V dobách komunistického pronásledování Církve v 50. letech minulého století zatkli příslušníci StB jednoho kněze. Při výslechu padla obvyklá otázka: „Máte zbraň?“ Vyšetřovaný pater odpověděl: „Samozřejmě, že mám.“ „Střelnou zbraň?“ „No jistěže.“ „A střílí spolehlivě?“ „A jak, to byste viděli, líp než kulomet.“ „Tak pojedeme k vám na faru a vy nám ji odevzdáte.“ Po příjezdu zavedl kněz estébáky ke svému pracovnímu stolu, otevřel šufle – a vyndal růženec. Vyšetřovatelé se rozzuřili a surově ho zbili, protože si z nich prý dělá legraci.

Jenže se mýlili. Sv. růženec je opravdu mocná zbraň a je vhodné, abychom si to nyní, na začátku měsíce října, kdy slavíme svátek Panny Marie růžencové, připomenuli. O jeho historii jsme psali na tomto webu v článku „Sv. růženec v dějinách i současnosti“. Dnes se budeme zabývat jeho nadpřirozenou silou.

Panna Maria ve svých zjeveních naléhavě zdůrazňovala právě tuto modlitbu jako zbraň proti peklu a démonům, především v Lurdech a ve Fatimě. Proč právě růženec? Ona jako Matka Boží velmi dobře zná jeho metafyzickou moc. Je to její tajemství. Že se sv. růženec jako zbraň při obraně Církve a katolické víry maximálně osvědčil, svědčí zázraky bitev u Lepanta r. 1571 a u Vídně r. 1683, kdy vítězství mohamedánů bylo téměř jisté – a po použití právě této zbraně došlo k nečekanému a logicky těžko pochopitelnému obratu. Ve 20. stol. sv. růženec ukázal svoji úžasnou moc u Varšavy r. 1920, kdy navzdory mohutné přesile sovětská bolševická armáda musela nakonec opustit polské území. A potom zde máme Rakousko r. 1955, kdy po celonárodním křížovém tažení s růžencem v ruce sovětská vojska nečekaně opustila tuto zemi, což nikdo nepředpokládal. Takových případů je ale ještě mnohem víc, jenže nejsou tak známé jako tyto.

Přitom ale sv. růženec není žádným talismanem, zázračným předmětem „pro štěstí“, a bylo by absolutním nepochopením chápat jej takto magicky. Jeho síla spočívá v něčem jiném.

Papež sv. Pius V. ho prohlásil r 1571 za modlitbu Církve a stanovil jeho dnešní podobu ve formě růžence radostného, bolestného a slavného s příslušnými nám dobře známými desátky. V této struktuře je obsažen v kostce celý katolický katechismus:

Credo hned na počátku modlitby růžence připomíná Boží stvoření světa, vesmíru a člověka, vykoupení lidstva bolestnou smrtí Božího Syna na kříži, jeho Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení, Ducha Svatého a Boží Trojici, pravost Katolické církve a věčný život po smrti.

Pak následuje modlitba Páně Otčenáš. Jednotlivá tajemství, jak je formuloval svatý papež Pius, nás potom poučují o Vtělení Božího Syna, o jeho Umučení pro naši spásu, o jeho Vzkříšení a Nanebevstoupení, o seslání Ducha Svatého a o oslavení Matky Boží Panny Marie. Ta ve svém zjevení ve Fatimě r. 1917 mezi desátky ještě přidala vložku prosící Pána Ježíše o odpuštění našich hříchů a ochraně nás i ostatních lidí před peklem a věčnými tresty. Tím nám sv. růženec sděluje další věroučnou pravdu, že peklo není pohádkou, ale strašlivou realitou a je třeba neustále prosit o milost, abychom nesešli ze správné cesty a nedostali se tam.

