Světové nadnárodní síly zednářstva, neomarxismu a satanismu již několik desetiletí usilují skrytě i otevřeně o likvidaci Katolické církve v těch evropských zemích, kde víra se vždy úzce spojovala s vlastenectvím a národním cítěním. Konkrétně jde o Irsko a Polsko. Právě v těchto státech silný katolicismus přesvědčivě brzdil prosazení zločinných zákonů o „svobodné volbě“ potratu, homosexuálním manželství, pornografii aj.

Irský scénář

V Irsku byli nepřátelé zjevené pravdy úspěšní. Využili toho, že v pokoncilní době se dostali do vedení Církve – podobně jako v jiných zemích – neomodernisté, kteří nastolili liberální režim v seminářích, ve výuce pak převládla nová morální teologie, jež těžké hříchy proti 6. přikázání bagatelizovala a připouštěla homosexuály ke kněžskému svěcení. To vedlo ke zvýšení počtu morálního selhání duchovních ve vztahu k nezletilým svěřencům. Mainstreamová propaganda potom konkrétní případy patřičně nafoukla, k tomu ještě přidala řadu vylhaných. Vedle toho se v médiích pravidelně objevovaly z palce vycucané dezinformace o údajném týrání dětí v církevních charitativních ústavech pro sirotky apod., ačkoliv důkazy zcela chyběly.

V důsledku této mediální masáže se Katolická církev, dosud instituce, k níž téměř každý Ir vzhlížel s úctou za její identifikaci s národem v 19. stol. při zápase o svébytnost proti Angličanům, stala ve 21. stol. najednou páchnoucí žumpou. Ještě v 90. letech minulého století navštěvovalo pravidelně nedělní liturgii 80 procent obyvatelstva, v průběhu první dvou dekád 21. stol. klesl však tento počet na pouhých 15 procent. Rapidně téměř na nulu se snížil počet kněžských a řeholních povolání (ačkoliv ještě před 50 lety vysílala irská církev ve velkém počtu misionáře do zahraničí), výrazně ubylo křtů, církevních sňatků a prvokomunikantů. To vše se logicky projevilo také drtivým vítězstvím liberálů ve volbách do parlamentu a legalizací propotratové a protirodinné agendy. Irský katolicismus, do nedávna výkladní skříň Církve, je dnes téměř mrtev – a stačila k tomu pouhá dvě desetiletí.

Polská specifika

O totéž se snaží nepřátelé Boží pravdy v Polsku. Tam je ale situace poněkud složitější než v Irsku. To zůstalo za II. světové války neutrální, na rozdíl od Polska nezažilo ani válečné hrůzy, ani bezbožné totality nacismu a komunismu. Angažovanost Církve na obranu celého národa i jednotlivců proti zločinným režimům je stále u Poláků v živé paměti. V jejich hlubokém národním povědomí figurují jména tisíců duchovních, řeholníků a aktivních laiků, mučedníků obou krvavých diktatur. Mnozí z nich byli Církví zařazeni mezi blahoslavené a svaté. Jména Maxmilián Kolbe, kardinál August Hlond, biskupové Michal Koźal a Antoni Nowowiejski, rodina Ulmových kompletně vyvražděná za ukrývání Židů a řada dalších z doby nacistické okupace, z éry komunistické vlády potom kardinálové Stefan Wyszyński a Karol Wojtyla (pozdější papež Jan Pavel II.), kněz Jerzy Popieluszko zavražděný tajnou policií a spousta jiných dodnes vzbuzují maximální úctu. Tito světci, mučedníci a národní hrdinové jsou v povědomí Poláků dosud stále schopni vyvážit ty duchovní osoby, které selhaly ve vztahu k nezletilým či mladým svěřencům, což samozřejmě tak jako všude jinde využívá protikatolická propaganda.

Přesto i v Polsku zaznamenali odpůrci Kristovi výrazný úspěch. Ještě koncem 80. let chodilo každou neděli na mši sv. cca 60 procent populace, dnes je to pouze 30 procent. Pozvolna také klesá počet kněžských a řeholních povolání. Znepokojující je rovněž narůstající agresivita protikatolicky orientované části společnosti, která dává o sobě hlasitě vědět rouhavými devastacemi kostelů a sakrálních objektů a fyzickým napadáním kněží. 10–15 procent obyvatelstva se staví k Církvi odmítavě nebo přímo nepřátelsky, deklarují se jako ateisté nebo agnostikové. Zbylá více než polovina polské populace sice o sobě tvrdí, že jsou katolíci, ale vlažní, buď vůbec nepraktikují nebo jen několikrát do roka. Religiozita obyvatelstva geograficky klesá od východu na západ země. Ve východních regionech jsou obce, zejména vesnice, kde nedělní účast na liturgii dosahuje až 80 procent, nicméně na západě u hranic s Německem je to někde i méně než 10 procent, ve velkoměstě Štětín dokonce chodí do kostela každou neděli pouze 5 procent občanů. Přitom existuje též značný rozdíl religiozity mezi velkými městy a venkovem.

