Eucharistické zázraky jsou trvalým dokladem pravosti katolické nauky

Víme z Písma sv., že Pán během své pozemské činnosti potvrzoval svá slova zázraky. To neskončilo ani po Jeho odchodu do nebe. V dějinách Církve se vyskytlo mnoho zázraků doložených věrohodným svědectvím a pečlivým zkoumáním ze strany církevních autorit. Velký počet z nich se týká právě Eucharistie, kdy při konsekračních slovech se sv. hostie zbarvila krví. Nedávno blahoslavený italský chlapec Carlo Acutis zemřelý r. 2006 v 15 letech shromáždil díky internetu celkem 110 eucharistických zázraků z Evropy, z Latinské Ameriky a z Azie během půl druhého tisíciletí. Zdaleka to nejsou všechny, nicméně ty, jež tento mladý světec zaznamenal, mají vysokou vypovídající hodnotu. Slovenská katolická televize Lux je vydala v r. 2023 pod českým titulem „Eucharistické zázraky ve světě“. 62 z tohoto počtu je doloženo pečlivým zkoumáním církevními představenými, kteří zpočátku zaujali skeptický postoj, aby nakonec zázrak uznali. Jednalo se buď o případy, kdy z konsekrované hostie začala vytékat krev, nebo Tělo Páně se vzneslo do výše, nebo přítomní na sv. hostii viděli obraz ukřižovaného Ježíše, případně Ježíše Dítěte. To všechno je ověřeno mnoha očitými svědky. Existují o tom úřední písemné záznamy. Nicméně současná Církvi nepřátelská mentalita, která hledí jakýkoliv zázrak zpochybnit, vznáší námitku: To vše se odehrálo před staletími, kdy víra v zázraky byla samozřejmostí, vše je vysvětlitelné masovou sugescí a hysterií… Všemohoucí Bůh zajisté věděl o těchto argumentech, proto některé z těchto eucharistických zázraků trvají dodnes a každý má možnost přímo fyzicky se o nich přesvědčit.

Odkud se bere „sprostá mluva“?

Snad v každé době se kritizoval „slovník“ mladého pokolení, ačkoliv děti se tomu učily právě od dospělých. Jenže dnes už se nejedná pouze o běžné vulgarismy, které, správně použity, někdy naopak nejlépe vystihují podstatu problému. Poslat někoho do jistých partií těla je srozumitelnější než mu vysvětlovat, že otravuje a zdržuje. „Sexuální“ terminologií jsme se však jako kluci před více než půl stoletím častovali pouze v ústraní a báli se, aby nás někdo dospělý, zvláště nedej Bože učitel, neslyšel (přiznám se kajícně, že jsem se v tomto, ač katolík, také jako chlapec dal někdy z nevědomosti strhnout spolužáky a hřešil sprostým vyjadřováním, abych se nelišil). Dnes ale mládež nemá v tomto zábrany. Svoji „krasomluvu“ prezentuje bez skrupulí někdy i ve škole před pedagogem. Ani dospělí nejsou lepší. Ostentativní záliba v oplzlostech souvisí podle psychologů s nevyzrálostí osobnosti, která chce upoutat na sebe pozornost. Sklony k tomu rostou, když se člověku dává zřetelně najevo: Jsi nula, musíš „držet hubu a krok“. Proto snad nejvíce „kanálových“ slov lítalo na vojně, jak dokazují Haškův Švejk i Švandrlíkovi Černí baroni. Za komunismu bylo občanům sugerováno, že mají svou hodnotu pouze v davu, v mase, ne jako jednotlivci. Ponižovaný občan si potom svůj komplex méněcennosti a bezmoci vybíjel ponejvíce v hospodě u piva, kde sexuální slovník mu podvědomě dodával zdání aspoň chvilkové síly.

