V parlamentě této největší latinskoamerické země probíhala 6. 12. debata na téma zavedení „Národního dne tridentské mše“. Návrh podala poslankyně Beatriz Kicis Torrents de Sordi ze Strany svobody bývalého prezidenta Jaira Bolsonara, praktikující katolička chodící pravidelně na tradiční mši sv. Za vlády prezidenta Bolsonara působila jako prokurátorka hlavního města Brasilia. Návrh byl zamítnut, poslanci se odvolávali na motu proprio „Traditionis custodes“ (dále jen TC) papeže Františka z r. 2021, které celebraci mše sv. v tomto obřadu radikálně omezuje.

Intence poslankyně Kicisové byla taková, aby v určitý den roku, který v případě schválení návrhu by konkretizovala, se tradiční ritus sloužil po celé zemi jako výraz vděčnosti, že brazilská křesťanská civilizace a kultura se v minulosti zformovaly právě na této mši.

Nicméně značná část brazilských biskupů vyznává teologii osvobození a používá TC jako argument k potlačení tradičního obřadu ve svých diecézích. V Brazílii, největší katolické zemi světa, je Církev již delší dobu v krizi. Příčiny jsou především politické povahy, na jedné straně je to marxistická teologie osvobození, na druhé potom masové šíření protestanských evangelikálních sekt z USA.

Někteří brazilští biskupové šli dokonce ještě dále než samotný dokument TC. Prohlásili všechny věřící, kteří by se účastnili celebrace tradičního ritu, byť slouženého pouze soukromě v bytě, za exkomunikované. Návrh na zavedení Národního dne tradičního ritu je proto chápán jako obrana proti represím biskupů. Parlamentní výbor pro kulturu o tom celý den jednal a pozval si k tomu 4 experty, mezi nimiž byl i kněz kongregace redemptoristů P. Bráulio Róger Martins Nunes Pereira.

Britský spisovatel Samuel Beckett ve svém absurdním románu „Čekání na Godota“ vystihuje psychický stav současného člověka, který neustále na někoho nebo na něco čeká. Čekání je trvalým údělem jeho pozemské existence. Jenže hrdina této knihy se stále dozvídá jedno a totéž: pan Godot, jehož očekává, nakonec nepřijde.

Adventní doba (advent znamená příchod) upozorňuje člověka všech generací, že neustálé čekání na příchod něčeho nebo někoho je součástí jeho pozemské existence. Čekáme na dopravní prostředek, v obchodě u pokladny, u lékaře, na úřadě… To jsou samozřejmě banality. Čekáme ale též na povýšení v zaměstnání, na vyšší plat, na uzdravení z nemoci, na setkání s životním partnerem pro manželský svazek, na maturitu či promoci svou nebo svých dětí… ano, čekáme i na změnu režimu, na osvobození od diktátu globalistů atd. A když to nevyjde přesně podle našich představ, jsme zklamaní. Symbolický „pan Godot“ nepřišel. Ano, každé lidské čekání může být čekáním na Godota. Nemusí se naplnit – a často se nenaplnilo – tak, jak my chceme a toužíme.

Jen jedno čekání poskytuje záruku jistoty: čekání na příchod Božího Syna Ježíše Krista. On určitě přijde, vždyť jako Bůh to slíbil – a Bůh nemůže lhát nebo nedodržet své slovo. Již jednou přišel, vstoupil do lidských dějin jako náš Zachránce a Spasitel – a to v Nazaretě do lůna Panny Marie a potom v Betlémě ve stáji pro dobytek před více než dvěma tisíci roky. Z izraelského národa ho téměř nikdo nečekal, pouze Panna Maria se svatým Josefem, Alžběta se Zachariášem, stařeček Simeon a stařenka Anna – a ještě některé další omilostněné duše. Proroci jeho příchod předpovídali, jenže absolutní většina národa na jejich slova zapomněla. Ale ten malý hlouček duší, které čekaly, nebyl zklamán. Jimi očekávaný Mesiáš přišel tak, jak proroci předpověděli.

Lidé současnosti ve značné míře pohlížejí na katolické duchovní optikou „co kněz, to pedofil“. Stalo se tak pod vlivem mainstreamových médií. Nepopíráme závažná provinění, která se skutečně stala a rozhořčeně odsuzujeme činy těchto nehodných služebníků oltáře, nicméně nelze nevidět také fakt, že mnoho těchto kauz je vylhaných.

