Navzdory tomu, že v Holandsku byly legalizovány eutanazie, potraty a pseudomanželství jednopohlavních osob, tamní církev je přesvědčena o nutnosti jasného a otevřeného slova na téma života a bioetiky. Mluvil o tom holandský primas kardinál Willem Eijk u příležitosti III. Mezinárodní bioetické konference v Římě 30. a 31. května, zorganizované Fundací Jeroma Lejeuna. Po přednášce poskytl hierarcha rozhovor Edgarowi Beltránowi z portálu The Pillar.

„Musíme čelit současné kultuře, která neuznává vnitřní hodnotu lidského života. Naším posláním je hlásat pravdy o Bohu, člověku a světě. A také pravdy metafyzické a ty, které se týkají morálních norem a hodnot,“ odpověděl na otázku o dnešní úloze bioetiky.

„Možná nezískáme nyní příliš mnoho úspěchů ve světě. Pozorujeme rostoucí počet potratů, např. v USA v minulém roce jich bylo vykonáno téměř milion. Vidíme rozhodnutí francouzského parlamentu v uplynulém roce o zapsání tzv. práva ženy na potrat do ústavy země a před pár dny o legitimitě eutanazie. Je to narůstající problém. My se mu ale nesmíme poddávat, nesmíme ztrácet odvahu,“ podpořil kardinál věřící.

Holandský primas obrátil pozornost na to, že v jeho zemi již několik let se zvyšuje počet mladých lidí prosících o přijetí do Církve. „Není jich sice tolik jako ve Francii, ale je to výrazná tendence. Tito mladí lidé objevují Krista a Evangelium, a s nimi také morální nauku Církve prostřednictvím internetu a sociálních sítí. Nikdy bych to nečekal, ale tak tomu prostě je. Když přijdou za knězem, aby ho poprosili o křest nebo biřmování, tak překvapivě už toho hodně vědí na téma víry, neboť hodně čtou o katolicismu na internetu a na sociálních sítích. Tito mladí lidé jsou ochotni akceptovat celou nauku Církve. Myslím si tedy, že v Církvi probíhá generační změna. Situace podléhá této změně a už se sama mění,“ ujistil kardinál Eijk.

Tak varuje na stránkách portálu LifeSiteNews novinář Reggie Littlejohn. 20. května na 78. zasedání Světové zdravotnické organizace (WHO) byla přijata tzv. Pandemická dohoda. Hlasovalo pro ni 124 států. Proti nebyl nikdo, 11 se zdrželo. Na činnosti WHO se už na základě rozhodnutí prezidenta Trumpa nepodílí USA. Z této organizace odešla rovněž i Argentina vedená prezidentem Xavierem Mileiem.

Pandemická dohoda je plodem zkušeností získaných WHO v letech 2019–2022, kdy na celém světě byly zaváděny radikální sanitární restrikce. Podle hodnocení WHO chyběla tenkrát globální koordinace, proto prý je nutno vypracovat nové směrnice. V případě nástupu nové globální pandemie by tak bylo možno účinněji zavádět ve všech nebo téměř všech zemích světa jednotnou sanitární politiku.

Jak uvádí Reggie Littlejohn, Pandemická dohoda jasným způsobem ohrožuje suverenitu národních států a předává kontrolu nad jejich zdravotní politikou do rukou globalistické, žádnou jinou společností nekontrolované organizace.

Co je horší, Pandemická dohoda nehovoří pouze o vnucování všem zemím jednotné sanitární politiky, ale také o… cenzuře. Nazývá ji samozřejmě bojem s dezinformacemi a neúplnými informacemi, ale jde nepochybně o zavření úst všem, kteří by se odvážili kritizovat nařízení globálního centra, jakým je WHO. Z doby covidu si dokonale pamatujeme, co se dělo v Polsku: jak byli perzekvováni lékaři a média, kteří odmítli podrobit se narativu o údajně nezbytném dobru extrémních lockdownů a podávání lidem experimentálních vakcín.

Naše stránky nečtou pouze katolíci. Občas se ozývají i přesvědčení ateisté. Právě jejich reakce jsou ukázkou, o jak slabé nebo i přímo nesmyslné argumenty se opírají. Jeden z nich neustále až do omrzení sžíravě ironicky namítá, když si přečte nějaký článek o pronásledování křesťanů a jejich popravách nebo o utrpení lidí: „A kde byl Bůh? Proč nezasáhl? Kde se flákal?“ – apod. Z této nečinnosti Boha, z Jeho absence v situaci, kdy by měl svou pomocí změnit stav věcí, dedukuje potom tezi, že On vlastně neexistuje.

Světové nadnárodní síly zednářstva, neomarxismu a satanismu již několik desetiletí usilují skrytě i otevřeně o likvidaci Katolické církve v těch evropských zemích, kde víra se vždy úzce spojovala s vlastenectvím a národním cítěním. Konkrétně jde o Irsko a Polsko. Právě v těchto státech silný katolicismus přesvědčivě brzdil prosazení zločinných zákonů o „svobodné volbě“ potratu, homosexuálním manželství, pornografii aj.

Irský scénář

V Irsku byli nepřátelé zjevené pravdy úspěšní. Využili toho, že v pokoncilní době se dostali do vedení Církve – podobně jako v jiných zemích – neomodernisté, kteří nastolili liberální režim v seminářích, ve výuce pak převládla nová morální teologie, jež těžké hříchy proti 6. přikázání bagatelizovala a připouštěla homosexuály ke kněžskému svěcení. To vedlo ke zvýšení počtu morálního selhání duchovních ve vztahu k nezletilým svěřencům. Mainstreamová propaganda potom konkrétní případy patřičně nafoukla, k tomu ještě přidala řadu vylhaných. Vedle toho se v médiích pravidelně objevovaly z palce vycucané dezinformace o údajném týrání dětí v církevních charitativních ústavech pro sirotky apod., ačkoliv důkazy zcela chyběly.

V důsledku této mediální masáže se Katolická církev, dosud instituce, k níž téměř každý Ir vzhlížel s úctou za její identifikaci s národem v 19. stol. při zápase o svébytnost proti Angličanům, stala ve 21. stol. najednou páchnoucí žumpou. Ještě v 90. letech minulého století navštěvovalo pravidelně nedělní liturgii 80 procent obyvatelstva, v průběhu první dvou dekád 21. stol. klesl však tento počet na pouhých 15 procent. Rapidně téměř na nulu se snížil počet kněžských a řeholních povolání (ačkoliv ještě před 50 lety vysílala irská církev ve velkém počtu misionáře do zahraničí), výrazně ubylo křtů, církevních sňatků a prvokomunikantů. To vše se logicky projevilo také drtivým vítězstvím liberálů ve volbách do parlamentu a legalizací propotratové a protirodinné agendy. Irský katolicismus, do nedávna výkladní skříň Církve, je dnes téměř mrtev – a stačila k tomu pouhá dvě desetiletí.

Podle mše Pavla VI. (NOM) by to tak vypadalo. Zatímco v tradičním ritu předcházela slavnosti seslání Ducha Svatého novéna, po ní následoval svatodušní oktáv končící nedělí Nejsvětější Trojice a další neděle církevního roku až do jeho konce nesly číselné označení „… neděle po seslání Ducha Svatého“, v NOM zůstala pouze novéna. Po svatodušní neděli nastupují dny a neděle tzv. „během roku“. Před tvůrci NOM nenalezlo milost ani tradiční svatodušní pondělí, které bylo vždy chápáno jako logické pokračování slavnosti Božího Hodu.

