Stačí, aby tři nebo čtyři samozvaní „zástupci“ indiánských národů Latinské Ameriky pozvedli své hlasy a pěsti – a klerikové padají na kolena a poníženě se omlouvají. Za to, čeho se Církev nikdy nedopustila. Již řada dokumentů na toto téma byla ve Vatikánu publikována a masmédia o nich nikdy neopomenula informovat. Ve všech zaznívá jeden refrén: Vatikán se od své staré „koloniální“ doktríny „distancuje“.

Šíří se dezinformace, že prý před pěti staletími papež „nutil“ Španělsko, aby se stalo prvním – a jediným – misijním národem v dějinách, bylo prý od něj požadováno, aby evangelizovalo indiány v Latinské Americe. Král Ferdinand Aragonský a jeho manželka Isabella Kastilská měli dokonce údajně prosit papeže o dovolení kolonizovat Nový svět, tj. Ameriku. Francie a Anglie to neučinily. Něco takového je však těžko představitelné, neboť španělský král byl natolik mocným panovníkem, že se k tomu nemusel vůbec dovolovat papeže.

Hlavní otázka ale zní: Byla evangelizace identická s kolonizací nebo – ještě hůře – s otroctvím? Pojďme hned k počátkům: První kontakt Kolumba, objevitele Ameriky, s domorodými Araukánci byl takový: Oni ho prosili o vojenskou pomoc proti kmenu Karibů, kteří provozovali kanibalismus. Totéž byl i případ Cortése a Pizzara, které tamní kmeny vítaly jako osvoboditele od Aztéků a Mayů, již si z nich brali lidské oběti svým bohům.

Papež Benedikt XVI. hned po svém zvolení r. 2005 v kázání při inaugurační mši svaté varoval před celosvětovou „diktaturou relativismu“. Pojem „relativismus“ pochází z osvícenství a odvolává se na názory tzv. sofistů, tj. řeckých filozofů ve starověku, kteří tvrdili, že prý člověk nikdy nemůže pravdu s jistotou poznat. To hlásal částečně Kant, na něhož navázala celá tzv. německá klasická filozofie v čele s Hegelem. Relativismus znamená tedy nejistotu v poznání pravdy, pochybnost ve schopnost lidského rozumu stanovit, jestli to, co se mi jako pravda jeví, odpovídá skutečnosti.

Toto bylo vztaženo především na poznání Boha a katolickou nauku: Nemůžeme prý tvrdit, že Bůh existuje, protože náš rozum a naše poznání jsou neschopné toto dokázat, co se nám jeví jako důkaz, je prý pouze zdánlivé, relativní. Z toho ovšem vyplývá, že ani v morálce neexistuje závazná a prokazatelná pravda, což má nejhorší a nejnebezpečnější dopad. Nemáme prý žádné důkazy, že krást, vraždit, podvádět apod. je objektivně špatné. Tím lze ospravedlnit všechny zločiny a krutosti dějin: vyhlazovací tábory pro lidi jiné rasy, národnosti a odlišného přesvědčení, vraždění nenarozených dětí a starých, nevyléčitelně nemocných lidí, pornografii, likvidaci manželství a rodiny aj. Přesně toto měl na mysli papež Benedikt XVI., když prohlásil 7. 12. 2012 k členům Mezinárodní teologické komise:

Prezident Papežské akademie pro život abp. mons. Vincenzo Paglia opět učinil výjimečně kuriózní a skandální prohlášení, v němž tvrdil nejen to, že Církev není „distributorem pilulek pravdy“ v morálních otázkách, ale též prý může za jistých podmínek připustit možnost provedení procedury… asistované sebevraždy.

Abp Paglia tak znovu vyvolal kontroverzi na téma lidského života, který z titulu svého úřadu má chránit. Udělal to na Mezinárodním novinářském festivalu v italské Perugii, jehož se účastnil. „Osobně bych nepomáhal sebevrahům, ale chápu, že právní řešení může být největším dosažitelným dobrem za jistých podmínek,“ řekl.

