Obsah

Pastor aeternus

Svatosvatého oekumenického sněmu Vatikánského slaveného papežem Piem IX.

První dogmatická konstituce o Církvi Christově

Vydaná ve čtvrtém zasedání jeho

18. července léta Páně MDCCCLXX.



Pius biskup,

sluha služebníkův Božích,

za souhlasu posvátného Sněmu na ustavičnou paměť.


Pastýř věčný a biskup duší našich, aby spásonosné dílo vykoupení trvalým učinil, svatou vzdělati Církev se rozhodl, v níž by jakožto v domě Boha živého všichni věřící jedné víry a lásky poutem byli semknuti. Proto prve než byl oslaven, prosil Otce nejen za Apoštoly, ale i za ty, kteří by skrze slovo jejich uvěřili v něho, aby všichni jedno byli, jakož i on Syn a Otec jedno jsou. Jako tedy Apoštoly, které sobě ze světa byl vyvolil, poslal, jakož sám poslán byl od Otce, tak chtěl v Církvi své Pastýře a Učitele míti až do skonání světa.

Aby však episkopát tento jednotný byl a nerozdílný, aby spjatým spolu kněžstvem veškerenstvo věřících v jednotě víry a obcování se udržovalo, blaženého Petra ostatním Apoštolům v čelo postaviv, v něm trvalý obojí této jednoty počátek a viditelný základ ustanovil, na jehož pevnosti věčný zbudován by byl chrám, a na jehož stálosti víry vznikla by Církev, jejíž výše až do nebe by dostoupila.1 A jakož brány pekelné s nenávistí vždy větší a větší se všech stran na základ Církve, Bohem položený, útočí, aby ji, kdyby možno bylo, vyvrátily, My pro uchránění, bezpečnost a vzrůst stáda katolického nezbytným považujeme, za souhlasu posvátného Sněmu nauku o ustanovení, trvání a povaze posvátného apoštolského primátu, na němž celé Církve síla a pevnost spočívá, podle staré a stálé víry všeobecné Církve, všem věřícím, aby v ní věřili a jí se drželi, předložiti, a bludy jí odporující a stádu Páně tak zhoubné zavrhnouti a zatratiti.

Hlava první.

Na blaženém Petrovi ustanoven apoštolský primát.

Učíme tedy a prohlašujeme podle svědectví evangelických, že primát právomoci nad veškerou Církví Boží bezprostředně a přímo slíben a udělen byl Chistem Pánem blaženému Apoštolu Petrovi. K jedinému totiž Šimonovi, jemuž dříve již byl řekl: Ty slouti budeš Kefas (Jan. I,42), když byl vyslovil svoje vyznání řka: Ty jsi Christus, Syn Boha živého, těmito slavnostními slovy promluvil Pán: Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, neboť tělo a krev nezjevily tobě, ale Otec můj, jenž jest v nebesích; a já pravím tobě: Ty jsi Skála, a na té skále vzdělám Církev svou, a brány pekelné ji nepřemohou; a tobě dám klíče království nebeského; a cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi (Mat. XVI, 16–19).

A jedinému Šimonu Petrovi udělil Ježíš po svém z mrtvých vstání právomoc nejvyššího pastýře a správce nad celým svým ovčincem, řka: Pasiž beránky mé; pasiž ovce mé (Jan XXI, 15–17).Této tak zřejmé nauce Posvátných Písem, jak jí Církev katolická vždycky rozuměla, otevřeně na odpor se stavějí zvrhlá mínění těch, kteří způsob vlády Christem Pánem v jeho Církvi ustanovený převracejíce, popírají, že Petr sám vůči ostatním Apoštolům, ať každému zvlášť nebo všem zároveň, pravým a vlastním primátem právomoci od Christa nebyl obdařen; nebo kteří tvrdí, že primát ten nebyl bezprostředně a přímo udělen samému blaženému Petrovi, nýbrž Církvi, a skrze ni jemu jakožto jejímu přisluhovateli.

Kdo by tedy řekl, že blažený Petr Apoštol nebyl od Christa Pána ustanoven Apoštolů všech knížetem a celé Církve bojující viditelnou hlavou; nebo že primátu toliko čestného, nikoli však prvenství pravé a vlastní právomoci od téhož Pána našeho Ježíše Christa přímo a bezprostředně se mu dostalo; proklet buď.

Hlava druhá.

Trvání primátu blaženého Petra v Římských Velekněžích.

