Francouzský publicista Guillaume Gattermann, který je tradičním katolíkem (hlásí se k hnutí „Tradice, Rodina, Vlastnictví“), se zamýšlí ve své nejnovější knize nad tím, jestli nás čeká v dohledné budoucnosti pronásledování křesťanů a v jaké formě. Určité signály vidí v tom, že v jeho zemi vzletně nazývané „nejstarší dcerou Církve“ dochází k nárůstu devastace kostelů, ničení křížů a mariánských soch nebo soudních procesů o jejich odstranění, napadání katolické věrouky a morálky jako odporující právům člověka atd. Nejedná se už pouze o ojedinělé případy, nýbrž o fenomén masového hnutí. Ukazuje se podle něho, že ve francouzské populaci je hluboce zakořeněná nenávist vůči Bohu, Kristu a Církvi, jež trvá už minimálně od dob Francouzské revoluce a dnes nabývá opět širokých rozměrů. Totéž možno pozorovat i v jiných státech demokratického Západu.

Autor z toho vyvozuje, že každé krvavé pronásledování Církve předcházela nejprve mediálně vyvolaná psychóza protikřesťanské nenávisti. Vlády potom už jen plnily požadavky davu podle známého římského hesla „vox populi, vox dei“ (hlas lidu je hlas bohů). Náš článek si ale povšimne ještě dalších fenoménů. Když se totiž podíváme na krvavá pronásledování Církve v dějinách, najdeme vždycky jednoho společného jmenovatele. Tím je lidská svoboda, kterou prý Církev člověku bere. Při analýze, o jakou svobodu se jedná, však pokaždé zjistíme jedno: o svobodu hřešit. Už proroci ve Starém zákoně byli zabíjeni proto, poněvadž se nemínili smířit s obětmi izraelského lidu přinášenými pohanským modlám, které byly spojeny s opulentními hostinami a sexuálními orgiemi, čili s něčím velice příjemným a lákavým. Božského Spasitele odsoudili židovští předáci na smrt proto, poněvadž neakceptoval jejich „svobodu“ vyjídat chudé vdovy fingovanými dlouhými modlitbami, „svobodu“ dát nějaký dar chrámu, aby se nemuseli finančně postarat o své staré rodiče, „svobodu“ manželské rozluky v rozporu s ustanovením Božím atd. Tyto hříchy zajišťovaly pohodlný život. Kristus ho narušoval tím, že jim mluvil do svědomí, proto i navzdory evidentním velkým zázrakům Ho prohlásili falešným mesiášem a nechali ukřižovat. Sv. Jan Křtitel zase napadl „svobodu“ tetrarchy Heroda Antipy a Herodiady žít v cizoložství, proto svoji odvahu zaplatil životem.

„Svoboda“ hřešit byla též motivem pronásledování prvních křesťanů v Římské říši. Ti odmítali klanět se pohanským bohům a účastnit se rituálů na jejich počest spojených s opilstvím a smilstvem, žádného otroka netýrali, nezabíjeli narozené děti jen proto, poněvadž byly postižené, ani se nezbavovali starých a nevyléčitelně nemocných… ačkoliv toto všechno patřilo ke „svobodě“ obyvatelstva říše a zajišťovalo relativně pohodlný život. Prvotní církev takovou „svobodu“ nepřijímala, proto se stala výčitkou svědomí pro druhé, „znamením, jemuž budou odporovat“ podobně jako sám Ježíš Kristus. Proto římští císařové, jinak nábožensky snášenliví, křesťany křižovali, upalovali, popravovali mečem a předhazovali šelmám v amfiteátru – na přání davu, jehož „svobody“ byly křesťanstvím ohroženy. Ano, poněvadž se jednalo o „svobody“ hřešit.

