Papež František 25. ledna v rozhovoru pro agenturu AP se opět dotkl problému homosexuality. Odsoudil ty země, které považují praktikovanou homosexualitu za trestný čin a kritizoval jejich biskupy, že takové zákony podporují. Řekl doslova, že „tito biskupové by měli projít procesem změny a uznat důstojnost každého člověka“. Dále prohlásil: „Všichni jsme Boží děti a Bůh nás miluje takové, jací jsme.“

Zákony kriminalizující praktikované jednopohlavní styky mají některé státy Afriky a Blízkého východu, především ty, v nichž je státním náboženstvím islám. Nedávno se k těmto slovům papeže vyjádřil africký Sudán, a kategoricky je odmítl.

Zároveň František v rozhovoru podpořil údajná „práva“ osob LGBT+. Již dříve, např. v biografickém dokumentárním filmu „Francesco“ rusko-amerického režiséra Jevgenije Afinejevského, papež řekl doslova: „Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti Boží a mají na rodinu právo… To, co je nutné udělat, je vytvořit zákon o registrovaných partnerstvích, aby tímto způsobem měli právní ochranu.“

Přitom ale v uvedeném rozhovoru pro AP František konstatoval: „Homosexualita není zločin, ale hřích ano.“ Měl pravdu, že to hřích je, ale „pořádně si naběhl“. Katolická morálka učí, že člověk hřeší nejen tím, že sám hříchy páchá, nýbrž i svým podílem na hříších někoho jiného, na tzv. cizích hříších. Katolický katechismus vypočítává jako spolupodíl na cizích hříších mimo jiné „hřích netrestat“. Státy mají právo těžké hříchy trestat svými zákony, i když trest musí být přiměřený vině, a někdy je lépe v zájmu vyššího dobra hřích tolerovat, jak říká katolická sociální nauka. Naši husité se mýlili, když kategoricky požadovali v tzv. Pražských artikulích „veřejné trestání všech těžkých hříchů“. Jsou okolnosti, kdy je vhodnější, aby stát od trestů upustil, ale ponechal toto právo Církvi, která ve svátosti zpovědi uděluje jako trest pokání – a v případě zatvrzelosti kajícníka odpírá rozhřešení.

Nicméně upřít státům toto právo nelze. Jestli ony samy stanoví, že praktikovaná homosexualita je trestným činem, musí to i církevní autority akceptovat, protože jde jednoznačně o hřích podle katechismu „do nebe volající“, za který Bůh zničil Sodomu a Gomoru ohněm. Samozřejmě je nutno se postavit proti přehnaně tvrdým trestům, např. popravě nebo bičování.

I tam ale, kde homosexuální a lesbické kontakty nejsou trestné, což platí pro většinu zemí světa, by katoličtí hierarchové měli požadovat od státu trestní postih propagace ideologie LGBT+, vynucování si homosexuálního či lesbického styku a především svádění mládeže k němu, jakož i homosexuální pornografie, stejně tak se též domáhat zavření všech tzv. gejklubů a podobných zařízení. To, že až na výjimky oni nevystupovali hned od prvopočátku v tomto duchu jako hlas protestu ve jménu Bohem daných morálních hodnot, umožnilo bez problémů prosadit i v katolických zemích nemravné genderové zákony.

Papež František v tomto směru pokračuje a prohlubuje ho. Jestliže uznává, že praktikovaná homosexualita je hřích, proč potom se staví kategoricky proti jejímu trestání, když katechismus požaduje, samozřejmě podle okolností, možností a postavení, hřích trestat?

A pojďme ještě dále. Katechismus považuje za hřích účasti na cizích hříších také „hřích druhých dovolit, hřích druhých schvalovat, ke hříchu jiných mlčet, ke hříchu jiným pomáhat, hřích druhých obhajovat“. Všechnu tuto skutkovou podstatu spoluúčasti na hříchu praktikované homosexuality žel papež František naplňuje svými výroky, že homosexuálové „mají právo na rodinu“, „na zákon o registrovaném partnerství a na právní ochranu“, nebo na „uznání své lidské důstojnosti“. Tím schvaluje jejich hřích a vyzývá státy, aby nejen tento jejich život v těžkém hříchu trestně nestíhaly, ale dokonce aby mu poskytly právní legitimitu a ochranu. Stát ale podle přirozeného mravního zákona a katolické morálky má chránit dobro, a nikoli těžký hřích. Františkova výzva k ochraně hříšného života je tedy v rozporu s přirozeným mravním zákonem a s katolickou naukou, která vždycky v minulosti požadovala hřích trestat, a nikoli ho zákonem chránit.

Pokud papež mluví o „důstojnosti každého člověka“, což vztahuje i na homosexuály a lesby, tak má pravdu, ale zamlčuje to podstatné. Ano, člověk má svoji důstojnost danou Stvořitelem, ale znehodnocuje ji každým těžkým hříchem, kterým objektivně jednopohlavní styk je, jak František sám říká. Totéž platí, když hovoří, že „Bůh nás miluje takové, jací jsme“. To už se stalo otřepanou frází. Ano, je to pravda, jenže součástí této Boží lásky k nám je neúnavná Pánova snaha vymanit člověka z okovů těžkého hříchu, nikoli mu ho schválit a potvrdit. Papež František se tak sám ocitá v situaci, kdy se dopouští spoluúčasti na cizích hříších, konkrétně hříších homosexuality.

Přesto ale pro homosexuální lobby uvnitř Církve se stalo i Františkovo konstatování, že praktikovaná homosexualita je hřích, nepřijatelným. Známý jezuita, homosexuál a propagátor sodomie P. James Martin z USA napsal papeži dopis, kde žádá vysvětlení. František bleskově odpověděl, což je přímý protiklad k jeho jednání před pár lety, kdy čtyři kardinálové jej prosili o vysvětlení ve věci laxní sexuální morálky vyjádřené v dokumentu „Amoris Laetitia“. Dodnes jim neodpověděl, dva ze signatářů těchto tzv. dubií (pochybností) jsou už mrtví (Joachim Meisner a Carlo Caffara). P. Martinovi však odepsal okamžitě.

Ve své odpovědi se alibisticky odvolal na katolickou morální nauku, která označuje každý sex mimo manželství jako hříšný, podotýká však, že „je třeba vzít v úvahu okolnosti, které mohou snížit, popřípadě zcela eliminovat vinu….“ To je sice pravda, posouzení míry viny jednotlivce náleží Bohu a zpovědníkovi. Z kontextu dopisu ale nijak nevyplývá, že papež sám se staví za katolickou nauku v tomto ohledu a je připraven ji hájit. Vyznívá to jako výmluva úředníka, jenž nemůže vyhovět žadateli, protože „to víte, jsou tady předpisy a já s tím nemohu nic dělat, ať už se mi to líbí či nikoliv“.

Papež ale není úředník, toto od něho neočekáváme. On má být především strážcem a obráncem hodnot. Odpověď Martinovi nikterak nenaznačuje, že by byl ochoten u hříchu homosexuality se jím stát. Takže kdyby tzv. synodální nebo jinou cestou došlo k opovážlivé, svévolné a neplatné změně nauky Církve ve věci postoje k LGBT+, papež František se tomu nejspíš nebude bránit. Je to smutné, ale pravda Páně, jak víme, vždycky nakonec zvítězila a jsme si jistí, že nejinak tomu bude i tentokrát.

Zdroje: www.christnet.eu, www.kath.net a www.pch24.pl.