Královéhradecké biskupství publikovalo na internetu brožurku pro přípravu dětí k první sv. zpovědi a k prvnímu sv. přijímání¹. Její součástí je i zpovědní zrcadlo. Vážně se obávám, že toto je příprava ke svatokrádežné zpovědi.

Především je šokující, že se v celém elaborátu nevyskytuje ani jednou slovo „hřích“. Dítě má přece – tak jako my v době našeho dětství – být seznámeno s tím, že jde o „vědomé a dobrovolné porušení Božího zákona“, což je vlastní definice hříchu. Místo toho se zde publikuje toto:

… zpovědní zrcadlo pro děti nemá být nástrojem k vyvolání pocitu zahanbení či selhání. Naopak má u dětí podpořit rozvoj sebereflexe, empatie a zodpovědného jednání, které jsou klíčové pro zdravé vztahy k sobě, k druhým a k Bohu.

Z psychologického hlediska víme, že děti nejlépe rozvíjejí morální a sociální kompetence, když jsou vedeny laskavě, bezpečně a bez pocitu ohrožení. Využití principů respektující komunikace v tomto zpovědním zrcadle znamená, že otázky:

• nepřipisují dětem vinu,
• nevyvolávají strach,
• nezesilují pocit selhání,
• ale vedou je k tomu, aby se zamyslely nad důsledky svých slov a činů, nad tím, jak ovlivňují své okolí, a nad možnostmi pozitivní změny.

Cílem je, aby si děti uvědomily souvislost mezi svým jednáním a kvalitou vztahů, a tím se učily rozpoznávat, co jim a druhým prospívá. Respektující otázky podporují:

• empatii — schopnost vcítit se do pocitů druhých,
• sebeuvědomění — poznání vlastních emocí a reakcí,
• zodpovědnost — uvědomění si, že slova a činy mají dopad,
• pozitivní sociální chování — rozvoj dovedností, které vedou k lepším vztahům doma, ve škole i v komunitě.

Takto pojaté zpovědní zrcadlo je nástrojem růstu, nikoli trestu. Pomáhá dětem budovat bezpečný a svobodný život, ve kterém jsou schopny laskavě, upřímně a s respektem jednat k sobě i k druhým, a tím také prožívat radost z Boží přítomnosti v každodenním životě.

V celém textu se zdůrazňuje Boží odpuštění. Jenže ani slovo o podmínce toho, aby dítěti mohlo být odpuštěno, tj. lítosti nad tím, co spáchalo špatně, a předsevzetí hříchu se již nedopouštět. K lítosti je ale přece zapotřebí právě ten „pocit zahanbení či selhání“ a právě ten „pocit“ (přesněji: vědomí) viny! Musím si uvědomit, že jsem urazil Boha, svého nejlaskavějšího Otce, přestoupením Jeho zákona! Nebude-li dítě v přípravě na svátost pokání vedeno právě k tomuto podstatnému, nikdy se nenaučí dobře se zpovídat – a hlavně – nikdy nezakusí opravdovou radost, kterou svatá zpověď přináší, totiž že mi Pán na základě mé lítosti a předsevzetí odpustil a mé provinění definitivně smazal. Ani ta „sebereflexe, empatie a zodpovědné jednání“, pro něž autoři příručky tolik horují, není účinná bez toho, že dítě svého činu lituje (a opravdová lítost není možná bez vědomí viny, potažmo bez pocitu selhání či zahanbení) – a to nikoli z pohnutek pouze přirozených, ale nadpřirozených, které jsou nezbytné, tj. že jsem urazil a zarmoutil Boha. Celý elaborát de facto prezentuje dětem Boha jako nějaký „automat na odpouštění“ bez toho, že já musím spolupracovat. Všechno, co se uvádí jako změna mravního jednání dítěte k lepšímu, je pouze jakási psychologická terapie bez požadavku opravdové lítosti, vůle v tom špatném nepokračovat a pokání, čili bez toho, co je k Božímu odpuštění podstatné a nevyhnutelné. Právě v tomto je nabízené zpovědní zrcadlo těžce zavádějící!