Tentýž motiv najdeme i u novověkého pronásledování Církve. V 18. století v době osvícenství byla ve Francii katolická nauka Voltairem a jeho spolupracovníky vykřičena jako omezující lidskou svobodu, konkrétně „svobodu“ člověka volit si sám bez ohledu na Boží přikázání jakoukoliv sebenesmyslnější ideologii, volit si sám bez ohledu na Boží přikázání, jestli se mohu rozvést s manželským partnerem, volit si sám bez ohledu na Boží přikázání, jestli mohu v mezilidských vztazích, zvláště pak obchodních, lhát, podvádět, pomlouvat atd. Neměl už platit morální kodex Boží, který prý člověka „omezuje“ v jeho svobodě, ale morální kodex odhlasovaný parlamentem nebo všelidovým referendem. To je samozřejmě v totálním rozporu s katolickou naukou, i když zdánlivě zajišťuje větší „svobodu“, o niž „zlá“ Církev chce člověka připravit, proto pryč s ní! Francouzská revoluce připravila tedy věrným katolíkům krvavou lázeň. Dodejme, že nejen jim, nýbrž ironií zla a ďábla také i mnohým z těch, kteří tolik velebili „svobodu“ hřešit – i oni končili často pod gilotinou.

I kruté perzekuce komunistů, nacistů a vyznavačů islámu jsou skrytě nebo otevřeně zdůvodňovány tím, že zjevená pravda prý omezuje lidskou svobodu. Komunisté ji obviňovali z toho, že vzdoruje třídnímu boji, čímž brání údajné „svobodě“ proletariátu, němečtí nacionální socialisté zase z toho, že se staví proti rasismu a nacionální nenávisti, čímž prý bere „svobodu“ německému národu prosadit své prvenství ve světě, muslimové zase pranýřují nauku Ježíše Krista, že hlásá milosrdenství tam, kde oni vyzývají k nenávisti, nepřipouští, aby muž měl více žen atd. Hřešit je totiž pohodlnější než žít ctnostně, proto ten, kdo hlásá ctnost, je nepřítelem člověka, jak napsal jeden z vůdců Francouzské revoluce Camille Desmoulins.

Také dnes atmosféra protikatolické nenávisti, o níž píše pan Gattermann, vychází z ideálu svobody, konkrétně svobody hřešit. V 60. letech proběhla na Západě tzv. sexuální revoluce s požadavkem „osvobození sexu“ – a poněvadž katolická nauka přesně podle Desatera považuje za mravně nepřípustný jakýkoliv pohlavní styk mimo manželství a jakýkoliv jednopohlavní, transsexuální či podobný kontakt – jde prý z její strany o útok na lidskou svobodu a lidská práva. Podobně je tomu i u otázky vražd nenarozených dětí. Ve jménu „lidské svobody“, „práva ženy na svobodnou volbu“ a podobných nemorálních blábolů parlamenty většiny vyspělých států odhlasovaly legitimitu umělých potratů – a poněvadž Boží zákon to klasifikuje jako zločin na nevinné lidské bytosti, stává se nepřítelem lidských práv a svobod.

Perzekuce věrných katolíků nebojácně hájících tyto pravdy je v západních zemích administrativní, popřípadě soudní. Mnohokrát jsme zveřejnili zprávy o vyhození ze zaměstnání nebo o rozsudku pokuty či vězení kvůli odporu proti genderové ideologii a její realizaci nebo proti potratům. Jenže na druhou stranu třeba říct, že Katolická církev jako celek ze strany státu pronásledována není, čímž se Západ liší od muslimských zemí nebo zbytkově komunistických (Severní Korea, Čína…), kde teče mučednická krev křesťanů nebo jsou vyhlašovány rozsudky na mnoho let vězení, případně stát přímo podporuje teroristické skupiny páchající genocidu na vyznavačích Krista. V západních demokratických zemích naproti tomu nejsou omezovány bohoslužby, nerušeně působí katolické organizace a spolky, média i školy. Nic nenasvědčuje, že by se na tom v brzké době něco změnilo. Jak je to možné, vždyť přece katolická nauka je v radikálním rozporu s tím, co západní liberální a sexualizovaná společnost považuje za výdobytek civilizace, svobody a lidských práv? To je v kontrastu s dějinnými zkušenostmi, mj. i s tím, jak samotné tzv. demokratické státy jednaly s katolíky dříve (Francouzská revoluce, tzv. kulturní boj Bismarcka a Gambetty v 19. století v Německu a ve Francii, Callesova vláda v Mexiku ve 20. letech 20. století a ve 30. letech poté socialisticko-zednářské vlády ve Španělsku…). Proč se nyní navzdory stále většímu rozporu mezi katolickou naukou a morálními kodexy současného západního světa chovají státy vůči Katolické církvi přesto tolerantně?

