Opět jeden důvod, proč se Církev octla na pranýři současných mainstreamových médií. Podle katolické nauky se nelze rozvést a uzavřít nový sňatek. Kdo tak učiní, dopouští se hříchu cizoložství a dokud neuvede tento stav do pořádku, nelze mu udělit rozhřešení ve sv. zpovědi a podat sv. přijímání, protože v takovém případě přijímá svatokrádežně. Ó, jak nelidské a antihumánní! – lkají odpůrci Církve. Nejsmutnější ale je, že vnitrocírkevní neomodernisté dnes hovoří úplně tímtéž jazykem, tj. jazykem tohoto světa a nikoli jazykem Pána Ježíše Krista.

Ten se vyjádřil naprosto jednoznačně: „Bylo řečeno: ´Kdokoliv propustí svou manželku, ať jí dá propustný list!´Já však pravím vám, že každý, kdo by propustil svou manželku – vyjma pro cizoložství – uvádí ji v cizoložství; a kdo by propuštěnou přijal, cizoloží…“ (Mat 5,31–2). A na jiném místě říká farizeům, když argumentovali, že Mojžíš přikázal tomu, kdo chce svou ženu propustit, dát jí propustný list: „Pro tvrdost vašeho srdce dovolil vám Mojžíš propouštět vaše manželky; ale zpočátku tak nebylo. Pravím však vám: Kdokoli propustí svou manželku – vyjma pro cizoložství – a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží…“ (Mat 19,8–9). A v Markově evangeliu na stejnou námitku farizeů říká totéž: „Na počátku stvoření však stvořil Bůh lidi jako muže a ženu. Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedním tělem….Proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!…Kdokoliv propustí svou manželku a pojme jinou, cizoloží proti ní; a propustí-li žena svého muže a vdá se za jiného, cizoloží….“ (Mar 10, 6–12).

Katolík proto uzavírá manželství doživotně (dokud nás smrt nerozdělí….): jeden muž s jednou ženou, jedna žena s jedním mužem – natrvalo. Ježíš na rozdíl od židovských zákoníků neuznává žádné rozvody a propustné listy, manželství bylo ustanoveno v ráji jako nerozlučitelné a Božský Spasitel žádá, aby tento stav se nikdy nezměnil. Manželského partnera nelze nikdy opustit s výjimkou případu, kdy je tento svazek neregulérní, cizoložný, jak dokládají Pánova slova „vyjma pro cizoložství“. Katolická církev od prvopočátku realizovala tuto praxi, proto v katolických státech nikdy neexistovala možnost rozvodu. Ten umožnili nejprve protestanté v 16. století v zemích, kde získali moc, neboť neuznávali manželství jako svátost. Další krok učinili zednáři a osvícenci na přelomu 18. a 19. století za Francouzské revoluce a za Napoleonovy vlády. V 19. století liberálové prosadili rozvody téměř ve všech evropských a amerických státech, i když za přísně stanovených podmínek, které se ve 20. století potom čím dál více liberalizovaly, takže dnes je rozvod téměř všude velice snadnou záležitostí. V Sovětském svazu po revoluci r. 1917 byl rozvod pouze otázkou zaplacení poplatku na úřadu, každý se mohl hned poté nechat oddat s někým jiným a druhý den opět rozvést atd.

Katolická církev pouze v případech, kdy manželství bylo uzavřeno neplatně, např. kvůli zatajení závažné skutečnosti (neplodnost, duševní choroba aj.), a příslušná autorita je za neplatné prohlásila, dovoluje, aby se oba partneři mohli znovu oženit nebo vdát. Pokud manželství neklape a život v něm se stal peklem (např. kvůli alkoholismu jednoho z partnerů), Církev povolovala a povoluje separaci, tj. odluku od stolu a lože, nikdy ale rozvod s možností nového sňatku.

I papežové nové doby potvrzují tuto nauku. Jan Pavel II. v apoštolské adhortaci „Familiaris Consortio“ z r. 1981 píše v bodu 84: „Svátost smíření, která otevírá cestu k svátosti Eucharistie, může být udělena jen těm, kdo litují, že porušili znamení smlouvy s Kristem a věrnosti k Němu, a jsou upřímně ochotni žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství. Konkrétně to znamená, že nemohou-li se muž a žena z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni, zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům.“

Tak hovoří i řada starších dokumentů církevního magisteria. Jde o neomylnou nauku Církve, která se opírá přímo a bezprostředně o slova samotného Ježíše Krista. V současné církvi ale žel proběhly v Římě 2 biskupské synody (r. 2014 a 2015), které se pokusily zvrátit tyto jasné výroky samotného Božího Syna. Na nich zejména neomodernisticky smýšlející kardinálové Kasper, Marx, Schoenborn, Baldisseri, Coccopalmiero aj. se dožadovali povolení přístupu věřících žijících v neregulérních svazcích ke sv. přijímání. Opírali se ve svých postulátech o Ježíšovo milosrdenství, které stojí nad literou zákona. Zapomněli ale, že Boží milosrdenství nelze oddělit od Boží spravedlnosti. Bůh opravdu je nekonečně milosrdný, ale pouze k tomu, kdo o jeho milosrdenství stojí. Člověk, který odmítá ukončit svůj hříšný vztah, v němž žije, dává tím najevo, že o Boží milosrdenství nestojí, nemůže proto počítat s ním, nýbrž s Božím spravedlivým soudem.

Papež František vydal poté svoji apoštolskou adhortaci „Amoris Laetitia”, jež sice obsahuje řadu cenných praktických rad pro snoubence a mladé manžele, ale v poznámce č. 351 uvádí o znovusezdaných rozvedených žijících v neregulérních svazcích, že „v některých případech by mohlo jít také o pomoc svátostnou. ….kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírnou, nýbrž místem Pánova milosrdenství, které nás podněcuje ke konání možného dobra…. Rovněž poznamenávám, že Eucharistie není odměnou pro dokonalé, nýbrž velkorysým lékem a pokrmem slabých…“ Tato slova jsou dvojznačná a vyvolávají otazníky: Platí výše citovaná slova Jana Pavla II, že osoby žijící po rozvodu v neregulérním svazku mohou přistupovat ke sv. přijímání pouze tehdy, když se zavážou k životu v čistotě, nebo je možno toto za jistých podmínek rozšířit i na ty, jež k tomu nejsou ochotny? Na to papež odpověď nedává. Proto 4 kardinálové Raymond Burke, Carlo Caffarra, Walter Brandmueller a Joachim Meisner zaslali papeži Františkovi 19.září r. 2016 list, v němž žádají vysvětlení (zveřejnil ho v češtině v plném znění RCMonitor 18. 12. 2016) .

Hlavním obsahem dopisu těchto hierarchů však není poznámka 351, nýbrž celková koncepce papežovy adhortace, nad nimiž vyjadřují svá „dubia”, tj. pochybnosti o 5 bodech. Prosí Františka o poskytnutí odpovědi. Společným jmenovatelem dubií 4 kardinálů je obava z vyznění papežského dokumentu v tom smyslu, že neexistují žádné „vnitřně špatné skutky samy o sobě”, což odporuje katolické mravouce vyjádřené mj. i v encyklice Jana Pavla II. Veritatis Splendor, a že morální kodex Katolické církve není zákonem mravního jednání, nýbrž pouhým ušlechtilým, ale ne zcela realizovatelným ideálem, k němuž se lze na základě „principu graduality” více či méně přibližovat, což je v rozporu s katolickou naukou od prvopočátku.

Papež František na dopis 4 kardinálů, psaný uctivou a ryze věcnou formou, neodpověděl. Proto se rozhodli jej zveřejnit. Římský pontifik neodpověděl ani poté, když kardinál Caffarra jménem všech 4 signatářů zopakoval dopisem v květnu r. 2017 tuto prosbu a upozornil na úžasný zmatek, který dokument vyvolal. Někteří neomodernističtí hodnostáři již předtím reagovali hystericky, kuriální arcibiskup Pinto dokonce požadoval pro autory dubií církevní tresty.

Pravdivost stanoviska 4 kardinálů potvrzuje fakt, že v současné době již několik biskupských konferencí umožnilo osobám v neregulérních svazcích přistupovat ke sv. přijímání pouze na principu, že „jsou vyrovnáni se svým svědomím” (to tvrdí ale každý zatvrzelý hříšník). Argentinští, němečtí a maltští biskupové k tomu vydali zvláštní dokumenty, papež František bohužel v dopise argentinským biskupům schválil tuto církevní nauce odporující praxi. Neomodernistický generál jezuitů Arturo Sosa dokonce zpochybnil Kristova jasná slova o nerozlučitelnosti manželství slovy: „Vždyť neexistuje žádný magnetofonový záznam tohoto Ježíšova výroku..”

Na podporu kardinálů-signatářů dubií vystoupili v srpnu r. 2017 také katoličtí intelektuálové a duchovní z celého světa (Josef Seifert, Roberto de Mattei, Stéphane de Merciére, biskup Kněžského bratrstva sv. Pia X. mons. Bernard Fellay aj.) dopisem papeži zvaným „Correctio filialis de haeresibus propagatis” (Synovské napomenutí z důvodů šíření bludů), v němž upozorňují na nesoulad adhortace AL a výroků pontifika Františka s tradiční naukou Církve. Kriticky připomínají též jiné papežovy sporné výroky, např. oslavné řeči na adresu heretika Luthera, jehož bludy odsoudil tridentský koncil. „Correctio” podepsalo původně 40, později 62 osob, na jejich podporu poté vznikla petice, kterou signovaly tisíce katolíků z celého světa.

Jeden ze signatářů dubií kardinál Caffarra prohlásil, že poslední boj Církve a anticírkve se odehraje na poli manželství a rodiny. Nerozlučitelnost manželství nezpochybňují dnes pouze vnější nepřátelé sv. víry, nýbrž i ti vnitřní, kteří hlásají nezbytnost „přizpůsobit se tomuto světu”. Pro katolíka věrného Písmu sv. a Tradici je samozřejmě jasné, kam patří a jaké stanovisko bude hájit.