Svou roli hraje také – jako jinde v Evropě – rozdělení katolíků na pokoncilní progresivce a konzervativce. Ti první zcela ovládli pilíře polského katolického školství: Katolickou univerzitu v Lublinu a Univerzitu kardinála Wyszyńského ve Varšavě. Rovněž katolická média jsou převážně v rukou neomodernistů, nicméně konzervativci mají Radio Maryja a Televizi Trwam, což také znamená hodně. Episkopát je jako celek spíše umírněně konzervativní, přijímá koncil bez jakékoliv kritiky a byl loajální vůči papeži Františkovi, na druhé straně však vystupuje aktivně proti potratům a na obranu rodiny proti genderové ideologii a jednopohlavním svazkům. Nicméně mezi polskými biskupy existuje též výrazné neomodernistické křídlo v čele s lodźským arcibiskupem kardinálem Grzegorzem Ryśem, konzervativní biskupové jsou zase soustředěni kolem krakovského arcibiskupa mons. Marka Jedraszewského.

I tradiční katolicismus vázaný na mši sv. podle misálu sv. Pia V. je relativně silný a má vliv, o čemž svědčí fakt, že mezi poslanci jsou dva, kteří navštěvují pouze tento ritus: Krzysztof Bosak a Grzegorz Braun. Není známa jiná země v Evropě – a možná i na světě, kde by tradiční katolíci se ve volbách dostali až do těchto nejvyšších politických pozic.

Polský konzervativní a potažmo tradiční katolicismus je úzce spjat s myšlenkou národa a vlastenectví. Odmítá diktát EU a nemíní se podřizovat Bruselu, což se týká nikoli pouze otázky potratů a rodiny, ale také ekonomiky, kultury a dalších okruhů. Proto na politickém kolbišti podporují poslance vyznávající tyto hodnoty i někteří z těch Poláků, kteří nejsou příliš nábožensky založení, nicméně smýšlí vlastenecky. Liberální katolíci, jejichž orgánem je Tygodnik powszechny, naopak hlasují pro strany požadující podřízenost Polska EU a loajalitu vůči Bruselu.

Zjednodušeně lze tedy říci, že v politické rovině stojí trvale proti sobě vyhraněně dva mocensky rovnocenné tábory: liberální globalisté a katoličtí národovci. Mezi nimi je ovšem víceméně beztvará masa, která se ve volbách rozhoduje jednou tak, podruhé jinak. To se promítlo i do aktuálních prezidentských voleb.

Naděje vkládané do nového prezidenta

Již od rozkladu komunismu koncem 80. let se neustále střídají vlády náležející buď k prvnímu, nebo druhému táboru. Stinnou stránkou katolické pravice je, že její politikové častokrát v morálních otázkách místo zaujetí zásadového postoje bez ochoty ke kompromisu zvolili raději taktiku ústupků. Nejotřesnějším příkladem toho je minulá vláda strany Právo a Spravedlnost (PiS), vedené Jaroslawem Kaczyńským. Ta totálně zklamala očekávání svých voličů, když její vedení dalo veřejně najevo své znechucení nad rozhodnutím polského Ústavního soudu r. 2020, jenž prohlásil potraty z důvodů poškození plodu za protizákonné. Polsko má – když nepočítáme Maltu a ministáty Andorru a Lichtenštejnsko – nejpřísnější potratovou legislativu v Evropě, povolující tyto zákroky pouze v případě ohrožení života a zdraví matky, incestu a znásilnění. Samozřejmě ani tato podoba neodpovídá katolické morálce, s níž je v souladu pouze bezpodmínečný zákaz abortů. Je výsledkem tzv. potratového kompromisu z roku 1993. Rozhodnutí polského Ústavního soudu r. 2020 znamenalo posun směrem k úplnému zákazu potratů, což vyvolalo protest Bruselu a vlnu hysterických reakcí v řadách polských liberálů včetně útoků na katolické kněze a kostely. Vládní strana PiS lavírovala a zaujala nemastný neslaný postoj, zatímco katolíci právem očekávali jednoznačnou podporu tohoto verdiktu.

