Informace ze světa nejsou ve své drtivé většině vůbec pro katolíky povzbudivé. Nesmyslné lokální války, které mohou přerůst v celosvětové, propad základních morálních hodnot na všech úrovních, likvidace rodiny, legalizace homosexuality a dalších zvrhlostí, vraždy nenarozených dětí a starých či nevyléčitelně nemocných lidí pod nálepkou „lidských práv“, pronásledování věrných Kristových vyznavačů v mnoha zemích světa. Ani dění v Katolické církvi nemůže naplňovat radostí. Nejvyšší reprezentanti Magisteria nejenže nekladou těmto hrůzám odpor dle vzoru prvokřesťanské církve, ale naopak se jim přizpůsobují, obsah zjevené pravdy zřeďují a rozmělňují jen proto, aby se zalíbili tomuto světu. A nejen to. Oni sami to jsou, kdo pronásleduje ty katolíky, kteří zachovali věrnost, jak markantně ukazuje hrozba exkomunikacemi ze strany Říma v souvislosti s biskupskými svěceními Bratrstva sv. Pia X.

Lze mít za takového stavu věcí vůbec z něčeho radost? Takovou, za niž budeme nadšeně vzdávat Bohu chválu? Ano, prostor pro radostnou vděčnost Pánu nikdy za žádných okolností nechybí a je na místě i zde. Svátek svatých Cyrila a Metoděje nám to připomíná.

Tenkrát v r. 863, kdy přišli na Velkou Moravu, nevypadala u nás situace lépe než dnes. Lid byl většinou již pokřtěný, ale nadále obětoval v pohanských „posvátných“ hájích svým bohům a bůžkům, což doprovázela též rituální prostituce, nelze vyloučit ani lidské oběti. Morální stav obyvatelstva byl přímo zoufalý: pohlavní promiskuita na všech úrovních, krevní msta, neúcta k rodičům, záplava pověr… Duchovní, kteří tenkrát na Velké Moravě působili, byli převážně Němci a k tomuto porušování mravního řádu mlčeli. Nezajímaly je duše jim svěřených ovcí, pouze jejich peníze. Nešlo jim o spásu lidí, ale o moc, vliv a bohatství.

Společnost zralá pro Boží tresty jako před potopou nebo v Sodomě. A přesto Bůh zasáhl. Povolal dva svaté muže plné Ducha Svatého: Konstantina-Cyrila a Metoděje. Ti se pustili s vervou do evangelizace dle příkladu starozákonních proroků a později svatých apoštolů. Pošle Bůh i nám dnes takové misionáře? Tato radostná naděje existuje stále.

Jenže nesmíme si nic idealizovat, neboť tento pozemský svět je po pádu našich prarodičů ve značné míře pod vlivem působení zlého ducha – a ten se nevzdává jen tak. Ani svatí soluňští bratři nemohli říci, že jejich misie byla zcela úspěšná. Kníže Svatopluk, jehož arcibiskup-metropolita sv. Metoděj káral pro nemravnosti, nekonal pokání a nezměnil svůj hříšný život, naopak házel světci klacky pod nohy a pronásledoval jej, kde mohl. Podpořil jeho úhlavního nepřítele – německého biskupa Wichinga v Nitře. Sv. Metoděj sice našel zastání u papežů svatého života Hadriána II. (ještě spolu se sv. Cyrilem před jeho smrtí r. 869) a Jana VIII., nicméně jejich nástupci se po smrti sv. Metoděje postavili na stranu podvodného Wichinga, zakázali liturgii v církevní slovanštině a podpořili vyhnání žáků svatých bratří v čele se sv. Gorazdem z Moravy. To již v Římě začínala éra špatných papežů, jež trvala až do 11. století (tzv. saeculum obscurum).

Žáci svatých bratří se ale dostali do Čech, kde zaseli semeno, které vzklíčilo a nikdo už ho nebyl schopen zničit. Křesťanství se v českých zemích mohutně rozšířilo a jeho dílem jsou krásné postavy svatých a blahoslavených Dobroslavy, Ludmily, Václava, Vojtěcha, Prokopa, Hroznaty, Anežky, Zdislavy, Jana Nepomuckého, Jana Sarkandera, v poslední době též Jana Buly a Václava Drboly, a mnoha dalších nádherných květů českomoravského katolicismu, byť dosud nepovýšených ke cti oltáře (P. Martina Středy, arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, biskupa Antonína Podlahy, kněží a biskupů Josefa Štemberky, Josefa Toufara, Josefa Berana, Josefa Hloucha a mnoha dalších). Kristova pravda roste v duších pomalu, často neviditelně, ale trvale a nezničitelně.

Můžeme tedy s radostnou důvěrou prosit Pána, aby nám poslal misionáře podobné svatým Soluňanům. Jenže co když On nám je už poslal? Navzdory chmurné situaci, v níž žijeme, jsou u nás kněží, kteří „nesklonili svá kolena před Bálem“, jak říká Písmo sv., a vykazují všechny znaky osobností svatého života a plných Ducha Svatého. Stačí jen mít oči otevřené a objektivní pohled na to, co se kolem nás děje. A právě toto je důvodem, proč bychom se měli radovat a nepropadat skepsi a rezignaci. Pomodleme se a vzdejme trojjedinému Bohu chválu a díky za to, že nám posílá i takové pastýře, i když jich není mnoho. Cyril a Metoděj také byli zpočátku jenom dva s pár spolupracovníky, u Pána není rozhodující ani počet, ani okamžitý viditelný efekt.

A ještě existuje další důvod, proč i v této zoufalé době bychom měli radostně děkovat Bohu a velebit Ho. Ten, že navzdory všem nebezpečím pro duši jsme dostali sílu nepodlehnout, uchovat si pravou víru a posvěcující milost. To nás samozřejmě nesmí vést k pohrdání těmi, kteří jsou v zajetí satanova působení, to bychom se podobali farizeovi ze známého podobenství Kristova o něm a o celníkovi, ale naopak k intenzivní modlitbě za obrácení těchto lidí a za spásu jejich duší.

Tuto naši radost plynoucí z víry v trojjediného Boha a z Božího zjevení člověku není schopen zničit ani Boží trest v podobě nějaké katastrofy, který Bůh – jak předpovídají mnozí vizionáři – pošle na toto lidstvo za jeho příšerné hříchy horší než před potopou nebo v Sodomě a Gomoře. I kdybychom se jej dočkali, tak pokud nás zastihne v posvěcující milosti, měli bychom se radovat, že budeme s Pánem navždycky a nic nás už nebude schopno od Něj odloučit.