Od zapálených stoupenců současné demokracie neustále slyšíme, jakou máme my katolíci svobodu. Na rozdíl od minulé totality nás přece nikdo nevyhazuje z práce kvůli tomu, že chodíme do kostela a prezentujeme se jako věřící, máme církevní školy, náboženské knihy a tisk, možnost sdružovat se a pořádat ve farnostech nejrůznější akce atd. Ano, v komunistickém režimu to bylo podstatně horší, to je pravda, za aktivitu přesahující striktně vymezený rámec bohoslužeb hrozila nejen knězi, ale i laikovi tzv. „mařena“, tj. paragraf proti „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“, jak zněl oficiální název. Za to mohl dostat až 2 roky natvrdo. Pedagogové a kulturní pracovníci se nemohli hlásit k tomu, že jsou věřící, jinak riskovali propuštění ze zaměstnání, stejně tak osoby, jež zastávaly funkce šéfů v kterémkoliv oboru činnosti. Ještě horší byla situace v 50. letech, kdy tisíce duchovních osob i zbožných laiků prošly komunistickými kriminály, došlo i k justičním vraždám pro věrnost Kristu a katolické víře, jak ukazuje kauza nedávno blahoslavených kněží Jana Buly a Václava Drboly.

Je faktem, že toto dnes neexistuje, i když např. vyhazovy pedagogů ze státních škol kvůli náboženskému přesvědčení jsou ještě i dnes někde pořád realitou, mohl bych uvést konkrétní případy. Nicméně situace za našimi hranicemi je často podstatně horší a zbývá otázka, kdy toto dorazí také k nám. Nejde jen o Českou republiku, ale celkově o tzv. demokratický svět.

I když nelze popřít, že obecně všude v tzv. demokratických zemích lze veřejně vyjádřit svůj nesouhlasný názor nebo své odlišné náboženské, filozofické či politické přesvědčení s podstatně menším rizikem než v diktaturách (zatím), neznamená to nikterak, že „demokracie je OK“. I ona se může – zejména ve vztahu k pravé víře Kristově a k morálním principům – stát stejně dusnou nebo i stejně krvavou jako tzv. totalitní režimy. Nesmíme zapomenout, že revoluční vlády republikánské Francie v letech 1789–99 byly také navenek „demokratické“ a v zemi formálně platily všechny dnes známé „demokratické“ svobody a práva – a přesto se jednalo o jeden z nejkrvavějších a nejsadističtějších režimů dějin, kdy především věrní katolíci se stali jeho obětmi. Se znepokojením sledujeme, že vývoj na tzv. Západě, který si mnozí z nás za komunistické éry idealizovali, právě k tomuto směřuje.

Především je v současné demokracii už v zárodku špatně, že na základě pouhého parlamentního hlasování nebo referenda lze jednoduše „uzákonit“ masovou genocidu nenarozených dětí na základě žádosti matky, což se deklaruje jako „právo ženy“. Podobně i zabití starého nemocného člověka v rámci programu eutanazie, opět na základě jeho údajného přání, často vyvolaného momentální psychickou depresí, což se rovněž označuje za „lidské právo“. Každé státní zřízení, jež toto umožňuje, nese tak s sebou již od prvopočátku zvrhlost, zrůdnost a nepřijatelnost jak pro katolíky, tak i pro všechny slušné lidi, kteří ctí nedotknutelnost lidského života od početí až do okamžiku přirozené smrti.

Legitimita umělých potratů a potažmo eutanazie učinila ze současných demokratických států, které se navenek pokrytecky honosí odmítáním trestu smrti, nejcyničtější vraždící systémy v dějinách. Tyto zrůdnosti byly nejprve uzákoněny v komunistickém Sovětském svazu a v nacionálně socialistickém Německu, současné demokratické režimy z nich ale učinily přímo posvátnou rituální oběť, samozřejmě nikoli Bohu, nýbrž Jeho odpůrci –.satanovi. Oběť, která se s hrůzným cynismem prezentuje jako „lidské právo ženy“.

A nejde jen o lidský život, ale též o monogamní rodinu. Současné parlamentní demokracie kladou v duchu genderové ideologie na stejnou úroveň řádné manželství jednoho muže a jedné ženy s jednopohlavními nebo dnes už i polyamorními svazky, lze si libovolně měnit pohlaví, střídat sexuální partnery podle momentální nálady atd. Bude-li řádné monogamní manželství jednoho muže a jedné ženy pouze „jednou z možných forem“ lidského soužití, znamená to de facto zánik rodiny jako takové, neboť její jedinečná hodnota spočívá právě na tom, že v souladu s přirozeným mravním řádem vloženým člověku do srdce pouze ona představuje optimální místo pro děti a výchovu dalších generací.

Tyto nové pahodnoty současného demokratického systému je nutno hájit proti jejím kritikům, proto uplatnit sankce a represe je nezbytné. Ty se zákonitě budou stupňovat tím více, čím více státy začnou protlačovat tyto od nebe volající hříchy do hlav občanů v rámci brainwashingu, čili vymývání mozků.

Násilí státu přiostřuje

V 80. a 90. letech proběhly v USA a v některých dalších demokratických zemích desítky soudních procesů s obhájci nenarozeného života, kteří se dopustili „zločinu“ tím, že před potratovými klinikami pokojně stáli s transparenty vyzývajícími nastávající matky, aby dopřály svému děťátku život. Rozsudky vyzněly na několik měsíců nebo i let vězení nepodmíněně. Ve vězení si nějakou dobu pobyl i newyorský katolický světící biskup Austin Bernard Vaughan, významný bojovník proti potratům. Nejnověji ve 20. letech 21. století byla odsouzena k 5 letům nepodmíněně Lauren Handyová. V Kanadě zase strávily úhrnem řadu let ve vězení známé aktivistky Mary Wagnerová a Linda Gibbonsová. V Evropě v 90. letech byl zatčen a odsouzen ve Francii mj. i benediktinský opat z Le Barroux mons. Gérard Calvet (celebroval tradiční ritus) za účast na demonstraci před potratovou klinikou.

Dnes již ale represe pokročily ještě dál. Není už třeba u budovy zařízení, kde jsou zabíjeny nenarozené děti, manifestovat svůj odpor. Vrahové si vymysleli tzv. ochranné pásmo kolem potratových klinik a stačí, když se tam jenom někdo veřejně pomodlí, aby byl zatčen a odsouzen, nota bene nemusí se ani modlit, stačí jen, když příslušný orgán se „domnívá“, že se modlí. Tyto případy jsou známy především z Velké Británie, několikrát jsme o nich na apologii psali.

21. století přineslo s sebou též administrativní nebo i trestní stíhání za údajnou „homofobii“. V západním světě již v řadě případů došlo k odnětí licence pekařům nebo cukrářům jen proto, že s odvoláním na své svědomí odmítli upéct dort ke „svatbě“ jednopohlavního páru. Trestní stíhání za tzv. „řeč nenávisti“ vůči homosexuálům jsou stále častější, nový kanadský zákon, jak jsme nedávno psali, umožňuje kriminalizovat i citáty z Bible odsuzující jednopohlavní styk. Finská politička a protestantská křesťanka Päivi Räsänenová čelí soudnímu stíhání za „řeč nenávisti“ vůči homosexuálům, jak jsme o tom již dříve psali. Německý spisovatel Tobias Haberl, autor několika bestsellerů, se k tomuto případu vyjádřil, že toto je zárodek pronásledování věřících křesťanů. V Polsku, kde je u moci liberálně socialistická Tuskova vláda, byl katolický aktivista na obranu nenarozeného života odsouzen k 8 měsícům nepodmíněně, protože veřejně protestoval proti tzv. sexuální výchově zaváděné povinně do škol.

Protože nositelem odporu proti těmto zvrhlostem je křesťanství, zaměřuje se útok demokratického státu stále více i proti veřejnému vyznávání víry na veřejnosti s argumentací, že „stát je podle ústavy laický a veřejné křesťanské projevy urážejí nevěřící nebo muslimy“. Ještě v 60. letech bylo nemyslitelné, aby např. letušky byly vyhazovány z práce za to, že nosí na krku křížek nebo sociální pracovnice za to, že se se svými klienty či klientkami na jejich žádost pomodlí. Dnes je to běžné a vyniká v tom především Velká Británie. Ve Francii zase jsou z veřejných míst na základě poukazu na „laický charakter státu“ odstraňovány z veřejného prostoru kříže, kapličky, o Vánocích jesličky atd. V německém Berlíně zase nedávno policie brutálně napadla a zbila Poláky, kteří nesli kříž, aby uctili památku obětí nacismu, právě kříž tady vadil.

Poslední roky přinesly i administrativní perzekuci rodičů, jejichž jedinou „vinou“ byla křesťanská výchova dětí doma. Ve Švédsku nedávno soud rozhodl o odnětí 2 dcer (13 a 14 roků) manželům Samsonovým, původem z Rumunska. Důvod? Brali je pravidelně s sebou každou neděli na bohoslužby, vychovávali doma křesťansky a společně se s nimi modlili. To bylo klasifikováno jako „náboženský extrémismus“. Ještě horší případ se stal v Brazílii, kde v Sao Paulu byli odsouzeni nepodmíněně na 50 dní vězení katoličtí manželé Denardiovi, kteří legálně vyučovali své 2 dcery (11 a 15 let) doma v rámci tzv. „domácí školy“. Soud jim kladl za vinu „intelektuální zanedbávání“, ačkoliv obě dívky krásně hrají na klavír a ovládají několik cizích jazyků. Úřady ale „zjistily“, že nemají žádné „znalosti“ z oboru genderismu a sexuální výchovy, což je prý neprominutelné.

Tyto uvedené případy jsou pouhou špičkou ledovce. Ukazují ale dostačujícím způsobem, že současné země demokratického Západu nejsou slušnými státy. Násilí proti křesťanů a v vyznavačům autentických morálních hodnot postupně sílí a je jen otázkou času, kdy dopadne se vší brutalitou i na nás. Syndrom Francouzské revoluce, na niž se dnešní demokracie odvolává, zůstává trvalou hrozbou. Krom toho tzv. svobodné hlasování je jen iluzí a – sit venia verbo! – „pohádkou pro pitomce“. O tom mj. svědčí nedávné zveřejnění odtajněné dokumentace ředitelkou tajných služeb USA Tulsi Gabbardovou, z níž vyplývá, že bývalý hlavní aktér opatření proti covidu Anthony Fauci ještě dlouho předtím poskytl miliony dolarů na výzkum tohoto viru v Číně a na jeho rozšíření ve světě, aby farmaceutický průmysl mohl ještě intenzivněji navyšovat své astronomické zisky. To vše za peníze daňových poplatníků a za jejich zády, v dokonalém utajení před veřejností. Zde je další důkaz, že covidové šílenství se všemi údajně „hygienickými“ omezeními ze strany státu bylo velikým a špinavým podvodem mocenských elit na nic netušících občanech.

Každé státní zřízení, které není založeno na principech morální pravdy zjevené Bohem, je tudíž pro věrného katolíka nepřijatelné. Krásné řeči o svobodě jsou lží z čertovy líhně!