Absolutně negativní postoj současného papeže Františka k otázce trestu smrti je dostatečně známý. Tím se ale ocitá v totálním rozporu s naukou Církve, která trest smrti udělený zákonnou mocí těžkým zločincům v mezích stanovených požadavky spravedlnosti vždycky uznávala. Nejnověji papež Bergoglio napsal předmluvu k právě vydané knize amerického právníka Dalea Recinelly „Křesťan v cele smrti“, v níž říká: „Trest smrti není spravedlností, je jedem pro společnost…“ (www.vaticannews.va 18. 7. 2024).

To jsou silná slova, která nutno z hlediska katolické víry kategoricky odmítnout. František si patrně neuvědomuje, že první rozsudek smrti vynesl sám všemohoucí Bůh – a to nad lidmi v ráji za jejich těžkou vzpouru proti Němu, jak konstatuje biskup mons. Athanasius Schneider v rozhovoru s Pawlem Lisickým v knize „Wiosna Kościola, która nie nadeszla“. Říká mj. (str. 228): „Poprvé uvalil trest smrti na člověka – na Adama a Evu – sám Pán Bůh. On první vynesl rozsudek odsuzující k smrti poté, co člověk v ráji zhřešil a ukázal se být neposlušným. V důsledku toho každý člověk, každý z nás, je odsouzen k smrti. Každý musí zemřít. Tento trest se týká všech lidí, neboť všichni jsme potomky Adama, já i vy. Když tedy někdo říká, že princip, na němž spočívá trest smrti, je falešný, fakticky obviňuje Boha. Když odmítá trest smrti, říká tím Bohu, že jednal nespravedlivě. Podle mne odmítání zásady přípustnosti trestu smrti vede k rouhání, k popření Boží spravedlnosti.“

Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) byl prvním prezidentem samostatné Československé republiky od r. 1918. Před II. světovou válkou byl ctěn jako mravní autorita, zdůrazňovala se zejména jeho čestnost a zásadovost. Všude se stavěly Masarykovy pomníky. Komunisté během své diktatury jeho kult odmítli a potírali ho, šéfideolog KSČ Václav Kopecký zahájil tzv. „boj proti masarykismu“. Jeho sochy musely zmizet z veřejných prostranství. Po rozpadu komunistického panství r. 1989 prezident Havel opět navázal na masarykovskou tradici.

Katolíci nesmějí ale nikdy zapomenout, že Masaryk byl apostatou od Katolické církve a v době před I. světovou válkou jejím úhlavním nepřítelem. Ani s jeho morálkou to nebylo v pořádku, ješitnost, intelektuální nadřazenost, autoritářství, intrikánství a mstivost patřily k charakteristickým stránkám jeho osobnosti. Nimbus jeho mravní autority byl uměle vytvořen v předválečné republice.

Nápadně rychlá kariéra

Jeho narození obklopuje dodnes nevysvětlené tajemství. Přišel na svět 7. března r. 1850 v Hodoníně, kde jeho matka, dívčím jménem Terezie Kropáčková, pracovala na tamním císařském velkostatku jako kuchařka. Provdala se za kočího na tomto statku Jozefa Masárika, Slováka z Kopčan u Holíče, prostého muže a analfabeta. Brali se 15. srpna r. 1849. Tomáš se tedy narodil předčasně, musel být proto počat ještě před svatbou. Nápadné přitom je, že Masárik nastoupil na statek teprve těsně před datem svatby, Tomáš proto těžko mohl být jeho synem.

Ve věku 93 let zemřela vizionářka řeholní sestra Agnes Sasagawa, která v r. 1973 měla vidění Panny Marie v klášteře v Akitě. Informaci o její smrti podal jako první web Catholic News Agency.

