Co se stalo před pár dny v polském Krakově, víme. Zločinec vjel autem na Hlavní náměstí (Rynek Glówny) a začal střílet. 6 mrtvých a nejméně 16 raněných – to je výsledek, následně ještě policie zjistila, že doma zavraždil své oba rodiče a sestru. Příšerné!

Polsko bylo dosud považováno za jednu z nejbezpečnějších zemí Evropy. V posledních letech se tam stěhovali zejména Švédové, kteří se doma potýkali s násilnými akcemi migrantů. Polská migrační politika nebyla tak vstřícná jako na Západě, přistěhovalců z muslimských zemí zde proto žilo podstatně méně.

Vrahem byl mladý 24letý Polák Michal O., jenž po zásahu policie a zranění, které při tom utrpěl, zemřel v nemocnici. Snaha celou tragédii zpolitizovat je nechutná, objevily se dokonce dezinformace, že tento zločinec byl „ultrapravicový radikál“. Ne, jeho krvavý masakr neměl žádný politický nebo ideologický motiv. Zjištěno je pouze to, že již ve škole se tento mladík vyznačoval chorobnou zálibou v malování katů a smrti. O jeho přesvědčení není známo nic, neboť byl uzavřeným a nekomunikativním člověkem. V dětství sice chodil do náboženství, ale v pubertě a dospělosti víru tichou cestou opustil a přestal praktikovat. Podle polských zdrojů existují též nějaké indicie, že se někdy nějakým způsobem odevzdal satanovi, uvrhl tím na sebe prokletí a nechal se manipulovat démony.

Krakovský zločin není zdaleka jediným tohoto druhu v Evropě. Připomeňme si jen před pár lety u nás krveprolití na pražské filozofické fakultě, vraždy osamělých střelců v Norsku, v USA aj. Přibývá jich a jejich počet narůstá se sílící migrací z muslimských států do Evropy. Na místě je ale spíše otázka, proč existuje stále více vražd bez motivu jako ty v Krakově nebo ty v Praze na filozofické fakultě? Kde je skutečná příčina? Není důvodem obecně nižší vnímání nedotknutelnosti a kvality lidského života v lidské populaci a zvrácená hierarchie hodnot, jíž holduje ve vyspělých společnostech čím dál více osob?

Byl jsem šokován nedávným pořadem televize Nova o manželech Stodolových. Tento pár na počátku 21. století se na různých místech naší republiky vloupával do domů a bytů osaměle žijících lidí, především seniorů, kradl jim peníze a cennosti, poté je bestiálním způsobem mučil a nakonec zavraždil. Orgány činné v trestním řízení jim prokázaly 8 obětí, skutečný počet bude ale, jak ukazují nově zjištěná fakta, ještě podstatně vyšší. On dostal od soudu doživotí, ona 30 let.

Reportér Novy natočil pro diváky ve vězení rozhovor s Jaroslavem Stodolou. Blahobytně vypadající stařík (doživotní kriminál nejspíš pro něho neznamená žádné strádání) v něm s úsměvem a osobním zaujetím vypráví a vzpomíná, jak tyto vraždy „dělal“. Jakoby šlo o životní příběhy typu výstupu na velehory nebo sjíždění divoké řeky – ani špetka lítosti nebo soucitu s obětmi. Totéž i Dana Stodolová, která si nepřála mluvit na kameru, reportér proto pouze sdělil obsah svého rozhovoru s ní.

Polil mne studený pot nad cynismem těchto sériových vrahů, kteří v rozmluvě s televizním publicistou jasně dali najevo, že jsou kdykoliv připraveni vraždit opět a s novým elánem. On má naštěstí doživotí, lze tedy jen doufat, že nenastanou okolnosti, které mu umožní dostat se na svobodu. Sílí totiž ve světě hlasy, že nejen trest smrti, nýbrž i doživotí je prý „brutální a nelidský“, nota bene i sám předchozí papež František toto několikrát veřejně hlásal, nejradikálněji při audienci pro odborníky na trestní právo 23. 10. 2014. Stát Vatikán proto po nástupu Františka do úřadu doživotní trest zrušil a nahradil 35 lety vězení.

Dana Stodolová však může podle zákona požádat po uplynutí stanovené části trestu o podmínečné propuštění. Jestli soud její případnou žádost rozhodne kladně – tak aby se opět osaměle žijící senioři báli! Shovívavost vůči zrůdným vraždícím kreaturám odůvodňovaná často „nepříčetností“ či jinými duševními poruchami je vlastně cynickým pohrdáním jejich obětmi. Katolická církev nikdy v dějinách nehlásala shovívavost vůči pachatelům promyšlených vražd, maximálně se přimlouvala za zmírnění trestu pro ty, kteří se káli, litovali svých odporných činů a projevili soucit s obětmi. Nynější volání představitelů modernistické novocírkve po zrušení trestu smrti obhajované údajnou „nedotknutelností lidského života“ plně zapadá do kakofonie liberálních abolicionistů, kteří prosadili ve všech zemích Evropské unie (EU) vyškrtnutí trestu smrti z legislativy.

