Bylo to uprostřed II. světové války na podzim r. 1943. Území v Apulii (jižní Itálie, pozn. překl.) bylo mohutně bombardováno spojeneckými letadly. Pouze San Giovanni de Rotondo, místo pobytu P. Pia v tamním kapucínském klášteře, zůstalo ušetřeno. Jak vyplývá z oficiální webové stránky o P. Piovi, nebyla to vůbec náhoda.
Spojenecké oddíly měly svoji základnu v Bari a odtamtud bombardovaly území Gargano v blízkosti San Giovanni Rotondo. Pater Damaso de Sant’Elia, představený kláštera v Pianisi, sdělil, že vojsko od 8. září 1943 podnikalo opakovaně letecké útoky na celou provincii.
Když vojáci chtěli bombardovat San Giovanni Rotondo, stalo se něco neuvěřitelného: Na obloze se jim zjevil jeden mnich, který jim zakázal svrhnout tam bomby. Přímým svědkem této události byl generál italského letectva Bernardo Rosini, který náležel do „Air Unit Command“, jež bojovala na straně Spojenců a sídlela v Bari.
Rosini velel oddílu bombardovacích letadel, která měla shodit bomby na San Giovanni Rotondo, neboť dostal hlášení, že se tam nachází sklad německých zbraní. Všichni se ale vrátili šokovaní zpět. Jak Rosini vyprávěl, on i všichni jeho piloti, když se blížili k cíli, náhle uviděli na obloze mnicha se zdviženýma rukama. „Bomby začaly samy od sebe padat do lesů a letadla sama se otáčela zpět, aniž to mohli piloti ovlivnit,“ uvádí oficiální zpráva generála Rosiniho.
V linecké katedrále byla před třemi týdny instalována nevelká socha představující Pannu Marii při porodu. Nešlo přitom o nějaké symbolické vyobrazení, nýbrž o dosti realisticky provedený výtvor. Její vystavení vzbudilo značné pobouření. Věřící se do pamětní knihy svěřovali s tím, jak jimi toto dílo otřáslo. V pondělí kdosi soše uřízl hlavu. Ti, kdo sochu do katedrály instalovali, se netají tím, že s vyvoláním pohoršení počítali.
Podle Kath.net už linecká katedrála několik let neslouží až na výjimky svému původnímu účelu. Slouží nyní spíše jako památka, v níž je činný menší obchůdek. Před několika týdny se správcové katedrály rozhodli přitáhnout pozornost veřejnosti a umístili do katedrály sochu Panny Marie rodící Pána Ježíše. Dosti sugestivně pojaté dílo vyvolává pohoršení, se kterým jeho vídeňsko-tyrolská autorka Esther Straußová dle vlastních slov počítala.
Sochu vytvořila u příležitosti 100 let od posvěcení jedné z kaplí v katedrále a vytvořila ji „ve feministickém duchu“. Podle ní vytvořili většinu Mariiných slov muži, proto to chtěla změnit a ukázat právě okamžik narození z pohledu matky, čímž měla v úmyslu prolomit „patriarchální způsob řízení“ v Církvi tak zakotvený. O zničení sochy informoval na X.com Alexander Tschugguel, rakouský katolický aktivista, jenž v roce 2019 vhodil během Amazonské synody do Tibery sošky Pachamamy. „Neznámý hrdina se o ni (sochu) postaral a zničil ji,“ napsal.
Pravděpodobně každý z nás slyšel v kostele nebo četl v oficiálním církevním periodiku o sv. Cyrilu a Metoději jako o „průkopnících ekumenismu“, „předchůdcích II. vatikánského koncilu“ atd. Ani světská mainstreamová média nezůstávají pozadu s pozitivním oceněním soluňských bratří a vysoce hodnotí jejich přínos pro literaturu a kulturu, občas se objevuje i nějaká poznámka o jejich „toleranci“, jíž se prý vymykali ze striktní ortodoxie své doby. Není to nic neobvyklého, i největší nepřátelé křesťanství jsou schopni, když se jim to hodí, „přivlastnit si“ katolické světce, např. ekologisté sv. Františka, němečtí nacionální socialisté českého sv. Václava, ruští bolševici sv. Vladimíra, čeští komunisté svaté soluňské bratry, kteří prý orientovali naši kulturu a civilizaci politicky na východ a nikoli na západ atd.
