Čtyřicetidenní období před Velikonocemi nazýváme dobou svatopostní, protože je opravdu s postem spojena. Jednak s povinným postem od masa a postem újmy na Popeleční středu a Velký pátek, jednak s povinným pátečním postem jako vždycky, jednak s dobrovolnými posty od pokrmů, nápojů, zábav, sledování televize a internetu atd., neměli bychom také zapomínat, že k postu patří i skutky lásky k bližnímu, který potřebuje pomoc druhých. A nemusí jít o nic velikého, stačí třeba jenom zavolat nebo poslat email někomu, kdo je osamělý, nemocný či jinak handycapovaný atd.

Koneckonců každý dobrý skutek je zároveň i postem, neboť je spojen s obětí. Věnuji druhému svůj čas, svoji práci, dám mu něco ze svého vlastnictví apod. A také skutek tělesného postu od jídla, pití a požitků náleží k činům křesťanské lásky k Bohu a k bližnímu, když ho obětuji na tento úmysl. Kde tento motiv schází, tam je půst neúčinný a stává se pouhou formalitou. Prorok Izajáš nabádá:

Hle, k sváru a hádce se postíte a bijete zločinnou pěstí.
Přestaňte se takhle postit, a váš hlas bude slyšet až do výšin.
Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje?
Či není půst, jaký si přeji, spíš toto:
rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha,
utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo?
Lámat svůj chléb hladovému,
popřát pohostinství bloudícím ubožákům…
Neodmítat pomoc svému bližnímu? (Iz 58,4–7).

Na tato prorokova slova se několikrát odvolával i Božský Spasitel. I když zrovna nemám příležitost nebo možnost vykonat nějaký konkrétní skutek lásky ke svému bližnímu, mohu tělesný půst, ať už ten povinný církevně přikázaný nebo dobrovolný, obětovat duchovně. Buď abych činil pokání za své hříchy a vyprosil si milost co nejvíce eliminovat ty polodobrovolné všední lehké, jimž často podléhám (předpokládám, že těžkého hříchu se praktikující katolík může dopustit ze slabosti pouze za nějaký čas, ten rozhodně by neměl náležet k jeho každodenním proviněním), což je láska k Bohu, nebo za konkrétního trpícího člověka, za obrácení nějakého hříšníka či ateisty atd., což je láska k bližnímu.Toto jsou neviditelné skutky lásky. Bez této motivace je půst pouhým splněním nějakého „úředního“ předpisu a ničím víc, v nadpřirozené rovině nemá žádný dopad.

Právě tím se křesťanství liší od jiných náboženství. Půst totiž není ani křesťanským, ani židovským vynálezem. Buddhismus, hinduismus, islám a mnohé pohanské kulty ho znají a praktikují. Proč? Proto, aby bohové byli usmířeni a netrestali lid za jeho provinění, nebo proto, aby vyznavači těchto náboženství získali potřebnou sílu a zdraví pro boj, nebo proto, aby (zejména v buddhismu) člověk co nejrychleji dospěl do nirvány, tj. do nicoty a splynul se „všehomírem“. Půst – i když jej takto nenazývá – uznává i moderní sekularizovaná společnost. Nabízí různé „diety“, „zdravé výživy“ apod, které vyžadují kázeň v jídle spojenou s jistým odříkáním. Prý pro zdraví člověka.

Půst u náboženství, jež přinesl člověku sám Bůh, je ale něčím podstatně hlubším. Obětuji něco Bohu a bližnímu proto, že Ho miluji. Boha jako svého Stvořitele, Vykupitele, jenž za mne trpěl na kříži, a Posvětitele, který mi neustále ve svátostech uděluje svoji milost, abych neupadl trvale do hříchu a nevzdálil se od Něho a od věčné spásy. Bližního pak miluji proto, poněvadž Kristus, Boží Syn, za všechny lidi zemřel a je Jeho vroucím přáním, aby všichni byli spaseni (1 Tim 2, 3–5).

Půst podle katolické nauky je zde k tomu, aby pomáhal k růstu naší lásky k Bohu a k bližnímu. Bez této lásky nemůžeme být zachráněni pro věčnost. Naši poslední zkoušku někde na přelomu života a smrti nebudeme skládat ze svých dovedností nebo vědomostí, ale pouze a jedině z lásky. Sv. Jan od Kříže napsal: Před Božím soudem se budeme zodpovídat jenom z toho, jak jsme milovali. Pane, pomoz nám prosíme na přímluvu Panny Marie, svatých andělů a svatých, ať v této rozhodující a nejtěžší zkoušce obstojíme.