Současný modernismus uvnitř Katolické církve, odsouzený největším papežem 20. století sv. Piem X. v encyklice „Pascendi Dominici gregis“ r. 1907, vede k ateismu. To netvrdím já, autor tohoto článku, ani redakce, to říká sám tento papež světec v uvedeném dokumentu. V par. 5,1 doslova píše: „Proč však modernisté přecházejí od agnosticismu, který spočívá jen v nevědomí, k vědeckému a historickému ateismu, který zase spočívá v popírání? Jaký je to logický pochod, při němž se od nevědomosti o tom, zda Bůh zasáhl do lidských dějin, přechází k vysvětlování těchže dějin, naprosto bez Boha, jako by Bůh opravdu do dějin vůbec nezasáhl?… modernisté pokládají za naprosto jisté, že věda i historie musí být ateistická. V jejich oblastech je místo jen pro jevy, a proto z nich musí být naprosto vyloučen Bůh a všechno Božské…“

Současnost vzdálená více než 100 let od pontifikátu tohoto velikého papeže potvrzuje pravdivost jeho slov více než jiná epocha. V našem prostředí je nejnovějším markantním dokladem toho, jak hlubokou pravdu sv. Pius měl, článek jednoho z nejhlučnějších představitelů českého katolického modernismu doc. dr. Tomáše Petráčka „Když se strach ze změny vydává za církevní kontinuitu“, zveřejněný 17.12. 2025 v internetovém magazínu www.christnet.eu. Píše zde mimo jiné:

„To, co se označuje jako dogma, není zjevená pravda, ale lidská odpověď na zjevení, ve kterém se sám Bůh lidem sdílí. Je tedy syntézou, souhrou Božího mluvení a lidského pochopení a vyjádření. Proto se i o pochopení a formulaci musí snažit vždy znovu, nikdy v dějinách nejsou definitivně uzavřeny. Víra musí usilovat a hledat novou inkulturaci. Jinými slovy to v studii Služba jednotě říká kardinál Kasper: ‚Dogmata tedy nejsou vlastním obsahem a cílem víry. Obsahem a cílem víry je sám Bůh, který se zjevil skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. Jednota v této víře nutně neznamená jednotu ve všech formulacích, které se jí týkají. Dogmata jsou symboly, úvody do tajemství víry a směrníky k němu. Nepřiměřenost každé jejich výpovědi je pokaždé větší než podobnost věci, kterou míní vyslovit. Je proto legitimní rozlišovat mezi vždy podmíněným slovem církve, které je pod vlivem rozličných okolností dokonce smíšeno s mylnými světonázorovými a mylnými teologickými představami, a »věci«, o níž se vydává svědectví‘ “.

A porovnejme s tím slova sv. Pia X. z uvedené encykliky: „Ve vztahu k věřícímu to jsou (dogmata, pozn. red.) podle modernistů pouhé nástroje. Proto se žádným způsobem nemůže říkat, že obsahují pravdu. Jako symboly to jsou pouhé obrazy pravdy… věřící člověk může žít v různých podmínkách. Tedy i formulace, které nazýváme dogmata, podléhají týmž vlivům a jsou proto podrobeny změně. Tak je otevřena cesta k vnitřnímu vývoji dogmatu. – Jaké to hrozné nahromadění sofismat, které obrací vniveč veškeré náboženství! Podle modernistů se dogma může a nejenom může, ale musí vyvíjet… Poněvadž platnost dogmatických formulací je takto nejistá a nestálá, není divu, že jimi modernisté tak opovrhují… Jsou to vskutku slepci a vůdcové slepých, nadutí pyšnou vědou a tak pomatení, že rozvracejí odvěký pojem pravdy a vlastní smysl náboženství…“ (Pascendi 8,5).

Jakoby papež Pius četl výše citovaná slova Petráčka a kard. Kaspera! Jen totální ignorant může popřít, že to přesně na ně „sedí“. Co vlastně Petráček i Kasper říkají v námi citovaném úryvku výše? Dogma není – jak Církev vždycky učila – neomylným nadčasovým slovem zjeveného Boha, které, obsaženo v Písmu sv. a v posvátné Tradici – je pravdivé za všech okolností, ve všech kulturách a civilizacích. Je to pouhé „podmíněné slovo Církve“, jehož „nepřiměřenost“ skutečnému zjevení je pokaždé větší než „podobnost věci, kterou míní vyslovit“, navíc se Kasper přímo uchyluje k rouhání, když připouští promíšení definovaného dogmatu s mylnými světonázorovými a teologickými představami.