Sestra Sasagawa zemřela 15. srpna na svátek Nanebevzetí Nejsvětější Panny. Zprávu o tom potvrdil místní katolický kněz. Příčinou smrti vizionářky byl vysoký věk, v poslední době byla ale nemocná. Zjevení Panny Marie, která započala r. 1973 a skončila se r. 1984, byla uznána Církví a místním biskupem diecéze Niigata (John Shojiro Ito). Tento hierarcha po důkladném církevním prošetření potvrdil, že zde není nic v rozporu s katolickou naukou nebo morálkou. Zároveň konstatoval, že zjevení Matky Boží byla pravdivá. Pravost zjevení Bůh potvrdil také zázrakem. Vizionářka byla úplně hluchá, jak potvrdily příslušné lékařské zprávy. Při adoraci před Nejsvětější svátostí r. 1982 se ale náhle uzdravila. Obsahem zjevení, která sestra Agnes měla, bylo varování před vypuknutím III. světové války a před věroučným rozkladem uvnitř Katolické církve.

„Již jsem ti řekla, že když lidé nebudou činit pokání a nenapraví se, Otec sešle na lidstvo strašlivý trest. Bude větší než potopa, nesrovnatelný s ničím, co dosud svět viděl. Oheň bude padat z nebe a zničí větší část lidstva, dobré stejně jako zlé, neušetří ani kněze, ani věřící. Ti, co přežijí, se budou cítit tak osamělými, že budou závidět zemřelým. Jedinou zbraní, která vám zůstává, je růženec, modlete se ho každodenně…” – takový je obsah poselství Matky Boží z Akity.

„Vysychal mi morek jako v letním žáru“ (Ž 32,4), „jako laň dychtí po bystré vodě“ (Ž 42,2), „byl jsi útočištěm před přívalem i stínem v horku“ (Iz 25,4) – tyto i jiné biblické věty týkající se spalující sluneční výhně, touhy po stínu, dešti či doušku vody dostaly v letošním mimořádně suchém a parném létě širší rozměr. Hlavně asi pro ty, co žijí v nejvíce takto postižených oblastech.

Ale všechny nás mohlo letošní léto zase jednou přiblížit k Pánu, mohlo nás při modlitbách o déšť přimět k uvědomění si naší plné závislosti na Něm. Svěží chládek či kapky deště nejsou až takovou samozřejmostí, jak jsme si možná až dosud mysleli. Již sv. Jakub připomíná, že za časů proroka Eliáše v zemi nepršelo 3,5 roku! (Jk 5,17)

Není to však jen o úmorném vedru a nesnesitelném dusnu, nedostatek vláhy se odráží ve sklizni. V dřívějších dobách, kdy lidé byli živi z toho, co si vypěstovali, moc dobře věděli, komu mají za déšť a dobrou úrodu vděčit. My, zajatci doby dnešní, si to ale nejsme vždy s to plně uvědomit. Neúroda nás příliš netíží, vždyť je-li v našem regionu, zachrání to bohatá sklizeň v regionech jiných, a nebude-li valná ani tam, regály v supermarketech se stejně budou prohýbat pod tíží rozmanitých poživatin, snad jen dražších. Moderní doba skýtající schopnost dovozu všeho možného i z nejvzdálenějších koutů světa přece tento problém vyřeší, žádný stres. Bereme to jako samozřejmost a v anonymní potravinové řetězce máme více důvěry než v živého Boha. Vůbec přitom nebereme v potaz, že ony „Eliášovy“ 3,5 roky sucha se mohou zopakovat, stejně jako „Josefových“ 7 let chudých. „Pokus dnešního světa: obejít se bez Boha. Děti, hrajte si, než se vrátí tatínek,“ píše kdesi Jakub Deml.

„Viděl jsem zázrak, a přece nevěřím, prohlásil francouzský spisovatel Emil Zola po návštěvě Lurd. Jiný jeho krajan, Huysmans, je zase autorem zcela jiných slov, také v souvislosti s lurdskými událostmi: „Zázrak je umíráčkem světských vášní, pochopitelno tedy, proč ho lidé nechtějí.“ Dosvědčených a věrohodných zázraků je v dějinách Církve takové množství, že se dá velmi těžko mluvit o podvodech, halucinacích, sugesci a pod. A nejsou to jen zázračná uzdravení v Lurdech, Fatimě, či kdekoliv jinde. Mnohem větší cenu mají uzdravení duchovní, často mimořádnější a působivější než uzdravení tělesná.