Co však v blaženém Apoštolu Petrovi Kníže Pastýřův a veliký Pastýř ovcí Pán Christus Ježíš k ustavičné spáse a k stálému dobru Církve ustanovil, to nezbytně trvá téhož autoritou v Církvi, jež na skále jsou založena, až do konce věků pevně bude státi, nepřetržitě. Nikdo zajisté nepochybuje, ba všem věkům známo bylo, že svatý a přeblažený Petr, Apoštolův kníže a hlava, víry sloup a Církve katolické základ, přijal od Pána Našeho Ježíše Christa, Spasitele pokolení lidského a Vykupitele, klíče království: a on že až dosud a vždycky ve svých nástupcích, biskupech svatého Stolce Římského, jím založeného a jeho krví posvěceného, žije a vládne a soudí 2. Kdokoli tudíž na tomto stolci po Petrovi nastupuje, ten podle ustanovení samého Christa nabývá Petrova primátu nad veškerou Církví. Trvá tedy řád, stanovený Pravdou věčnou, a blažený Petr setrvávaje v přijaté síle skály, otěží Církve sobě svěřených nepustil 3. Z tohoto důvodu bylo třeba, aby s Církví Římskou pro její vyšší moc veškera Církev byla ve shodě, to jest, aby všichni odevšad věřící v tomto Stolci, z něhož práva velebné pospolitosti vyřinují, jako údové v hlavě spojení ve svaz jednoho těla byly srostlí 4.

Kdo by tedy řekl, že není z ustanovení samého Christa Pána čili právem božským, že blažený Petr v primátu nad veškerou Církví má neustálé nástupce, nebo že Římský Velekněz není blaženého Petra v tomtéž primátu nástupcem; proklet buď.

Hlava třetí.

O hodnotě a povaze primátu Velekněze Římského.

Pročež opírajíce se o zjevná posvátných písem svědectví a pevně se držíce zřetelných a jasných dekretů jak Předchůdců Našich Římských Velekněží tak generálních Sněmů, obnovujeme definici obecného Sněmu Florentinského, podle níž všichni věřící Christovi povinni jsou věřiti, že svatá apoštolská Stolice a Římský Velekněz nad veškerým oborem zemským má primát, a Velekněz Římský že jest nástupcem blaženého Petra, knížete Apoštolův, a pravým Náměstkem Christovým a celé Církve hlavou a všech křesťanův otcem a učitelem; a jemu že v blaženém Petrovi od Pána Našeho Ježíše Christa plná moc jest udělena, aby pásl, řídil a spravoval všeobecnou Církev; jak také v aktech oekumenických Sněmův a v posvátných kanonech jest obsaženo.

Učíme tedy a prohlašujeme, že Církev Římská z ustanovení Páně nade všemi ostatními má prvenství řádné moci, a že tato jurisdikční moc Velekněze Římského, pravá to moc biskupská, jest bezprostřední; a že tudíž pastýřové i věřící jakéhokoliv obřadu a důstojenství, jak jednotlivci zvláště, tak všichni zároveň, povinností hierarchické podřízenosti a pravé poslušnosti jsou jí zavázáni, a to nejen ve věci víry a mravův, ale i ve věcech kázně a správy Církve po celém okrsku zemském; takže zachována-li jest s Římským Veleknězem jednota jak v obcování, tak u vyznávání téže víry, Církev Christova jest jediným stádem pod jediným svrchovaným pastýřem. – Toto jest učení pravdy katolické, od něhož nikomu nelze se odchýliti beze ztráty víry a spásy.

Tato arciť Svrchovaného Velekněze moc nikterak není na úkor oné řádné a bezprostřední jurisdikční moci biskupské, jíž Biskupové, kteří Duchem Svatým jsouce ustanoveni po Apoštolech nastoupili, jakožto praví pastýřové každý přidělené sobě stádce pasou a řídí, ba moc jejich jest nejvyšším a obecným Pastýřem podpírána, sílena a chráněna, podle slavného výroku svatého Řehoře Velikého: „Čest má jest ctí veškeré Církve. Čest má jest bratří mých pevnou posilou. Tehdy já opravdově jsem ctěn, když všem jednotlivým povinné úcty se neodpírá.“5

Z této svrchované moci Římského Velekněze spravovati veškerou Církev vyplývá jemu dále právo, u výkonu svého úřadu svobodně obcovati s pastýři i stádci celé Církve, aby je na cestě spásy mohl učiti a říditi. Pročež odsuzujeme a zavrhujeme mínění těch, kteří praví, že lze dovoleně zabrániti těmto stykům nejvyšší hlavy s pastýři a stády, nebo kteří je činí závislými na moci světské, tvrdíce, že ustanovení apoštolského Stolce nebo jeho autority k řízení Církve nemají platnosti a účinnosti, leč jsou-li stvrzena schválením moci světské.