Projevuje se to zejména při výčtu hříchů proti jednotlivým přikázáním. Už u 1. přikázání chybí to základní nebezpečí, jemuž jsou dnes děti vystaveny ve škole i jinde mezi spolužáky a kamarády a co neschází v žádném autenticky katolickém Zpovědním zrcadle (např. v kvalitním vydaném P. Markem Dundou r. 2012 v Matici cyrilometodějské²): totiž pokušení zapřít víru ze studu, aby se mi ostatní děti neposmívaly. Místo toho zde nacházíme jen to, jestli si dítě na Boha během dne někdy vzpomnělo nebo jak se cítí při modlitbě. Jenže „cítit se“ není hříchem, z něhož by se měl člověk zpovídat. Jím se stává, až když dám mravně špatným pocitům svůj dobrovolný souhlas! To snad autoři vzdělaní v teologii (alespoň by měli být) nevědí? Autoři zrcadla neustále zdůrazňují, aby zpověď nebyla pro děti stresující. To ale nestresuje, když řadí v rozporu s katolickou morální naukou pocity mezi hříchy?

U 3. přikázání potom zcela chybí hřích neúčasti na nedělní a sváteční mši sv. bez vážného důvodu, místo toho se tam pouze vyskytuje vágní otázka „Slavím sváteční den“?.

Přímo skandálem jsou otázky ke zpytování svědomí u 6. přikázání. Zcela tam chybí, jestli jsem měl zálibu v užívání sprostých slov – a co je ještě horší, jestli jsem nesledoval pornografii, což představuje právě dnes pro děti největší nebezpečí, nota bene když ve škole v rámci tzv. sexuální výchovy je k tomu mnoho učitelů navádí. Stejně tak se autoři zrcadla ani slovem nezmiňují o masturbaci, dnes mezi dětmi častém hříchu! Místo toho tady nacházíme naprosto vágní otázky typu „Respektuji své hranice a hranice druhých“?, aniž je vysvětleno, co to přesně znamená, dítě ve věku od sedmi do deseti let si to ještě nedokáže přesně vymezit, je nutno mu to vysvětlit. Toto zpovědní zrcadlo, spíše jeho karikatura, předkládá ke zpytování svědomí často nekonkrétní a zmatené formulace místo jasných a přesně definovaných hříšných skutků.

Samozřejmě jsou tam i správné otázky ke zpytování svědomí, jenomže ty nestačí vyvážit škody, jež mohou být způsobeny výše uvedenými závažnými nedostatky. K tomu ještě přistupuje zpracování tématu o Eucharistii, které vůbec není katolické, protože zde chybí jakákoliv zmínka o reálné přítomnosti Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti. Mluví se zde pouze o tom, že dítě má být vděčné za jídlo a učit se dělit o ně s ostatními. Přitom ale k 1. sv. přijímání by mělo dítě přistoupit – podle slov papeže sv. Pia X. v dokumentu „Quam Singulari“ – když je schopno rozlišit eucharistický chléb od obyčejného. O to se kritizovaný elaborát vůbec nesnaží.

Naše rada rodičům připravujícím své děti k 1. sv. přijímání tedy zní: ať tuto brožurku královéhradecké diecéze nazvanou „Příprava na první sv. přijímání“ vůbec nepoužívají! Ta je schopna tak nejspíš jim vštípit vědomí, že jde pouze o symbolický akt bez většího významu a nikoli o to, že přichází ke mně sám Božský Spasitel. Císař Napoleon byl ateista, již v mládí od Církve odpadl. Přesto ve vyhnanství na ostrově sv. Heleny ke konci života se obrátil a prohlásil: „Můj nejšťastnější den v životě byl ten, kdy jsem klečel u prvního přijímání.“ Obávám se, že děti, které přistoupí k této svátosti zformované takovýmto elaborátem, by onu Napoleonovu větu určitě v pozdějším věku života neřekly. Odnesly by si pouze vzpomínku na to, že šlo o jakýsi náboženský obřad a symbol, nic více, nikoli o setkání s živým Bohočlověkem Ježíšem Kristem.

Pozn.: