl, je vyjádření papeže sv. Sixta I., který stál v čele Církve v letech 115–25, tedy v ještě bezprostředně poapoštolských dobách, mohl proto přímo osobně znát buď někoho z apoštolů, nebo některého z jeho žáků či posluchačů. Tento papež Sixtus říká doslova: „Věřícím (laikům) je zakázáno dotýkat se i posvátných nádob nebo je brát do ruky.“ Jestliže laikům nebylo dovoleno dotýkat se rukama ani nádob, tím spíše potom ne Těla Páně! Mnoho synod a vyjádření jednotlivých papežů a biskupů potom v průběhu 4. – 9. století výslovně zakazovalo podávání konsekrované hostie na ruku.

Opět jeden důvod, proč se Církev octla na pranýři současných mainstreamových médií. Podle katolické nauky se nelze rozvést a uzavřít nový sňatek. Kdo tak učiní, dopouští se hříchu cizoložství a dokud neuvede tento stav do pořádku, nelze mu udělit rozhřešení ve sv. zpovědi a podat sv. přijímání, protože v takovém případě přijímá svatokrádežně. Ó, jak nelidské a antihumánní! – lkají odpůrci Církve. Nejsmutnější ale je, že vnitrocírkevní neomodernisté dnes hovoří úplně tímtéž jazykem, tj. jazykem tohoto světa a nikoli jazykem Pána Ježíše Krista.

Ten se vyjádřil naprosto jednoznačně: „Bylo řečeno: ´Kdokoliv propustí svou manželku, ať jí dá propustný list!´Já však pravím vám, že každý, kdo by propustil svou manželku – vyjma pro cizoložství – uvádí ji v cizoložství; a kdo by propuštěnou přijal, cizoloží…“ (Mat 5,31–2). A na jiném místě říká farizeům, když argumentovali, že Mojžíš přikázal tomu, kdo chce svou ženu propustit, dát jí propustný list: „Pro tvrdost vašeho srdce dovolil vám Mojžíš propouštět vaše manželky; ale zpočátku tak nebylo. Pravím však vám: Kdokoli propustí svou manželku – vyjma pro cizoložství – a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží…“ (Mat 19,8–9). A v Markově evangeliu na stejnou námitku farizeů říká totéž: „Na počátku stvoření však stvořil Bůh lidi jako muže a ženu. Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedním tělem….Proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!…Kdokoliv propustí svou manželku a pojme jinou, cizoloží proti ní; a propustí-li žena svého muže a vdá se za jiného, cizoloží….“ (Mar 10, 6–12).

Na tuto otázku odpovídá katolický katechismus jasně. Pokud zemřeme v posvěcující milosti a dojdeme spásy (P. Ždánský na poutním místě v Žarošicích se vždycky loučil s poutníky slovy: Na shledanou v nebi a ať tam nikdo nechybí…), tak budeme na věky prožívat nevýslovné štěstí a blaho, naším posláním se stane věčné chválení a oslavování Boha. Ano, jenže jakou konkrétní podobu to bude mít?

Zajisté máme jako praktikující pravověrní katolíci nějakou ušlechtilou náplň života, která nám přináší vnitřní uspokojení. Žijeme tím, může to být naše profese a zaměstnání, případně nějaká zájmová činnost (koníček). Pedagogové, zdravotníci, řemeslníci, zemědělci … nebo i včelaři či zahrádkáři – ti všichni se věnují, samozřejmě za předpokladu respektu k Božím přikázáním, prospěšné a bohulibé činnosti, která svým způsobem dává jejich životu smysl. Smrt to ale všechno ukončí. Jenže – nestyďme se ptát poněkud naivně – nebude mít to, čím jsme tady na zemi žili a co nám působilo vnitřní radost, tam na věčnosti opravdu žádné „pokračování“?

Měl jsem jednou sen. Přivedli mne před Boží trůn a bylo mi řečeno: Ty ses na zemi věnoval přednáškové a publicistické práci, tak to budeš dělat i tady v nebi. Velmi dobře vím, že sny nemáme brát vážně, pokud Bůh přímo nedá jasně najevo, že tím chce sdělit člověku něco závažného, jako např. sv. Josefovi. Samozřejmě – pokud budu spasen, za což se modlím – tak určitě nebudu anděly a svaté v nebi vzdělávat nebo psát pro ně články, ti to v žádném případě nepotřebují. Jenže za malinké zamyšlení tento sen podle mne přece jen stojí.

Konzervativní katolicismus odporuje tomu, co chtěla Francouzská revoluce. Naopak ale liberální katolicismus se snaží o porozumění s hesly revoluce a s osvícenstvím. Tento problém souvisí se změnami v Církvi, které probíhají od II. vatikánského koncilu (DVK), což jasně ukázala koncilní konstituce „Gaudium et spes“. O tom mluvil v rozhovoru s publicistou Janem Pospieszalskim P. prof. Andrzej Kobyliński, filozof a etik z Univerzity Kardinála Stefana Wyszyńského ve Varšavě.