Nám jde ale v článku o něco jiného. Média neustále připomínají, pravdivě i nepravdivě, hříchy katolických kněží minulosti a přítomnosti. Jenže když se na věc podíváme komplexně s veškerou objektivitou, tak musíme konstatovat, že mnohem více bylo a dosud je u příslušníků tohoto stavu hrdinských ctností než mravních selhání. Jedním z dokladů je chování tří katolických kněží na palubě Titaniku, obří britské lodi, jež – jak známo – ztroskotala po srážce s ledovcem v severním Atlantiku v dubnu r. 1912. O nich média i historické studie zarytě mlčí. Proč asi?

Kdo byli tito duchovní? Jejich jména jsou: P. Juozas Montvila (Litevec), P. Thomas Byles (Angličan) a P. Joseph Peruschitz (Němec). Všichni cestovali na lodi II. třídou (Titanic měl 3), seznámili se a vzájemně si ministrovali při mši sv., kterou každý denně na lodi sloužil.

P. Juozas Montvila se narodil r. 1885 v rolnické rodině praktikujících katolíků v Gudynách na Litvě, která byla tehdy součástí carského Ruska. R. 1908 přijal po seminárním studiu kněžské svěcení. Ve své duchovenské službě ostře vystupoval proti ruské politice násilného nucení katolických Litevců k přestupu na pravoslaví, proto byl pronásledován carskou policií. Když se ho její agenti pokusili zavraždit, rozhodli církevní představení o jeho emigraci do USA. Vděční farníci vybrali mezi sebou peníze na zaplacení jeho plavby na Titaniku.

29. listopadu začíná novéna před svátkem Neposkvrněného Početí Panny Marie. Ráz této novény jest radostný:

• obírá se odvěkým vyvolením Matky Spasitele;
• jest očekáváním a přípravou na příchod vítězné Panny zaslíbené v ráji, jež potře hlavu starého hada a svým příchodem bude lidstvu zvěstí spásy a smíru;
• můžeme blahopřát svaté Panně k milostem, jimiž byla ve svém Neposkvrněném početí vyzdobena;
• konat ji na poděkování Pánu, že se konečně smiloval a poslal tu, jež zrodí lidstvu Osvoboditele, nebo
• jako přípravu na výroční obnovu svého zasvěcení nejbl. Panně.

Cosi posvátného mají v sobě tyto dny radostného očekávání, blahého toužení, pečlivé přípravy a výzdoby svatyně našeho srdce.

Podle zprávy italského listu La Nuova Bussola Quotidiana papež František prohlásil na setkání prefektů vatikánských dikasterií 20. listopadu doslova: „Kardinál Burke je můj nepřítel, proto mu odnímám byt a služné.“ Tato zpráva byla později potvrzena i z jiných zdrojů.

Arcibiskup Poznaně a předseda polského episkopátu mons. Stanislaw Gądecki napsal 9. října letošního roku otevřený dopis papeži Františkovi, v němž podrobuje zdrcující kritice pracovní dokument římské biskupské synody „Instrumentum Laboris“. Portál pch24.pl jej publikoval 15. listopadu. Arcibiskup uvádí, že snahy o revoluci v oblasti morálky, které se na synodě projevily, jsou „inspirované levicově-liberálními ideologiemi“.

Mons. Gądecki dále píše, že prosazované změny na téma morální nauky Církve a požadavky jáhenského a kněžského svěcení pro ženy jsou motivovány úsilím „přizpůsobit se současné demokracii“. Polský hierarcha však varuje, že „Církev skutečně oceňuje demokracii, ale pouze tehdy, když spočívá na správném pojetí lidské osoby. Pokud ne, tak se lehce změní buď v otevřenou, nebo zakamuflovanou totalitu“. Dále konstatuje, že „demokracie se opírá o správné chápání lidské osoby pouze tehdy, když chrání lidský život od početí až do přirozené smrti. Protože toto nečiní, nelze nazvat současnou liberální demokracii dobrým zřízením“.

Dále mons. Gądecki připomíná, že snaha účastníků synody dát laikům v Církvi stejná rozhodovací práva jako duchovenstvu je právě signifikantní pro úsilí vnést do Církve praxi současné liberální demokracie. „To ale ve svém důsledku znamená dozor laiků nad duchovními a jejich poručníkování ve věci obsazování církevních úřadů. Vláda papeže a biskupů má být omezena a podrobena dozoru laiků organizovaných podobně jako hierarchická struktura Církve…“ píše arcibiskup.

