Zde je krátký kvíz: Proč by mohl východní pravoslavný křesťan nebo byzantský katolík považovat sochu na titulním obrázku za modlářskou? Nápověda: Naturalismus.

K samotnému Carlu Acutisovi, jeho svatosti, jeho aktivitě na internetu ani k čemukoli jinému, co lidé v této věci považují za důležité, nemám vůbec co říct. Pokud k němu chováte oddanost, myslím, že je to v pořádku; nebudeme o něm samotném prakticky vůbec mluvit. Z důvodů, které vysvětlím dále, jsem však hluboce skeptická k byrokratickému procesu, který se kolem něj odehrává.

Existuje mnoho otázek, které stojí za to vznést ohledně materiální stránky jeho kultu, který v Církvi s neúnavným zápalem propagují představitelé, kteří sami vzbuzují hluboké pochybnosti a nejsou známí ani svou zbožností, ani morální bezúhonností a ani hlubokým pochopením podstaty posvátného umění. Myslím, že tyto otázky jsou důležité pro probíhající diskusi o tom, co představuje a co nepředstavuje autentické duchovně založené posvátné umění, tedy takové, které je církví oficiálně předkládáno věřícím k úctě.

• Proč by pravoslavný křesťan nebo byzantský katolík mohl považovat výše uvedenou sochu za modlářskou a je to pro nás, římské katolíky, relevantní?
• Jaký je skutečný účel opravdového křesťanského sakrálního umění? Je to jen památka na osobu nebo událost v tomto světě? Nebo je to něco víc?
• Jak zprostředkování víry prostřednictvím internetu – včetně osob předkládaných k úctě oltáře – zatemňuje naše chápání Reálné Přítomnosti?
• Jaký je rozdíl mezi sakrálními a profánními předměty v západní liturgii?
• Co je metafyzický naturalismus a proč je neslučitelný s křesťanskou mystickou teologií? Co má společného se sakrálním uměním?
• Co říkají východní křesťané a pravoslavní o pronikání naturalismu do křesťanského sakrálního umění?
• Jaká je role abstrakce v křesťanské ikonografii a jak souvisí s vyjádřením křesťanské mystické teologie ve srovnání s naturalismem v západním křesťanském umění.
• Jaký je účel liturgie a liturgického umění v křesťanské teologii?

Je to stále Reálná Přítomnost, i když je „virtuální“?

Co vlastně vidím, když se dívám na jednu z těch „online“ nebo „virtuálních“ adoračních web stránek nebo kanálů na YouTube? Stojím tváří v tvář živému Bohu? Nebo se jen dívám na obrazovku? Co je na této přítomnosti „reálného“?

Hmotný produkt tohoto kultu… té… řekněme… byrokratické mašinérie, která obklopuje propagaci Carla Acutise jako světce katolické církve, se zdá mít výrazně naturalistický ráz a vyzařuje z něj zřetelný nádech profesionální mediální PR kampaně. Některé jeho aspekty dokonce hraničí s bizarností. Vzbuzuje to ve mně spoustu otázek.

Proč se instinktivně odtahuji od tohoto obrazu?

Od čeho vůbec máme začít?

Možná od toho ciboria nějak… vyzařujícího(?)… z obrazovky počítače? Zamysleme se chvíli nad tím, co to symbolizuje. Považujeme snad nyní notebook – a internet – za jakousi posvátnou nádobu Novus Ordo, s tím, že internet může být autentickým prostředníkem svátostné milosti, podobně jako ikona?

Nakolik jsou naše mysl a vnímání reality zkresleny tím, že internet ovládl všechny oblasti života – včetně našeho duchovního života – a živí nás realitou skrze svůj deformovaný rámec? Kolik lidí si opravdu myslí, že „živý přenos“ adorace na obrazovce počítače je totéž jako být s Eucharistií ve stejné místnosti?

Proč se v některých farnostech s takovou lhostejností přijímá bizarní a zavrženíhodná praxe, kdy jsou „přebyteční“ lidé (pozn. překl.: v našich podmínkách často rodiny s dětmi) posíláni sledovat mši prostřednictvím uzavřeného televizního okruhu do jiné budovy nebo do sklepa, když je kostel plný? Kolik lidí si myslelo, že online sledování mše během lockdownů bylo totéž jako být v kostele? Kolik z nich si tuto představu upevnilo díky biskupům, kteří naznačovali, že nedělní povinnost lze splnit prostřednictvím obrazovky?

