Duch svatý je tvůrcem a vůdcem celého duchovního života. Bez Něho není duchovní život vůbec možný, je Jeho dílem. Po dvou tisíciletích bohužel mnozí věřící dospěli až tam, že žijí prakticky bez Něho, že by mohli říci, co řeklo oněch dvanáct mužů v Efesu svatému Pavlovi: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch svatý“ (Sk 19,2). Nebo nevědí, co si s Ním počít.

Duch Svatý a Pán Ježíš

Jaký vztah měl Pán Ježíš jako člověk k Duchu svatému? Ve Starém zákoně byl Ježíš předpovídán a očekáván jako Mesiáš (tj. v řeckém překladu Kristus, česky Pomazaný). Je to obrazný název. Znamená to: posvěcený Duchem svatým (Iz 61,1; Lk 4,18). Otec poslal svého Syna a seslal na něj Ducha Svatého. Tak ho představil při jeho křtu, když na něj sestoupil Duch Svatý v podobě holubice (Lk 3,22).

Z Ducha Svatého byl Ježíš počat. Duch Svatý Jej utvořil v lůně Panny Marie, jak se modlíme v litaniích: „Srdce Ježíšovo, utvořené Duchem Svatým v lůně panenské matky.“ Vedl jej po celý život. Hned po Ježíšově početí vnukl Jeho matce, aby navštívila Alžbětu, a tu osvítil, že poznala, kdo k ní přišel. „Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem…“ (Lk 1,41n). A po jeho narození osvítil stařičkého Simeona v Jeruzalémě: „Byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.“ A tehdy „z vnuknutí Ducha přišel do chrámu“ (Lk 2,25–27) a osvícen Duchem Svatým vyslovil proroctví o Ježíšovi a Marii.

A tak Ježíšův život pokračoval. Od Ducha Svatého byl vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla (Mt 4,1). Duch Svatý jej vedl v době jeho veřejné činnosti, jak praví sv. Petr u Kornélia: „Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše z Nazareta, … On všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s Ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel“ (Sk 10,38).

Skrze Ducha Svatého podstoupil své utrpení. „Skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny“ (Žid 9,14) a také jeho vzkříšení se událo – jako i naše vzkříšení se má uskutečnit – skrze Ducha Svatého: „Když sídlí ve vás Duch Toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás“ (Řím 8,11). A ještě nakonec před svým nanebevstoupením mluvil k apoštolům o Duchu Svatém, protože on je měl vést tak, jako vedl Jeho.

Duch Svatý a Panna Maria

Ideální vzor duchovního života je po Pánu Ježíši Panna Maria, a to z toho důvodu, že i její život byl od začátku až do konce pod naprostým vlivem Ducha Svatého. Anděl jí při zvěstování praví: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní“ (Lk 1,35). Duch Svatý nezačal v ní působit až při Ježíšově početí, ale již při jejím Neposkvrněném početí, a učinil ji milostiplnou, aby byla důstojnou matkou Božího Syna. A potom ji provázel po celý život vedle jejího Syna, stala se Synovou společnicí při díle vykoupení a Matkou Církve, kterou On založil. Když se měla stát matkou Ježíšovou, sestoupil na ni Duch Svatý, a když se měla stát Matkou Církve, opět na ni nově sestoupil Duch Svatý, když spolu s apoštoly a s ostatními setrvávala v modlitbě před sesláním Ducha Svatého (Sk 1,14).

Panna Maria jako jediná z lidí, podobně jako Pán Ježíš, vždy odpověděla správně na každé vnuknutí Ducha Svatého, takže ji proto sv. Efrém nazval „harfou Ducha Svatého“. Maria je nejkrásnější plod Ducha Svatého, Jeho důstojný příbytek a Snoubenka.

Duch Svatý a apoštolové

Pán Ježíš si vyvolil napřed dvanáct apoštolů a poslal je hlásat Boží království a uzdravovat (Lk 6,13; 9,11nn). Potom poslal ještě jiných dvaasedmdesát učedníků. Když se vrátili a radostně vyprávěli, jak se jim i zlí duchové v Jeho jménu podrobují, zajásal v Duchu Svatém (Jehož mocí je k tomu obdařil) a řekl: „Velebím Tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a že jsi je odhalil maličkým. Ano, Otče, tak se Ti zalíbilo“ (Lk 10,1.21n). A povzbudil je: „Až vás budou předvádět do synagog na soud, před úřady a vrchnosti, nedělejte si starosti, jak a čím byste se hájili nebo co byste měli říci. V tu chvíli vás totiž Duch Svatý poučí, co je třeba říci“ (Lk 12,1n.).

Duch Svatý je ten nejvzácnější dar, který Ježíš zasloužil svým utrpením a svou smrtí a který slíbil apoštolům a celé církvi. Už sv. Jan Křtitel řekl o Ježíši, že bude křtít „Duchem Svatým a ohněm“ (Lk 3,16). Ježíš slíbil Ducha jako Otcův dar. „Jestliže vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí“ (Lk 11,13). Ale zvláště o Něm mluvil před svým utrpením, když se dojemně loučil s apoštoly při poslední večeři. „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy“ (Jan 14,15n). „Toto jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já“ (v. 25n). „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde On, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí“ (Jan 16,12–14). O Duchu Svatém jako daru mluvil také sv. Petr v den letnic: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha Svatého“ (Sk 2,38, srov. i 2,17n).

A nakonec, jako nejdůležitější, před svým nanebevstoupením je odkázal na Ducha Svatého: „Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého“ (Sk 1,2). „Přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: ‚Vždyť jste přece o tom ode mne slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem Svatým za několik málo dní.‘ … Až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano, až na konec země“ (v. 4–8).

To si apoštolové dobře vštípili do paměti. Skutky apoštolů a jejich listy vlastně vypravují jen o tom, jak Duch Svatý působil skrze ně a skrze ty, kteří jejich prostřednictvím uvěřili. Znovu a znovu se k němu vracejí, ve všem vidí Ducha Svatého a spoléhají na něho. Nejvíce o něm mluví sv. Pavel. Pro něho platí: „Kdo nemá Kristova Ducha, ten není Jeho“ (Řím 8,9). „Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží děti“ (v. 14). „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán“ (tamtéž 5,5). „Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče“ (Gal 4,6).

Je zajímavé pozorovat, čeho si apoštolové a první křesťané u člověka nejvíce vážili. Třebas při volbě jáhnů řekli: „Vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plni Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme … Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha Svatého“ (Sk 6,1–5). Později poslali do Antiochie Barnabáše: „Byl to totiž výborný muž plný Ducha Svatého a víry“ (Sk 11,24).

Duch Svatý a Církev

Církev je Kristovo tělo (Kol 1,18.24) a Duch Svatý je duší tohoto těla. Jako je tělo bez duše mrtvé, tak by i Církev byla mrtvá bez Ducha Svatého. „Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život“ (Jan 6,63). Duch Svatý církev oživuje. On je „Pán a dárce života“ (Krédo). Co platí o celé Církvi, platí i o každém člověku. Hlavní rozdíl mezi lidmi je, má-li kdo Ducha Svatého nebo ne, jinými slovy: je-li v milosti posvěcující, přebývají-li v něm tři božské Osoby, nebo ne. Jinak je před Bohem „tělo“, mrtev, je „ve smrti“. To může naprosto jistě vědět jenom Bůh. Duch Svatý však s nekonečnou láskou pečuje o každého člověka, i když není v milosti posvěcující, uděluje mu milosti k úkonům víry, důvěry, lásky, lítosti, k dobrým skutkům aj., přitahuje ho k Bohu, ale v něm Bůh nepřebývá trvale. Člověk může konat i přirozené ctnosti, ale je veliký rozdíl mezi přirozenými ctnostmi a těmi vedenými Duchem Svatým.

Duch svatý řídí celou Církev. Jsou různé dary, ale všechny pocházejí od jednoho Ducha, je jedno tělo, ale má různé údy a ty mají různé úkoly, ale vše rozděluje Duch, jak píše sv. Pavel v listě Korinťanům, všem dává své milosti. Hlavní zdroje milostí jsou svátosti, které ustanovil Ježíš Kristus, ale ve všech působí Duch Svatý, jak je vidět při jejich udílení.

O křtu řekl již sv. Jan Křtitel: „On (Spasitel) vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm“ (Mt 3,11). Ježíš řekl: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha Svatého, nevejde do Božího království“ (Jan 3,5). Křest je znovuzrození, „nové stvoření“. Pokřtěný má dvojí život: lidský a účast na životě Božím. S milostí znovuzrození dá Duch Svatý vlité ctnosti, božské (víru, naději a lásku) i mravní, a dary, tedy schopnost k činnosti a přijetí.

O Duchu Svatém se nejvíce mluví při svátosti biřmování, protože ta uděluje plnost Ducha Svatého. Uděluje se pomazáním křižmem na čelo spolu s vkládáním ruky a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého.“ Tím darem je Duch Svatý.

Když Ježíš dával apoštolům moc odpouštět hříchy, dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22n).

Při mši svaté Církev svolává Ducha Svatého, aby jako z těla Mariina utvořil tělo Ježíšovo, tak aby svou mocí proměnil chléb a víno v Jeho tělo a v Jeho krev. Také nás potom při svatém přijímání přetváří v Krista. „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).

Při svátosti pomazání nemocných kněz maže posvěceným olejem nemocného na čele a na rukou a přitom říká: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha Svatého. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.“

Podobně působí Duch Svatý u stavovských svátostí kněžství a manželství.

Duch Svatý vede celý náš duchovní život. Osvobozuje nás z otroctví hříchu, neboť hřích zotročuje člověka, jak Ježíš řekl židům: „Amen, pravím vám: Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu“ (Jan 8,34). Kdežto Duch Svatý dává svobodu dětí Božích. „Kde je Duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17).

Duch svatý učí modlitbě. Jí spojuje s Bohem v lásce až k nejvýše možnému spojení s Bohem v tomto životě. „Duch sám nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak se máme vhodně modlit. A tu Duch sám se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“ (Řím 8,26). „Jenom pod vlivem Ducha Svatého (aby to platilo u Boha) může někdo říci: ‚Ježíš je Pán‘“ (1 Kor 12,3). Všechny charismatické dary jsou od Ducha, jak je sv. Pavel popisuje v 11. a 12. kapitole tohoto listu.

Jen Duch Svatý může křesťana přivést k dokonalosti a svatosti. Také zasvěcený život – vita consecrata – je Jeho dílo. On vedl zakladatele a zakladatelky při zakládání řeholních řádů. V konstituci O církvi II. vatikánského koncilu se praví: „Řeholní stav … všem lidem ukazuje velkou sílu kralujícího Krista a nekonečnou moc Ducha Svatého, která podivuhodně působí v Církvi“ (č. 44).

Sv. Pavel vypočítává ovoce, plody Ducha Svatého: „Láska, radost, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, skromnost, zdrženlivost, čistota“ (Gal 5,22). Avšak nejkrásnějšími plody Ducha Svatého jsou světci a světice.

Prosme Ducha Svatého v tomto roce a v duchovních zmatcích dneška na příkaz Krista Pána o Jeho světlo a sílu. Sv. Pavel prosí: „Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení“ (Ef 4,30). Varujme se zatvrzelých hříchů proti Duchu Svatému, o nichž Ježíš řekl, že nebudou nikdy odpuštěny (Mt 12,31n). Jen Duch Svatý nás může uchránit od všech bludů a klamů (1 Jan 2,20.26–28). Jen On může „obnovit tvář země“.

Zdroj: P. Metoděj Minařík O.Carm in Karmel 1/1998, převzato se souhlasem generálního delegáta řádu karmelitánů