Prohlásil poté, že při zachování určitých právních podmínek (odvolal se přitom na výrok italského Ústavního soudu z r. 2019) „nelze vyloučit regulérnost“ tohoto typu sebevraždy. Duchovní použil slovo praticabile, které podle všeho se vztahuje spíše na technickou stránku provedení než na morální souhlas, nicméně celý kontext ukazuje na jeho nejednoznačný postoj v této věci.

Ještě větší nejasnost vnesly do jeho výpovědi věty, v nichž jasně dal najevo svoji distanci od výroku Učitelského úřadu Církve, což je pro modernistické biskupy typické. Konkrétně prohlásil, že Církev není „distributorem pilulek pravdy“ v současné pluralistické společnosti, dále prý „teologické myšlení se v historii vyvíjí v dialogu s Magisteriem a se zkušeností Božího lidu (sensus fidei fidelium) v dynamice vzájemného ‚obohacování se‘ “.

Koncepce kněžského celibátu je v současné době terčem útoků jak ze strany nepřátel Církve, kteří se snaží ho odmítat jako nesmyslný a omezující, tak i ze strany papeže Františka, který v nedávné době pronesl řadu poznámek naznačujících, že v blízké budoucnosti by se celibát kněží nemusel vyžadovat. Zkoumání raného období církevních dějin však osvětluje vývoj kněžského celibátu i skutečnost, že tato nauka konzistentně existovala od velmi raných dob.

Povolení odsloužit anglikánské obřady v papežské bazilice sv. Jana na Lateráně v Římě vyvolalo skandál mezi věrnými katolíky. Hlavní postavou byl tady jistý Jonathan Baker, už mnoho let člen zednářské lóže, rozvedená osoba žijící v konkubinátu a „biskup“ anglikánské komunity.

18. dubna na základě povolení vatikánských úřadů vstoupilo do proslulé Lateránské baziliky, nazývané matkou a hlavou všech kostelů města Říma i světa, třicet anglikánských heretiků v čele se jmenovaným Bakrem z anglikánské administrativní komunity Fulham. Tito anglikánští pastoři pobývají aktuálně na „tříletých rekolekcích“ v Římě, organizovaných v rámci „ekumenických vztahů“. Jsou ubytováni ve Villa Palazzola, kde je umístěn katolický seminář pro osoby anglického jazyka.

Není jasné, na jakém základě byl udělen souhlas k heretickým obřadům imitujícím mši sv. v katolickém chrámu. Servis LifeSiteNews se obrátil s tímto dotazem na vatikánskou administrativu, ale dosud se nedočkal odpovědi. V každém případě však v rámci priority pokoncilní ekumenické agendy vydala tzv. Papežská rada pro jednotu křesťanů r. 2020 dokument, v němž se sugeruje, že „v případě, kdy diecézní biskup zjistí, že to nezpůsobí pohoršení a zmatek mezi věřícími, může nabídnout jiným křesťanským komunitám, aby využili ke svým bohoslužbám prostory katolického kostela“.

Představeným anglikánů, kteří si vypůjčili ke svým obřadům katolickou baziliku, je vzpomínaný Jonathan Baker, rozvedený a žijící v konkubinátu. Léta otevřeně hovořil o své příslušnosti k zednářské lóži, z níž vystoupil až poté, kdy byl jmenován „biskupem“. Nadále ale chválí tuto organizaci, zodpovědnou za destrukci křesťanské civilizace, jako prý „zcela podporující Církev“.

V Praze se konala v neděli 16.4. další mohutná demonstrace proti Fialově vládě. Požadavky, aby přestalo zdražování potravin a energií, jež postihuje především nejchudší vrstvy obyvatelstva, aby Česká republika nebyla zatažena do nesmyslné a nemravné války na východě, aby naše politická reprezentace se nepodřizovala diktátu Bruselu a hájila naši národní a státní suverenitu, jsou spravedlivé a v souladu s katolickou sociální naukou. To samozřejmě neznamená, že je třeba souhlasit se všemi názory, které v projevech různých řečníků zazněly. Přesto ale demonstraci jako takovou hodnotíme pozitivně, mimo jiné i proto, že proběhla v klidu a nedošlo k žádným násilnostem. Vláda skutečně musí pocítit odpor občanů proti opatřením, která ohrožují jejich sociální a občanská práva. Pochod Prahou před sídlo vlády byl skutečně impozantním vyvrcholením celé akce.