A poněvadž božským právem apoštolského primátu Římský Velekněz veškeré Církvi stojí v čele, učíme také a prohlašujeme, že on jest nejvyšším soudcem věřících, 6 a že ve všech přích oboru církevního lze k jeho soudu se odvolati. 7 Ale soudu Stolce Apoštolského, nad nějž není vyšší autority, nikdo nesmí se vzpěčovati a nikomu není dovoleno o jeho rozsudku souditi. 8 Bloudí tudíž od správné cesty, kdož tvrdí, že dovoleno jest z rozsudků Římských Velekněží odvolati se k oekumenickému Sněmu jakožto k autoritě vyšší Velekněze Římského.

Kdo by tedy řekl, že Římský Velekněz má toliko úřad dozoru nebo správy, nikoli však plnou a svrchovanou moc jurisdikční nad celou Církví, nejen ve věcech víry a mravů, ale též ve věcech kázně a řízení Církve po celém okrsku zemském; nebo že má toliko přední podíl, nikoli však všecku plnost této svrchované moci; nebo že tato jeho moc není řádná a bezprostřední i nade všemi i nad jednotlivými Církvemi nebo nade všemi pastýři i věřícími vesměs i zvlášť; proklet buď.

Hlava čtvrtá.

O neomylném učitelství Římského Velekněze.

Že však apoštolský primát,jejž Římský Velekněz jakožto Petra, knížete apoštolského, nástupce nad veškerou Církví drží, také svrchovanou moc učící v sobě uzavírá, na tom vždycky tento Svatý Stolec trval, to děje Církve neustále dosvědčují, a též oekumenické Sněmy, v první řady ty, na nichž Východ se Západem v jednotu víry a lásky se pojily, prohlásily. Otcové totiž Sněmu Cařihradského čtvrtého, jdouce ve šlépějích předků, toto slavnostní vyznání pronesli: „První podmínkou spásy jest říditi se pravidlem správné víry. A jelikož nelze pominouti výroku Pána Našeho Ježíše Christa: Ty jsi Skála, a na té skále vzdělám Církve svou, co řečeno bylo, také skutečností se dotvrzuje, neboť na Stolci apoštolském vždy bylo zachováváno neposkvrněné katolické náboženství a svatá hlásána nauka. Od jeho tudíž víry nikterak nechtějíce se odloučiti, doufáme, že zasloužíme býti v jedné pospolitosti, kterou káže Stolec apoštolský, v němž pevně trvá bezúhonné a pravé náboženství křesťanské.“9 Se schválením pak Sněmu Lyonského druhého Řekové prohlásili: „Svatá Římská Církev má nad veškerou Církví katolickou svrchovaný a plný primát a vládu, kterou od samého Pána v blaženém Petru, knížeti čili hlavě Apoštolův, jehož nástupcem jest Římský Velekněz, s plností moci přijala, jak pravdivě a pokorně vyznává; a jako přede všemi ostatními povinna jest pravdu víry hájiti, tak i vzniknou-li nějaké spory o víře, jejímu soudu náleží o nich rozhodnouti.“ Florentský Sněm posléze definoval: „Velekněz Římský jest pravým Náměstkem Christovým, celé Církve hlavou a všech křesťanův otcem a učitelem; a jemu od Pána Našeho Ježíše Christa v blaženém Petrovi odevzdána byla plná moc, aby pásl, řídil a spravoval Církev všeobecnou.“

Aby tomuto pastýřskému úřadu zadost činili, Předchůdcové Naši vždycky neúnavně se přičiňovali, aby spasitelná nauka Christova u všech národů země se šířila, a se stejnou péčí bděli, aby tam,kde byla přijata, ryzí a čistou byla uchována. Pročež celého oboru biskupové, tu jednotlivě, tu shromážděni na synodách, starým řídíce se obyčejem a dávným pravidlem, o těch zvláště nebezpečích, jež u věcech víry vznikala, tomuto apoštolskému Stolci podávali zprávy, aby tam poruchy víry byly spraveny, kde víra nemůže utrpěti oslabení. 10

