Katolická morálka vždycky učila, že existují některé objektivně hříšné skutky, které za jistých okolností hříšnými být nemusí, a skutky, které jsou hříchy „per se“, tj. v žádném případě jimi být nepřestanou, nikdy se nestanou „bezhříšnými“. Tuto nauku vysvětlil nejnověji papež Jan Pavel II. v encyklice Veritatis Splendor r. 1993. Objasníme si to na konkrétních příkladech.

Ještě ve svém dětském věku jsem četl příběh z Polska z 50. let 20. století, jak dva venkovští chlapci ve věku 11 let šli ráno jako obvykle do sousední vesnice do školy. Kráčeli podél železniční trati a náhle si všimli, že voda po vydatném nočním lijáku podemlela koleje. Protože tam neviděli žádného drážního zřízence, usoudili logicky, že o tom asi ještě nikdo na nádraží neví. Proto jeden z hochů utíkal na stanici, zatímco druhý se rozhodl na místě počkat a pokusit se zastavit vlak, kdyby tudy projížděl. Skutečně za krátkou dobu ho uslyšel v dáli houkat. Rozdělal tedy na trati oheň, jenže vlhké dřevo, které kolem posbíral, nechtělo hořet. Proto zapálil učebnice a sešity nejen své, ale i svého spolužáka, který svou aktovku u něho nechal, aby se mu lépe běželo na nádraží. Oheň vzplanul a vlak zastavil.

Samozřejmě úmyslně vandalsky zničit cizí majetek je materiálně (objektivně) hříchem proti 7. přikázání. Jenže v tomto případě se hoch z uvedeného příběhu žádného hříchu nedopustil, neboť ve hře byla záchrana lidských životů, naopak se jednalo o skutek lásky k bližnímu.

Nebo máme zde povinnost poslušnosti církevní a světské autoritě. Neuposlechnout je objektivně hřích. Jenže apoštolé podle Skutků 5,29 vyslovili před veleradou, když jim zakázala hlásat Ježíše Krista, památnou větu: „Je lépe poslouchat Boha než lidi.“ Neposlušnost vůči pozemské autoritě nemusí být tedy vždycky hříchem. Rozhodně hřeší proti poslušnosti – a tím proti 4. přikázání – ten, kdo odmítá platit daně nebo nerespektuje zákaz vjezdu do lesa či jiná podobná nařízení, nikoli však např. voják wehrmachtu za II. světové války Otto Schimek, praktikující katolík, který v okupovaném Polsku neuposlechl rozkaz postřílet nevinné civilisty a byl za to popraven. V jeho případě nejenže nešlo o hřích, ale naopak se jednalo o hrdinský čin poslušnosti Bohu, která má vždycky přednost před poslušností světské moci. Podobné je to i s poslušností vůči dnešní neomodernistické církevní autoritě. Rozhodně nehřeší kněz, který navzdory zákazu biskupa celebruje tradiční mši sv., neboť nikdo, dokonce ani papež, nemá právo zakázat liturgii, již Církev vedená Duchem Svatým slavila více než tisíc let a která přinášela vždycky požehnané ovoce. Neposlušností nehřeší ani ten duchovní, jenž odmítá podávat při NOM sv. přijímání na ruku, neboť úlomky konsekrované hostie padají z rukou přijímajících na zem a lidé po nich šlapou. Úcta ke svátostnému Spasiteli a bránění zneuctění musí mít přednost před poslušností.

Existují však hříšné skutky, které vždycky budou a zůstanou hříšnými za jakýchkoliv okolností: úmyslná vražda včetně umělého potratu, týrání druhého člověka, pomluva, okrádání zákazníka… a spadají sem také hříchy proti 6. a 9. přikázání, každý pohlavní styk mimo manželství. Ten je a zůstane hříchem za všech okolností, nikdy se nemůže stát bezhříšným, dokonce ani v příběhu z jednoho filmu, který jsem před lety viděl. V hitlerovském Německu manželka jednoho muže nearijského původu, který byl zatčen a týrán esesáky, se rozhodla, aby zmírnila manželův osud, poskytovat veliteli esesmanů pravidelný sexuální styk. Hřešila tím? Rozhodně ano, neboť porušení manželské věrnosti nikdy nemůže být skutkem lásky. Ten, kdo takový hřích vyžaduje, v tomto případě esesácký velitel, už právě tím, že jej vynucuje silou a zneužíváním svého postavení, se ukazuje jako nedůvěryhodný a věrolomný, neboť slušný a důvěryhodný člověk toto nikdy dělat nebude. Film dále ukázal, že dotyčná žena tímto hříchem stejně zmírnění osudu svého muže nedosáhla, spíše ještě naopak.

