Papež Lev XIV. se vydal na svoji první zahraniční cestu – a sice do Turecka a na Blízký východ. Proběhla ve dnech 27. 11. – 2. 12. Stěžejním bodem programu byla návštěva města Izniku v Turecku, které se ve starověku jmenoval Nicea (Nikaia), u příležitosti 1700. výročí konání I. nicejského koncilu r. 325. Biskupové na něm shromáždění tam odsoudili blud alexandrijského kněze Aria, jenž popřel Božství Ježíše Krista, kterého prohlašoval pouze za jakéhosi „eóna“, tj. nadanděla stvořeného Bohem.

Dnešní mentalitě to již připadá cizí a vzdálené. Přít se úporně o nějakou teorii, o přesnost teologického vyjádření – dnes máme přece pluralismus a toleranci, kdy respektujeme především, jak a v jakém slova smyslu chápe danou tezi ten druhý. Biskupové na nicejském sněmu se ale tvrdě střetli s Ariem kvůli jedinému řeckému slovu „homousios“ (soupodstatný), tj. hájili a závazně definovali, že Kristus je jedné podstaty s Otcem, tj. Bohem na stejné úrovni s Ním, zplozený od věčnosti a nestvořený, jak vyznáváme v Credu při mši sv.

To neexistovaly důležitější záležitosti než takto bazírovat na jediném slovíčku? Tak se totiž ptá člověk odchovaný současnou kulturou, nota bene když krátce po nicejském koncilu se vyskytli tzv. semiariáni (poloariáni), tj. biskupové v čele s Akaciem z Cesareje, kteří usilovali o jakýsi kompromis mezi zastánci pravověrné definice koncilu reprezentovanými sv. Athanasiem, sv. Basilem a sv. Hilariem z Poitiers a ariány. Tito semiariáni používali termín „homoios“, tj. že Kristus je Otci pouze „podobný“, nikoli soupodstatný s Ním. Ortodoxní strana v čele se sv. Athanasiem však toto kategoricky odmítla a trvala na termínu „soupodstatný“ i za cenu pronásledování (Athanasius byl celkem 5krát poslán do vyhnanství). To vyvolává u člověka současné mentality kritiku: Takoví byli tehdejší katolíci, hádali se až do krve o pouhá dvě písmenka ( us: homousios a homoios).

Moderní doba ztratila smysl pro pravdu. Vyznává již od dob Kanta a Hegela (18. stol.) relativismus pravdy, proto jí připadají tyto starověké snahy o přesné teologické definice cizí. Jenže když je odmítneme, ztrácíme svoji základní životní jistotu. A kde není jistota, tam neexistuje ani to, co se nazývá štěstí. Katolík, který je přesvědčen – jak definoval právě I. nicejský koncil – že Ježíš Kristus je pravý Bůh, který dokázal své Božství zázraky, především tím největším, tj. Zmrtvýchvstáním, Bůh, jenž dobrovolně z lásky k člověku přinesl svoji oběť na kříži a tak mu umožnil věčný život po smrti v nebi, má tak před sebou svůj jasný a pevný cíl: věčnou spásu ve společenství s trojjediným Bohem, Pannou Marií, anděly a svatými. Tato životní perspektiva ho naplňuje radostí a pocitem štěstí a dává jeho životu smysl. Proto je dogmatická definice o Ježíši jako pravém Bohu a nikoli jakémsi nadandělu, jak ji předložil I. nicejský sněm, tak důležitá pro život člověka.

Může vést k tomuto radostnému vědomí i ariánský blud? Jestliže Kristus je jenom nějakým eónem, čili stvořenou bytostí a nikoli Bohem, mohlo být všechno jeho namáhání včetně vykupitelské oběti omylem, neboť pouze Bůh je neomylný a tím i zárukou pravdivosti toho, co katolická nauka učí o základních existenciálních otázkách našeho života, stvořené bytosti nikoliv (Matka Boží a andělé jsou na věčnosti neomylní potud, pokud je jim tato neomylnost „propůjčena“ Bohem, nemají ji sami od sebe). Navíc ariánská hereze nepřímo znehodnocuje Boží lásku k člověku. Autentická pravověrná nauka dle nicejského koncilu nám předkládá, že Bůh sám ve své nekonečné lásce k lidstvu se obětoval za nás na kříži, kdežto arianismus říká, že k tomu určil jakéhosi nadanděla, čili poslal trpět za hříchy lidí kohosi jiného. Boží láska podle Aria již je tedy deformovaná, umenšená, což musí nutně poznamenat i náš vztah k Bohu, který už nebude tak vroucí jako při jistotě, že On sám vzal na sebe lidskou přirozenost a trpěl na kříži, nepověřil tím někoho jiného.

A semiarianismus? ten vlastně svojí teorií o „podobnosti“ Krista s Bohem učí cosi mlhavého a nejasného. Pod vágním pojmem „podobnost“ si můžeme představit cokoliv: Kristus jako Bůh je přece samozřejmě Otci podobný, ale stejně tak Ježíš jako pouhý velký anděl má jakousi podobu s Bohem. Člověče, vyber si z toho, co chceš.

Duchovními dědici semiarianismu jsou právě dnešní modernisté v Katolické církvi. I oni operují nejasnými pojmy, které lze vykládat různě, např. když se vyhýbají při výkladu o Kristově Vtělení a Narození jasnému konstatování, že Matka Boží počala a porodila netělesně, mluví pouze vágně o tajemství Vtělení a příchodu Božího Syna na svět, což lze chápat různými způsoby včetně toho, že zde mohlo být i nějaké tělesné početí a normální tělesný porod, jen aby byli uspokojeni racionalističtí odpůrci pravé nauky a ateisté.

Vágní pojmy umožňující různé výklady nacházíme i v modernistické publicistice o Zmrtvýchvstání, které je líčeno jako jakýsi „mimořádný mystický zážitek Kristových učedníků“, kteří svého Pána a Mistra vidí jako Zmrtvýchvstalého. Z toho si opět každý může vzít, co se mu hodí. Neodporuje to výslovně nauce o reálném vzkříšení Krista z hrobu a reálné přítomnosti mezi učedníky, jimž se zjevoval, ale stejně tak to neodporuje ani opačné tezi, že Kristovi věrní měli jen jakési vize, v horším případě halucinace, které mohly nebo také nemusely odpovídat skutečnosti. Jen aby byli uspokojeni všichni, zastánci pravé nauky o Zmrtvýchvstání podle Nového zákona a posvátné Tradice i ti, kteří vyznávají teorii o „mýtu“ Vzkříšení.

Jenže může taková nejistota, kdy vůbec nevím, kde je vlastně pravda (mohu si ji svobodně „zvolit“ dle vlastní libosti), mne duchovně povzbudit a ukázat mi směr v životě, který mne naplní radostným vědomím, že když nesejdu z cesty, tak mne čeká připravená Boží náruč? Nikoliv, neboť kde je nejistota, tam není ani radost. Proto je tolik důležitá objektivní pravda, zejména v teologii. Pán nám ji zjevil v Písmu sv. a v posvátné Tradici. Toto je ten hlavní a nejdůležitější odkaz I. nicejského sněmu, na nějž žel současná Církev poznamenaná relativistickým smýšlením zapomíná. Nejde o slovíčkaření, ale o zjevenou Pravdu, již je sám Kristus, Boží Syn.