Výběr aktualit z křesťanského světa

Pokuta za protest proti LGBT a pedofilii 30 tisíc zlotých pokuty musí zaplatit polský katolický aktivista Jan Bieńas za to, že ve Štětíně na své dodávce měl nápis „Stop pedofilii“ a k tomu připojenou informaci, že jistý politik prosazující agendu LGBT byl před lety odsouzen za znásilnění dítěte. Soud ve svém rozsudku konstatoval, že je trestné „hlásat souvislost mezi homosexualitou a pedofilií“. Zdroj: Fundacja Pro-prawo do źycia 6. 3. 2024 Prohlášení Papežské akademie pro život k francouzskému „ústavnímu právu na potrat“: nemastně-neslaně Francouzský parlament odhlasoval „právo ženy na potrat“ jako součást ústavy. Papežská akademie pro život, založená Janem Pavlem II. a papežem Františkem personálně reorganizovaná přijetím osob s jasně propotratovým smýšlením, reagovala na tento zločinný akt prohlášením, v němž sice zaujímá odmítavý postoj, nicméně opakuje vyjádření francouzského episkopátu, v němž se píše, že „potrat, který je útokem na život, nemůže být nahlížen pouze optikou práva ženy…“ Znamená to snad, že tzv. „právo ženy na potrat“ je v jádru oprávněné, pouze musí být zohledněna i práva jiných? Proč francouzští biskupové a Papežská akademie pro život neřekli jasně, že tzv. „právo ženy na potrat“ je bytostně už samo o sobě nemravné a zločinné? V textu prohlášení sice jsou věty o tom, že potrat je usmrcením lidského života, ale ani slovo, že nenarozené dítě je plně člověkem a potrat jeho zločinnou vraždou.

Novéna ke sv. Josefovi

Modlitba k sv. Josefovi na začátku novény Chvályhodný svatý Josefe, snoubenče Panny Marie, vezmi mě pod svou otcovskou ochranu. Žádám tě o to pro Nejsvětější Srdce Pána Ježíše a pro Neposkvrněné Srdce Mariino. Ty, který mocně pomáháš ve všech životních situacích a dokážeš pomoci i tehdy, když si nikdo neví rady, obrať svůj otcovský zrak na záležitosti svých dětí. V obtížích, v utrpení, které mě tíží, utíkám se s důvěrou k tobě. Vezmi, prosím, do svých laskavých dlaní tu závažnou a obtížnou záležitost, která je příčinou mého nepokoje. Učiň, aby její šťastné vyřešení přineslo chválu Bohu a prospělo tvému oddanému ctiteli. Milovaný svatý Josefe, ty který jsi nikdy nebyl nadarmo vzývaný, přimlouvej se za mne u Pána Ježíše, pros Pannu Marii. Buď mým orodovníkem u božského Syna, jemuž jsi byl na zemi otcem, živitelem, milujícím a věrným ochráncem. Buď mým orodovníkem u Panny Marie, které jsi byl tak hluboce milujícím a milovaným snoubencem. Přidej k celé své chvále i jméno orodovníka v těžké záležitosti, kterou ti svěřuji. Věřím z celého srdce, že můžeš vyslyšet mou prosbu (…) a zbavit mě starostí, které mě tíží, a hořkosti, kterou je naplněna má duše. Mám velkou důvěru, že v ničem neopomeneš pomoci mně ztrápenému, jenž tě snažně žádá o přispění.

Na oficiálním plakátu k pařížským LOH chybí kříž na Invalidovně

Francie – V souvislosti s blížící se letní olympiádou v Paříži byl představen oficiální plakát. Je na něm mj. pařížská Invalidovna, na jejímž vrcholku však schází kříž. Nahradil jej šíp. Tvůrce plakátu Ugo Gattoni hájí tuto záměnu tím, že jde o umění, což dokumentuje i jinakost dalších staveb, např. Růžová barva u Eiffelovy věže, kdežto kritici v tom vidí další krok k opouštění křesťanských hodnot. Připomeňme, že Invalidovna spatřila světlo světa v r. 1676 z rozkazu Ludvíka XIV. jako útočiště pro válečně veterány a pochovány v ní jsou významné osobnosti Francie. Právě kříž, symbol dnes už dávné víry nejstarší dcery Církve, na jejím vrcholu patří k jejím typickým znakům, jde ostatně mj. i o kostel. Předseda organizačního výboru a bývalý zlatý olympijský medailista Tony Estanguet nevidí v odstranění kříže nic zvláštního, je to pro něj výraz „bohatství a různorodosti celého projektu“. Na jednu stranu stojí za zamyšlení, zda kříž do tohoto „bohatství a různorodosti“ podle něj nezapadá, na stranu druhou se můžeme jen dohadovat, zda by Gatttoni postupoval stejně (a bývalý kajakář Estanguet by stejně argumentoval), kdyby na plakátu zmizel z nějaké budovy typický půlměsíc nebo Davidova hvězda. Kritici plakátu se pozastavují i nad tím, že píseň při zahajovacím ceremoniálu má zazpívat jistá Aya Nakamura (pravým jménem Aya Danioko), žena pocházející z Mali disponující francouzským občanstvím teprve tři roky.