Památku obou velikánů našeho katolického křesťanství zneužili v českých zemích již v 19. stol. katoličtí liberálové kolem kněze Františka Náhlovského, jenž uspořádal v revolučním roce 1848 v Praze dle německého vzoru samostatnou „synodu“, jež mimo jiné požadovala liturgickou reformu se změnou bohoslužebného jazyka z mrtvé latiny na živou češtinu. Prý je to odkaz sv. Cyrila a Metoděje, ti to na Velké Moravě provedli a prosadili.
Jenže jde o kolosální a účelově vytvořený nesmysl. Liturgickým jazykem, který k nám svatí věrozvěstové přinesli, byla církevní slovanština, nepřesně nazývaná „staroslověnština“.
Pan ThDr. Pavel Černý je pravděpodobně nejznámější osobou českého protestantského prostředí. Tento významný teolog a hodnostář církve bratrské byl mj. v letech 2005–9 předsedou tzv. Ekumenické rady církví, sdružující všechny nekatolické denominace. Při různých příležitostech rád hovoří též o ekumenismu s katolíky. Jak si ho ale v praxi představuje, svědčí jeho článek na magazínu www.christnet.eu 25.6.2024 pod názvem „Evangelium podle vraždících andělů“, kde – jako to udělal v minulosti již několikrát – vystoupil znovu proti mariánskému sloupu v Praze na Staroměstském náměstí. Tentokrát mu vadí, že Společnost pro obnovu mariánského sloupu (SOMS) dovršila velkolepou obnovu tohoto mariánského monumentu, barbarsky zničeného 3. listopadu r. 1918, reinstalací čtyř andělů, kteří stáli po čtyřech stranách sloupu (prozatím byli umístěni tři, čtvrtý dosud ne). Dr. Černý v článku mj. píše:
„Počátkem letošního roku jsme se dozvěděli, že jeřáby spustily na podstavec tři anděly s tím, že k nim v létě přibude ještě ten čtvrtý. Co je na symbolice těchto andělů podivného? Kamenní andělé totiž probodávají kacíře, což jsou samozřejmě protestanté. Taková byla ekumena 17. století po třicetileté válce.“
To je objektivně pustá lež, manipulace a demagogie. Dopustil se jí Pavel Černý záměrně, nebo prostě jenom nevěděl, co tito andělé na sloupu znamenají? Pokusíme se mu to tedy přiblížit na základě informací, které jsou snadno dostupné ve všech publikacích SOMS v tištěné formě i na internetu:
Tak zní jedna z invokací litanií k Nejdražší Krvi Páně, jejíž svátek si připomínáme v tradičním ritu 1. července. Tento měsíc lze chápat jako měsíc Nejdražší Krve Páně. Proč úcta k ní? To souvisí už s židovskými starozákonními obětmi přinášenými za hříchy lidu, kdy krev z obětovaného zvířete vytekla a kněz jí pokropil věřící. Ty ale, jak píše sv. Pavel v listu Židům, byly neúčinné. Tento účel splnila pouze oběť Ježíše Krista, jehož drahocenná Krev, „krev Beránka bez vady a poskvrny“ (1 Petr 1,19), vytekla na kříži pro naši spásu.
Krev byla považována ve Starém zákoně za zdroj života. Židé věřili, že nesmrtelná duše sídlí právě v krvi člověka. Proto Spasitel při poslední večeři, kdy zpřítomnil svoji kalvárskou oběť pro všechny generace, nemluvil pouze o proměně chleba ve své Tělo, ale také o proměně vína ve svou Krev, ačkoliv krev je součástí těla, stačilo tedy pouze proměnit chléb v Tělo. Jenže Pán tím chtěl demonstrovat, že jeho oběť na Kalvárii má všechny atributy starozákonních obětí, kdy se prolévá krev zvířat. Podstatný rozdíl proti nim tkví ale v tom, že oběť Kristova byla naprosto dokonalá, proto starozákonní zvířecí oběti ztratily poté jakýkoliv smysl.
Krev člověka, zdroj jeho pozemského života! Když krev odejde, život definitivně končí.
