Drazí bratři a sestry v Kristu,

vstoupili jsme do postní doby. A upřímně řečeno, svět kolem nás už teď připomíná poušť.

Ve vzduchu je cítit zvláštní sterilita. Zmatek se šíří jako písek ve větru. Pravda se zdá být zastřena. Srdce jsou unavená. Rodiny cítí napětí. Dokonce i Církev má pocit, jako by kráčela vyprahlou a žíznivou zemí.

Prorok Izajáš kdysi zvolal: „Spravedlivý hyne, a není, kdo by si toho všímal; lidé zbožní vymírají, a není, kdo by toho dbal. Ano, pro zlobu vymírá spravedlivý.“ (Izajáš 57:1)

„Není, kdo by toho dbal.“

Toto by mohl být nejpravdivější popis naší doby. Jsme zaplaveni informacemi, a přesto hladovíme po rozjímání. Jsme obklopeni hlukem, a přesto prázdní po smyslu. Jsme digitálně propojeni, a přesto duchovně izolovaní. A nikoho to nezajímá. Připadáme si jako v poušti.

A přesto – postní doba nezačíná ve městě. Začíná na poušti. Svatý Matouš nám říká: „Tehdy byl Ježíš uveden na poušť od Ducha, aby pokoušen byl od ďábla.“ (Matouš 4:1). Všimněte si toho pozorně. Byl uveden. Poušť nebyla náhoda. Nebylo to selhání. Nebylo to opuštění. Bylo to úmyslné. Duch ho tam vedl.

Bratři a sestry – co když tento okamžik v dějinách není jen úpadkem, ale poušťí? Co když vyprahlost, kterou cítíme, není důkazem, že nás Bůh opustil, ale spíše důkazem toho, že nás vede na hlubší místo? Poušť odstraňuje iluzi. V poušti nejsou žádná rozptýlení. Žádné pohodlí. Žádný potlesk. Žádná falešná jistota. Žádné přebytky. Pouze hlad. Pouze žízeň. Pouze pravda.

A právě tam, v této strohé jednoduchosti, se satan blíží. „Jsi-li Syn Boží, poruč těmto kamenům, ať se promění v chleby!“ Toto je vždycky pokušení na poušti. Proměňte kameny v chléb. Proměňte víru v útěchu. Proměňte oběť v pohodlí. Proměňte kříž v něco snazšího.

Ale náš Pán odpovídá: „… Ne samým chlebem je živ člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích.“ (Matouš 4:4).

Poušť nám odhaluje, co nás skutečně živí. A právě tomu musíme čelit. Moderní svět už dlouho mění kámen v chléb. Vybudovali jsme systémy, které slibují nekonečné pohodlí, nekonečnou spotřebu, nekonečné uznání. Ale duše hladoví. Máme více chleba než kdy jindy – a méně smyslu. Více podnětů – a méně klidu. Více názorů – a méně moudrosti. Více technologií – a méně úcty.

Poušť to odhaluje. A možná proto se tolik lidí cítí znepokojeno. Protože postní doba nás vzdaluje od iluze.

Prorok Ozeáš nám podává jeden z nejněžnějších úryvků o poušti v Písmu. Bůh mluví o svém nevěrném lidu a říká: „Protož aj, já ji přivábím, vyvedu ji na poušť, a mluviti jí budu k srdci.“ (Ozeáš 2,14).

„Vyvedu ji na poušť, a mluviti jí budu k srdci.“

Divočina není trest. Je to očištění. Bůh vede svůj lid do samoty ne proto, aby ho zničil, ale aby s ním mluvil. Ale podívejme se upřímně na krajinu kolem nás.

Války a zvěsti o válkách.

Národy se třesou.

Ekonomická nestabilita.

Napjaté hranice.

Rozdělené rodiny.

Zmatek ohledně nejzákladnějších pravd lidské identity.

Děti vystavené ideologiím, které zkreslují samotnou podstatu věcí.

Útok na nevinnost.

Zpochybnění autority.

Relativizace pravdy.

Jsme svědky toho, jak se vládní korupce odhaluje v přímém přenosu. Sledujeme, jak se instituce hroutí pod tíhou vlastní nepoctivosti. Sledujeme, jak se rozpadají kulturní základy – manželství je nově definováno, život zavržen, ctnost zesměšňována, víra odsunuta na okraj.

