Monogamní heterosexuální nerozlučitelné manželství s dětmi je jedním z hlavních témat Božího zjevení. Božský Spasitel o tom hovoří jasně na 3 místech (Mat 5, 27–37 a 19, 6–9, Mar 10, 11–12). Sv. Pavel věnuje tomuto bodu pozornost vícekrát, zejména v 1 Kor 7, 32–5 a Ef 5, 22–33. Tato forma soužití mezi mužem a ženou byla Bohem dána už prvnímu lidskému páru, potvrzena Desaterem a nakonec i samotným Ježíšem Kristem, jenž ji povýšil na svátost.

Stala se základem autentické civilizace a morálního pokroku. Starověké národy buď praktikovaly polygamii, nebo monogamii s manželskou nevěrou jakožto něčím normálním a přirozeným a snadným rozvodem. Ve starém Římě zejména za vlády císaře Nerona, krutého pronásledovatele křesťanů, patřila i homosexualita legitimně k lidskému životu.

Křesťanství, když se stalo ve 4. století dominantním náboženstvím, prosazovalo všude heterosexuální monogamní manželství a jeho nerozlučitelnost spolu s ochranou vdané ženy a dětí. Muž nesměl propustit svou manželku jen proto, že se shlédl v jiné ženě, stejně tak manželka svého muže. I děti se staly předmětem zákonné ochrany. V antice platilo, že otec může své dítě po narození beztrestně dát zabít, zvláště pokud přišlo na svět nějak postižené, v řecké Spartě dokonce existoval zákon, dle něhož rodiče byli povinni nechat svého potomka usmrtit v případě nějaké fyzické deformace. Tyto zvrhlosti Katolická církev poté, co dostala možnost vytvářet sociální království Kristovo, všude zakazovala a likvidovala.

Neobešlo se to bez boje a bez krve. I křesťanské národy a především křesťanští panovníci se velmi těžko smiřovali s 6. a 9. Božím přikázáním, proto se často dopouštěli násilí na těch biskupech a kněžích, kteří měli odvahu podobně jako sv. Jan Křtitel nekompromisně připomenout i korunovaným hlavám: „Není ti dovoleno mít tuto ženu…“

A někteří to zaplatili podobně jako Předchůdce Páně vlastním životem, např. polský biskup sv. Stanislav, kterého přímo u oltáře, když sloužil mši sv., zavraždil r. 1079 král Boleslav II., jemuž vytýkal manželskou nevěru a neřestný život. Také sv. Tomáš Beckett v Anglii, arcibiskup v Canterbury, byl zabit u oltáře r. 1170 jak kvůli hájení práv Církve, tak i kvůli kritice smilného chování krále Jindřicha II. Papež sv. Mikuláš I. v 9. století byl vyhnán z Říma králem lotrinským králem Lotharem, když odmítl prohlásit manželství lotrinského krále Lothara za neplatné, poněvadž ten se chtěl oženit se svojí konkubínou. Papež Innocenc III. ve 13. století zaujal tentýž postoj z téhož důvodu vůči anglickému králi Janu I. Bezzemkovi a Klement VII. v 16. století vůči anglickému Jindřichu VIII. – a to i za tu cenu, že tento krutý panovník násilím přinutil celou zemi k odpadu od pravé víry Kristovy. V našich zemích sv. Metoděj v 9. století se nezdráhal znepřátelit si mocného knížete Svatopluka, jemuž vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“ (anonymní Život Metodějův). Tak vysoko cenila Katolická církev manželskou čistotu, nerozlučitelnost a věrnost!

První zlom přinesla renezance ve 14. století, která obrátila pozornost k dědictví antiky včetně jejího uvolněného pohledu na sexualitu. Spisy Boccacia, Reuchliuna, Huttena, Villona aj. jsou toho dokladem. Protestantská reformace dovoluje panovníkovi uzákonit rozvod manželství, Martin Luther dokonce povoluje svému ochránci Filipovi Hessenskému mít 2 ženy. Protestantští anabaptisté v německém Muensteru, kteří prosluli masovým vyvražďováním katolíků, nařídili povinnou polygamii.