Asi bychom v dějinách nenašli epochu, kdy by si lidé, zejména ti vzdělaní, nestěžovali na morální zkaženost tehdejší společnosti. Jsou tedy naše dnešní stížnosti, především nás, věřících katolických křesťanů, v něčem výjimečné? Není to jednoduše tak, že se hřešilo vždycky zhruba stejně a nedá se tvrdit, že v minulosti to bylo lepší než dnes?

Jenže tyto otázky jsou položeny špatně. Klepnutím na hlavičku není dotaz na kvantitu hříchů, ale jak společnost konkrétní provinění proti přirozenému mravnímu zákonu a Desateru Božích přikázání vnímá a posuzuje. A tady diametrální rozdíl dneška a minulosti skutečně a hmatatelně existuje.

Hřešilo se vždycky, i v křesťanském středověku, leckdy i mohutně. Vraždy, násilí, krutost, cizoložství, smilstvo… Vždycky se ale „vědělo“ a nezastíralo, že toto je zlo, které nutno trestat. Tomu odpovídalo i tehdejší zákonodárství. Dnes jsme ale v postavení, kdy se hřích a zlo vydávají za dobro a v tomto duchu se upravuje i legislativa – a v tom je podstatný rozdíl proti minulosti.

Uveďme jen pár reprezentativních příkladů ze současného světa. Usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo přestárlého člověka (oficiálně z „humánních“ důvodů, aby prý netrpěl, ačkoliv paliativní medicína je schopna fyzickou bolest téměř eliminovat) bylo ještě v nedávné minulosti klasifikováno jako vražda a zákon toto stíhal. Ještě soudní tribunál v Norimberku po II. světové válce odsuzoval hitlerovské prominenty mj. i za tyto těžké zločiny zvané „eutanazie“.

Za komunistické éry jsme se ve škole v hodině ruštiny učili zpaměti báseň Maxima Gorkého o revoluci. Nazývá ji „svatou věcí“. Co je to vlastně „revoluce“ ve smyslu katolické nauky? Jak ji máme hodnotit? Toto slovo pochází z latinského „revolvere“, což znamená převracet, vyvracet, podvracet. Z dějin víme o krvavých revolucích, které přinesly mučení a smrt milionům nevinných lidí.

Jenže pozor na jeden obrovský omyl! Revoluce vraždami a krutostmi nikdy nezačíná, ale jimi vrcholí a končí. Každá revoluce v dějinách byla nejdříve pečlivě připravena za psacím stolem filozofů a ideologů. Již ve starověku povstání manichejských a donatistických heretiků započala napřed ve světnicích a domech jejich zakladatelů — a vyústila v krvavá jatka katolíků (donatisté upalovali katolíky vápnem). V křesťanské Evropě heretikové albigenští v jihofrancouzských hradech nejprve filozofovali nad Biblí, aby posléze vyjížděli vraždit kněze a řeholní osoby. Krvavá husitská revoluce u nás také započala nejdříve kázáním a spisy jednoho univerzitního mistra, aby posléze vyvrcholila shazováním věrných katolíků z oken na vztyčená kopí a jejich upalováním v sakristiích kostelů, jak popisuje samotný husita Vavřinec z Březové ve své Kronice.

A mohli bychom pokračovat ještě dále, ale ponechme středověk středověkem. Pro nás je mnohem víc signifikantní novověk. Bestiální a zločinnou Francouzskou revoluci koncem 18. století, kterou známý novinář a přítel papeže Jana Pavla II. Vittorio Messori nazval „první novověkou genocidou“, kdy jakobínští vojáci vraždili katolíky, kteří se nechtěli vzdát své víry, jejich děti probodávali bajonety a ženy potápěli na děravých lodích, myšlenkově připravili osvícenští filozofové a literáti Voltaire, Diderot, d’Alembert a další v tichu svých pracoven. Bolševická říjnová revoluce v Rusku byla také nejdříve ideově zkonstruována Marxem a Engelsem v jejich kancelářích a u piva v hospodách, aby potom přinesla své hrůzné krvavé plody ve formě umělého hladomoru a masových poprav, často jen na základě doznání vynuceného krutým mučením. Tato revoluce si vyžádala desítky milionů obětí. Základy Hitlerovy nacionálně socialistické revoluce v Německu také položili nejdříve myslitelé a ideologové Nietzsche a Rosenberg, výsledkem byly potom strašlivý holocaust židovského národa a miliony nevinných obětí celé Evropy.