A nyní se potvrzují a odhalují temné věci, o nichž se kdysi mluvilo jen skrytě nebo šeptalo – dlouho skryté zneužívání, sítě vlivu, které chrání zvrácenost, moc, která chrání sama sebe, zatímco zranitelní trpí. Co bylo skryto, vychází na povrch. Co bylo drženo v tajnosti, je odhaleno.

Světlo pouště je drsné – odhaluje korupci chráněnou mocí, morální kolaps kultury, zneužívání v institucích a hříchy tak závažné, že volají k nebi po spravedlnosti. Stíny se ztenčují. Závoj se zvedá. A my se nemůžeme jen tak odvrátit. Zdá se to sterilní. Zdá se to vážné. Zdá se to odsuzující. Ale Písmo nám připomíná: „… Hle, obnovuji všechno…“ (Zjevení 21:5).

Nový život nezačíná v pohodlí. Začíná v pustině. Izraelité putovali čtyřicet let pouští, než vstoupili do Zaslíbené země. Čtyřicet. Náš Pán se čtyřicet dní postil. Postní doba nám dává čtyřicet dní. Čtyřicet je číslo očisty. Čtyřicet je číslo příprav. Čtyřicet je číslo proměn. Ale nesmíme si poušť idealizovat. Je to těžké.

Izraelité reptali. Toužili se vrátit do Egypta – do otroctví – protože otroctví jim alespoň připadalo známé. A to je další pokušení naší doby. Návrat do Egypta. Návrat k tomu, co je pohodlné. Návrat k tomu, co je společensky přijatelné. Návrat k tomu, co vyžaduje méně odvahy. Bůh však svůj lid neosvobodil proto, aby ho přivedl zpět do otroctví. Ale Bůh nevyvedl svůj lid z otroctví, aby ho znovu uvrhl do okovů. A nezavolal tě ke svatosti, abys se ztratil ve světě.

Svatý Pavel nám říká: „A nepřipodobňujte se tomuto světu, nýbrž přeměňujte se obnovou své mysli, abyste tak rozpoznávali, co je vůle Boží…“ (Římanům 12:2).

Poušť proměňuje mysl. Poušť posiluje vůli. Poušť vyjasňuje pohled. Když ti vezmou všechno ostatní, zjistíš, zda ti Kristus skutečně stačí.

Když svět chladne, pokušením je zoufalství nebo rozptýlení. Zoufalství říká: je to příliš daleko. Rozptýlení říká: nepřemýšlej o tom. Ale postní doba nabízí třetí cestu: návrat.

„… obraťte se ke mně celým svým srdcem, a to s postem a s pláčem a s kvílením.“ (Joel 2:12).

Z celého srdce. Ne částečně. Ne politicky. Ne kulturně. Ale úplně.

Svět se může zdát pustý, ale tato pustota se může stát bránou k znovuzrození. Velcí světci byli zocelováni v pouštích. Jan Křtitel vyšel z pouště s jasností a zápalem. První mniši utekli do pouští, protože věděli, že ticho zostřuje duši.

Poušť netrvá věčně. Ale je třeba ji přijmout, než přijde vzkříšení.

Drazí přátelé, nepromarněte tento postní čas. Pokud se svět zdá prázdný, naplňte svůj domov modlitbami.

Pokud vám kultura připadá matoucí, ponořte se do Písma.

Pokud se vedení zdá slabé – posilte svou duši.

Pokud se Církev cítí otřesena, buďte vy neochvějní.

Zdržujte se nejen jídla, ale i hluku. Zdržujte se nejen požitkářství, ale i lhostejnosti. Nemodlete se mechanicky, ale zoufale. Protože poušť odhaluje, komu důvěřujeme. Pokud se právě teď cítíte duchovně vyprahlí, nemyslete si, že jste opuštěni. Sucho často předchází hloubce. Ticho často předchází zjevení. Poušť často předchází slávě. „Vyvedl vodu ze skály, způsobil, že potoky plynou jako řeky“ (Žalm 77:16). Může to udělat znovu. Ale nejdřív – poušť.

Kéž tento půst není rutinní. Kéž je upřímný. Kéž je svatý. Kéž nás očistí.

Protože poušť není naše zkáza. Je to naše formace.

Všemohoucí Bůh vám žehnej ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Biskup Joseph E. Strickland,
emeritní biskup , 27. února 2026

Zdroj: Článek „Vescovo Strickland. Nel deserto“ in chiesaepostconcilio.blogspot.com 3. 3. 2026