Nedávno jsme na těchto stránkách přinesli informaci, že berlínský arcibiskup Mons. Heiner Koch oficiálně povolil kněžím své diecéze žehnat stejnopohlavním párům, resp. že sodomii podporuje biskup diecéze cášské. Bylo jen otázkou času, kdy se k nim otevřeně připojí další německý nositel mitry. Stalo se tak 2. listopadu a tím dotyčným nešťastníkem je špýrský biskup Karl-Heinz Wiesemann.
Ve svém pastýřském listě (je otázka, nakolik lze něco takového nazývat termínem „pastýřský“, vede-li ovce do propasti) adresovaném kněžím a zaměstnancům diecéze Špýr povolil i on kněžím žehnat stejnopohlavním párům, plus cizoložníkům a párům žijícím v hříšných mimomanželských svazcích. Odvolal se přitom na německý synodální proces, jehož většina účastníků se vyslovila pro žehnání stejnopohlavním párům. Ocitoval rovněž papeže Františka a jeho dnes již takřka kultovní větu: „Kdo jsem já, abych soudil?“ Jedním dechem vyjádřil naději, že Církev učiní tentýž krok v rámci synodálního procesu.
Podle Wiesemanna je zavedení praxe žehnání osobám LGBT naléhavým projevem zadostiučinění Církve vůči „vyloučeným“ hříšníkům, neboť nadešel čas „zvláště na pozadí dlouhé historie hlubokých ran k nalezení jiného pastoračního přístupu inspirovaného Evangeliem, jak to mnozí z Vás již dávno praktikují“.
Aby toho nebylo málo, tak kromě tohoto přiznání se mezi řádky, že sám tak činí již dlouho, vyzval k „novému hodnocení homosexuality v učení Církve a též k možnosti žehnání stejnopohlavním párům“.
Nevezmeš jméno Boží nadarmo! Každý katolík toto přikázání zná – a mnoho z nich ho neustále porušuje. Sakrování, ježíšmarjování, krucifixování… Kolika z nás toto ulítne v hněvu nebo při nečekané události!
Klení, ulevování si svatými jmény v těžkých nebo nečekaných situacích, ale i při projevech radosti nebo i v běžném všedním hovoru. Víme o této své slabosti, zpovídáme se z ní, ale spíše ji podceňujeme. Nic s tím neděláme, protože jsme si už na to „zvykli“.
Mylně se domníváme, že jde „jen“ o lehký hřích. Nikoliv, objektivně se jedná o hřích těžký, neboť je to projev neúcty k Bohu, ke Kristu, k Matce Boží a ke svatým. Ve většině případů ale, protože člověk vysloví neuctivě svatá jména ve stavbu polodobrovolnosti (k těžkému hříchu je zapotřebí plného vědomí a plné dobrovolnosti při zcela svobodném rozhodnutí), kdy se plně neovládá, se jedná formálně o hřích lehký, jenže pozor!
Těžkého hříchu se člověk klením nebo braním jména Božího nadarmo dopouští tehdy, když sám tento skutek podceňuje, když si namlouvá, že o nic tak mimořádného nejde. Ve skutečnosti by měl prolévat slzy lítosti nad tím, že takto denně uráží Boha, a snažit se usilovně tohoto zlozvyku zbavit. Ještě horší potom je, když si někdo v tom libuje, slyšel jsem dokonce názor, že „život by byl nudný, kdyby si jej člověk nezpestřil nějakým tím sakrem“.
Kvůli odmítání potratu se dnes může člověk dostat i do vězení. Některé státy tak trestají osoby, které stojí v tiché modlitbě před klinikou, kde se vraždí nenarozené děti. Ale ti, kteří tyto bytosti usmrcují, do vězení nepůjdou.
Kvůli odmítání potratu dnes může být člověk diskriminován. Toto sociální stigma leží na těch, kdo veřejně odmítají tezi, že dítě v mateřském lůně je pouhým „shlukem buněk“ – a proto může být kdykoliv usmrceno až do porodu, nebo dokonce i po něm.