Přitom ale ani Petráček, ani Kasper vlastní zjevení Boha člověku nepopírají. Jen tvrdí (Petráček), že dogma je pouze „lidskou odpovědí na zjevení“ – a to odpovědí omylnou, která dnes platí, ale za pár let může platit její pravý opak. Modernisté to demonstrují neustále. Sám Petráček poukazuje ve svém článku na modernistický výklad Bible, která už není podle nich neomylným Božím slovem, jak potvrzovaly ještě v dobách sv. Pia X. věroučně závazné výroky Papežské biblické komise. To ovšem znamená, že si každý může vybírat z Písma sv. to, co se mu hodí. Lze libovolně popírat Vtělení Krista a Zmrtvýchvstání jako „legendy“, Vzkříšení je prý „mystickým zážitkem učedníků po smrti milovaného Mistra“, jak jsem mnohokrát četl v různých publikacích z jejich produkce. Hlavně že tak prý tvrdí „věda“. Jenže – jaká věda? jsou učenci, kteří potvrzují pravdivost Bible, ne pouze ti, kdo ji popírají. Proč modernisté ignorují argumenty Hesemanna, Thieddeho, Jarosche aj.? Nehodí se jim, na to je jednoduchá odpověď.

Podle modernistické nauky, vyjádřené Petráčkem a Kasperem, tedy existuje nějaké Boží zjevení člověku, ale nevíme, co je jeho obsahem. Nositelé církevního Magisteria se pokoušejí dát na ně odpověď, která se ale rozchází s obsahem, je omylná a závislá na daném stupni lidské kultury a civilizace. Pak ale je nutno se ptát: proč Bůh nepromluvil jasně, proč to, co chtěl člověku zjevit, zahalil do nesrozumitelnosti? Toto je starověký blud gnosticismu, jehož vyznavači tvrdili, že Boží poselství člověku je skryto a přístup k němu mají pouze nepočetní vyvolení jedinci.

Říkám otevřeně, že v takového Boha nevěřím. To, že se zjevil člověku, ale nikdo neví, co mu ve zjevení sdělil, se podobá pokynu „jdi tam, nevím kam, dones to, nevím co“. Ne, Bůh si nedělá z lidí kašpary a „dobrý den“. To, co chtěl člověku sdělit, řekli svatopisci Starého zákona, Ježíš Kristus a očití svědci Jeho života. Tato slova, která předává Církev jako neomylné pravdy, neboť nejvýš pravdomluvný Bůh nemůže jednou tvrdit tak a podruhé zase úplný opak, nazýváme dogmaty, články víry. Církev si je nevymyslela, nezkonstruovala je. Převzala je od apoštolů a předává následujícím generacím jako věčně platné pravdy, které nemohou být nikdy změněny, jak píše rovněž sv. Pius X. v encyklice Pascendi.

Petráčkův článek je hluboce znepokojující. Přijmeme-li, že dogma není neomylné, že Credo a šestero základních pravd víry jsou „dobově podmíněné“ a zítra již nemusejí být pravdami, tak co zbude z katolické víry? Petráček se pokouší dát na to odpověď v závěru článku, kde tvrdí, že „nositelem kontinuity je Církev, nikoli učení“. Blud! Těžký blud! Lze to dokázat i logicky na základě dějinného vývoje. Kdyby nositelem kontinuity byla pouze Církev jako instituce, která v určitém časovém úseku předloží věřícím určitou pravdu, ale v dalším časovém úseku její pravý opak, co potom z takové Církve zbude? V nejlepším případě jenom jakási humanitární organizace, jakési společenství lidí zaměřené nikoli na tradici (předávání) nadčasově platné věrouky a morálky, nýbrž na podrobení se novodobé společnosti a všem jejím -ismům směřujícím k pouhému zlepšení života na této zemi bez jakéhokoliv vztahu k věčnosti (nevíme přece, co tam bude a jak bude, když lidská vyjádření na toto téma včetně Bible a Tradice jsou omylná).

Bůh v tomto pojetí rozhodně nemůže přitahovat a být inspirativní. Toto je jedním z důvodů, jak jsme psali na těchto stránkách už vícekrát, proč se v pokoncilní církvi vyprazdňují kostely a věřící jí dávají „vale“. Z takové církve, jak píše papež sv. Pius X., je „vyloučen Bůh a všechno Božské“. Nenechme se tedy mást, držme se neměnné nauky platné pro všechny časy až do konce světa, jak je obsažena v Písmu sv. a v posvátné Tradici.