Mnichovský kardinál Reinhard Marx, jedna z vůdčích postav tzv. „synodální cesty“ v Německu, se nedávno veřejně vyjádřil k současné snaze prosadit v zemi potraty bez jakéhokoliv omezení. Dosavadní legislativa formálně potraty zakazuje, ale připouští celou řadu sociálních a zdravotních výjimek, mezi něž se vleze prakticky všechno. Žena, která chce jít na potrat, nemá fakticky žádný problém opatřit si potvrzení o „zdravotní nutnosti“ nebo o „sociálně obtížné situaci“.

Němečtí sociální demokraté, kteří jsou vládní stranou, navrhují nyní uzákonit potraty bez jakéhokoliv omezení úředními formalitami, kdy bude stačit pouhá žádost ženy, neboť se jedná o „její právo“.

Kardinál Marx toto veřejně ostře kritizoval. Doslova mj. řekl: „Potrat je zabitím lidského života, to nelze popřít.“ Podobná slova zazněla i z úst dalších německých biskupů prosazujících tzv. synodální cestu s akceptováním jáhenského svěcení žen nebo ideologie LGBTQ+. Vypadá to, že pravověrný katolík si tady může aspoň trochu oddechnout a konstatovat, že ti němečtí biskupové přece jen v určitých bodech hájí katolickou víru a morálku, zvláště v palčivé záležitosti nenarozeného života. Zaslouží si proto alespoň v tomto uznání z naší strany?

Bylo by možno odpovědět „ano“, kdyby… Kdyby nebylo zároveň skutečností, že prezidentka tzv. Svazu německých katolíků Irme Stetter-Karpová již delší dobu požaduje naprostou liberalizaci potratů ve své zemi. Svaz německých katolíků (SNK) je ústředním orgánem katolických laiků a poradním orgánem biskupské konference. Je sice na ní nezávislý, nicméně biskupové nikdy nepožadovali rezignaci této dámy z její funkce, což je přece jejich povinnost, když hlásá názory odporující katolické nauce, pouze se občas někdo z episkopátu vyslovil, že stanovisko Karpové a SNK není v souladu se stanoviskem biskupské konference – a tím to skončilo. Karpová, jinak velká agitátorka synodální cesty, klidně chodí ke sv. přijímání a nestalo se, že by jí bylo někdy odmítnuto nebo jí tím někdo z biskupů pohrozil.

Rovněž tak německý episkopát se netají svojí otevřenou podporou síti poraden pro těhotné pod názvem „Donum vitae“. To má svoji historii. Podle zákona již ze 70. let minulého století žena, když chce podstoupit potrat, musí předložit potvrzení, že navštívila některou z poraden pro těhotné, kde byla poučena o negativních důsledcích zákroku. Takové poradny zřídili i biskupové ve svých diecézích. To se ovšem setkalo s kritikou pravověrných katolíků, kteří poukazovali na fakt, že potvrzení vystavené diecézní poradnou je vstupenkou na potrat, proto zahájili tlak, aby diecézní poradny taková potvrzení nevystavovaly. Jediným statečným německého episkopátu byl tenkrát arcibiskup ve Fuldě mons. Johannes Dyba, jenž kategoricky přikázal poradnám své diecéze potvrzení nedávat.

Do záležitosti vstoupil potom za pontifikátu Benedikta XVI. i Vatikán, kongregace pro nauku víry přikázala německým biskupům vystoupit ze státního systému této poradenské služby a neudělovat klientkám potvrzení. Modernističtí odpůrci z řad katolických laiků však zřídili na episkopátu nezávislou síť poraden pod názvem „Donum vitae“, jež potvrzení dodnes vystavují. Příkaz Vatikánu tak chytrácky obešli. Němečtí biskupové se poté předháněli ve slovech podpory Donum vitae, což trvá dodnes.

Zkrátka a dobře: němečtí progresivističtí biskupové ve věci potratů něco jiného hlásají – a něco jiného v praxi provádějí. Přesně jako farizeové v evangeliích, které Spasitel tvrdě káral. Jenže křivdili bychom jim, kdybychom je považovali za výjimku. Oni nedělají nic jiného, než že následují věrně papeže Františka.

V Německu přesně jako v Římě

I nejvyšší pontifik František se několikrát vyslovil jasně proti potratům, jednou dokonce prohlásil, že zdravotníci, kteří je provádějí, jsou na úrovni „nájemných vrahů“. Pod tato slova se můžeme samozřejmě plně podepsat a papeži Františkovi zatleskat. Jenže je tady opět ono „kdyby…“.

Kdyby totiž tento papež neoznačil v rozhovoru s italským listem Corriere della Serra 2.8.2016 právě jednoho z těchto nájemných vrahů „zapomenutým velikánem italského národa“. Jedná se o Emmu Boninovou, italskou političku, která se maximálně postarala o legalizaci potratů v 70. letech ve své zemi a ještě předtím sama organizovala ve velkém ilegální zabíjení nenarozených dětí, za což byla i trestně stíhána.

A jsou tu i další vykřičníky. Papežská akademie pro život se právě za Bergogliova pontifikátu stala nikoli shromaždištěm učenců, bojovníků za nenarozený život (ti byli naopak odvoláni), ale pod předsednictvím arcibiskupa Vicenza Paglii naopak doupětem potratářů nejhoršího kalibru, kozlů v oděvu zahradníků. Jsou mezi nimi např. bojovník za celosvětovou legalizaci potratů bez omezení Nigel Briggar, italský zastánce abortů Angelo Vascovi nebo americká profesorka Mariana Mazzucatová, jež kategoricky odmítá nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu USA rušící federální legitimitu potratů.

Propotratoví politikové se těší Františkově přízni. Přijal na audienci amerického prezidenta J. Bidena a bývalou předsedkyni Sněmovny reprezentantů N. Pelosiovou, aniž v rozhovoru padlo jediné slovo o zabíjení nenarozených, které oba tito státníci vehementně hájí a prosazují, i když se prohlašují za praktikující katolíky. Při mši sv. ve Vatikánu jim bylo podáno sv. přijímání bez sebemenšího náznaku papežova nesouhlasu.

Osvědčená zednářská taktika

Proč toto evidentní pokrytectví nejvyšších církevních představitelů? Co tím sledují? Odpověď nalezneme nejnověji v podnětné knize Tylora Marshalla „Infiltrace. Spiknutí ke zničení Církve zevnitř“. Scénář tajně a nenápadně proniknout na odpovídající posty v Církvi a postupně rozvrátit její nauku je uplatněn evidentně i v případě pravdy o nedotknutelnosti života od početí.

Papež a biskupové sledující jeho linii navenek brání pravou nauku, ale místo aby zakročili proti těm, kteří ji uvnitř Církve vehementně popírají, tak nedělají vůbec nic, ba naopak ještě takové lidi veřejně vychvalují, případně povyšují. Když je pravověrní katolíci z řad biskupů, kněží a laiků upozorní na nutnost zasáhnout, tak se vymluví na „toleranci“, „dialog“, „respekt k jiným názorům“, a odvolají se na II. vatikánský koncil. Oni prý pravou nauku zastávají a demonstrují to veřejnými prohlášeními, ale jedním dechem odmítnou zakročit proti heretikům, neboť koncil požaduje údajnou „svobodu jiného mínění“. Papež František v nedávném dopise nově jmenovanému prefektovi dikasteria pro nauku víry arcibiskupu Fernándezovi dokonce napsal, že odsuzovat bludy je prý „nemorální“.

Tím vytvářejí záměrný zmatek mezi věřícími, kteří přinejmenším získají dojem, že Církev dnes už těmto přikázáním a bodům nauky nepřikládá takovou důležitost jako dříve. Blud a nemravnost potom již katolíci přestanou pokládat za hrozbu, rezignují na bdělost, sami třeba půjdou na potrat nebo budou s ním souhlasit u svých blízkých.

Zlo se tak rozšíří uvnitř Církve a získá v ní „domovské právo“. Potom se to označí za „vývoj na základě vědeckého poznání“, jak v článku 20.7.2023 na www.christnet.eu napsal evangelický pastor Miloš Rejchrt. Jenže Rejchrt je protestant, a ti už dávno akceptovali názor, že tzv. „vývoj vědeckého poznání“ je něčím posvátným na úrovni „vanutí Ducha Svatého“ – a proto je nutno se tomu přizpůsobit a nauku změnit. Rejchrt toto požaduje v otázce tzv. „manželství“ jednopohlavních svazků.

Pokoncilní pseudokatolická sekta převzala tuto protestantskou metodu. Navenek je ale nejprve zapotřebí nechat nemravnost nebo blud hluboce infiltrovat dovnitř Církve, až se stane tak všeobecným, že obrana Desatera nebo dogmatu bude neudržitelnou. Tato taktika se osvědčila právě v případě postulátu jednopohlavních svazků. Církevní hierarchové dlouho slovně bránili výlučnost manželství jednoho muže a jedné ženy jako svátost a prohlašovali jednopohlavní sex za hříšný, ale zároveň nezakročili proti těm teologům a moralistům, kteří hlásali z kateder i kazatelen názory odpovídající zvrhlé genderové ideologii. Opět s odůvodněním, že v duchu koncilu je nutná „tolerance“. Dnes, kdy už je značná část katolíků zmasírovaná přímo zevnitř Církve genderistickou propagandou, mohou potom přímo biskupové – a je jich čím dál víc – tlačit na změnu nauky v této věci včetně „přepsání“ Písma sv. a katolické Tradice. Prý „věda dokazuje“ a odmítnout se jí přizpůsobit znamená „odporovat Duchu Svatému“, jak se lze dočíst v pracích nemála pokoncilních teologů.

Podobně tomu bylo i v otázce heterosexuálního mimomanželského sexu. Hierarchie sice nadále potvrzovala v katechismech platnost Desatera a hříšnost předmanželských a mimomanželských styků, jenže hlasatelé opaku, tj. bludu, nebyli postihováni, mohli své hereze bez potíží hlásat. Porušená lidská přirozenost nakloněná spíše ke zlému (zvláště když zlo je pohodlnější) samozřejmě ochotněji přijme tyto „falešné proroky“ než novodobé Jany Křtitele, proto se hřích mimomanželského soužití rozšířil mohutně i uvnitř Církve jako něco samozřejmého. To potom poskytuje papeži Františkovi důvody k návrhu na změnu 6. a 9. přikázání, jak naznačuje v dokumentu „Amoris Laetitia“ a naplno požaduje v doprovodném dopise argentinským biskupům.

A mohli bychom se dotknout i dogmatických záležitostí. Papež Pavel VI. r. 1968 vydal tzv. Credo, v němž hájí transsubstanciaci, tj. reálnou přítomnost Krista v eucharistii (pravdivě, skutečně, podstatně). Přitom ale teologové, kteří ji popírali, nebyli vůbec postihováni, proto se nelze divit, že úcta ke svátostnému Spasiteli je dnes v troskách, s čímž souvisí i rouhačský způsob přijímání Těla Kristova na ruku. Od biskupů i z Vatikánu již dnes můžeme slyšet, že teorie transsubstanciace, jak ji prohlásil za dogma tridentský koncil, je prý již „překonaná“.

Něco podobného čeká fakticky celou katolickou nauku, pokud budou jejími strážci členové zednářských lóží a vyznavači neomodernismu. To se týká i učení o nepřípustnosti usmrcení nenarozeného života. Dosud je hlas ve prospěch prolife poměrně silný, takže i vysloveně zednářští biskupové budou hlásat, že potrat je špatný, ale – tak jako dosud v jiných věcech – proti potratářům uvnitř Církve nebude zakročeno, dokonce ani ne formou odmítnutí účasti u stolu Páně. Až se potom rozšíří všeobecně tichou cestou mezi věřícími, že potrat je v praxi něčím „normálním a přirozeným“, pak se biskupové, nebo i papež opět – jako v jiných případech – „přizpůsobí“ a odvolají se na „nejnovější vědecké poznatky“.

Jenže Pán má konečné slovo a jeho pravda se prosadí. Tím si můžeme být jisti. Aby k tomu došlo co nejdříve, o to se modleme a za to bojujme dle slov sv. Pavla „vhod i nevhod“.