Odpověď žel nevyznívá ve prospěch současného katolicismu. Pokoncilní církev stále více opouští svůj postoj „znamení, jemuž budou odporovat“ – jak označil stařec Simeon malého Krista v náruči Panny Marie. Vstřícnost vůči hříchu smilstva a cizoložství signalizovaná adhortací papeže Františka „Amoris Laetitia“ r. 2016 a jeho následným dopisem argentinským biskupům, žehnání homosexuálním párům umožněné textem Dikasteria pro nauku víry „Fiducia Supplicans“ r. 2023 a další dokumenty pokoncilního magisteria včetně tzv. synodální cesty a synodální ideologie, kdy se nepokrytě žádá v těchto bodech „revize“ tradičního a vždy platného církevního učení, upozorňují současné nositele moci, jakož i mediální a internetové magnáty, že církevní reprezentace to přinejmenším nemyslí s principy zjevené pravdy „až tak vážně“. Totéž se týká i umělých potratů, kde sice navenek představitelé novocírkve ještě hájí tradiční nauku, nicméně v praxi jednají v rozporu s ní, když podávají Eucharistii propotratovým politikům a vrahům, např. Bidenovi (exprezident USA) a Pelosiové (expředsedkyně Sněmovny reprezentantů USA).

Takové Církve se ďábel a jeho služebníci na nejvyšších politických postech nebojí. Ta neohrožuje jejich „svobody“, tj. svobody hřešit, falešné a rouhačské pseudosvobody, kterých si užívají i běžní občané západních zemí. Bojí se ale pravověrných katolíků – a právě ti se ocitají před soudy a jsou propouštěni ze zaměstnání. Vedoucí politikové spoléhají též na to, že špinavou práci společenské likvidace pravověrných katolíků za ně udělají právě vysocí představitelé novocírkve, která stále více otevřeně kolaboruje se současným establishmentem. Oni se alibisticky nemusí namáhat. Nositelé Magisteria se od pravověrných katolíků distancují, postihnou je církevními tresty za „neposlušnost“, „šíření nenávisti“ „netoleranci“ apod. Znemožní jim jakékoliv působení uvnitř církevních struktur – a tím je diskvalifikují i pro aktivitu ve společnosti.

Jak bude pokračovat další vývoj? Buď oficiální církevní struktura úplně splyne se současným trendem globalizované a sexualizované společnosti a pravou víru si zachová pouze tradiční katolicismus, jenž se octne zcela mimo novocírkev, čímž se otevřou dveře až ke krvavému pronásledování této hrstky pravověrných katolíků, vykřičených za homofoby, fašisty, nepřátele lidské svobody, agenty cizích mocností atd. Nenávistná protikatolická psychóza, o níž píše Gattermann, nemíří proti současné neomodernistické podobě Církve, ale naopak proti symbolům klasické tradiční víry: křížům, mariánským sochám, eucharistickému Kristu ve svatostánku, jesličkám o Vánocích apod, čili proti tomu, co také současná novocírkev odsouvá stranou, případně někdy už i zcela odmítá.

Nebo může dojít i k jiné variantě. Katolická tradice, byť dnes početně slabá, ale mající silný dorost, může i uvnitř Církve zvítězit a získat rozhodující pozice. Obrozená Církev se stane nakonec opravdovým „znamením, jemuž budou odporovat“. Potom ale dojde podle všech historických zkušeností k tomu, že zuřivost zpohanštělých a sexualizovaných satanových pohůnků se ve velkém obrátí právě proti ní ve formě globální krvavé perzekuce.

Ale buď jak buď, my máme svoji pevnou jistotu ve slovech Spasitelových, že brány pekelné Jeho Církev nepřemohou, ať už dojde k první nebo druhé variantě. Někteří z čtenářů se možná toho ještě dožijí, nevíme. Prosme Pána na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých, aby nám dal v takové situaci statečnost prvokřesťanských mučedníků, obětí Francouzské revoluce, mexických cristeros, španělských svědků pro Krista, popravených a povražděných obětí komunistického, nacistického a islámského pronásledování apod. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Řím 8, 31).