Vládci to nenazývají potratem, mají na to termín „reprodukční zdraví“ nebo „přerušení těhotenství“. Je povinností v rámci politické korektnosti to nazývat tímto orwellovským novým jazykem, A titíž lidé, kteří onen strašlivý zločin proti nevinnému lidskému životu skrývají za tyto výrazy, současně propagují také mrzačení už předpubertálních dětí, aby vypadaly jako ti, jimiž ve skutečnosti nejsou. Nazývají to „změnou pohlaví“. Ti, kdo jsou pro potraty a možnosti „změny pohlaví“, jsou zároveň i pro usmrcování nemocných, starých, dementních a postižených a vůbec všech, které stát nebo jiný subjekt prohlašuje za „neschopné hodnotného života“. V jejich novomluvě to ale není žádná legalizovaná vražda, nýbrž „eutanazie“, „pomoc při umírání“ apod. Během psychopandemického šílenství jeden severoevropský stát vyzýval všechny staré lidi, aby nezatěžovali zdravotnický systém, a posílal jim domů balíčky se smrtícími preparáty, které jim měly zajistit bezbolestnou smrt.
„Mne pronásledovali — i vás budou pronásledovat!“ Tato slova Krista Pána se v dějinách splnila do důsledků. Ihned po odchodu Ježíše Krista k Otci nastalo pronásledování křesťanů v celé Římské říši, které s krátkými přestávkami trvalo až do roku 313, kdy císař Konstantin vydal svůj Milánský edikt, jímž udělil křesťanům svobodu. Všichni apoštolé s výjimkou Jana (i on však byl odsouzen k smrti uvařením v kotli, ale zázrakem zachráněn), Štěpán, Polykarp, Ignác, Justin, Irenej, Kornelius, Cyprián, Kosma, Damián, Vít, Anežka, Cecílie… to jsou alespoň některá jména obrovského zástupu mučedníků pro Krista té doby, martyrů, čili svědků. Jejich počet je odhadován na stovky tisíc. Položit život pro Krista bylo pro ně radostí, měli jistotu, že tím se dostanou rovnou do nebe. Od tohoto cíle je neodstrašilo ani mučení nejrůznějšího druhu. Jáhen sv. Štěpán vidí při kamenování „nebesa otevřená“ a „Syna člověka po pravici Všemohoucího“, sv. Ignác z Antiochie přímo touží, aby ho zuby šelem v amfiteátru „rozemlely jako pšenici pro Boží království“.
Ani po roce 313 nepřestala téct mučednická krev, i když ne v takové míře. Různí bludaři připravili katolíkům krvavou lázeň, především stoupenci bludu Ariova (popíral Božství Ježíše Krista) a Donatova (popíral hierarchickou strukturu Církve) ve 4. a 5. stol. v severní Africe.
Neomodernističtí teologové posledních desetiletí (Kueng, Schillebeeckx, Haag, Zulehner, Schockenhof aj.), hlásající bludnou nauku, odmítnutou mnoha dokumenty církevního magisteria, tvrdili a tvrdí, že prý katolická víra v podání tradičního katechismu nehlásá „radostnou“, ale „hrozivou“ zvěst. Němčina má pro to jadrné vyjádření „Frohbotschaft“ proti „Drohbotschaft“. Pokud prý Církev mluví o pekle a snadné možnosti věčného zatracení, je to „Drohbotschaft“ (hrozivé poselství). Radostným poselstvím („Frohbotschaft“) je prý naopak teze, že všichni (nebo téměř všichni – snad s výjimkou Nerona, Jacka Rozparovače, Lenina, Stalina nebo Hitlera) budou spaseni a nemusí se ničeho obávat, protože „Bůh je láska“ a nikdo, ani ten největší dareba nebo popírač Boha, nebude v okamžiku smrti schopen odolat síle této věčné lásky.
To zní sice nádherně, jenže má jednu podstatnou vadu. Já jako člověk si vlastně vůbec nemusím dělat starosti s Božími přikázáními a životem podle evangelia, ba ani s vírou v Boha ne, když Bůh si mne nakonec stejně tak či onak „přitáhne“ do nebe. Proto, milý člověče, není třeba mít žádné výčitky svědomí z života v cizoložství, z potratů, z užívání antikoncepce, z finančních podvodů, z krádeží apod., vždyť Boží láska tě stejně nakonec spasí.
Je toto skutečně „radostná“ zvěst? V žádném případě! Neraduji se přece z toho, o čem vím, že automaticky s jistotou nastane, aniž se o to musím starat, např.
Milí bratři a sestry v Kristu,
jak je v tomto ročním období typické, déšť a pošmourné počasí dokresluje dušičkovou atmosféru. Ideální čas pro uvažování, meditaci nejen o „věcech posledních“.