Já jsem zažil jeden takový před lety. Marně jsem bojoval s jedním hříchem, do něhož mne satan a má slabost stále a stále strhávali. Na jednom mariánském poutním místě na Slovensku mi však řekl jeden kněz: „Panna Maria vám dnes dá zcela zvláštní a mimořádný dárek.“ Byl jsem zvědav, co to bude. Již jsem přijal svoji slabost a opakovaný hřích jako „Pavlův osten, abych se pro své přednosti příliš nevyvyšoval“, proto mne nenapadlo, že by se to mohlo týkat této věci. Tím větší bylo moje překvapení, když najednou hřích byl pryč. Od okamžiku této pouti.

Kdyby všichni duchovně žijící lidé si nenechávali takové a podobné zážitky pro sebe, svět by jistě užasl nad silou a mocí Boží lásky. Někdo by padl na kolena, jiný by reagoval jako Zola. Mnoho je dnes pokusů vysvětlit zázraky „vědecky“, „přirozenou cestou“ a pod. Když už se nemohou popřít, nalézají se všechny možné argumenty pro „dosud neprozkoumanou oblast vědy“ atd., jen aby se nemusela vyvodit z této skutečnosti logická pravda o existenci Boží a Jeho působení ve světě. A také – což je nejdůležitější – o pravosti a pravdivosti zázraků Kristových, které jsou pro věřícího katolíka závazné.

Často slyšíme i z úst vysokých církevních hodnostářů, že jde o monoteistické mírumilovné náboženství. Teror páchaný ve jménu Alláha (tímto arabským slovem nazývají Boha) organizacemi Boko Haram v Nigérii, al Kajdá a al Nusrá v Sýrii nebo Islámský stát na Blízkém východě a v Evropě, kdy jsou zajatcům odmítajícím konvertovat k islámu uřezávány hlavy a lidé hromadně stříleni nebo roztrháni výbušninami v rámci tzv. sebevražedných atentátů, je prý pouze dílem fundamentalistických extrémistů. Islám sám o sobě je prý „mírumilovným náboženstvím“. Různí fundamentalisté jsou údajně v každém náboženství, i v katolickém.

To má ale háček. Tzv. „katoličtí fundamentalisté“, samozřejmě nijak blíže nedefinovaní, na rozdíl od těch muslimských nikoho ve jménu víry nepřepadávají, nebijí a nevraždí. Potom zcela logicky musí být přímo u islámu něco špatně.

Korán a Hadith

Zakladatel islámu, samozvaný prorok Mohamed žil v 7. století po Kr. Byl obchodníkem ve městě Mekka na Arabském poloostrově a při jedné cestě se mu prý zjevil archanděl Gabriel a nadiktoval mu posvátnou knihu Korán. Jsou to teologické a mravoučné teze. Nebudeme popírat, že se mu mohl nějaký archanděl zjevit, v tom případě se ale nejednalo o Gabriela, nýbrž jiného anděla, nikoli nebeského ducha, ale toho padlého. Kdyby šlo skutečně o archanděla Gabriela, tak ten zvěstoval Panně Marii, že bude Matkou Syna Božího. Jak mohl tentýž Gabriel potom o 6 století později sdělit Mohamedovi něco jiného, totiž že Bůh nemá žádného Syna? Jak by si mohl posel z nebe, potažmo Bůh sám, takto zásadně odporovat?

Stalo se to 5. srpna večer v hlavním městě Francie, dějišti letošních olympijských her. Katolická agentura CitizenGo sledující pronásledování křesťanů ve světě se rozhodla nezůstat lhostejná k urážlivé parodii poslední večeře Páně, jak jsme o ní psali v předchozích článcích. Proto vypravila autobus obsazený pracovníky a dobrovolníky CitizenGo, který 5. srpna od 9 hodin ráno jezdil neustále po Paříži s nápisem „Zastavte útoky na křesťany!“ Přitahoval pozornost kolemjdoucích i policistů, kteří dosud neměli žádné námitky.