Největší ránu katolické morálce ve věci 6. a 9. přikázání však zasadilo osvícenství. Známý markýz de Sade v 18. století požadoval „osvobození“ sexuálního pudu až k legální možnosti jeho ukojení vraždou, sexuální bezuzdnost hlásali Voltaire, Rousseau, d´Holbach aj. Francouzská revoluce uzákonila možnost rozvodu. V průběhu 19. století pod vlivem liberalismu poté jeden stát za druhým následoval tento příklad navzdory jasným odsuzujícím dokumentům všech tehdejších papežů. Biskupové, kteří požadovali, aby státy respektovaly alespoň nerozlučitelnost katolicky uzavřených manželství, byli perzekvováni, v Německu kolínský arcibiskup Clemens von Droste-Vischering skončil ve vězení, podobně v Rakousko-Uhersku biskup v Linci Joseph Rudigier, českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík byl potrestán odnětím platu.

Karl Marx a Friedrich Engels v 19. století šli ještě dál. Nepovažovali rodinu a manželství v duchu liberalismu za pouhou „společenskou smlouvu“, kterou lze kdykoliv zrušit, nýbrž přímo za zhoubu lidstva. Sovětský svaz po revoluci r. 1917 uvedl tyto principy do praxe a stal se se svými zákony umožňujícími občanům neomezený potrat a takřka každodenní rozvod odstrašujícím příkladem. Právě tady nutno hledat počátky dnešní genderové ideologie.

Genderismus a jeho počátky

Ideologie tzv. genderismu – jak varoval papež Benedikt XVI. – představuje jedno z největších ohrožení pro budoucnost světa. Její přijetí znamená konec rodiny, manželství a také sociálního života.

Pojem „gender“ pochází od Johna Moneye z USA. Byl to psychiatr, jenž působil v Baltimore na Univerzitě Johna Hopkinse. Tento lékař v jedné své práci r. 1955 poprvé použil termínu „gender“ tak, jak je dnes chápán zastánci této ideologie.

Slovo „gender“ bylo v angličtině chápáno jako „pohlaví“ – a to buď ženské, nebo mužské. Money však význam tohoto výrazu úplně převrátil a zformuloval „gender“ jako nikoli biologické, ale „kulturní“ pohlaví, závislé na výchově a prostředí. Člověk není mužem nebo ženou proto, že má tomu odpovídající biologické znaky, ale proto, poněvadž výchova a prostředí mu prý vštípily představu, že je buď mužem, anebo ženou. Money také tvrdil, že prý dítě do 2. roku života nemá biologicky stabilizovanou pohlavní identitu, proto ji prý může svobodně měnit.

O 10 let později se mohl sám přesvědčit o omylu své teorie. Stalo se to r. 1965 v kanadském Winnipegu. Rodičům Reimerovým se narodila dvojčata, chlapci Bruce a Brian. Kvůli zdravotním komplikacím se oba museli podrobit v 7 měsících laserové operaci, při níž Bruceovi byl spálen penis. Šokovaní rodiče se obrátili na dr. Moneye, jehož názory znali. Ten jim poradil „změnit“ chlapce na dívku. Tak Bruce dostal po příslušných chirurgických zákrocích ženské jméno Brenda.

Když dítě trochu povyrostlo, rodiče je začali oblékat jako holčičku a nutili hrát si s panenkami. Chlapec však nepřijímal svoji vnucenou ženskou identitu. Money proto uplatnil druhou část svých pokusů. Oběma dětem nařídil svlékat se do naha, porovnávat své pohlavní orgány a konfrontovat je se snímky dospělých žen a mužů. Potom jim přikazoval vzájemně se dotýkat na genitáliích, aby prý poznali rozdíly svého pohlaví.

Výsledkem však bylo, že Bruce-Brenda ani poté nepřijal svoji ženskou identitu a ve věku 13 let pohrozil sebevraždou. Byl proto svěřen do péče jinému lékaři. Ten zařídil jeho chirurgické „přeoperování“ opět na chlapce. Dostal nové jméno David. Dosáhl dospělosti a oženil se. Experimentování s jeho pohlavní identitou v dětství mu však způsobilo taková traumata, že r. 2004 spáchal sebevraždu. Jeho bratr Brian udělal totéž o dva roky dříve, také v důsledku depresí z experimentů dr. Moneye v dětství.

Na Mooneyho navázal další lékař dr. Alfred Kinsey, jenž požadoval kromě zcela neomezených potratů i legální pornografii, homosexualitu, pedofilii a svobodnou volbu nejen buď mužského nebo ženského pohlaví, ale též umělého „jiného“ pohlaví. Po smrti tohoto lékaře bylo odhaleno, že pohlavně zneužíval řadu nezletilých chlapců.

Moneyova teorie, i když se na konkrétním případu sourozenců Reimerových ukázala jako zcela mylná a nebezpečná, se přesto stala součástí požadavků dnešní WHO (Světová zdravotnická organizace). Jde zejména o údajné právo na „změnu“ pohlaví s odmítnutím své biologické identifikace, a právo na ranou sexuální výchovu již v předškolním věku. Zajímavé ale je, že Money v oficiální historii genderové ideologie jakoby náhle přestal existovat. V genderových propagandistických příručkách se udává, že prý tvůrcem tohoto pojetí je jistý Roger Stoller.

Proč se najednou mlčí o Moneyovi? Je to přece něco podobného, jako kdyby bolševici náhle přestali mluvit o Leninovi. Je snad příčinou právě jeho nezdařený experiment se sourozenci Reimerovými? Nejspíš ano. Genderisté se nechtějí přiznávat k některým ideologickým kořenům svého hnutí. Opomíjejí např. Friedricha Engelse, ačkoliv právě od něho pochází typický genderistický požadavek vzájemného boje obou pohlaví, identického s třídním bojem. Engels pokládal heterosexuální a monogamní manželství za typický příklad útisku a vykořisťování a vyzýval k jeho zničení, což je vlastním cílem také současného genderismu. Z taktických důvodů se však genderisté dnes k Engelsovi nehlásí, aby nebyli dáváni do jedné řady s komunisty.

Přesto však nelze genderismus považovat za nic jiného než nejnovější produkt bolševické ideologie. Genderismus je totiž – ve značné míře – novou verzí komunistického protináboženství. Tak jako komunismus, je i on přesvědčen, že původcem zla, utrpení a nedokonalostí světa není prvotní hřích, nýbrž společenská struktura a kultura. Podobně jako marxismus (na což se často zapomíná), i genderismus definuje zhoubnou roli rodiny. Prvním myslitelem, který otevřeně hlásal, že rodina omezuje ženy a znemožňuje jim dosažení plnosti štěstí, nebyla Judith Butlerová nebo další ideologové genderismu, ale Friedrich Engels. Napsal ve spise „O původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu”, že manželství je prvním místem třídního boje: „První třídní boj, který vystupuje v dějinách, je antagonismus mezi mužem a ženou v manželství jednoho páru…” Rozbití manželství a rodiny je tedy podmínkou vybudování nové, nádherné skutečnosti… My už ale víme, jak ona vypadá, nemáme proto nejmenší důvody podléhat tomuto vábení.

Neomarxismus pramenem genderismu

Komunisté, alespoň ti západní, velmi rychle přišli na to, že revoluci, jež má zničit staré struktury a zbudovat nové, nelze uskutečnit v rovině politiky. Celosvětová revoluce nepřišla a sen o globálním komunismu bylo nutno odhodit do starého železa. A právě tehdy zakladatel italské komunistické strany Antonio Gramsci tvrdil, že místo přípravy politické revoluce je nutno změnit kulturu a jejím prostřednictvím teprve nastolit globální komunismus. Antimorální revoluce roku 1968, která proběhla v západních metropolích a vyznačovala se zapalováním obchodů a aut, je prvním výrazným krokem na této cestě. To ona zničila vztah rodičů k dětem, odhodila sexuální morálku a prosadila normalitu sexuálních úchylek. A to všechno je pouze částí agendy globální neomarxistické revoluce a zednářského postmodernismu. Obě tyto nauky zpochybňují naše právo objektivního pohledu na skutečnost a tvrdí, že identifikace člověka na základě jeho pohlaví je vnucená kulturou a společností. Právě odtud se bere v propagandě LGBTQ (zkratka, jež v angličtině znamená: lesby, gejové, bisexuálové, transsexuálové a všestranná orientace) silně zakódované přesvědčení, že každé stanovení dualismu pohlaví a konstatování, co je a není normou, je násilím a heterosexuálním terorem. Pohlavní odlišnost, morálka a vše, co s tím souvisí, není ničím jiným než kulturou, již lze zpochybnit. Nikdo údajně nesmí vnucovat tento způsob poznání a života druhým. Jestli dospěji k poznání, že jsem růžovým slonem, tak nikdo nemá právo odepřít mi tuto autoidentifikaci. A pokud by to udělal, já mám právo postavit jej před soud. Nicméně jestliže v případě tohoto růžového slona je nejpravděpodobnější, že mne odvezou do blázince, tak v případě, kdybych deklaroval, že jsem černou lesbičkou, soud by toto mé rozhodnutí bránil.

Hlavní teze genderistů tedy zní, že neexistuje biologická pohlavnost, pouze kulturní, která je produktem výchovy, sociálního prostředí, politických a právních faktorů a dalších jevů. Právě ony prý rozhodují o pohlavní identitě člověka, nikoli biologické pohlavní znaky, které údajně nejsou až tak důležité. Kulturní pohlavnost může být předmětem volby, člověk může být k ní vychován, může si ji též sám definovat bez ohledu na biologické určení.

Toto je typický starověký manichejský blud: tělo je totálně oddělené od ducha a proto člověk má mít možnost svého tělesného sebeurčení. Cílem je tzv. androgynita, tj. úplné zbavení člověka pohlavních znaků. V pracích genderistů je obsažena vize člověka zcela zbaveného pohlavních rozdílů – a v tom má prý spočívat rovnost. Simone de Beauvoirová, milenka známého existencialistického filozofa a strůjce antimorální revoluce Jeana Paula Sartra a jedna ze zakladatelek radikálního feminismu, jenž byl předchůdcem současného genderismu, řekla, že nikdo se nerodí jako žena, ale ženou se stává v důsledku výchovy a kulturního prostředí. Konečně je zde ještě vliv neomarxismu a tzv. Frankfurtské školy (Theodor Adorno, Herbert Marcusse, Max Horkheimer a další), jež předložila projekt ne už třídního boje, ale boje s kulturou a s kulturními pojmy.

Genderisté hodně mluví o rovnosti. Je Katolická církev opravdu proti rovnosti? Známá věta hned na prvních stránkách Geneze říká, že „Bůh stvořil člověka jako muže a ženu“. Papež Jan Pavel II. v dopise sekretáři IV. Světové konference o úloze žen ve společnosti v Pekingu napsal, že rovnost neznamená totožnost. Církev silně zdůrazňuje rovnost muže a ženy, ale zároveň mluví o rozdílu jejich pohlavní identity. Jiná je identita ženy spojená s její biologickou přirozeností a psychickými reakcemi na okolní svět, a jiná identita muže ve spojení s jeho biologickou strukturou. Tyto rozdíly nelze ignorovat.

Podle genderistické ideologie však pohlaví už není prvotním faktem přirozenosti, který člověk musí přijmout a dát mu smysl, ale společenskou rolí, o níž se rozhoduje autonomně, zatímco dosud o ní prý rozhodovala společnost. Hluboký omyl této teorie a její podřízení antropologické revoluci je zřejmý. Člověk zpochybňuje, jestli má danou přirozenost své tělesnosti, charakterizující jej jako lidskou bytost, ano, dokonce i popírá, že ona mu byla dána a snaží se vytvořit si ji sám. Podle biblického vyjádření patří k lidské bytosti její totožnost buď jako muže, nebo jako ženy. Tento dualismus je pro lidskou existenci podstatný, tak nám ho Bůh dal. Právě toto se ale neguje. Není už důležité to, co čteme v popisu stvoření: „Stvořil muže a ženu“ (Gen 1, 27). Ne, teď se hlásá názor, že nikoli Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, nýbrž že to až dodnes určovala společnost, nyní ale my sami máme o tom rozhodovat. Muž a žena jako přirozenost lidské osoby už neexistují. Člověk zpochybňuje svoji vlastní přirozenost, od nynějška je už jen duchem a vůlí (…) Pokud však neexistuje dualismus muže a ženy jako fakt plynoucí ze stvoření, tak neexistuje ani rodina a své místo ztratilo i potomstvo a jemu příslušející důstojnost, jak mnohokrát varoval papež Benedikt XVI.

Nelze nevidět, že toto varování se stalo skutečností. Bioetikové na celém světě vážně debatují nad nutností zkonstruovat speciální umělé dělohy, jež mají chránit ženy před posláním „rodit děti”; potrat se stal právem ženy k osvobození se od nechtěného potomstva; a za kritiku toho, že ženskými hormony napíchaný a vykastrovaný (a to ne vždycky) chlap se stává oficiálně ženou, je možno octnout se před soudem a ve vězení. V mnoha západních zemích už zavádějí společná WC pro muže a ženy, neboť rozdíly pohlaví jsou prý „fiktivní“ a „umělé“. Všechno spočívá na názoru, že jsme tím, kým chceme být, že realita, i ta biologická, nemá žádný význam, důležitá je pouze naše vůle. Dalším důsledkem je potom zpochybňování samotných základů společnosti, jakými jsou manželství ženy a muže a na nich spočívající rodina. Právě ona – a ideologové genderu to říkají zcela nepokrytě – má být podle nich pramenem zotročení a násilí, proto musí být zničena, neboť jedině takto ženy dosáhnou plnost štěstí, jedině tímto způsobem může vzniknout nový, dokonalejší člověk. To vše se stalo na nátlak vlivných skupin součástí zákonodárství tzv. „demokratických“ států. Začalo to před lety legalizací potratů, dnes čím dál více zemí prosazuje postavení homosexuálních tzv. „sňatků“ (příp. tzv. „registrovaného partnerství“) na roveň řádnému heterosexuálnímu manželství a na dveře klepe uzákonění pedofilie. Kdo se postaví proti, je okamžitě vykřičen jako „homofob“, „fundamentalista“ nebo dokonce „fašista“ a může se octnout i ve vězení.

Obětmi tohoto myšlení (ročně jich je několik desítek milionů) jsou potracené děti; jsou jimi i ženy, jimž se namlouvá, že mohou žít jako muži, a muži, kteří se chtějí feminizovat; jsou jimi i lidé trpící na transsexualismus, kteří, místo aby byli léčeni, jsou obvykle mrzačeni vnějškovou operací na opačné pohlaví. Obětmi jsou dále tisíce dětí, vychovávané mimo manželství a přirozenou rodinu ve jménu seberealizace svých rodičů. Důsledky genderové revoluce budeme pozorovat ještě desítky let a budou ještě hroznější než to, co nám zanechal marxismus. Proto je třeba nejen naslouchat tomu, co říká Boží zjevení, ale také pustit se do boje s genderismem. Antigenderismus potřebujeme nyní podobně jako dříve antikomunismus.

Jak čelit nebezpečí genderismu?

Posledním zdrojem tohoto způsobu myšlení jsou feministky: Margaret Mead, Betty Friedan, Judith Butler a Simone de Beauvoir. Většina z nich nevedla normální život ženy, byly buď lesbičkami, nebo měly nešťastný rodinný život. Genderová ideologie se pro ně stala ospravedlněním vlastních úchylek nebo zpackaného života. Problém tkví ale v tom, že těžko lze budovat politiku na psychoanalýze tak nízké kvality, jakou předvedly tyto dámy. Jenže právě toto se děje. Unijní politika se v tomto směru opírá o marxismus, vědecké šarlatánství a frustraci ukřivděných žen. A to nemůže skončit dobře.

Na závěr nelze nepoložit otázku, jaká má být naše odpověď tomuto hnutí. Myslím, že dost jednoduchá. Intelektualní výzbroj k ní nám dává katolická morální teologie, jak byla vždy Církví hlásána. Tam je všechno nezbytné k potření intelektuálně mělké genderové ideologie. V životě je nutno odvolávat se k Neposkvrněné a k jejímu Snoubenci. Matka Boží a sv. Jozef jsou totiž vzory ženství a mužství, jaké dnes potřebujeme, a svou přímluvou nám mohou hodně pomoci. A konečně se musíme vrátit k hrdosti nad vlastním ženstvím a mužstvím. Jestliže nábožensky založení Židé děkují denně Bohu, že je nestvořil jako ženy, tak katolické ženy nechť denně děkují Bohu, že je nestvořil jako muže a velebí jej za své ženství, podobně i muži nechť děkuji stejně Bohu za své mužství. To, že jsme ženami a muži a tím se navzájem lišíme, má svůj význam a je velkým a krásným darem od Boha, za nějž nutno děkovat.

Nebezpečné je, že nauky genderismu jsou zaváděny do škol. Rodiče mají nejen právo, ale i povinnost protestovat proti takovým programům. Nejdůležitější je ale pozitivní působení, to znamená ukazovat dětem doma krásu a sílu autentického manželství a autentické rodiny. Nenechme si namluvit, že svět „homo“ je barevným světem. Tak tomu není. Dávejme svým dětem praktický příklad toho, že monogamní manželství je institucí krásnou, trvalou a důstojnou.