Synodalita je cestou k odmítnutí víry, kterou jsme dostali. Církev musí setrvat u pokladu, který jí svěřil Ježíš Kristus, vzkazuje biskup Joseph Strickland v rozhovoru pro LiveSiteNews.

„Synodální cesta je prezentovaná jako krok vpřed pro Církev. Ve skutečnosti však vede daleko od základů, které položil náš Pán Ježíš Kristus,“ prohlásil biskup. Mons. Joseph Strickland byl v letech 2012 – 2023 biskupem diecéze Tyler v Texasu. Papež František ho zbavil úřadu.

„Každá snaha redefinovat Božskou konstituci Církve – ať už negací její hierarchické povahy nebo rozdělením doktrinální autority papeže mezi biskupské konference, shromáždění nebo laická grémia – to není obnova, ale likvidace,“ dodal.

„Synodální cesta opouští jasnou nauku a strukturu předanou nám apoštoly. Podkopává Petrův úřad ustanovený Kristem,“ potvrdil. „Místo jasnosti zavádí chaos, místo Božské autority demokratické emoce, místo věrnosti kompromis,“ řekl biskup.

„Církev nemůže sama sobě odporovat. Nemůže učit dnes tomu, co včera odsoudila. Poklad víry nepodléhá evoluci souhlasu,“ vysvětlil. „Krev mučedníků není jenom semenem Církve, ale také jejím standardem. Mučedníci umírali za věrnost jedné, katolické, svaté a apoštolské víře, a ne za synodální experiment,“ prohlásil.

Na závěr rozhovoru řekl, že katolíci musí milovat papeže. Pokud Apoštolský stolec opustí cestu vytyčenou apoštoly, naší reakcí nesmí být vzpoura, nýbrž principiální věrnost tradiční nauce.

Italský publicista Antonio Romano je o tom přesvědčený a publikuje to ve své knize Un massone sulla cattedra di Pietro. Diagnosi psicologica di un falso profeta (Zednář na stolci sv. Petra. Psychologická diagnóza falešného proroka).

Autor volí velmi tvrdý a ostrý slovník, který může šokovat. Opírá se o to, co papež František skutečně řekl a vykonal. Byl to pontifikát, který uvolnil četné duchovní kameny, na nichž stojí duchovní budova Církve. Vyostřil vnitrocírkevní napětí a mnoho kněží a věřících znejistil. Tento papež nedal jenom impulsy, nýbrž sám také vyvolal jisté procesy a způsobil zlomy v teologii, liturgii a pastoraci. To všechno s odůvodněním, že Církev musí být „schopná vést dialog“ a „otevřená“. Známý italský vatikanista Marco Tosatti hodnotí v periodiku „Stillum Curiae“ Romanovu knihu s menšími výhradami kladně.

Romano ve své knize zastává tezi záměrné destabilizace Církve ze strany Bergoglia, což je cílem svobodných zednářů. Byl tedy František skutečně svobodným zednářem, nebo pouze vykonavatelem plánů této organizace? Nicméně P. Paolo Maria Siano, jeden z nejlepších katolických znalců masonerie, je toho názoru, že hledat doklady pro členství toho či onoho vysokého církevního hodnostáře v zednářské lóži je zbytečným plýtváním energie a ztrátou času. Pokud někdo ve vysoké církevní funkci zastává zednářské pozice, je naprosto irelevantní, jestli je skutečným členem lóže nebo pouze „zednářem bez zástěry“.

Katolický kněz Alloyce Cheruiyot Bett zahynul 22. května v kraji Toto v údolí Kerio v západní Kenyi. K vraždě došlo po skončení mše sv., kterou sloužil v malé katolické komunitě Jumuiya ve vsi Kakbiken. Do kostela vstoupilo několik ozbrojených mužů a zahájilo palbu na duchovního. Jedna z kulek ho trefila do šíje a způsobila okamžitou smrt.