Papež František mlčí k potratové genocidě

Bergogliovo mlčení k potratové genocidě během jeho pontifikátu je skandální. On sám několikrát dal najevo, že tyto zločiny nejsou v agendě jeho pontifikátu, on je nebere vážně ani jako drama naší doby. Koketuje s legalizací a normalizací homosexuality v Církvi tak velice, že genocida nenarozených dětí ho nechává zcela lhostejným. Plánovaná masová vražda nenarozených Již vícekrát jsme ukázali, že globalistická finanční plutokracie od přelomu 60. a 70. let minulého století začala prosazovat Nový světový řád (Novus Ordo Saeculorum). Ten dosavadní, jenž byl uskutečněn v novověku vývojem a institucionalizací národních států, má být nahrazen planetárním vedením, které zkoncipuje celosvětový systém finanční kontroly v soukromých rukou k ovládnutí politického systému a hospodářství každé země.1 Bohatství planety se tak postupně koncentruje v rukou mezinárodní plutokratické ultramenšiny upřednostňováním lupičských spekulativních finančních aktivit před reálnou ekonomikou. Tento projekt by se nikdy nemohl prosadit přirozenou cestou, proto musí být „vnucen“ shora. Tomu má posloužit plán kontroly světové populace. Jeho nedílnou součástí jsou celosvětová kontrola porodnosti, bránění početí, homosexualizace společnosti a prenatální genocida (potraty). Pomocí těchto praktik mohou globalistické elity snadněji „v klidu“ vyloupit bohatství naší planety a zplundrovat ji.2 S touto antikoncepční a antinatalistickou „nutností“ se již elity vůbec netají, naopak ji explicitně sdělují a prosazují v různých dokumentech, např.

Bolestný růženec pro naši dobu

Svatý růženec nikdy nebyl a není mechanickou modlitbou. Církevní autority a mistři duchovního života vždycky zdůrazňovali, že jde o modlitbu rozjímavou. Každé tajemství obsahuje mnoho aktuálních námětů k meditaci pro konkrétní dobu a konkrétní události. Pokusme se nyní ve svatopostní době aplikovat bolestný růženec na to, co se děje kolem nás. 1) … který se pro nás krví potil… Působivý film Mela Gibsona „Umučení Krista“ ztvárňuje scénu, kdy Pán v Getsemanské zahradě se při modlitbě v očekávání svého soudu a smrti potil krví. Podle vizionářky bl. Anny Kateřiny Emerichové Ho pokoušel ďábel, jak to také film prezentuje. Chtěl Spasitele odradit od vykupitelského záměru poukazem na jeho zbytečnost, neboť lidé pohrdnou touto obětí nekonečné lásky. Pán pokušení odrazil, kladl houževnatý odpor „až do krve“. Satan neměl šanci, vždyť Ježíš byl Boží Syn, proto nemohl podlehnout našeptávání ke hříchu! My lidé jsme ale v jiné situaci. Často podléháme hříchu, protože – jak píše sv. Pavel – „neklademe odpor až do krve“. Když ho ale musel klást sám Boží Syn, tím spíše potom my, slabí lidé. „Odpor až do krve…“ znamená důslednost a houževnatost v odmítání pokušení ve spolupráci s Boží milostí. Jenže jak to můžeme naplnit, když pokušitel nám namlouvá, často žel i skrze církevní autority, že vlastně žádný hřích nemáme a pokud ano, tak jen lehký a bezvýznamný?