Téma smrti nás intenzívněji provází už několik let. Nejprve to byl covid, nyní hrozba 3. světové války. Jak tohle všechno máme vydržet? Je vůbec možné si v současné době udržet duševní rovnováhu? Ne, nebudu komentovat válečníky, vrahy a agresory, ani se nebudu vyjadřovat k politikům a už vůbec ne k laxní a pasívní většině. Zajeďme společně na hlubiny. Zpravidla neznáme odpovědi na otázky typu: „K čemu je tohle dobré?“ „Proč to dobrý Bůh dopustil?“ Jedna „univerzální“ odpověď však existuje, najdeme ji v Bibli:
„Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ Co je naším nejvyšším, a vlastně jediným, cílem? Dostat se do nebe. Jestli to bude teď nebo později… to je v Božích rukou. Existuje modlitba obdařená plnomocnými odpustky:
„Pane Ježíši, přijímám z tvých rukou každý způsob smrti se vším, co je s ní spojeno. Ale o jedno Tě prosím, milosrdný Spasiteli, nedopusť, abych odešel/odešla na věčnost nepřipravený/ná. Dej mi milost, abych umíral/a očištěný/á svátostmi. Ježíši, Tobě odevzdávám svou duši, Ježíši, stůj při mě v hodině mé smrti a dej mé duši mír.
Tak už to chodí v parlamentní demokracii. Politický subjekt, který jednou volby vyhraje a octne se u moci, musí počítat s tím, že to nebude navždy. Jednou prohraje a bude nucen uvolnit místo jiným. V Polsku konzervativně-národní strana Právo a spravedlnost (PiS), která se mj. odvolávala i na katolickou tradici národa, byla u moci 8 let. Teď sice volby vyhrála, ale proti předchozím volebním výsledkům ztratila, takže fakticky prohrála. Zůstává sice stranou s největším počtem odevzdaných hlasů, jenže nemá v parlamentě potřebnou většinu k sestavení vlády. Musí si vzít někoho do koalice, ale nikdo s ní jít nechce. Druhou v pořadí je liberální strana Donalda Tuska Občanská platforma (PO), s níž jsou ochotny jít do vládní koalice komunisté z uskupení Levice a umírnění liberálové z uskupení tzv. Třetí cesty. Tento slepenec bude s maximální pravděpodobností vládnout v Polsku následující období.
Prohrát – a to nejen v politice, ale i ve sportu, v soutěži, v soudním sporu atd. – zdaleka ne vždycky je hanbou. Čestná prohra může být i morálním vítězstvím. Z dějin antiky je známá porážka spartského vojska od Peršanů u Thermopyl, kde hrdinní Řekové pod vedením krále Leonidase se bili až do posledního muže. Získali obdiv všech pozdějších generací.
„Co to máš, má milá, za pasem?“ „Růženec sobě vzala jsem.“ „Zahoď jej pryč – neb máme spěch!“ – zní zkrácený dialog z Erbenovy Svatební košile. Mrtvý milý růženec zahazuje a hned „byli skokem dvacet mil“. O dvacet mil blíže hřbitovu, o dvacet mil blíže zatracení díky předchozím nehodným dívčiným prosbám. Jen včasným obrácením se k Bohu a k Boží Máti se na poslední chvíli tato dívka zachrání.
Podobně jako na mrtvého milého může působit růženec na lidi (doufejme, že ne až tak démonického charakteru) i dnes – odmítat jej, zahodit… a proč? No, „neb máme spěch“ a takovéto dlouhé modlitby, neustále dokolečka se opakující, působí jako přítěž. Žijme moderně, s dobou, s tím vším, co k ní patří. Růženec působí hezky na předním zrcátku auta, toť vše, stejně tak tam ale lze pověsit třeba Mickey Mouse. Cetka jako každá jiná, k modlení to ale není, je zastaralý, nepotřebný, omezující, „jako had tebe otočí, zúží tě, stáhne tobě dech“, zúží nás, vezme nám čas. Jo, pro ty svíčkové báby prosím, ale my, křesťané dneška, musíme i v modlitbě uvažovat pragmaticky, hospodárně. A navíc – má vůbec smysl? Nestačí modlit se po svém, bez toho, aniž by mi někdo něco předepisoval?
Apologie Církve
