Protestantismus a poté osvícenství odstranily mrtvou latinu jako univerzální dorozumívací jazyk diplomatů a intelektuálů. Její místo zaujaly národní jazyky, přičemž velké národy se často snažily vnutit svoji řeč těm malým, aniž by respektovaly jejich jazyková práva. V naší zemi za osvícenských vlád Marie Terezie a Josefa II. byla česká národní existence po stránce jazykové nejvíce ohrožena administrativně vnucovanou germanizací.

Na záchraně české řeči mají v 18. století největší zásluhu katoličtí kněží a řeholníci, což se dnes ignoruje. Počáteční obrozenecký proud byl ortodoxně katolický, ostře vyhraněný proti osvícenskému panovnickému dvoru. Obrana českého jazyka a české národní svébytnosti byla úzce spojena s obranou katolické víry proti byrokratickým zásahům státních úřadů do interních záležitostí Katolické církve a snaze vmanévrovat ji do postavení poslušné služky osvícenského státu, která nehlásá pravou nauku Kristovu, ale osvícenské bludy. V čele těchto národně a nábožensky obrodných snah stáli jezuité Jan Tesánek, Josef Stepling, Stanislav Vydra aj., dále piaristé Mikuláš Adaukt Voigt a Gelasius Dobner, pauláni Václav Fortunát Durych a František Faustin Procházka aj. Odvolávali se hlavně na odkaz vlasteneckého jezuity Bohuslava Balbína ze 17. století, který bránil český jazyk proti už tehdy se vzmáhající němčině a poukazoval na to, že českou řečí mluvili velcí národní světci Václav, Vojtěch a Jan Nepomucký. K tomu je nutno připočíst velké množství obětavých venkovských farářů a kaplanů, kteří povzbuzovali a utvrzovali prostý lid ve věrnosti jak katolické víře, tak i českému jazyku a národnímu dědictví svatováclavskému a svatojanskému. Těmto katolickým duchovním postavil ve svém románu „F.L.Věk“ krásný pomník sám odpůrce katolicismu Alois Jirásek.

Pravdou ovšem je, že na obranu českého jazykového dědictví a národního odkazu se postavili i ti katoličtí kněží, kteří byli v zajetí osvícenských bludů a akceptovali zhoubné církevní reformy císaře Josefa II., např. bývalý jezuita Josef Dobrovský a poté kněží odchovaní vnitřně odpadlým německým knězem Bernardem Bolzanem. Ti zatížili české národní povědomí skeptickým postojem vůči Katolické církvi. Další generace národních buditelů v 1. polovině 19. století byla již reprezentována proticírkevně smýšlejícími laiky, kteří zdůrazňovali husitskou tradici a obviňovali Církev, že „upálila“ Jana Husa. Zde je nutno jmenovat Josefa Jungmanna, Josefa Kajetána Tyla, Karla Havlíčka Borovského aj. Tato vrstva protikatolických liberálů se bohužel postavila do čela zápasu za národní emancipaci.

Výjimku v tomto směru představovala Morava, kde se podařilo vlasteneckým a zároveň ortodoxním katolickým kněžím zaujmout čelné místo v boji za jazykovou i národní svébytnost. Zásluhu na tom mají především opat augustiniánského kláštera na Starém Brně Cyril František Napp a hlavně potom profesor Nového zákona a patristiky v brněnském diecézním semináři František Sušil, jenž kolem sebe soustředil obětavou skupinu katolických kněží, tvořenou z velké části jeho bývalými žáky. Ti se řídili heslem „Církev a vlast“. Sušil postavil svoji uvědomovací práci na cyrilometodějské úctě, na Moravě mnohem živější než v Čechách. Obrana moravského slovanství a češství mu splývala s obranou papeže a pravověrného katolicismu, jak to vyplývalo z odkazu sv. Cyrila a Metoděje. Sušil založil vydavatelství náboženské literatury v české řeči „Dědictví sv. Cyrila a Metoděje“. Sušilovci se často dostávali do konfliktu s úřady jak pro své vlastenectví, tak i pro svůj ortodoxní katolicismus.

Sušil reprezentoval bojující církev v tom nejlepším slova smyslu. Varoval před rostoucím vlivem zednářů v Rakousku a ostře napadal liberalismus vládnoucích kruhů, napadal také bezbožectví Tyla, Havlíčka a dalších ikon českého národního obrození. Byl fascinován myšlenkami konzervativního a propapežského bavorského literáta Johanna Josepha Goerrese. Velmi též bojoval proti hojně rozšířenému alkoholismu a hříchům proti 6. přikázání. V duchu Sušilově působili na Moravě i jeho žáci a duchovní následovníci, mezi nimiž nutno jmenovat zejména teologa Josefa Pospíšila a historika Jana Sedláka, autora prvního katolického životopisu Jana Husa. K sušilovcům třeba připočíst i laika Šebestiána Kubínka, kandidáta blahořečení. Byl to prostý sedlák z moravských Blažovic, který prodal svůj grunt a zcela se věnoval distribuci česky psaných katolických knih vydávaných Dědictvím sv. Cyrila a Metoděje. Z okruhu sušilovských kněží vzešel i pozdější známý lidumil, propagátor cyrilometodějské a mariánské úcty, zvelebitel Velehradu a Sv. Hostýna, olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan.

V Čechách vynikli jako přední hlasatelé katolické ortodoxie a zároveň i lásky k českému národu českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík a královéhradecký biskup Eduard Brynych, v této linii formovali českou katolickou veřejnost i zakladatelé revue „Vlast“ kněz Tomáš Škrdle a laik Tomáš Josef Jiroušek.

Literatura:

• Cinek František: K národnímu probuzení moravského dorostu kněžského, Olomouc 1934
• Kočí Josef: České národní obrození, Praha 1978
• Malý Radomír: František Sušil, Brno 2004
• Malý Radomír: Religiozita v dramatu českého národního obrození, Frýdek-Místek 2003 (tam odkazy na další literaturu)
• Vychodil Pavel: Z doby Sušilovy (korespondence Fr. Sušila), Brno 1917 aj.

Původně zveřejněno v knize Kubeš-Malý: Apologetická abeceda dějin Katolické církve, nakl. Sypták 2018;