Papež František nařídil umístit do Katechismu Katolické církve větu odporující staletému učení Církve: „Proto Církev ve světle Evangelia učí, že trest smrti je nepřípustný, neboť je útokem na nedotknutelnost a důstojnost osoby…“ (par 2267). Nevíme, jaké evangelium měl papež František na mysli. Ve Starém zákoně Bůh za těžké zločiny trest smrti přímo nařizuje, Nový zákon toto nijak nevyvrací. Ježíš Kristus, když v evangeliích mluví o zlých vinařích, kteří vraždili, považuje konstatování svých posluchačů, že majitel vinice „zlosyny zahubí“, čili odsoudí k smrti, za logické, tudíž schvaluje zásadu, že za zločin vraždy má světská moc právo uložit trest zbavení života (Mt 21,33–46; Mk 12,1–12; Lk 20,9–19). A v jiném Spasitelově podobenství král, proti němuž se spikli zločinní vraždící odpůrci, říká: „Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych nad nimi kraloval, přiveďte sem a pobijte je přede mnou.“ (Lk 19,27). Podobně smýšlí i sv. Pavel, když píše, že světská moc „ne nadarmo nosí meč. Ten je nástrojem Boha k vyměření spravedlivého trestu tomu, kdo páchá zlo…“ (Řím 13, 4). Sv. Tomáš Akvinský učí – a Církev toto neustále hlásala, že veřejná moc má právo zbavit života člověka obzvlášť nebezpečného pro společnost podobně jako lékař může odstranit z lidského organismu tu část, která ohrožuje jeho život.

V tom není žádná nenávist ke zločincům, pouze projev ochrany bližních před útoky na jejich základní přirozené právo – právo na život. A nejen to, je v tom i blíženská láska vůči samotnému pachateli hrůzné vraždy. Trest smrti, jíž bude stát tváří v tvář, mu mnohem spíše připomene, že se octne před věčným Soudcem a lépe jej přivede k lítosti a pokání než vidina doživotního trestu. O tom, že se společnost zrušením trestu smrti octla na šikmé ploše a že tady není něco v pořádku, svědčí další vývoj, kdy už i trest doživotí je prohlašován za „antihumánní“ a žádá se jeho zrušení. Bezpečnost občanů tím utrpí těžkou újmu.

Samozřejmě jsem si plně vědom nebezpečí zneužití trestu smrti. Tuto otřesnou zkušenost lidstvo zakusilo – a mnohde ještě nadále zakouší – v totalitních režimech. Dále je zde také ve hře eventualita justičního omylu (dnes ale velice nepravděpodobná). Proto by měla poprava vraha platit pouze jako výjimečný prostředek v krajních případech. Nelze ale upřít státní moci právo trest smrti za závažné kruté zločiny proti lidskému životu stanovit a aplikovat. Toto vždycky byla nauka Církve.

Zní to sice paradoxně, ale právě zrušení trestu smrti za těžké delikty proti lidskému životu je dokladem poklesu skutečné úcty k lidskému životu. Proč? Protože když je trest smrti za bestiální vraždy legitimní, znamená to, že v takové společnosti je cenou za likvidaci nevinného lidského života život vraha. Když je ale trest smrti zrušen a cenou za zničený lidský život je místo toho pouhé doživotí (a dnes už leckde ani to ne, nýbrž jen pár desítek let kriminálu) – potom se jedná o devalvaci vědomí o nedotknutelnosti a vysoké hodnotě pozemského lidského života! Ten byl dán člověku Bohem jako příprava pro život vyšší kvality, jímž je věčnost u Boha v nebi.

Neúcta, ba přímo pohrdání lidským životem se drasticky projevuje především v těch zemích, kde je trest smrti zrušen. Právě ve státech EU – a to téměř ve všech – zákonodárství umožňuje umělý potrat. Jestliže si společnost neváží lidského života již v mateřském lůně, nebude si ho vážit ani v jiné formě. Narůstající počet zemí legalizujících eutanazii to dokazuje. A máme tady ještě další fenomén: internet, sociální sítě. Tam lze najít naprosto legálně bez jakékoliv cenzury videa a texty přímo nabádající k vraždám, kult smrti a satanistické rituály oslavující násilí a zabíjení. To vše prý náleží k „lidským právům“ a ke svobodě člověka.

S tím souvisí další znepokojující jev. Stírá se rozdíl mezi zločincem a slušným člověkem bránícím život. Zatímco úkladným brutálním vrahům se tresty snižují (nejprve byl odstraněn trest smrti, dnes se volá i po odstranění doživotí), zvyšují se tresty pro osoby bránící nenarozený život. Je možno zde připomenout narůstající postihy za pokojné vyjádření nesouhlasu s vraždami nenarozených před potratovými klinikami, kdy už i modlitba před nimi je trestná (např. ve Velké Británii). K tomu ještě přistupují rozsudky za veřejný odpor proti genderové ideologii, propagaci homosexuality a sexuální bezuzdnosti. To vše je stíháno jako údajný projev „pravicového extrémismu, diskriminace, nenávisti, fašismu…“.

Jestliže si tedy občané EU stěžují na podstatně nižší stupeň bezpečnosti v porovnání s předchozími léty a na vzrůstající počet vražd, zejména těch bez motivů, tak neexistuje tady jiné řešení než dosáhnout všeobecně vyššího vědomí nedotknutelnosti a nezastupitelné hodnoty lidského života v populaci – a to od početí až do přirozené smrti. Katolická církev jako nositelka a strážkyně Božího zjevení je zde od toho, aby tuto pravdu hlásala vhod i nevhod, jak píše sv. Pavel. Jestliže to dnes její hierarchové nedělají, potom je řada na nás, katolických věřících, abychom jim toto poslání neustále a naléhavě připomínali.