Římští pak Velekněží, jak je k tomu stav časů a věcí vybízel, brzy svolávajíce Sněmy oekumenické nebo zkoumajíce mínění Církve po oboru zemském, brzy skrze synody částečné, brzy jiné pomoci užívajíce, jaké jim právě Boží prozřetelnost skýtala, to definovali a věřiti přikazovali, co přispěním Božím shledávali souhlasným s posvátnými Písmy a apoštolskými tradicemi. Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali. A jejich apoštolské učení všichni ctihodní Otcové rádi přijímali a svatí Učitelé pravověrně ctili a jeho následovali, plně vědouce, že tento Svatého Petra Stolec stále zůstává všeho bludu uchráněn, podle božského zaslíbení Pána Spasitele Našeho, jež dal knížeti učedníků svých: Já prosil jsem za tebe, aby nehynula víra tvá, a ty někdy obrátě se utvrzuj bratří svých (Luk. XXII., 33).

Tento tedy poklad nehynoucí pravdy a víry Petrovi a jeho na tomto stolci nástupcům byl Bohem udělen, aby vznešený úřad svůj ke spáse všech konali, aby veškero stádo Christovo jimi od jedovaté potravy bludu jsouc odvráceno, pící nebeské nauky bylo krmeno, aby veškerý podnět k rozkolu byl zmařen a celá Církev v jednotě uchována, a o svůj základ se opírajíc, pevně stála proti branám pekelným. Jelikož pak v této právě době, kdy spásonosné účinnosti úřadu apoštolského nejvíce jest třeba, nemálo se vyskytá těch, kteří autoritu jeho zlehčují; zcela nezbytným považujeme slavnostně vyhlásiti praerogativu, kterou jednorozený Syn Boží se svrchovaným úřadem pastýřským ráčil spojiti.

Nuže My, věrně se držíce tradice od počátku víry křesťanské přejaté, k slávě Boha Spasitele našeho, k vyvýšení náboženství katolického a k spáse národů křesťanských, za souhlasu posvátného Sněmu učíme a jakožto dogma Bohem zjevené vyhlašujeme: Velekněz Římský, když mluví se stolce, to jest když vykonávaje úřad Pastýře a Učitele všech křesťanů ze své nejvyšší autority apoštolské prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškera Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím, jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení Římského Velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelna.

Kdo by pak tomuto Našemu prohlášení opovážil se, což Bůh odvrátiž, odporovati; proklet buď.

Dáno v Římě, ve veřejném slavnostním sezení v basilice vatikánské, roku Vtělení Páně tisícího osmistého sedmdesátého, dne osmnáctého července, pontifikátu Našeho roku dvacátého pátého.

Když Konstituce byla z kazatelny přečtena a všichni Otcové odhlasovali, Nejvyšší Velekněz vstav, potvrdil slavně dekrety a kanony, v Konstituci této obsažené, těmito slovy:

„Rozhodnutí a kanony, které v Konstituci právě přečtené jsou obsaženy, zlíbily se všem Otcům, až na dva, i My tedy s úchvalou posvátného Sněmu je tak, jak čteny byly, prohlašujeme a Apoštolskou autoritou stvrzujeme.“

Tak jest.

JOSEF,
biskup ze Sv. Hyppolitu, sekretář Sněmu Vatikánského.


Z latiny přeložil Antonín Ludvík Stříž.


Poznámky:


  1. Sv. Lev Vel., řeč IV, jinak III, kap. 2., na jeho narozeniny. ↩︎

  2. Sněmu Efezského Akt. III, al. II, kap. 3. ↩︎

  3. Sv. Lev Ve., Řeč III, al. II, kap. 3. ↩︎

  4. Sv. Ireneus “Proti bludařům”, kn. III, k. 3. ↩︎

  5. Listy Eulogovi Alexandrin., kn. VIII. list 30. ↩︎

  6. Pia PP. VI breve “Super Soliditate” ze dne 28. list. 1786. ↩︎

  7. Oekumen. Sněm Lyonský II. ↩︎

  8. List Mikuláše I císaři Michaelovi. ↩︎

  9. Z formule Sv. Hormisdy papeže, předložené Hadrianem II Otcům oekumenického Sněmu VIII, Cařihradského VI, a jimi podepsané. ↩︎

  10. Sv. Bernarda List CXC. ↩︎