Jsou to pravdy víry, proti nimž zlí duchové a jejich pozemští pomahači nejvíce bojují, protože se jich bojí. Nechtějí, aby jim lidé věřili a je vyznávali, neboť díky tomu uniknou věčnému zatracení. Není nutné, aby ten, kdo se modlí růženec, o jednotlivých tajemstvích přímo rozjímal, stačí jen, když na ně opravdu myslí – a ihned proniká k obsahu základních pravd katolické víry a upevňuje se v nich. Nabývá jistotu, že toto všechno nejsou mýty, nýbrž reálné skutečnosti – a stává se jejich zastáncem a bojovníkem pro ně. Struktura růžence tedy, když ho člověk neodhrkává bezmyšlenkovitě, je díky papeži sv. Piovi V. tak důmyslně postavená, že člověka tajemně, aniž to bezprostředně vnímá, přesvědčuje o jistotě katolické nauky a činí z něj bojovníka pro Krista, jeho přesvatou Matku, Boží Trojici a morální řád na této zemi dle Božích přikázání. Tato hluboká víra spolu s milostí Ducha Svatého, kterou ona modlitba svolává z nebe, působí potom zázraky, jak ukazují výše vzpomenuté dějinné události vyslyšení proseb právě díky růženci.

Strach pekla a sil zla ze sv. růžence se často projevuje přímo hysterickou reakcí. Během zednářské Francouzské revoluce v 18. stol. byly růžence páleny na hranicích. Když za II. světové války esesáci zatýkali v okupovaném Polsku katolické kněze, tak nejvíce zuřili, když u některého našli růženec. To zažil sv. Maxmilián Kolbe, oběť novopohanského nacismu a mučedník lásky k bližnímu. Esesman, který jej zatýkal, když viděl u něj růženec, okamžitě mu ho strhl, pošlapal a světce surově zmlátil. Podobně se stalo i 80letému arcibiskupovi bl. Antoninu Nowowiejskému. Také komunističtí pronásledovatelé Církve jednali úplně stejně.

Dnes se objevují v médiích zprávy, jak si různé ateistické nebo neomarxistické organizace stěžují na modlitbu růžence a požadují od vlád její zákaz, protože prý „dělá z katolíků fanatiky, kteří potom ohrožují osoby LGBT, obhájce potratů a stoupence očkování proti covidu…“ – ano, tak jsem četl v jedné informaci z USA.

Vztah k růženci je též lakmusovým papírkem uvnitř současné Katolické církve, nahlodané ďábelským modernismem. Jestliže v mnoha seminářích na Západě se zakazuje bohoslovcům modlit růženec a když neposlechnou, tak jsou nekompromisně vyhazováni, někdy jen stačí, když je u nich nalezen, tak to určitě není reakce nebe, ale reakce pekla, zlého ducha. Tito představení seminářů jen dokládají, že nestojí ve službě Boží, ale ve službě satanově, když se tolik bojí růžence. Ocitají se na stejné úrovni s výše vzpomínanými esesáky. Argumentují úplně stejně jako vzpomínaní vnější nepřátelé Církve sv.: růženec u těchto seminaristů je prý manifestem jejich netolerance, fanatismu, odmítání ekumenismu, dialogu a „priority pastoračního přístupu“ – a proto nejsou způsobilí ke kněžské službě. A také – což je signifikantní – prý ti, kteří se denně modlí růženec, velmi často upadají do tradicionalismu a upřednostňují tradiční mši sv. před NOM. Toto všechno se lze dočíst na zahraničních webech.

Sv. růženec má být proto nejen naší osobní modlitbou (což je samozřejmě maximálně důležité), ale i nástrojem boje. On není fyzickou zbraní, ale duchovní – a ta je ještě důležitější. Růženec nás ale formuje i k pozemskému boji, ke statečnému postoji ve společnosti na obranu pravé katolické víry. Proto se už od února letošního roku scházíme na veřejných místech každou středu v 18 hod., abychom se modlili právě za vítězství Boha, jeho skvostné nauky, kterou přinesl na svět, a jeho mravního řádu (srn. výše odkaz „Svatý růženec v dějinách i současnosti“).

Růženec je mocnou a účinnou metafyzickou zbraní proti peklu, armádě zlých duchů a jejich pozemských pohůnků. Dala nám ji samotná Panna Maria. Jsme vojáci, bojovníci Kristovi, cristeros, jak se nazývali mexičtí povstalci na obranu katolické víry proti Callesově zednářské diktatuře. Buďme chrabrými a věrnými zápasníky pro Krista a držme v rukou působivou duchovní zbraň – sv. růženec. O to ostatní se Pán a Matka Boží už postarají.