Je tato představa správná? I když vede k bizarní metafyzické deformaci, spočívající v tvrzení, že internet a skutečný život – ba dokonce Původce a Pramen života i samotné reality – jsou jedno a totéž? Napadlo vůbec umělce, proč církev nedovoluje zpověď po telefonu? Je to opravdu „reálná přítomnost“, když je „virtuální“ a nejde o skutečnou… přítomnost? Přemýšlí o tom dnes ještě vůbec někdo? Co vlastně znamená slovo „virtuální“?

Carlo Acutis, Novus Ordo establishment a to hrozné, hrozné umění…

Zoufalé naléhání hierarchie na zobrazování Carla Acutise s důrazem na technologie, které používal, se zdá vycházet z určitého druhu vatikánského PR aparátu – určitého souboru priorit – kterým lidé zvenčí nemusí rozumět. Mezi frakcemi, které jsou v současné době ve Vatikánu na vzestupu, panuje posedlost předvádět, jak jdou s dobou, zejména v oblasti moderních komunikačních technologií.

Tato byrokratická kultura je téměř výhradně doménou sedmdesátiletých a osmdesátiletých Italů a Latinoameričanů, kteří nikdy v životě počítač nepoužívali.¹ Je to kultura, která bezpochyby ukázala, že zcela zapomněla na skutečný účel katolického náboženství, ba dokonce ho agresivně odmítla.

Jaké poselství vyjadřuje tato posedlost v propagaci a v uměleckém ztvárnění Carla Acutise? Co se o něm – a v širším smyslu i o sobě – vlastně snaží ukázat? Je to osobní svatost Carla Acutise, jeho hrdinská svatost? Nebo je to něco jiného?

Mše sv. při blahořečení, sloužená v bazilice svatého Františka v Assisi v roce 2020.

O samotném Carlu Acutisovi nevím téměř nic a o jeho svatosti nevynáším žádný soud“,² ačkoli mě naplňuje hlubokou skepsí dychtivost, s níž je prezentován jako předmět úcty ze strany popletených vatikánských rádoby hipsterů.

Možnost, že mladý člověk naší doby by mohl dosáhnout vrcholů proměňujícího sjednocení duše s Bohem, bych nikdy nevyloučila. Znepokojivý však začíná být kult, který kolem něj buduje kuriální byrokracie, zejména pak jeho vizuální podoba. Způsob, jakým je… ehm… prodáván. Zdá se mi, že je ztělesněním všeho, co Novus Ordo, druhovatikánisté a Církev Nového Paradigmatu milují, což lze shrnout takto: „My jsme taky cool.“

Toto je druhovatikánismus ve zkratce: od 60. let 20. století bylo jejich touhou stát se součástí celosvětového klubu „cool frajerů“ a to se jim podařilo. Teď už patří mezi vyvolené, jsou zváni na všechny nejlepší konference OSN, kde mohou prosazovat své oblíbené Rozvojové cíle tisíciletí; jsou součástí Davosu i projektu „stále užší evropské integrace“… prostě všeho. Jsou součástí klubu globalistických elit, byť jen jako nevýznamní členové. Dává tedy smysl, že upřednostnili kanonizaci Acutise, protože alespoň pro ně to znamená: „Konečně jsme cool. Teď už jsme přece cool, ne? Jako ti mladí. Máme webové stránky! A papež má účet na Twitteru! Teď už jsme cool, že?… Že jo?“

Co přesně vám ta socha na obrázku výše a všechny ostatní obrazy mají sdělit? Co vás naučí o Bohu, o Kristu, o posvěcení? Nebo dokonce o Carlu Acutisovi? Jak vás přivedou k Bohu? Nic z toho nedělají. Jediné, co říkají, je: „Vidíte? Nejsme tak jiní. Jsme jako vy, normální lidé. Jsme skvělí a máme skvělé mladé svaté a s tou nudnou zbožností si moc hlavu nelámeme.“

Kdybyste se však zeptali nějakého dítěte, v čem spočívala Acutisova svatost, co nás naučil a jak miloval Pána, co by bylo schopné poznat, kdyby se jen dívalo? Řekne nám to umění? Na žádném z obrazů není nic, co by naznačovalo hrdinský stupeň lásky k Bohu. Je to jen o tomto světě, o tomto životě – naturalistické pamětní zobrazení mladého chlapce, jak se objevil v tomto životě – pamětní socha kopírující fotku z dovolené.

Jaký důvod dává tato socha komukoli věřit v hrdinskou svatost Carla Acutise? Nakolik odpovídá jeho vlastním životním prioritám – které se, jak mi bylo řečeno, soustředily na eucharistii – když se zdůrazňují pouze jeho technické schopnosti (podle dnešních měřítek zcela běžné) a činí se z něj doslova symbol současné vatikánské posedlosti technokratickou moderností – tedy, jinými slovy, tímto světem?

Naturalismus a modlářství: neuctíváme stvoření, ale Stvořitele

V moderní západní církvi máme filozoficky pokřivenou vizuální kulturu a musíme najít způsob, jak ji vyvést z tohoto těžkopádného, mrtvého naturalismu. Napadlo mě, co by si o té soše a dalších podobných vyobrazeních mohl myslet pravoslavný křesťan nebo byzantský katolík. Nemohli by na takovou agresivně naturalistickou či materiálně „realistickou“, sekularizovanou sochu člověka pohlížet s podezřením, případně ji dokonce považovat za modlářskou?

Historie křesťanského sakrálního umění není bezproblémová a ačkoli jsme na to většinou už zapomněli, na Východě jsou vzpomínky stále živé a důsledky nesprávného chápání se berou vážně. Ikonoklastickou krizi vyvolala obvinění z modlářství, která proti křesťanům vznesli židé a příslušníci nově vzniklého islámu a která vedla k dlouhému období násilného pronásledování a nepokojů. Za správné chápání posvátných obrazů se prolévala krev. Ta samá obvinění z modlářství – snad bez hrozby násilí – dnes běžně vznášejí protestanti. Co děláme pro to, abychom tento dojem napravili skrze výtvarnou tvorbu západní církve?

Co to tedy pro nás nyní všechno znamená? Proč je na Východě právě přehnaný naturalismus považován za tak škodlivý pro křesťanské sakrální umění? A proč je abstrakce, kterou vidíme v byzantském umění a která je pro západní vizuální vnímání tak podivná, považována za nepostradatelnou pro zprostředkování smyslu ikony?

Abstrakce, iluzionismus a realita

Na východě ikonografie upřednostňuje symbolickou abstrakci před „iluzionistickým“ naturalismem. To znamená, že postavy v ikonách jsou zobrazovány s určitými stylizovanými a matematicky standardizovanými prvky³ – protáhlými proporcemi postav, klidným výrazem a absencí lineární „3D“ perspektivy – aby vyjádřily duchovní, nikoli fyzickou realitu.

Klíčem k pochopení je mít na paměti, že fyzický, hmotný vzhled objektů v prostoru je jen nepatrným zlomkem reality a tou nejméně důležitou částí, která je zprostředkována ikonou. Vjemy jsou od samého počátku vždy klamné, ale co je důležitější, posvátné umění se primárně týká zobrazování úplné reality dané osoby, včetně neviditelných skutečností, což je něco, čeho pouhý materialistický naturalismus není schopen, bez ohledu na to, jak zručný je jeho tvůrce.

V roce 787 Druhý nikajský koncil⁴ potvrdil úctu k ikonám a odlišil ji od bohopocty, která náleží pouze Bohu a od modlářství pohanů. V důsledku tohoto konfliktu přijalo umění křesťanské Byzance abstrakci a geometricky reprodukovatelné, idealizované lidské formy ve snaze svědomitě se vyhnout modlářství, uctívání pouhého stvoření místo Stvořitele.

Právě v tomto období byl stanoven zásadní rozdíl mezi úctou (proskynesis neboli dulia) a bohopoctou (latreia). Ikony byly akceptovány, protože byly vnímány jako okna či brány k božské realitě, nikoli jako objekty uctívané samy o sobě. Zároveň byly a jsou vzhledem ke své funkci považovány za posvátné předměty, podobně jako západní křesťané uctívají náboženské relikvie, a to ze stejného důvodu: ikona je vnímána jako spojovací článek mezi nebem a zemí. Nebyly to pouhé obrazy, stejně jako oltářní nádoby nejsou pouhým nádobím.

Ikony a všechny formy křesťanského umění, které navazovaly na byzantský styl, jsou záměrně symbolické, abstraktní a idealizované. Nejedná se však o abstrakci bez významu, ani o hmotný svět filozofického materialismu. Když v byzantském sakrálním umění mluvíme o abstrakci jako protikladu k naturalismu, musíme nejprve pochopit, co tyto pojmy znamenají. Nemluvíme o abstrakci tak, jak se používá v moderním sekulárním umění, jejímž záměrem je zkreslit nebo nihilisticky popřít hmotnou realitu, jak to vidíme u skvrn a cákanců Jacksona Pollocka nebo u Picassova kubismu.

Dalo by se říci, že „abstrakce“ byla legitimizována jako klíčová obrazová složka při naplňování liturgické funkce ikony. Nesmíme však zapomínat, že v ikoně je přítomen i naturalismus. Ikona v sobě spojuje jak abstrakci, tak naturalismus.

Hieromonk Silouan Justiniano, ikonograf

Estetické principy ikonografie jsou hluboce symbolické, přičemž každý prvek – barva, kompozice a styl – nese specifický význam. Například zlaté pozadí symbolizuje božské světlo, věčnost nebes, zatímco použití tzv. „inverzní“ neboli byzantské perspektivy zve diváka do posvátného prostoru.