Petr byl prvním papežem Církve, její první viditelnou hlavou po odchodu Spasitele do nebe. Zemřel za Neronova pronásledování r. 64 mučednickou smrtí ukřižováním hlavou dolů. Pavel se stal největším teologem apoštolské církve a nejvýznamnějším mezi jejími biskupy. I on podstoupil mučednickou smrt pro Krista r. 67 stětím.
Nebudeme líčit životopisy obou apoštolských knížat, neboť jsou známy z mnoha jiných zdrojů. Oba poznali Krista osobně, Petr patřil k jeho průvodcům od počátku Pánova veřejného působení, Pavlovi se Ježíš zjevil před Damaškem a poté se mu zjevoval pravidelně, jak apoštol sám o tom ve svých listech píše. Samozřejmě si také vše ověřil přímo na místě v Jeruzalémě, čerpal z osobního svědectví ostatních apoštolů a dalších očitých svědků Pánova života.
Kristus se stal pro oba první a nejdůležitější hodnotou. Tak závažnou, že za vyznání Jeho Božství a za pravdu nauky, kterou hlásal, raději podstoupili smrt, než by zapřeli. Byli mučedníky rané církve. České slovo mučedník je volným překladem řeckého martyr, tj. svědek. Martyr (mučedník) vydává svědectví, že život zde na zemi není nejvyšší hodnotou. Tu představuje až věčný život v nebi. Mučedník raději obětuje svůj život, než by popřel to, o čem se sám přesvědčil, subjektivně i objektivně, i když světská autorita po něm žádá buď odvolání, nebo smrt.
Vzrušující gesto 16. ledna r. 2015 papež František spolu s tamějším filipínským kardinálem-arcibiskupem Manily Luisem Antoniem Taglem vystoupil v Mall-of-Asia-Arena v Manile před cca 20 tisíci shromážděnými osobami a pozdravil je pohybem ruky, který vyvolal pozdvižení.
Jednalo se o shromáždění rodin. Pár dní později při zpátečním letu do Říma urazil František vícedětné katolické rodiny označením „králíci“.
Chtěl snad papež už při svém vystoupení v Manile rodiny kritizovat? Ukázal jim snad právě z toho důvodu Mano cornuta, tzn. ruku se zdviženým ukazováčkem a malíčkem jako dva rohy, symbol satanistů? Nebo chtěl snad jenom dát najevo své sympatie pro metal-rockovou scénu? Nebo chtěl urazit přítomné muže a říci jim, že jejich manželky je podvádějí? (pozn. překl.: V Itálii ruka se dvěma zdviženými prsty natažená vůči muži znamená urážku: „tuto cornuto“, tj. „ty jsi paroháč“!) Chtěl tímto gestem, známým od Španělska až po Českou republiku, označit manželskou nevěru? Nebo šlo o pověrečné gesto, které ho mělo chránit před neštěstím? Tak totiž chápou toto „znamení rohů“ v Argentině italští přistěhovalci, k nimž patřila i rodina Bergogliova.
Kardinal Tagle (vlevo) s papežem Františkem 13. ledna 2015 v Manile Mezinárodní tiskové agentury a církevní média se ihned postaraly o uklidnění. Tak např. Associated Press (AP), jedna ze tří velkých agentur, které mají celosvětový vliv, uvedla v popisu obrázku Františka s dotyčným znamením ruky toto:
Michele Lujan – Grishamová je guvernérkou státu Nové Mexiko v USA za demokratickou stranu. Ostentativně se prohlašuje za katoličku, i když radikálně prosazuje potraty podobně jako prezident USA Joe Biden. Tato „katolická“ politička nyní odhalila svoji pravou tvář, když ženám chtějícím jít na potrat veřejně jménem státu, jehož je guvernérkou, doporučila několik adres, mezi nimiž se nachází i ta, kterou provozuje… svatyně satanova!!!
Když Nejvyšší soud USA r. 2022 prohlásil rozsudek v záležitosti Roe versus Wade z r. 1973, povolující bez omezení potraty na celém území USA, za neplatný, Lujan-Grishamová se zaangažovala ve vraždění dětí ve státě Nové Mexiko, v jehož čele stojí. Tato politička demokratické strany si zřídila za peníze daňových poplatníků vlastní infolinku vybízející ženy k vraždám svých nenarozených dětí.
