Lidská historie zná ojedinělé případy vzkříšení mrtvých z hrobu. Některé jsou doloženy (např. Kristovo vzkříšení Lazara), jiné méně. Ježíšovo Zmrtvýchvstání je ale jedinečné a neopakovatelné. Od všech ostatních se výrazně liší tím, že např. Lazar se opět vrátil zpátky do tohoto pozemského života, tzn. prodloužil si o pár let svoji lidskou existenci na této zemi, jenže Kristus byl vzkříšen k věčnému životu s oslaveným tělem, které už neumírá. Tělo Božského Spasitele procházelo hrobovým kamenem i zavřenými dveřmi, mizelo a náhle se objevovalo, Pán se ne vždy dal poznat ihned, ale až za nějakou chvíli (emauzští učedníci, Marie Magdaléna u hrobu). Bohočlověk Ježíš Kristus již nezemřel, ale v den Nanebevstoupení byl před očima apoštolů a dalších věřících vyzdvižen do sféry mimo prostor a čas.

Tím se nemůže prokázat žádné jiné náboženství. V pohanských kultech se sice vyskytují bohové, kteří berou na sebe lidskou podobu, jsou dokonce i zabiti a znovu oživeni (např. Krišna v hinduismu), jenže jde o lidové podání nedoložené žádným osobním svědectvím, tito bohové nejsou vůbec historickými osobnostmi, pouze vybájenými bytostmi. V případě vzkříšeného Krista máme ale co do činění se svědectvím řady očitých svědků, kteří za jeho pravdivost položili svůj život.

Kristovo vzkříšení nikoli ke starému pozemskému životu, který jednou skončí, ale k životu v jednotě oslavené duše a oslaveného těla, jenž trvá věčně, je přesvědčivým dokladem, že Jeho nauka je pravá a správná. Ta nauka, kterou nám Církev po staletí předává. Jenže toto se nelíbí ďáblovi a jeho služebníkům, kteří nechtějí přijmout Jeho přikázání a proto ignorují veškeré důkazy, které nám podávají Písmo sv., posvátná Tradice a dějiny Církve.

Legenda! Mýtus! Podvod! To všechno můžeme slyšet od odpůrců zjevené pravdy na téma Zmrtvýchvstání Páně. Není to náhodou. Právě Jeho vzkříšení je usvědčuje z života ve lži, proto si vymýšlejí ty nejnesmyslnější argumenty ke zpochybnění této největší události lidských dějin.

Začalo to už u židovské velerady, která přemlouvá strážce hrobu, očité svědky, aby tvrdili, že spali a učedníci zatím ukradli Kristovo tělo. Když někdo nechce přijmout pravdu, sáhne i k nejabsurdnějšímu tvrzení v totálním rozporu se zdravým rozumem. Hrobový kámen byl obrovský jako všechny u Židů ve starověku. Jak bylo možno jej odstranit bez hluku a nevzbudit přitom vojáky, kteří prý spali? A že by Ježíšovi učedníci Jeho tělo ukradli, aby poté vykládali, že vstal z mrtvých? Pokud by předpokládali, že jim ostatní uvěří, tak by se pomátli na rozumu. Mohli jedině očekávat, že je zavřou a popraví pro krádež a podvod, krom toho jejich zklamání z víry v Ježíše, že On je Mesiáš, psychologicky činilo takový podvod nemožný. Kdyby Kristovo tělo skutečně ukradli, nebyli by ochotni a připraveni jít za hlásání lži o Vzkříšení na smrt, pro vědomý podvod vydávaný za pravdu žádný člověk se zdravým rozumem nepoloží svůj život.

Židovská velerada měla pouze jeden argument: podvod učedníků. Proč ale potom nebyli apoštolé zatčení a souzeni pro krádež a lež? Jednoduchá odpověď: skončilo by to velikou blamáží, neboť prázdný hrob a svědectví Pánových věrných, že Ho viděli, nehledě k tomu, že ukradené mrtvé tělo nalezeno být nemohlo, by uvedlo Annáše a Kaifáše do choulostivé situace, kterou by těžko vysvětlovali. Nota bene proč nebyli potrestání ani strážci hrobu, že neplnili náležitě svou povinnost? Jejich pseudosvědectví vynucené veleradou, že prý spali a učedníci mezitím ukradli Pánovo tělo, vedlo sv. Augustina k této logické námitce: „Spících svědků užíváš? Jestliže spali,. co mohli vidět? Nemohou být tedy svědky.“

Argument o podvodu učedníků je tak vratký, že ho dnes ani Židé nepoužívají. Novověcí pohané a bezbožníci sáhli proto k tezi o údajné legendě a pozdějším vzniku zprávy o Vzkříšení. Když ale bylo filologicky prokázáno, že Nový zákon byl napsán hellenistickou řečtinou, jež se používala nejpozději v 1. stol., přišli s tvrzením, že prý autory evangelií nebyli čtyři evangelisté, nýbrž anonymní prvokřesťanské komunity. Ty převzaly údajně informaci, že apoštolé se nedokázali smířit s porážkou milovaného Mistra a uvěřili, že On tajemným způsobem žije dále, že nějak přemohl svou smrt. To bylo prý doprovázeno i viděními. Legenda o prázdném hrobu vznikla prý až později během 1. stol.

Jenže absurdita tohoto tvrzení je stejná jako u údajné krádeže Kristova mrtvého těla. Během celého 1. stol. očití svědkové Pánova působení žili, Jeho stoupenci i odpůrci. Těm druhým stačilo jenom zajít k Ježíšovu hrobu a zjistit, jestli tam je nebo není mrtvola. Nikdy se nesetkáváme u nich s argumentem, že Kristus je v hrobu normálně pochován, nevstal proto z mrtvých. Krom toho jsou hlášky o vzniku legendy „prázdného hrobu“ v prvokřesťanských komunitách těžkou urážkou a pomluvou prvotních křesťanů, kteří položili (nebo byli ochotni položit) za svědectví o pravdivosti událostí popisovaných v evangeliích svůj život. Uvedené námitky proti Zmrtvýchvstání jsou vznášeny zejména od osvícenských časů v 18. stol. Převzali je potom ideologové komunismu, nacismu a dalších -ismů. Signifikantní je, že se s nimi ztotožňují i modernisté v Katolické církvi, u nás např. Tomáš Halík ve své knize „Noc zpovědníka“, kde fakticky popírá fyzickou realitu Zmrtvýchvstání Krista. Nevěřící všech dob, pohané, ateisté, satanisté a další bojují nejvíce právě proti Vzkříšení, neboť tato historická skutečnost je usvědčuje z nepravdy. To se týká i modernistů uvnitř Katolické církve. To, že Pán vstal z mrtvých, dokazuje, že žijí v těžkém omylu a pravda je v tradiční nauce hlásané od prvopočátku. Proto ten vytrvalý boj za zpochybnění největší historické události.

Kéž je pro nás, věrné katolické křesťany, slavnost Vzkříšení vzpruhou a posilou pravé víry. Nevěříme mýtům a legendám, ani jsme se nestali obětí podvodu, nýbrž víme, že Kristovo vzkříšení k věčnému život je zárukou věčné pravdy, v niž věříme a již vyznáváme. A také zárukou našeho věčného života, pokud vytrváme až do konce.