V dlouhé rozmluvě tento učenec poukázal na hluboké kořeny dnešních sporů uvnitř Katolické církve, které se týkají hlavně vztahu k současnému světu charakterizovanému osvícenskou revolucí autonomie člověka. P. Andrzej Kobyliński připomenul, že r. 1962 za pontifikátu Jana XXIII. ve francouzských Metách byla uzavřena „dohoda“ mezi představiteli Sovětského svazu a Vatikánu.

„Iniciátorem setkání byl Vatikán, který usiloval o to, aby plánovaný DVK byl ekumenickým (všeobecným) koncilem. Pro zachování ekumenicity byla dle představ Jana XXIII. nezbytná přítomnost zástupců ruského pravoslaví, tj. moskevského patriarchátu, což ale vyžadovalo souhlas vlády v Kremlu. Pravoslavnou církev v Sovětském svazu infiltrovali agenti státní bezpečnosti. Z velké části byla zlikvidovaná a její kněží zavřeni v gulagu. Navenek působil pouze jakýsi symbolický zbytek, který byl agenturou tajné policie KGB. Tak to tenkrát v Sovětském svazu fungovalo,“ uvedl.

V Metách byla podepsána tajná dohoda, v níž Sovětský svaz (SSSR) garantoval vyslání delegace moskevského patriarchátu do Říma, aby koncil mohl mít „ekumenický“ charakter. Na oplátku Vatikán slíbil, že v koncilních dokumentech nebude odsouzen komunismus.

V portugalské obci Balazar byla 13. října slavnostně otevřena nová svatyně s obřadem uložení tělesných pozůstatků bl. Alexandriny Costové. Slavnost vedl apoštolský nuncius v Portugalsku arcibiskup Andrés Carrascosa Coso. Alexandrina Costová, která zemřela r. 1955, byla vizionářkou a neustále upozorňovala na úctu k Eucharistii jako na princip katolické zbožnosti.

Narodila se v roce 1904 v Balazaru ve zbožné katolické rodině, v níž zejména matka měla na její víru hluboký vliv. V 11 letech přijala první sv. přijímání, o rok později svátost biřmování. Protože v její obci nebyla škola, rodina jí platila podnájem ve vsi vzdálené 13 km, kde absolvovala základní vzdělání. Když měla 14 let, vnikli do domu, kde bydlela, 3 muži a pokusili se ji znásilnit. Utekla jim skokem z okna ve výšce 3 m, přitom ale utrpěla vážné poranění páteře, které jí způsobilo ochrnutí. Zbytek života strávila připoutaná na lůžko. Prosila vroucně Pána Ježíše a Pannu Marii o uzdravení, toužila jít na misie. Boží vůle ale rozhodla jinak.

Od 30. let 20. století mívala Alexandrina vidění Pána Ježíše a Panny Marie. Ti ji vyzvali, aby své utrpení obětovala za obrácení hříšníků, především mladých lidí. Pokorně se podřídila a učinila heslem svého dalšího života 3 slova: milovat, trpět, usmiřovat. Dostala ale zvláštní milost, že od 3. října r. 1938 do 24. března r. 1942 mohla každý pátek vstát z lůžka a vykonat si křížovou cestu. Na žádost zpovědníka P. Pinha svá vidění zapisovala. Tak např. r. 1936 Spasitel žádal, aby papež Pius XI. zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, podobně jak o to prosila Panna Maria ve Fatimě. Zpovědník vizionářky předal tento vzkaz na zodpovědná místa. Zasvěcení vykonal později Pius XII. r. 1942.

Portál www.pch24.pl zveřejnil rozhovor s mons. Tomaszem Petou, arcibiskupem Astany, hlavního města středoazijské republiky Kazachstánu, která dříve byla součástí Sovětského svazu. Stalo se tak u příležitosti jeho rezignace z důvodů dosažení kanonického věku 75 let. Mons. Peta je Polák vysvěcený na kněze ve Varšavě kardinálem Stefanem Wyszyńským, hrdinou polské církve a polského národa, který statečně hájil práva věřících i práva občanů v době komunistické diktatury.

Katolíci jsou ve 20milionovém Kazachstánu nepatrnou náboženskou menšinou, tvoří pouhé jedno procento obyvatelstva. Jde především o Poláky a Němce, potomky těch, kteří sem byli za komunistické totality násilně deportováni. Většina obyvatelstva vyznává islám, ale není nijak nábožensky horlivá. Cca 20 procent je pravoslavných, hojně rozšířený je též ateismus, dědictví komunistické éry.