Občané, kteří na ni kliknou, mohou tak získat informace o potratových „klinikách“ a dalších zařízeních, kde lze podstoupit potrat. Jak zveřejnila organizace New Mexico Alliance for Life, mezi těmito doporučovanými vražednými „klinikami“ figuruje i ta, kterou provozuje tzv. „svatyně satanova“, jež zabíjí nenarozené děti procedurou, kterou nazývá „náboženským obřadem“.
Kdo si dále klikne na tuto instituci, otevřou se mu na počítači přímo detailní informace o tzv. svatyni satanově a a o tom, jak probíhá „satanistický potratový rituál“. Podmínkou je, aby žena „souhlasila se svým rozhodnutím před i po vykonání aktu“.
V Polsku proběhly 16.6. ve všech větších městech země Pochody pro život. Účast byla obrovská, na obranu nenarozeného života se postavily statisíce lidí. Episkopát vydal k tomu pastýřský list, který ve zkráceném znění zveřejňujeme. Liberálně-neomarxistická vláda Donalda Tuska usiluje totiž o rozšíření „práva na potrat“ a likvidaci výhrady svědomí, tzn. práva zdravotníků odmítnout provést potrat nebo se na něm spolupodílet.
Pastýřský list polských biskupů (zkrácený):
Milovaní bratři a sestry!
Úryvek evangelia sv. Marka na 11. neděli během roku nám předkládá podobenství o Božím království, které Bůh „zasévá“ do „půdy“ lidského srdce. Liturgické texty sdělují, že jde o „království pravdy a života, svatosti a milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje“. V podobenství o hořčičném zrnu je nám ukázána Boží péče o lidský život, o důstojné a náležité podmínky jeho rozvoje a růstu, a konečně o spásu člověka. Všemohoucí Bůh je dárcem života, je přítomen v početí a životě každého člověka. Život nové, originální lidské osoby, začíná početím, čili spojením buněk otce a matky. Od toho okamžiku každý člověk musí mít zajištěné plné právo na ochranu života.
„Nemůže existovat skutečná demokracie, když není uznána důstojnost každého člověka a nejsou respektována jeho práva,“ připomíná papež Jan Pavel II. v encyklice Evangelium vitae (čl. 101). Práva každého člověka na život chrání též Všeobecná deklarace práv člověka, Charta základních práv EU, ústava Polské republiky a příslušné zákony.
Dikasterium pro podporu jednoty křesťanů vydalo dokument pod názvem „Římský biskup“. Cílem má být nové promyšlení „Petrova primátu“, tj. papežství tak, aby bylo přijatelné i pro křesťany jiných vyznání. Tady ovšem je třeba se vyrovnat s dogmatickými definicemi I. vatikánského koncilu r. 1870, které jsou překážkou tohoto úsilí. Dokument říká:
„Významnou překážkou jsou dogmatické definice I. vatikánského koncilu. Některé ekumenické dialogy učinily ‚slibný pokrok v tom, že přistoupily k novému výkladu či novému přijetí tohoto koncilu a otevřely nové cesty k přesnějšímu pochopení jeho učení‘, a to i ve světle historických souvislostí a nauky II. vatikánského koncilu. Jiného výkladu se proto dočkala dogmatická definice univerzální jurisdikce papeže, přičemž ‚bylo určeno její rozšíření a hranice‘. Stejně tak bylo možné vyjasnit ‚formulaci dogmatu o neomylnosti, a dokonce se shodnout na některých aspektech jeho účelu, přičemž byla za určitých okolností uznána potřeba osobního výkonu učitelského úřadu vzhledem k tomu, že jednota křesťanů je jednotou v pravdě a lásce‘. Navzdory těmto vyjasněním dokument přiznává, že ‚dialogy stále vyjadřují obavy ohledně vztahu neomylnosti k primátu evangelia, neomylnosti celé církve, výkonu biskupské kolegiality a potřeby recepce‘“. (citace podle www.vaticannews.va)
Jinými slovy tedy: Nutno reinterpretovat dogmatické výroky I. vatikánském koncilu o papežském primátu a neomylnosti, jak jsou obsaženy v jeho dogmatické konstituci „Pastor Aeternus“ (PA).
Apologie Církve
