Život se zjevil a my jsme jej viděli
V mnoha cizojazyčných odborných publikacích, které k nám přicházejí ze Západu, se můžeme na téma novozákonních textů dočíst, že prý čtyři evangelisté nejsou jejich skutečnými autory, ty jsou prý dílem jakýchsi anonymních prvokřesťanských komunit, které je teprve připsaly Matouši, Markovi, Lukášovi a Janovi. To údajně proto, poněvadž tyto komunity usilovaly o prohlášení těchto spisů za kanonické, čili inspirované Duchem Svatým. K tomu ovšem bylo zapotřebí jejich sepsání současníkem Ježíšovým, který měl vážnost a autoritu. Z toho důvodu údajně nelze chápat novozákonní zprávy o Ježíši Kristu jako osobní svědectví jejich autorů, nýbrž jako teologii prvotní církve, kdy nemůžeme s jistotou říci, jestli ten či onen Ježíšův zázrak se skutečně stal nebo jestli je to pouze obrazné vyjádření nějaké teologické doktríny. To se týká zvláště největšího zázraku – Zmrtvýchvstání.
Autoři těchto teorií je výslovně nezpochybňují, prohlašují však, že není jisté, zda se vše odehrálo tak, jak je popisováno v evangeliích, zda hrob byl prázdný, zda vzkříšený Pán se svými učedníky skutečně pojedl atd. Jisto prý je pouze to, že apoštolé měli nějaký zvláštní mystický zážitek, jako by ukřižovaný a pohřbený Ježíš ve skutečnosti žil dále. Protestantští racionalističtí teologové na přelomu 19. a 20. století píší vesměs o jakémsi šokujícím vidění, kdy Krista spatřují jako Zmrtvýchvstalého, evangelní zprávy o prázdném hrobu, zjevení ženám apod. byly prý zkonstruovány později. Je tristní, že toto se dnes učí i na mnoha katolických teologických fakultách.
Apologie Církve