Hřích manželské nevěry

Jde skutečně jak materiálně (objektivně), tak i formálně (subjektivně) o těžký hřích. Ježíš Kristus se vyjádřil v tomto směru naprosto jasně v Mat 5,27–32, Mat 19,3–9 a v Mar 10,2–12. Spasitel tady dokonce anuluje farizejské povolení rozvodu a nového sňatku v určitých konkrétních případech. Jeho slova jsou jasná. Kdokoliv by svou legitimní manželku z jakéhokoliv důvodu propustil a vzal si jinou, cizoloží. A ženě dopadené v cizoložství (Jan 8, 1–11) říká Pán jednoznačně: „Jdi a nehřeš více.“

Církev tak učila ve věci svátostného manželství vždycky a ve všech dobách. Papež Innocenc X. v 17. století např. odsoudil jako herezi větu: „Cizoložství není vždycky smrtelným hříchem.“ U nesvátostného svazku nekatolíků a nepokřtěných Církev odkazuje na přirozený mravní zákon, u svátostného manželství na výše uvedená Kristova slova a na neměnnou nauku Tradice. V 16. století tridentský koncil (24. zasedání, kánon 2) stanovil: „Kdo by prohlásil, že křesťanům je dovoleno mít více žen a že to žádný Boží zákon nezapovídá, ten nechť je vyobcován.“ Dále potom otcové tridentského sněmu odmítají, že by řádně uzavřené svátostné manželství mohlo být zrušeno kvůli věroučnému bludu jednoho z manželů nebo jeho cizoložství. Připouští pouze odloučení „od stolu a lože“ (24. zas., kánon 8), dnes konkrétně když soužití představuje pro jednoho z manželů nebezpečí ohrožení života nebo zdraví (např. alkoholismus, drogová závislost, psychická choroba), což ale neznamená, že se tito manželé mohou znovu oženit nebo vdát. Musejí žít celibátně a nenavazovat vztah s jiným partnerem, neboť jejich svazek uzavřený církevně stále před Bohem trvá. A nejen to, v případě nutnosti je třeba, aby se jeden o druhého, když onemocní nebo upadne do existenčních či jiných problémů, postaral, protože jejich manželství nadále zůstává nezrušitelné.

Svátostně uzavřené manželství je zahájeno slibem doživotní věrnosti před Bohem a před Církví, což je totožné s přísahou. Proto jakákoliv manželská nevěra je materiálně i formálně těžkým hříchem. Nikdy není myslitelné, že by dobrovolný sex ženatého muže nebo vdané ženy s jinou osobu jím za určitých okolností přestal být. Právě proto, že je zde přísaha před Bohem, se jedná o hřích obzvlášť závažný, neboť nejde jenom o porušení Božího řádu lidské sexuality, ale také o porušení přísahy dané manželskému partnerovi a také Bohu. Cizoložník manželského partnera zrazuje a Bohu se rouhá. Proto kdo zatají tento hřích při zpovědi, nejenže se neplatně zpovídá, ale dopouští se ještě nadto dalšího těžkého hříchu – svatokrádeže. Přistoupí-li nadto tato osoba v takovém stavu ke svatému přijímání, svolává na sebe Boží tresty. Tridentský koncil k tomu poznamenává: „Aby tato svátost (Eucharistie, pozn. autora) nebyla přijímána nehodně, a tím i k smrti a zavržení… ti, které tíží vědomí smrtelného hříchu, jakkoli by byli přesvědčeni, že nad ním pociťují lítost, jsou povinni předtím se před přijímáním vyzpovídat…“ (Zas. 13, kánon 11).

Pokud dotyčný pachatel manželské nevěry toto ve zpovědi vyzná, ale nechce opustit osobu, s níž cizoloží, a neslíbí, že v hříchu nebude dále pokračovat, kněz má přímo povinnost odmítnout udělit takovému penitentovi rozhřešení. Je tristním a přímo skandálním farizejstvím současné pokoncilní církve, že mnoho kněží klidně udělí svátostnou absoluci cizoložníkům, aniž od nich vyžadují předsevzetí život v tomto hříchu přerušit a skoncovat s ním. Nedělají ve skutečnosti nic jiného, než že posílají tyto osoby do pekla, neboť setrvávání v těžkém hříchu nikam jinam nevede.
Sekulární státy od zločinné Francouzské revoluce koncem 18. století postupně legalizovaly v rozporu s Božím řádem státní rozvody i církevně uzavřených manželství. Když toho ženatý muž, jenž uzavřel sňatek v kostele, zneužije, naváže vztah s mnohem mladší ženou, opustí řádnou manželku, rozvede se a vezme si konkubínu (totéž platí samozřejmě i opačném pořadí, když vdaná žena opustí muže kvůli jinému), těžce hřeší a nemůže získat rozhřešení, dokud se nevrátí zpět ke své legitimní partnerce. Jenže i pro ni platí, že navzdory nevěře a zradě svého muže je vázána slibem doživotní věrnosti – a ten je třeba dodržet. Proto i tato žena, když se znovu vdá na úřadě, neboť církevně uzavřít takový sňatek nelze, je totiž před Bohem i Církví řádně provdaná za muže, který ji opustil, se rovněž dopouští cizoložství, jak analyzuje ve své encyklice Casti Connubii r. 1930 papež Pius XI. a r. 1981 Jan Pavel II. v apoštolské exhortaci Familiaris Consortio. Jestliže z různých důvodů (např. péče o děti vzešlé z tohoto nového svazku) návrat k řádnému manželskému partnerovi není možný, je život v celibátu jedinou cestou k plnému svátostnému životu v Církvi.

Je závažným porušením trvalé nauky Církve a slov samotného Ježíše Krista, jestliže zemřelý papež František v dokumentu Amoris Laetitia r. 2016 koketuje s možností podávat sv. přijímání párům žijícím v nelegitimních svazcích, čili v hříšném konkubinátu. V dopise argentinským biskupům, kteří se pro tuto možnost plně vyslovují ve jménu „doprovázení“, jejich postoj jednoznačně schvaluje a podporuje. Doprovázet kam? Do pekla?

Každá manželská nevěra je těžkým hříchem, tím spíše potom rozvod kvůli jinému partnerovi. To jsou slova Kristova a buď Jeho nauka platí, protože On je Bůh, nebo neplatí, poněvadž je pouhý člověk, jenž se mohl, tak jako všichni lidé, mýlit. Tertium non datur, žádná jiná eventualita tady není dána. Člověk, který nedokáže být věrný ani v tak závažné věci, jako je veřejná přísaha manželskému partnerovi před Bohem a Církví, nebude hoden důvěry ani v jiných případech, ani v těch, které se týkají ryze pozemských záležitostí.

Tak zvaný „rekreační sex“

Dnes je módou říkat: Ale vždyť já se nechci rozvádět, já si jenom pro vlastní potěšení užiji s tím, kdo je mi sympatický, sexuálních radovánek bez jakýchkoliv závazků. Co je na tom špatného? Zakazovat to znamená omezovat svobodu člověka.

Tento přístup je silně vžitý a zakořeněný. Mnoho nejrůznějších párty, které se pořádají, končí, zejména po mohutném požití alkoholu, právě příležitostným tzv. rekreačním sexem bez závazků jen pro osobní požitek – podobně jako když mám chuť na sladký dort nebo zmrzlinu, tak si to dám, proč ne. I tady samozřejmě platí, že jde o těžký hřích. V případě ženatých nebo vdaných o manželskou nevěru, neboť jsem slíbil doživotní věrnost pouze jedné konkrétní osobě a žádné jiné. V případě svobodných se potom jedná o hřích smilstva, jenž je těžký vždy a za všech okolností.

Tzv. „rekreační sex“ má nebezpečné a zhoubné následky. Vede k celkové promiskuitě obyvatelstva, kdy sexualita již není chápána jako nástroj lidského organismu k plození další generace a k dovršení manželské lásky a stává se pouhým příjemným tělesným požitkem podobně jako popíjení vína nebo pojídání dobře upraveného vepřového. Rekreační sex vůbec nepočítá s otěhotněním ženy a porodem, což vede ke zvýšené konzumaci antikoncepce, která může být i potenciálně abortivní, nebo k požití tzv. pilulky po, což je rovněž abortivní, a když toto selže, tak k chirurgickému potratu, čili k vraždě nevinné lidské bytosti.

Podstatou hříšnosti rekreačního sexu je zpronevěra sexuality, kterou Bůh svěřil člověku pouze pro účely zplození potomstva (na prvém místě) a upevnění manželské lásky (na druhém místě), ve prospěch jeho osobního požitku s vyloučením těchto dvou účelů. V přirozené rovině se to podobá situaci, kdy ředitel firmy peníze, které dostal svěřeny od majitele k investici do další výstavby, použil na stavbu své luxusní vily, čili se dopustil těžké defraudace. Taktéž i ten, kdo se oddává smilstvu rekreačního sexu, je těžkým defraudantem pokladu sexuality, který mu byl svěřen Bohem ke zcela jiným účelům.

Současná ďábelská civilizace tuto promiskuitu podporuje legitimitou pornografie, která vydražďuje lidskou pohlavnost. Proto katolický křesťan, který ji sleduje např. na internetu, rovněž těžce hřeší.

Předmanželský pohlavní styk

Už za mých mladých let naprostá většina sňatků tak zvaně „musela být“. Díky Bohu u katolické mládeže se toto vyskytovalo jen zřídka. Dnes je ale situace jiná i u katolických věřících. Většina katolických snoubenců již léta před svatbou „žije na hromádce“ a považuje to za normál. Předmanželská čistota je díky Bohu respektována pouze u těch mladých katolických párů, které se hlásí k Tradici. Značná část lidí nechápe, v čem je tady problém: přece ti dva se mají rádi a chtějí se vzít, proč by tedy nemohli mít sex ještě před svatbou? Taková úvaha je logická a byla by i pravdivá, kdyby sňatek byl jenom formalitou. Jenže on jí není, není žádným pouhým úředním potvrzením daného stavu, nýbrž svátostí. Sám Bůh ustanovil monogamní manželství hned na úsvitu lidských dějin a Božský Spasitel je povýšil na svátost.

Při svatbě si formou přísahy před Bohem a Církví snoubenci slibují doživotní věrnost a lásku, sexuální akt, při němž se potom odevzdávají jeden druhému, je dovršením tohoto slibu s tím, že chtějí dát život nové lidské bytosti. Pohlavní styk patří tedy výlučně do manželství jako pokračování manželské přísahy doživotní věrnosti a lásky. Teprve sňatek před Bohem a Církví otevírá cestu k vzájemnému pohlavnímu životu podobně jako teprve kněžské svěcení umožňuje knězi celebrovat mši sv. a udělovat svátosti. Snoubenci, kteří sexuálně žijí ještě před svatbou, se tak podobají seminaristovi, jenž nečeká až bude vysvěcen, ale začne sloužit mši ještě předtím, samozřejmě neplatně a těžce hříšně.

Krom toho pár, když žije pohlavně ještě před uzavřením manželství, se nachází mimo pravdu. Jeden druhého tady obelhává a bere mu svobodu. K manželství, podobně jako ke kněžství, je člověk Bohem povolán – a to k manželství s konkrétní osobou. Doba známosti je tedy časem, kdy modlitbou a vzájemným poznáváním se oba dva zjišťují, jestli jsou povolání opravdu jeden k druhému. Když zjistí, že nikoliv, mají svobodnou možnost se rozejít – a to až do chvíle sňatku.

U předmanželského sexu však do hry rafinovaně vstupuje ďábel. Nejprve vytváří falešnou iluzi závazku: spali jste spolu, tudíž se musíte vzít. Snoubenci to udělají, ačkoliv se kromě postele ještě dost dobře nepoznali. Až po svatbě teprve zjistí, že se vlastně k sobě vůbec nehodí – následují manželské krize, lidská dramata, rozvody atd.

Krom toho ale satan rád uplatňuje i úplně opačnou taktiku. Namlouvá snoubencům, že manželská přísaha je pouhou vnějškovou parádou, která není důležitá, proto s ní nemusí pospíchat, mohou libovolně a zcela svobodně spolu jen tak žít. A pokud to náhodou nevyjde, protože láska chápaná pouze jako cit a okouzlení vnější krásou brzy vyprchá, mohou se klidně rozejít bez jakéhokoliv rozvodového řízení. A aby náhodou situaci nezkomplikovalo nechtěné těhotenství, je tady k dispozici antikoncepce nebo pilulka po, případně potrat.

To jsou důvody, proč předmanželské soužití je objektivně těžce hříšné. Proto svědomitý zpovědník respektující pravou katolickou nauku bude od mladého člověka žijícího se svým vyvoleným(nou) jen tak „na divoko“, žádat slib, že se sexem ihned přestane a začne pohlavně žít až po svatbě. Kdo odmítne, nemůže dostat rozhřešení. Dnešní modernističtí kněží to většinou nedělají a připouštějí tyto osoby svatokrádežně ke svátostem. Přesto však dobří a pravověrní zpovědníci stále existují, díky Bohu za ně.

Závěrem

Současná civilizace se řítí na této dálnici do pekla čím dál rychleji. Dnes tady máme registrovaná partnerství nebo dokonce „manželství“ jednopohlavních svazků, změny pohlaví včetně šíleného vymýšlení nových zcela neskutečných, kdy se svět stává jednou velikou psychiatrickou léčebnou, polyamorní svazky čínící si taktéž nárok na „manželství“ (hetero i homosexuální komunita lidí) – a to všechno je podepřeno ideologií LGBT vnucovanou nadnárodními organizacemi. Děti jsou už do předškolního věku ve školách programově sexualizovány. Stále častěji přichází „do módy“ také zvrácený sex s nejrůznějšími prasečinami, jinak se to nazvat nedá. To všechno jsou samozřejmě těžké hříchy obrovské závažnosti.

Nicméně ono to nepřišlo najednou jako blesk z čistého nebe. Kořen je v tom, že od osvícenských dob v 18. století byla zpochybňována nauka Krista a Církve o nerozlučitelném svátostném manželství. Lavina se dala do pohybu, nezůstala jenom u toho, současné šílenosti jsou jenom další fází.

Žel zklamalo i Magisterium Církve v posledních desetiletích. Přestalo deklarovat tyto zvrhlosti jako hříchy a začalo připouštět, že „za jistých okolností“ jimi být nemusí. Jakékoliv přizpůsobení se tomuto světu v morální nauce se Církvi vždycky v minulosti vymstilo a vymstí se i dnes, můžeme říci, že už se tak děje. Sv. Pavel přece napsal jasně: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu…“ (Řím 12,2). Nerespektování Božího slova přináší vždycky jen zkázu a zhoubu, Církvi potom věroučný a pastorační zmatek spolu s vyprazdňujícími se kostely.

Tradiční katolík se ale přizpůsobit nesmí a nemůže – a to ani za tu cenu, že bude považován i samotnými věřícími novocírkve za „trotla“. Jenže nebojme se – bláznovství pro Krista se nakonec vždycky v dějinách ukázalo jako ta největší moudrost a nejúčinnější řešení všech problémů.

Poznámka autora: Tímto článkem jsem chtěl pouze upozornit na Boží přikázání a nauku Církve. V žádném případě nemíním odsuzovat lidi, kteří v bodech uvedených v článku zhřešili. Naopak si vážím všech těch, kteří dokázali opustit svůj předchozí hříšný život a nastoupili cestu ctnosti. Před takovými smekám a chovám hlubokou úctu.

A ještě dovolte prosím jednu osobní glosu. Aby se někdo poťouchle neptal, jestli náhodou sám nekážu vodu a nepiji víno, tak prohlašuji – a všichni, kdo mne znají, to potvrdí – že jsem nikdy neměl předmanželský sex, manželce, s níž jsme žili krásně harmonicky, jsem nikdy nebyl nevěrný, a od její smrti v r. 2005 žiji v dobrovolném vdoveckém celibátu.