24. dubna r. 1915 turecká vláda zahájila masovou genocidu křesťanských Arménů a později Asyřanů – jak těch, kteří náleželi k východním denominacím nesjednoceným s Římem, tak i těch sjednocených. Nejprve byli zatčeni představitelé arménských politických, kulturních a hospodářských elit. Ti byli ve vězeních povražděni. To byl však pouze počátek strašlivé genocidy, kterou Arméni dnes nazývají Mec Jeghern – velkým neštěstím.

V tehdejší Turecké říši po celé 19. století docházelo k masakrům křesťanského obyvatelstva usilujícího a bojujícího o nezávislost: Řeků, Bulharů, Makedonců a katolických maronitů v Libanonu. R. 1908 došlo v Cařihradě, tenkrát hlavním městě Tureckého impéria, k vojenskému převratu. Vlády se ujal tzv. Výbor pokroku a jednoty, jenž se nazýval Mladoturci. Ti měli ambice přeměnit Turecko na moderní stát podle západoevropských vzorů. Byli velkými nadšenci Francouzské revoluce let 1789–99, při manifestacích jejich kapely hrály Marseillaisu a na transparentech bylo napsáno „volnost, rovnost, bratrství“ – tj. hesla Francouzské revoluce. Všichni náleželi také k zednářským lóžím.

U lidí obeznámených aspoň trochu s dějinami muselo už toto vyvolat znepokojení. Francouzská revoluce – to jsou sice vznešená hesla, ale za nimi následovaly gilotina a genocida katolíků, především v kraji Vendée, koncentrační tábory v kolonii Guayana, vraždění mentálně i fyzicky postižených dětí v církevních charitativních institucích, masové topení vězňů v řekách, experimenty s využitím lidského tuku k výrobě mýdla a svíček a lidské kůže k produkci oděvů (pozn. překl.: psali jsme o tom v článcích „Morálka katolíků a morálka bezbožníků“ a „Počátek bezbožné epochy“). .

Jestliže tedy v Turecku r. 1908 se zmocnili vlády lidé fascinovaní revolučním barbarstvím a zvrhlostí, masové krveprolévání bylo jen otázkou času. Mladoturci chtěli vytvořit moderní národ. Tento plán se ukazoval jako krkolomný, neboť v Osmanské říši, jak se Turecké nazývalo, žila řada národů vyznávajících nikoli islám, nýbrž křesťanství.

Mladoturecké elity nelze nazvat islamisty. Mnoho vůdců tohoto hnutí snilo o laickém státě. Přesto však uznávali roli islámu jako jednotící síly impéria. jejich heslem bylo: turkizace, islamizace, modernizace. Mladoturečtí vládci dospěli k názoru, že křesťanské komunity odporují jejich vizi tureckého národa, proto se rozhodli zlikvidovat je pomocí násilní islamizace, armády, policie, soudů, koncentračních vyhlazovacích táborů a dobrovolnických muslimských bojůvek vyznačujících se náboženskou nenávistí. Nejkrutějším propagátorem těchto zločinů byl ministr vnitra Talaat.

Následná genocida byla tedy efektem dvou fanatismů: revolučního laického jakobinismu podle vzoru Francouzské revoluce – a bojujícího islámu. Předzvěstí nadcházejících hrůz byl masakr 30 tisíc Arménů v Adanu r. 1909. Oficiální vláda odmítala nést za to odpovědnost a připisovala vinu místním muslimským radikálům nebo samotným Arménům. Nicméně tatáž vláda r. 1913 zahájila rozsáhlou akci vysídlení a deportací tisíců řeckých a bulharských křesťanů. Přitom docházelo k vraždám, např. k zabití 50 bezbranných Řeků – mužů, žen a dětí – ve Fokaji. To nejhorší mělo ale teprve přijít.

V létě roku 1914 vypukla I. světová válka. Země obývané Armény se nacházely na území Ruska a Turecka. Oba státy bojovaly proti sobě. Na počátku války ruští vojenští velitelé vyzvali turecké Armény ke klidu, aby nepřítel neměl záminku k represím. Samotná turecká vláda děkovala Arménům, že zachovali loajalitu, což vyvrací pozdější teze obhájců genocidy, že turečtí Arméni kolaborovali s Rusy.

Mladoturci spustili teror v dubnu r. 1915 zatčením arménské inteligence a podnikatelů v Cařihradu. Potom represe zaplavily celou zemi. Tato pronásledování nebyla ničím novým v dějinách křesťanských národů uvnitř Osmanské říše. Novotou se ale staly rozsah represí a jejich organizace. Dřívější chaotické pogromy nahradila detailně promyšlená chladnokrevná vyhlazovací akce zaměřená vůči všem vyznavačům Krista. Vraždily vojsko, policie a muslimské bojůvky. Vraždili Turci, Arabové, Kurdové, Čečenci, všichni mohamedáni. Bombardování arménské čtvrti města Urfa řídil německý důstojník. Berlín podporoval mladoturky logisticky, materiálně i propagandisticky. Část obětí byla usmrcena na místě, jiné byly dopraveny do koncentračních táborů umístěných na poušti, kde chyběla voda. Tam lidé masově umírali žízní, hladem a bestialitou strážců. Mnoho obětí, zejména dětí, zemřelo již při pěším pochodu pouští do tábora. V první vlně genocidy, která trvala do roku 1917, zahynulo témž 1,5 milionu tureckých Arménů. Krom toho byly povražděny i statisíce křesťanů jiných národností, hlavně Řeků a Asyřanů.

Umírali především věřící křesťanských východních církví, zejména arménské apoštolské. Obětmi se ale stávali i katolíci, kteří procentuálně zaznamenali největší ztráty. Ze 70 tisíc arménských katolíků bylo pobito cca 57 tisíc, mezi nimi i jejich biskup sv. Ignác Maloyan. Ten byl vyzván ke konverzi k islámu, když odmítl, byl krutě mučen a poté zastřelen na poušti. Papež Jan Pavel II. ho prohlásil za blahoslaveného r. 2001, Lev XIV. za svatého r. 2025. Dost lidí ale přežilo díky útěku. Ukryli se v horách nebo na poušti poblíž nějaké oázy s vodou.

I. světová válka skončila r. 1918. Turecko se octlo mezi poraženými zeměmi. Mladoturecký režim padl, jeho vůdcové uprchli do exilu. Perzekuce křesťanů ale neskončila. Nastalo bezvládí a doba zmatků, kdy muslimské bojůvky nadále vraždily křesťany. Chaos ukončil teprve generál Mustafa Kemal zvaný Atatuerk, který získal podporu jak od bolševického Ruska, tak i od západních mocností, jmenovitě od Francie a Velké Británie. Též za jeho vlády docházelo k násilnostem vůči křesťanům, pravoslavní Řekové např. byli vyhnáni z Turecka. Kemal Atatuerk zakázal pod tvrdými tresty hovořit o genocidě Arménů – a západní mocnosti se tomu přizpůsobily, neboť politické a hospodářském dohody s Tureckem byly pro ně velice výhodné. Winston Churchill se vyjádřil dosti cynicky: „Ropa Mosulu se ukázala být prospěšnější než krev Arménů.“ Historikové odhadují, že celkově mezi roky 1913–23 byly Turky povražděny téměř 3 miliony křesťanů.

Po II. světové válce se Turecko stalo členem NATO. Liberálně demokratické státy tak získaly další argument, že nelze cenného tureckého spojence znepokojovat takovými „drobnostmi“ jako genocida arménských a dalších křesťanů. Turecko dodnes kategoricky popírá tyto zločiny a na jakoukoliv jejich připomínku reaguje téměř hystericky.

O cynickém přístupu liberálně demokratických vlád Západu k těmto zločinům, jež byly předzvěstí hitlerovského vyhlazení Židů, svědčí událost z r. 1922. V tureckém přístavu Smyrna (turecky Izmir), Turci vyvražďovali obyvatele řecké a arménské čtvrti. V přístavu kotvila eskadra vojenských lodí Francie, Británie, Itálie a USA. Vraždění se odehrávalo doslova před očima jejich posádek. Čtvrti křesťanů hořely, byly vypáleny do základů. Cca 30 tisíc osob zahynulo. Z lodí západních států nepadl ani jeden výstřel na obranu vražděných. Naopak místo toho začaly na palubách lodí hrát kapely, aby přehlušily nářky zabíjených.

Francouzský historik Yves Ternon, který se zabýval genocidou Arménů, informuje, co znamenal mladoturecký koncentrační tábor Dejr ez-Zor (dnes teritorium Syrie), kde je pohřbeno cca 40 tisíc obětí. Úřady tam posílaly ty, kdo se zachránili před pogromy. Slibovaly jim, že tam budou v bezpečí. Jenže čekala je tam v drtivé většině smrt.

Otřásající je příběh malého arménského chlapce, asi desetiletého. Ten se skrýval v okolí, jeho rodina byla kompletně povražděna. On sám byl mučen, mohamedánští kati mu vyřízli jazyk. Podařilo se mu však uprchnout a zázrakem přežil v jámě vyhrabané v písku hned vedle cesty vedoucí k táboru. Pokaždé, když viděl zástup lidí jdoucích do tábora, vyběhl a snažil se jim něco říci. Oni mu ale nerozuměli, neboť měl vyříznutý jazyk a jenom blekotal.

Ives Ternon napsal: „Arménie je jako tamto dítě. Po desetiletí varuje, volá do celého světa. Svět ale nechce slyšet.“ My jen dodáváme otázku „proč“. Odpověď na ni není těžká. Protože obětmi byli výlučně křesťané a pachateli mohamedáni ve spojení se zednáři a zastánci tzv. demokratických svobod v intencích Francouzské revoluce.

Zdroj: Článek „Rzeź Ormian, z Polską w tle. 10 faktów, o których nie wolno zapomnieć“ in www.pch24.pl 25. 4. 2026