PiS selhala i v letech covidového šílenství let 2020–22. Její vláda neumožnila občanům jít ani do parku a do lesa, účast na bohoslužbách jednu dobu úplně zakázala, jinak ji drasticky omezila maximálním počtem pár desítek lidí. Vnucovala povinné očkování navzdory souvislosti vakcín s umělým potratem. Proto mnoho katolíků ve volbách r. 2023 PiS nevolilo a dalo svůj hlas nové politické formaci, tzv. Konfederaci, která zaujala zásadovější postoj v klíčových otázkách ochrany života a rodiny a obrany proti nátlaku Bruselu. K vítězství to ale nestačilo, otěže vlády převzala liberální tzv. Občanská platforma (PO) v čele s Donaldem Tuskem.

Ta se od prvopočátku netajila svojí snahou zvrátit zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu a vyhovět požadavkům propotratových křiklounek a křiklounů na úplnou liberalizaci potratů dle vzoru západních zemí. V našem médiu jsme několikrát psali o policejních i justičních represích vůči obráncům nenarozeného života za Tuskovy vlády (např. zde a zde). Tento kabinet zavedl též do školní výuky nemravnou tzv. sexuální výchovu navzdory protestům polského episkopátu. Za jeho režimu vzrostla agresivita proti katolickému duchovenstvu, aniž se setkala s odsouzením ze strany odpovědných činitelů.

Prezidentu Andrzeji Dudovi spjatému pevně s politikou PiS skončilo jeho volební období. Nové prezidentské volby měly rozhodnout mezi primátorem Varšavy Rafalem Trzaskowskim a ředitelem muzea Karlem Nawrockým, jmenovaným PiS. Trzaskowski je ještě radikálnější než Tuskova vláda, pomohl zřídit ve Varšavě potratovou kliniku AboTak, která poskytuje klientkám své perverzní „služby“ i nad rámec zákona, např. v případě dětí těsně před porodem. Apeloval též ve svých předvolebních vystoupeních především na co nejtěsnější sepětí Polska s EU.

Nawrocki naproti tomu vždy zdůrazňoval katolické a vlastenecké hodnoty, byť ne pokaždé jasně. Postavil se také – podobně jako katolický europoslanec Grzegorz Braun – proti zatažení Polska do rusko-ukrajinské války, na což tlačí Brusel a co požaduje Tuskova vláda. Proto katolicko-vlastenecký tábor volil Nawrockého.

Jde celkem o méně známou osobnost. Není členem PiS, což mu umožňuje, byť byl touto stranou nominován, počínat si na rozdíl do Dudy jako prezident samostatněji. Důležité je – a právě toto od něj jeho voliči očekávají – aby dokázal vetovat všechny hrůzy, jež vycházejí z Tuskova kabinetu a parlamentu, kde PO a její koaliční partneři mají většinu (pozn. red.: polský prezident má podstatně šírší pravomoci než český). Nawrockého voliči se nerekrutují pouze z řad PiS. K jeho vítězství ve druhém kole přispěly i hlasy voličů pro kandidáta Konfederace Slawomira Mentzena (získal v prvním kole 14 procent) a pro Grzegorze Brauna (v prvním kole 6 procent).

Případné vítězství Trzaskowského by se fakticky rovnalo konci katolického Polska, které by tak následovalo irskou cestu. Díky Bohu se tak nestalo. Polsko nadále zůstává státem se silným politickým vlivem autentického katolicismu, což je naděje pro Evropu. To se nepodařilo zvrátit ani našemu samozvanému dědu vševědovi Tomáši Halíkovi, jenž si myslí, že má poslání politicky poučovat nejen český národ, ale i slovenský a nejnověji polský. Poskytl totiž těsně před prezidentskými volbami rozhovor katolické agentuře KAI, kde označil za největší hrozbu, jež by mohla odtud vzejít, „katolický fašismus“, aniž blíže specifikoval, co tím myslí, neboť samotné toto slovní spojení je naprosto nesmyslné. Je zřejmé, že tím chtěl nepřímo Poláky vyzvat, aby volili Trzaskowského. Na Halíka vždycky vlastenecká orientace působila jako červený hadr na býka.

Nevíme, Nawrocki může také zklamat, proto nedělejme předčasné závěry. Jedno je ale jisté. Hlasy odevzdané v prvním kole katolíkům reprezentujícím autentický katolicismus ukazují, že katolická víra je v Polsku stále ještě natolik silná, aby mohla sehrát svou roli i v politickém dění. Pokud Nawrocki nezklame a nezaujme nakonec dle vzoru PiS kapitulantský postoj vůči globalistické agendě, tak je pravděpodobné, že dojde k tvrdému střetnutí mezi liberály a katolickými národovci, neboť síly zla se dobrovolně nevzdají. Není vyloučeno ani to, že katolíci budou muset vzít do rukou zbraň dle vzoru povstalců ve Vendée nebo mexických cristeros. Ale buď jak buď, letošní výsledky prezidentských voleb jsou nadějí pro celou katolickou Evropu. I pro nás.