Dialog Církve a zednářů na nové úrovni

Inkluze v Církvi musí zasáhnout každého, tudíž i zednáře. To je závěr, k němuž se dospělo po „historickém“ setkání hierarchů Církve a velmistrů zednářských lóží v Miláně. Bylo rozhodnuto o vytvoření stálého „stolu“ kontaktů v duchu „Františkova pastoračního přístupu“. Dialog v Miláně V pátek 16. února došlo v Miláně k uzavřenému setkání představitelů Katolické církve s reprezentanty italského zednářství. Zednáře reprezentovali: velmistr Stefano Bisi z Velkého východu Itálie, velmistr Luciano Romoli z Velké italské lóže a velmistr Fabio Venzi z Velké řádné lóže Itálie. Ze strany církevní hierarchie se setkání účastnili: milánský arcibiskup Mario Delpini, kardinál Francesco Coccopalmerio, biskup Antonio Staglianò a P. Zbigniew Suchecki. Byl tam také Giuseppe Ferrari, ředitel Observatoria náboženského pluralismu v Boloni, instituce účinně podporující „zednářskou“ vizi světa, zvláště pokud jde o vztahy mezi různými konfesemi. Kdo zastupoval Církev Několik slov o církevních účastnících. Mario Delpini byl jmenován metropolitou Milána papežem Františkem r. 2017. V době covidu kategoricky odmítal interpretaci pandemie jako Božího trestu, říkal, že to by bylo pohanské smýšlení. Ještě před synodou o synodalitě r. 2023 vydal pastorační směrnice, v nichž nabádal „chápat a doprovázet“ různé „zkušenosti lásky“ jak mezi osobami opačného, tak i stejného pohlaví. Francesco Coccopalmerio pochází z Milána, kde byl řadu let pomocným biskupem.

Obrácení Fryderyka Chopina

Fryderyk Chopin. Léta se mu klaněla celá Evropa coby jednomu z nejlepších skladatelů své doby. Jeho Nokturna či Smuteční pochod jsou skladby opravdu fenomenální. On sám se neklaněl nikomu a ničemu. Sklonil se až na smrtelné posteli – Bohu. To když se s Ním těsně před smrtí smířil. Na poslední chvíli. Fryderyk Chopin se narodil 1. března 1810 v obci Żelazowa Wola velice bohabojným rodičům. Jeho katolická výchova však vzala zasvé po příjezdu do Paříže, kam ve svých 21 letech přesídlil. Umělecký svět ho zcela pohltil – a to se vším všudy. Komponování, koncertování, hlavně však neustálé večírky a výlety jej od Boha dočista vzdálily. Navázal četné milenecké vztahy, mj. s Delfínou Potockou, o níž Adam Mickiewicz hovořil jako o „největší hříšnici pod sluncem“. Největší „popularitě“ se dodnes těší jeho dlouholetý románek se spisovatelkou George Sandovou, snad nejkontroverznější ženou Paříže. Žili spolu dlouhá léta, nikdy se však nevzali. Někdy v roce 1839 se při pobytu na Mallorce nakazil tuberkulózou, nemocí, jež v té době byla neléčitelná. Jezdil po evropských sanatoriích a pozvolna umíral. Jedním z jeho nejbližších přátel (ještě z dob raného mládí prožitého v rodné zemi) byl páter Alexandr Jełowiecki. Ten se jej všemožně snažil přimět ke smíření s Bohem, apeloval přitom i na Chopinovu lásku k matce.

Nezabydlujme se v tradicionalismu

„Katolický tradicionalismus“ je reakce na krizi Církve. Kdo by to nechápal, když se každodenně setkáváme s důkazy svědčícími o vážné situaci, v níž se katolická Církev nachází? Je však důležité, aby se tradicionalisté vyhýbali dvěma rizikům. Tradicionalismus může být někdy nemenší pastí, než je ta, z níž chcete uniknout. Především je „tradicionalismus“ nejednoznačný termín, a proto je i hnutí samo složité. Je to mnohostranný jev, často poznamenaný rozdíly mezi různými skupinami a protagonisty. Existují různé tradicionalismy ovlivněné různými teologickými postoji a různými specifickými zájmy v oblasti tradice. Dále se musíme ptát, jaký je základní účel tradicionalismu. Nikdo nebude zpochybňovat, že jde o obnovu identity katolické Církve. Postoj tradicionalistů je tedy postojem očekávání – čekání na to, až současná krize pomine a katolická Církev opět zazáří ve vší své slávě. Z toho tedy vyplývá, že si musíme dávat velký pozor, aby se nám tradicionalismus nestal domovem. Dovolte mi vysvětlit, co mám na mysli. Tradicionalismus je maximálně kryt. Můžeme se v něm schovat, než modernistické „bombardování“ pomine. Musíme se mít velmi na pozoru, abychom se v něm nezabydleli, protože tradicionalista by měl především vědět, že mimo Církev není spásy a Církev je institucí vedenou legitimním nástupcem apoštola Petra. Zde existuje přirozeně další fragmentace katolického tradicionalismu, protože někteří současného papeže za legitimního nástupce svatého Petra uznávají, i když jeho činy kritizují, zatímco jiní se uchylují k jiným teologickým postojům, než je „uznávej a odporuj“: sedesvakantisté, sedesmaterialisté a tak dále.