Ve večerních hodinách bylo ale všechno jinak, policie cca v 17 hodin autobus zastavila u Triumfálního oblouku. 6 členů týmu CitizenGo bylo zatčeno pod záminkou organizování „nepovolené demonstrace bez souhlasu francouzské vlády“, ačkoliv se jednalo pouze o jízdu dopravního prostředku s plakátem, který nebyl ani urážlivý, ani nenávistný. Na řidiče autobusu policisté mířili zbraněmi. Členové CitizenGo byli odvezeni na policejní služebnu v poutech a drženi 12 hodin v naprosto nehygienických podmínkách. Na stanici je svázali řetězem a umístili v celách společně s kriminálními delikventy. Sebrali jim mobilní telefony. Museli se svléknout do naha, prý kvůli kontrole, jestli nemají u sebe drogy. Cely byly bez oken a teplota v nich přesahovala 35 stupňů. Po celou dobu věznění jim ani jednou neposkytli jídlo a pití. Při výslechu jim bylo vyhrožováno, že když nebudou spolupracovat, tak si je zde nechají 24 hodin a poté je obviní z trestného činu organizování nelegální manifestace a šíření nenávisti. V totálním rozporu se zákonem jim odmítli kontakt s rodinou a advokátem.

Francouzské dominikánky Ducha Svatého se zdají být pro Vatikán příliš tradiční. Právě proto jim byla nařízena účast na nové mši…

Apoštolský stolec se začal zajímat o ženskou řeholi zvanou Dominikánky Ducha Svatého, která je svázána s tradiční liturgií. Nejprve k nim Vatikán vyslal P. Henryho Donneauda, který měl za úkol „upravit“ u nich liturgické záležitosti, což znamená přesvědčit je k účasti na novém ritu. Nyní byly sestrám nařízeny konkrétní postupy.

Dominikánky letos 25. července vydaly prohlášení v této záležitosti. Uvedly, že rozhovory s Vatikánem o tom byly zahájeny v létě r. 2023; úmyslem Apoštolského stolce bylo, aby se sestry sice mohly nadále účastnit staré mše, ale ne už výlučně, měly akceptovat nějakým způsobem i nový ritus.

Vatikán nyní sáhl ke konkrétním rozhodnutím. Od 1. prosince r. 2024, čili od nového liturgického roku, musí sestry používat výlučně liturgický kalendář podle NOM.

Mše sv. starého ritu může být sloužena každou neděli a ve většinu všedních dnů, ale každý jeden týden v měsíci se musí ve všední dny celebrovat pouze NOM. Čtení na každé mši sv. – nezávisle na ritu – musí odpovídat lekcionáři NOM, rovněž tak při tradičním ritu mají být užívány preface z misálu Pavla VI.

Dominikánky v prohlášení oznámily, že zachovají poslušnost Sv. Otci a doufají, že zavedené modifikace přinesou dobré ovoce. Spoléhají též na to, že všichni v Církvi budou pamatovat na hlavní poslání liturgie – oslavu Boha a posvěcení člověka.

Upálení tohoto odpadlého dominikána r. 1600 v papežském Římě je dodnes terčem protikatolické propagandy a prezentuje se v učebnicích dějepisu jako „doklad“ katolické netolerance a surovosti. Aniž bychom chtěli ospravedlňovat krutý trest smrti pro Bruna, je třeba mít na paměti, že tento muž nebyl v žádném případě světec a mučedník. Americký historik John Bossy vydal v 90. letech o tomto bývalém mnichovi dominikánského řádu publikaci, kde shromáždil všechna dostupná fakta. Ta vůbec nesvědčí o jeho mravních kvalitách, spíš naopak. Historická realita je taková, že Giordano Bruno se dopouštěl kriminálních zločinů. Byl to vrah a také agent a konfident cizí mocnosti.

Profil

Narodil se r. 1548 v Nole u Neapole. Jako 15letý vstoupil r. 1563 do dominikánského řádu, kde brzy proslul jako „enfant terrible“ pro svoji totální neochotu podrobovat se příkazům a rozhodnutím. Odmítal např. mít ve své cele obrazy svatých a popřel také některá dogmata. Přesto však nakonec dosáhl kněžského svěcení a doktorátu teologie.

Dominikánský řád proti němu vedl r. 1576 proces kvůli herezi, Bruno však opustil svůj konvent v Římě a uprchl z italského území. Když mu v tom chtěl převor kláštera zabránit, hodil jej údajně do Tibery, jak uvádí P. Konrád Kubeš. Za tento kriminální delikt byl pak hledán církevní inkvizicí i světskými soudy po celé Evropě.