Místní policie oznámila, že zatkla šest osob v souvislost s touto vraždou. Na počátku připustila, že se jednalo o nepodařený pokus o únos, který skončil smrtí oběti. Nakonec ale mluvčí policie oznámil, že vražda P. Betta nebyla v žádném případě spojena s krádeží dobytka nebo s jinými formami zločinu, které se vyskytují na těchto územích. Některé místní zdroje se domnívají, že kněz byl informátorem policie a pomáhal orgánům činným v trestním řízení v zajištění bezpečnosti v tomto teritoriu.

P. Cheruiyot Bett je druhým katolickým knězem zavražděným v Kenyi v daném týdnu. 15. května farář od sv. Ludvíka v Igwamiti ve střední části země P. John Ndegwa Maina zemřel v nemocnici, kam ho převezli náhodní lidé, kteří jej nalezli těžce raněného na boku autostrády Nakuru-Nairobi, mnoho kilometrů od jeho farnosti.

Dozněly večerní zvony svátku Nanebevstoupení Páně, Církev končí nešpory toužebnou antifonou: „Ó Králi slávy…“ a my spolu s apoštoly sestupujeme s hory Olivetské, abychom poslušni posledního rozkazu Páně tiše se připravovali na příchod slíbeného Utěšitele. Jest to první novéna, která kdy byla konána, a my ji konáme spolu s Neposkvrněnou Pannou – čest, o niž se s ní sdílí jedině novéna vánoční. Čím jest advent Vánocům, quadragesima Velikonocům, tím jest tato novéna Letnicím – dobou přípravy k přijetí co možná nejhojnějších milostí. Tam jsme se připravovali na příchod Syna Božího, Spasitele světa, zde se připravujeme na příchod Ducha sv., osvěcovatele a posvětitele našich duší. V jakém duchu máme tuto novénu konat?

U příležitosti nedávného „Světového dne země“ vydali španělští jezuité publikaci se šokující modlitbou, která se obrací přímo k pachamamě, pohanské bohyni země. Pachamama je tady bezprostředně personifikována. Název modlitby zní otevřeně „Modlitba k matce země“, ačkoliv Bible a katolická Tradice vůbec nic takového neznají.

20. září r. 1870: Před více než 150 lety skončila známá italská revoluce zvaná „risorgimento“ obsazením Říma, který tenkrát ještě byl nezávislým Církevním státem. Vznikl tisíc let předtím jako tzv. Patrimonium Petri.

Šlo o dramatickou událost pro celé křesťanství, ale později měl papež Pavel VI. říct, že se prý jednalo o „zásah Prozřetelnosti“. Církev to ale tenkrát prožívala jako tragédii, novocírkev od r. 1970 to ale pokládá za správné, tak to prostě mělo být. Dnes, kdy je Církev stále méně svobodná a podřizuje se světu a jeho hospodářským, politickým a ideologickým mocnostem, bude nejspíš i kladný postoj k dobytí Říma zednáři r. 1870 revidován.

Nejdůležitější na těchto událostech před 150 lety je připomínka hrdinství těch, kteří bojovali na obranu papeže a napadené pronásledované Církve. Jedná se o ušlechtilé, velkorysé a obětavé hrdinství, které může sloužit jako vzor i v jiných dobách.

Tenkrát se rozpoutala válečná mašinérie italského státu proti Věčnému městu. 60 tisíc mužů pochodovalo pod vedením generála Raffaela Cardony k cíli. Jedné divizi velel Nino Bixio, nejkrvavější pravá ruka Garibaldiho, usilující o tzv. „konečné řešení“ papežské otázky.

Z italské strany nebyla formálně vyhlášena žádná válka, neexistovalo žádné oficiální ospravedlnění tohoto útoku na Řím, což také bylo velmi obtížné, neboť neexistovaly žádné podklady pro oficiální ospravedlnění této vojenské operace proti Svatému stolci. Irský dobrovolník Patrick O’Clery nám zanechal zajímavé memoáry o těchto událostech r. 1870. Napsal na adresu italského krále, že tato invaze byla „královským lupičským tažením“.