V Katolické církvi po II. vatikánském koncilu se hlásají bludy naprosto oficiálně na církevních učilištích i z kazatelen. Jedním z nich, který zvláště nyní za pontifikátu papeže Františka se nebezpečně rozšiřuje, je tzv. proporcionalismus. Jde o chybné morální učení, že se nevyskytují žádné špatné skutky samy o sobě (tzv. intrinsece malum).

Církev od počátku učila, že existují skutky, které vždycky a za všech okolností jsou hříchy, tudíž špatné samy o sobě, a skutky, jež za jistých okolností jimi být nemusí. Toto rozlišení lze najít ve všech učebnicích morálky před koncilem. Tak např. úmyslná vražda (včetně umělého potratu) nebo mučení dětí jsou vždycky skutky špatnými samy o sobě, neexistuje situace, kdy by nebyly hříchem. Mohou se sice vyskytovat polehčující okolnosti, které hřích pachatele zeslabují, ale nikdy nelze říci, že se o žádný hřích nejedná. To platí také o smilstvu, cizoložství, umělé antikoncepci nebo praktikované homosexualitě. Hereze proporcionalismu však popírá existenci takových skutků špatných samých o sobě a tvrdí, že i tyto činy, pokud jejich pachatel sleduje objektivní dobro, mohou být bezhříšné.

Církevní magisterium tuto nauku opakovaně odsoudilo v řadě dokumentů už v 17. a 18. století, nejnověji tak učinil papež Jan Pavel II. v encyklikách „Veritatis Splendor“ r. 1993 a „Evangelium Vitae“ r. 1995. Americký katolický publicista a životopisec Jana Pavla II. George Weigel na stránkách časopisu „First Things“ polemizuje s názorem dnešních morálních teologů, že prý absolutní etické normy stanovící některé skutky jako špatné samy o sobě jsou chybné, neboť veškeré jednání člověka je determinované jeho životními okolnostmi. To je ovšem dle Weigla situační etika nejhoršího kalibru, kdy lze poukazem na determinaci „životními okolnostmi“ ospravedlnit i ty nejhorší a nejodpornější zločiny.

Božský Spasitel opravdu vstal z mrtvých! Tato radost, sdílená všemi věřícími křesťany světa, vychází z nejprůkaznější historické události dějin starověku.

Přesto se ale dozvídáme z knih kardinála Waltra Kaspera a dalších neomodernistických teologů, že prý Zmrtvýchvstání Pána historickou událostí není. Proč? Prý „u toho nikdo nebyl“, tj. u vlastního vzkříšení mrtvého Ježíše z hrobu. Jenže toto konstatování postrádá logiku právě tak, jako kdyby někdo odmítl uznat sebevraždu egyptské královny Kleopatry ve starověku za „historickou událost“. U tohoto aktu (nechala se uštknout hadem) přece také nikdo jiný nebyl. Existovaly však jasné indicie: mrtvé tělo se známkami otrávení hadím jedem. A když se přeneseme do moderních dějin, tak sebevraždu Adolfa Hitlera a Ewy Braunové taky nikdo nezpochybňuje jako historickou událost, přestože u ní rovněž „nikdo jiný nebyl“. Zastřelené tělo diktátora a mrtvola Braunové otrávené kyanidem však byly dostatečnými důkazy, stejně tak v případě manželů Goebbelsových, kteří spáchali sebevraždu podobným způsobem.

Zmrtvýchvstání Kristovo je doloženo jednoznačnými indiciemi: prázdným hrobem a stovkami svědků, kteří se s Pánem po Vzkříšení osobně setkali. Nebyli to pouze apoštolé, učedníci a zbožné ženy, které Ho doprovázely, nýbrž i více než 500 osob pohromadě, jimž se najednou zjevil, jak píše sv. Pavel v 1 Kor (15,3–7). Existenci prázdného hrobu si netroufli zpochybnit ani ti největší Kristovi nepřátelé. A za výpověď o tom, že vzkříšeného Spasitele viděli a mluvili s Ním, podstoupilo – nebo bylo připraveno podstoupit – mnoho svědků mučednickou smrt. Důkazy jsou tedy jednoznačné, i když „u toho nikdo nebyl“.