Ikony jsou zamýšleny jako nástroje pro mystickou kontemplaci a modlitbu, k navázání spojení s transcendentními skutečnostmi, které zahrnují hmotný svět (pozn. překl.: v ontologickém smyslu) a povznášejí jej. Abstraktní styl odvádí mysl a srdce diváka od všedního, hmotného, směrem k božské, neviditelné realitě. To zahrnuje i eliminaci času. Biblické scény v ikonografii nejsou zobrazeny jako by se jednalo o momentku pořízenou cestovatelem v čase. Často jsou mnohé události, které se v Bibli odehrávají postupně, zobrazeny najednou v jednom obraze.

Abstrakce v ikonách pomáhá vyjádřit bezčasovou a bezprostorovou povahu božské reaity. Na rozdíl od naturalistického umění, které je svázáno konvencemi perspektivy a časového realismu, ikonografie tato omezení překračuje. To umožňuje bezprostřednější kontakt s věčnými pravdami křesťanské víry.

Svaté ikony a metafyzika: vše se točí kolem vtělení

Celá země je živou ikonou Boží tváře. … Neuctívám hmotu. Uctívám Stvořitele hmoty, který se kvůli mně stal hmotou, který se rozhodl v ní přebývat a který skrze ni vykonal mou spásu. Nikdy nepřestanu prokazovat úctu ke hmotě, která mi přinesla spásu! Ctím ji, ale ne jako Boha. Proto vzdávám čest veškeré ostatní hmotě, neboť Bůh ji naplnil svou milostí a mocí. Skrze ni ke mně přišla moje spása.

Svatý Jan Damašský, odpověď ikonoklastům

Metafyzický naturalismus a křesťanská mystická teologie jsou zásadně neslučitelné, protože vycházejí z protichůdných představ o podstatě reality, existenci nadpřirozena a významu zkušenosti s Bohem. Klíčem k pochopení tohoto zásadního rozdílu je nauka o vtělení, nejzákladnější z kristologických nauk Církve. Ve vtěleném Kristu, jak řekl svatý Jan Damašský, se neviditelné stává viditelným.

Metafyzický naturalismus: vše, co existuje, je součástí přírodního světa. Všechny jevy lze vysvětlit přírodními příčinami a zákony, aniž by bylo nutné se uchylovat k nadpřirozeným vysvětlením. Vše, co existuje, je přírodní svět; mimo fyzický svět žádná realita neexistuje. Veškeré poznání se získává empirickým pozorováním a vědeckými metodami. „Transcendence“ neboli duchovní reality jsou proto bezvýznamné a neskutečné.

Křesťanská mystická teologie naproti tomu zastává názor, že realita zahrnuje jak fyzickou, tak duchovní sféru a přestože tyto nejsou totožné, jsou neoddělitelně spjaty. Uznává existenci transcendentní, božské reality, která působí v přirozeném světě a tvoří jeho základ. V Kristově vtělení se pak tyto dvě sféry vzájemně propojily a byly nedělitelně a trvale sjednoceny.

Křesťanská mystická teologie zdůrazňuje možnost přímé, osobní zkušenosti s Bohem a tvrdí, že tato zkušenost promění člověka v bytost jiného druhu, což je smyslem posvěcení. Tyto zkušenosti jsou často zprostředkovávány hmotnými věcmi, jako jsou ikony a hmotné aspekty svátostného života, čímž se transcendentno stává vnímatelným lidskými smysly.

Díky své schopnosti působit jako jakýsi most mezi mystickou a hmotnou realitou hrají ikony ve východní křesťanské liturgii specifickou a neodmyslitelnou roli v bohoslužbě i v osobní zbožnosti, která na liturgii navazuje.⁵ Tato liturgická úcta se soustředí na ikony, protože Ježíš Kristus je chápán jako nejvyšší, živá „ikona neviditelného Boha“ (srv. Koloským 1,15). Druhý nikajský koncil potvrdil, že jelikož se Bůh stal ve vtěleném Kristu viditelným, stalo se možným a správným vytvářet obrazy, které ho zobrazují, a používat je jako nedílnou součást bohoslužby, osobní i veřejné.

Ale nejen to: vtělení posvěcuje celý hmotný svět a ukazuje, že fyzická hmota může být prostředkem, skrze který se Bůh zjevuje.

Zdroj: WHITE, Hilary. What’s Wrong With This Picture? Online. Substack. Dostupné z: https://hilarywhite.substack.com/p/whats-wrong-with-this-picture. [cit. 6. 9. 2026].

Pozn.: