Může katolík věřit, že peklo je prázdné?


Podle papeže Františka ano. On totiž v talk show v italské televizi 14. ledna prohlásil doslova: „To, co se chystám říci, není dogma víry, ale můj osobní pohled: Rád si představuji peklo jako prázdné, doufám, že je…“

Katolík, a papež zde není výjimkou, má samozřejmě právo mít na některé teze svůj pohled, jenže pouze na ty, které nejsou předmětem zjevené nauky. Církev např. uznala více než 20 soukromých zjevení za pravá, nicméně soukromá zjevení nezavazují k víře. Kdo tedy zaujme např. ke zjevení Panny Marie v Lurdech nebo ve Fatimě „svůj pohled“, jenž se neshoduje s oficiálním pohledem Církve, která na tato místa pořádá poutě, má na to právo a nijak se neprohřešuje proti víře, i když jedná nemoudře.

Jinak je tomu ale se zjevenou naukou obsaženou v Písmu sv. a v dogmatických definicích Učitelského úřadu. Mezi ně patří i pravda o pekle, které není prázdné, ale kromě zlých duchů jsou tam i duše zavržených. A tady nemůže mít žádný katolík, ani papež, svůj „osobní pohled“ a „doufat“ v jeho správnost, neboť nauka je dána samotným Božím zjevením. Kdo zaujímá svůj „osobní pohled“, jenž tomu odporuje a šíří jej, proviňuje se jednoznačně herezí, i kdyby to byla samotná viditelná hlava Církve.

Co říkají prameny Božího zjevení o plném nebo prázdném pekle? Jaká je pravda, kterou hlásají? Samotný Božský Spasitel říká: „…široká je brána a prostranná je cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kteří jí vcházejí…“ (Mat 7,13). A dále praví: „Mnozí mi řeknou v onen den: ´Pane, Pane, copak jsme v Tvém jménu neprorokovali… a nečinili mnoho zázraků?´ A tehdy jim prohlásím: ´Nikdy jsem vás neznal, pryč ode mne, pachatelé nepravostí!´“ (Mat 7,22–3). A po svém Vzkříšení praví: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen…“ (Mar 16,16). V podobenství o boháči a Lazarovi (Luk 16,19–31) konkrétně hovoří o lidech trpících pekelná muka. A poslední kniha Nového zákona Zjevení sv. Jana sděluje, že „…kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera“ (Zjev 20,15).

Tyto novozákonní pasáže – a dalo by se jich uvést ještě daleko víc – ukazují mimo jakoukoliv pochybnost, že peklo není prázdné a nelze v to „doufat“. Naopak mnoho bude těch, kdo přišli a ještě půjdou do věčné záhuby. Samozřejmě kniha Zjevení sv. Jana píše optimisticky i o značném počtu spasených („obrovský zástup, který by nikdo nespočítal…“, Zjev 7,9), nicméně Nový zákon nenechává nikoho na pochybách, že veliký bude i počet zavržených na věky. A nepůjde jen o pár jednotlivců, kteří se provinili sadistickými nebo masovými vraždami jako Jack Rozparovač, Robespierre, Lenin, Stalin, Hitler, Eichmann nebo Mao.

Realitu pekla a velkého počtu zatracených potvrzují i dogmatické definice Magisteria. Tak IV. lateránský koncil r. 1215 v příslušném dekretu uvádí, že v poslední den „všichni povstanou, jedni, aby šli do slávy s Kristem, druzí, aby se dostali do věčných muk…“. A florentský koncil r. 1442 sděluje, že „pohané, židé, heretici a schizmatici… přijdou do věčného ohně, pokud se nespojí před smrtí s Katolickou církví…“.

Tvrzení o prázdném pekle odporují i Církví uznaná soukromá zjevení. I když je pravdou, že nezavazují k víře, bylo by pošetilé je ignorovat, zejména pak nevyvodit příslušný logický závěr z toho, v čem se nápadně shodují: z varování především Panny Marie před peklem, kam – jak ukázala vizionářům ve Fatimě r. 1917 – „padají duše jak na podzim listí ze stromů“ (výrok vizionářky sestry Lucie).

Papež František má jednoznačně pravdu, že jeho přesvědčení o „prázdném pekle“ není dogmatem víry. A nikdy jím být nemůže, neboť je přímo opakem dogmatu, to jest herezí. Tu začali šířit po II.vatikánském koncilu neomodernističtí teologové, nejvehementněji Švýcar Herbert Haag. Zjevenou pravdou víry naopak ale je, že v pekle trpí na věky mnoho lidských duší. Nevíme jenom, kolik přesně jich je a s výjimkou Jidáše ani to, kdo jmenovitě. A nebudeme po tom pátrat, není to naše starost. Tou je, abychom se tam nedostali ani my, ani ti, kdo jsou nám svěřeni. Pán nám k tomu dává dostatek milostí, zejména skrze svátosti, modlitbu a ctnostný život. Kéž na to nikdy nezapomeneme, vytrváme až do konce a připojíme se v blažené věčné radosti k apokalyptickému „obrovskému zástupu, který by nikdo nespočítal“!