Podle ankety, provedené Evropským parlamentem v 90. letech mezi studenty všech zemí Evropské unie, jak její výsledky předkládá žurnalista Vittorio Messori, téměř 30 procent z nich je přesvědčeno, že Galileo byl Církví upálen na hranici. Skoro všichni, 97 procent, si myslí, že byl krutě mučen. Někteří – a není jich mnoho – pokud měli k tématu co říct, tak připomínali jako „historickou pravdu“ domnělý Galileův výrok „a přece se točí“.

Tito studenti by se velice divili, kdyby jim někdo sdělil, že Galileo toto nikdy neřekl a my máme možnost to dokázat. Celou kauzu si vymyslel r. 1757 italský novinář Giuseppe Baretti v Londýně na zakázku zednářských lóží, vyrábějících jako na běžícím pásu „krutosti inkvizice“. Německý komunistický dramatik Bertold Brecht ve svém dramatu „Galileo Galilei“ tento domnělý výrok zpopularizoval. Vězení? Mučení? Hranice? Anketovaní studenti by byli patrně v šoku, kdyby se dozvěděli historickou pravdu, že Galileo nestrávil ve vězení jediný den a nikdy nebyl mučen.

Spor o heliocentrismus

O co přesně v jeho případě šlo? Konkrétně o to, jestli se Země točí kolem Slunce nebo naopak. Po celý středověk se mělo za jisté, že naše planeta je středem vesmíru, který se kolem ní otáčí. Prvním, kdo se odvážil toto zpochybnit, byl v 15. stol. kardinál Mikuláš Kusánský, známý renezanční filozof. Byl to však jeho ryze subjektivní názor, k němuž nepředložil žádnou argumentaci. V 16. stol. kanovník katedrály v polském Fromborku Mikuláš Kopernik, jenž si zřídil ve věži tohoto chrámu astronomickou observatoř, napsal knihu „O pohybu nebeských těles“, kde se snaží pomocí matematických a fyzikálních výpočtů dokázat, že středem vesmíru je Slunce, kolem něhož ostatní planety včetně Země obíhají. Kopernik nejenže nikdy neměl kvůli svému heliocentrickému názoru potíže s církevní autoritou, ale naopak papež Pavel III., jemuž věnoval svůj spis, ho jmenoval členem Papežské akademie a s poctami v Římě přijal. Církev v té době pokládala onu kauzu za ryze vědecký problém, který nemá s vírou co do činění. Zcela jinak ale vystupovali zakladatelé protestantské reformace Luther a Kalvín, pro něž heliocentrický názor znamenal „rouhání se Písmu svatému“. Argumentovali hlavně tím, že Mojžíšův nástupce Jozue poručil Slunci, aby se zastavilo, což chápali jako důkaz z Písma, že Slunce se otáčí kolem Země a ne naopak. Astronom Johann Kepler, německý protestant, hájící Kopernikovy názory, musel utéci z Lutherova Německa a po pobytu v Praze na dvoře Rudolfa II. byl pozván, aby přednášel na prestižní univerzitě v Bologni, jež se nacházela na území Papežského státu. Zajímavé je, že v té době i španělský velký inkvizitor zakládá na univerzitě v Salamance fakultu přírodních věd, kde se vyučovala mimo jiné i Kopernikova heliocentrická teorie. Poprvé se setkáváme s negativním vyjádřením katolické církevní autority na adresu heliocentrické soustavy při procesu s Giordanem Brunem. Ten použil heliocentrického názoru jako argumentu pro svoji bludnou panteistickou teorii zbožštěného vesmíru, proto římská inkvizice v žalobě proti Brunovi odmítla mimo jiné i heliocentrismus, pokud byl chápán jako filozofie a nikoli jako přírodovědná hypotéza.