Arcibiskup Peta upozornil na kult Matky Boží z Ozorného, který je mezi kazachstánskými katolíky velice živý na základě zázraku, jenž se tam udál r. 1941. Stalin se rozhodl vyhladit Poláky žijící na území Sovětského svazu mimo jiné i tím, že organizoval koncem 30. let jejich transfery do azijské části impéria, zejména do kazachstánských stepí, kde byli ponecháni svému osudu, aby si sami vyhloubili v zemi díry pro bydlení (tzv. zemljanky), lovili zvěř a obdělávali půdu. Klimatické poměry však byly komplikované, zemědělství se nedařilo, vysídlenci proto neustále trpěli hladem. Katastrofálními se staly roky 1940/41, kdy krutá zima (až minus 40 stupňů) a sucho způsobily obrovskou neúrodu. Polští vyhnanci začali po stovkách denně umírat hladem, zejména děti.

Pomocný biskup z Astany v Kazachstánu mons. Athanasius Schneider považuje Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX) za dílo Boží prozřetelnosti. Podle něj FSSPX nemůže akceptovat nauku II. vatikánského koncilu (DVK) v její plnosti a stejně tak Novus Ordo Missae (NOM) kvůli nejasnostem a defektům.

Bp. Athanasius Schneider o tom mluvil v rozhovoru s vatikanistou Michaelem Haynesem. Potvrdil, že za pontifikátu Lva XIV. nadále trvá pronásledování tridentské mše. Vetus Ordo Missae “je chápána rozhodujícími činiteli ve Vatikánu jako cosi nebezpečného,” konstatoval. Podle jeho hodnocení FSSPX naráží u Apoštolského stolce na tresty ne kvůli vlastním bludům, nýbrž kvůli kritice Nového mešního řádu (NOM) a Druhého vatikánského koncilu (DVK). Jak řekl, Vatikán čeká od Bratrstva přijetí NOM a uznání DVK. “Bratrstvo to ale nemůže učinit, neboť existují evidentní nejasnosti v případě některých textů DVK,” potvrdil biskup.

Podle biskupa Schneidera lze též hovořit o “zřejmých doktrinálních a liturgických nedostatcích NOM”. Nový ritus obsahuje dle jeho hodnocení “protestantské tendence” a “zředění obětního charakteru mše svaté” a to i tehdy, kdy je celebrován ve shodě s předpisy. Poukázal tady na nové modlitby k obětování a na II. eucharistickou modlitbu.

Proto mons. Schneider tvrdí, že “přítomnost a činnost FSSPX a dílo arcibiskupa Marcela Lefebvrea jsou čím dál více prozřetelnostní”. Podle něj nelze vůči DVK uplatnit “hermeneutiku kontinuity”, protože to by znamenalo “mentální akrobacii nebo kvadraturu kruhu”. “S NOM nelze už jít dál. Nelze. Nelze také jít dále s evidentními doktrinálními dvojznačnostmi v některých tezích DVK,” řekl a dodal, že tyto problémy je nutno řešit. Apeloval na Vatikán, aby byl vůči FSSPX vstřícnější. Podle něho Bratrstvo prosí pouze o svobodu sloužit tradiční mši svatou a hlásat nauku tak, jak byla hlásána před DVK.

Ve městě Boadilla del Monte ve Španělsku poblíž hlavního města Madridu místně příslušný biskup z Getafe mons. Ginés García Bertrám spolu s kněžími své diecéze pokřtili 10. října 15 dětí, jež měly být zabity umělým potratem, ale matky se nakonec rozhodly porodit. Stalo se tak díky organizacím „Záchranáři Jana Pavla II." (Rescatadores Juan Pablo II.) a „Více budoucnosti" (Más Futuro). Tato sdružení se již dlouhodobě věnují kontaktům se ženami, které zamýšlely jít na potrat. Spolu s nimi hledaly cesty, jak jim pomoci ve složité sociální, psychické nebo rodinné situaci (kdy např. žena je vystavena tvrdému tlaku ze strany partnera nebo rodinných příslušníků). V mnoha případech se povedlo, podle dat těchto jmenovaných sdružení by měl letos počet dětí zachráněných před smrtí umělým potratem činit v celém Španělsku 9 tisíc. Mezi pokřtěnými zachráněnými je i dítě 23leté matky, která v minulosti podstoupila 5 potratů. Obě organizace sestávají z obětavých dobrovolníků, mezi nimiž převažují mladí lidé.

Ženy, jejichž děti byly v Boadille pokřtěny, nakonec konvertovaly ke katolické víře. Předsedkyně sdružení Más Futuro Marta Velardeová řekla ale v rozhovoru pro média, že křest těchto dětí není koncem, nýbrž teprve začátkem. Tyto matky potřebují hlavně duchovní obnovu a růst ve víře. Proto je nutné nadále s nimi udržovat kontakt a být jim oporou, zvláště pak těm, které již mají za sebou v minulosti potrat a trpí postabortivním syndromem. Přesně toto je případ oné 23leté ženy, jež byla na 5 abortech. Situace těchto osob není jednoduchá, mnohé z nich procházejí mimořádně náročnými a složitými osobními i rodinnými situacemi. Prioritou je tady vytvoření stabilního rodinného prostředí pro ženu a její dítě.