Evropská unie, která se měla stát jakousi výkladní skříní starého kontinentu, spěje k neodvratitelné zkáze! Vlastně už není otázkou, zda EU zanikne, ale kdy se tak stane. A proces zániku unie ještě více akceleruje junta stupidních politiků Evropské unie, která toto integrační seskupení 27 členských zemí dlouhodobě devastuje dechristianizací, potlačováním národních tradic a suverenity členských států EU, jejich politickým vydíráním, překrucováním a zpochybňováním historie evropských národů, přetlačováním multi-kulti, „obohacováním“ EU kulturně nekompatibilními nelegálními imigranty z jiných kontinentů, atp.

V posledních letech navíc devastovaly EU morové rány jako koronahysterie, Green Deal, všestranná vojenská podpora Ukrajiny v konfliktu s Ruskem, neúčinné a nesmyslné protiruské sankce, které samotnou EU poškozují mnohem víc než Rusko a jiné skandální kroky, vedoucí Evropskou unii k nezadržitelnému pádu do propasti. Tento nesoudržný konglomerát nehomogenních státních útvarů se pod vedením stupidních politiků nemůže udržet pohromadě. Potápějící se Spojené státy se zachraňují na úkor EU a servilní evropští politici ve službách USA jsou jim v tom maximálně na pomoci. Bruselský moloch se svými 27 členskými státy zaostává za vyspělým světem po každé stránce a stává se pro svět neatraktivním marginálním fenoménem, respektive novodobou ukázkou úpadku jedné vyspělé civilizace.

Snahy přeměnit EU na dechristianizovaný superstát vedou k rozvratu evropské civilizace, ničení identity evropských národů a suverenity členských států novodobé nadnárodní říše. Tento nesoudržný konglomerát nehomogenních státních útvarů se nemůže udržet pohromadě. Víme velmi dobře, jak dopadla Habsburská monarchie i Osmanská říše. Násilně slepená veleříše se dříve či později rozpadne.

Nemohu spočítat, kolikrát jsem musel už za komunistické éry vyslechnout od mnoha „pokrokových“ katolíků ironické úšklebky na adresu Božítělových průvodů: Je to jen folklór, církevní obdoba socialistických prvomájových průvodů, není v tom nic duchovního, postrádá to vnitřní hloubku…

Jenže ti, kdo tak mluví, zapomínají, že duchovní život není ničím křečovitým a izolovaným od normální lidské přirozenosti. K ní nerozlučně patří též potřeba veřejně slavit, když mám z něčeho radost, dát to najevo všem okolo. Jako katolík věřím v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. V srdci mám radost, že Božský Spasitel je neustále uprostřed nás. Bohočlověk, jehož přijímám při mši svaté, přesněji řečeno On přijímá mne, hříšníka, objímá s láskou celou moji bytost. Toto nevýslovné štěstí chci nadšeně vyzpívat všem, kteří jsou kolem mne, jde o naprosto přirozenou reakci a potřebu lidského srdce. Jak brutální a nelidské je potlačovat ji! Není to radost přízemní, radost typu prvomájových průvodů, kdy se účastníci těšili na buřty s pivem a projevy papalášů vůbec neposlouchali.

Ať se někdo jde podívat, s jakým vnitřním zanícením a nadšením věřící tradiční katolíci, kteří kráčejí v Božítělovém průvodu, zpívají „Ježíši Králi…“, „Ze všech srdcí, která bila v prsou…“, „K nebesům se orla vzletem…“ atd. A když kněz zanotuje u jednoho z oltářů „Hospodin popřeje příhodného počasí“ – a lid odpoví „A země vydá úrodu svoji…“, požehnání monstrancí s Tělem Páně, to všechno přibližuje atmosféru Ráje, kdy se začnu těšit do nebe a mám jen jednu starost: opravdu se tam dostat. A z čistě pozemského hlediska: Kolik je v Božítělovém průvodu i estetického půvabu!

Evropská unie se opírá o ateistickou ideologii. U jejího počátku stojí ne pouze katoličtí tzv. otcové zakladatelé (Adenauer, Schuman, De Gasperi, pozn. překl.), ale rovněž komunistický tzv. Manifest z Ventotene z r. 1941 (jeho autoři jsou komunista Spinelli a levicový intelektuál Rossi, pozn. překl.). Katolická církev akceptovala roli jednoho z mnoha náboženských vyznání. To je ale blud, protože Církev má zcela jiné nároky vůči společnosti. Jde o pravdu katolického náboženství. Tak o tom hovořil biskup Giampaolo Crepaldi, emeritní ordinář italského Terstu, dlouholetý šéf komise Caritas in veritate při Italské biskupské konferenci.

Bp. Giampaolo Crepaldi poskytl rozhovor italskému deníku La Nuova Bussola Quotidiana. Uvádí v něm mimo jiné:

„Politika klimatické a energetické transformace je centralistická, nákladná, neúčinná a iluzorní. Nedávné hlasování Evropského parlamentu o uznání potratu za právo člověka ukázalo, že tento parlament je ovládán destruktivní ideologií zbavenou jakékoliv naděje. Krize je evidentní, jak ukazuje vměšování se unijních institucí do polské politiky a jejich nátlak na Maďarsko.“

Hierarcha konstatoval, že od nastávajících voleb do Evropského parlamentu může záležet hodně: buď dojde ke zpomalení nebo omezení odnímání suverenity jednotlivým státům, nebo naopak k urychlení integračních procesů.

Podle tohoto italského biskupa je třeba z perspektivy nauky Katolické církve velmi kriticky hodnotit cíle, jež si kladou evropští centralisté: „Jejich projekt by zničil přirozenou pospolitost – rodinu, lokální komunity a nakonec i národy. Vytvořil by superstát oddělený od občanů a přirozených organických komunit ještě více, než současné unijní instituce…“ – řekl biskup a dodal, že by tak vznikl opravdový Leviatan (totalitní stát podle anglického filozofa Hobbese, pozn. překl.) s centralizovaným systémem kontroly obyvatelstva, což by znamenalo značné nebezpečí pro svobodu – navzdory faktu, že současné demokracie vyzvedávají nadměrně svobodu jako svoji hlavní hodnotu. Co více, unijní Leviatan se svojí ekologickou a počítačovou transformací by potřeboval značné finanční prostředky, které by si opatřoval tvrdě vymáhaným výběrem z jednotlivých států, čímž by narušil právo na soukromé vlastnictví.

Jméno Josefa Václava Myslbeka zná každý aspoň trochu kulturně vzdělaný Čech. Byl to jeden z našich nejslavnějších sochařů. Žil v letech 1848–1922. Je autorem sochy sv. Václava na stejnojmenném náměstí v Praze. Jenže jeho pravděpodobně nejkvalitnějším dílem je Krucifix. Myslbek byl právě za něj vyznamenáván v zahraničí medailemi a diplomy, v pařížském Salonu získal dokonce zlatou medaili II. třídy. Ikona francouzského sochařství Auguste Rodin se vyjádřil, že lepšího Krista na světě dosud nikdy nikdo nezhotovil. Bronzový odlitek Myslbekova Krucifixu se nachází také ve známém pařížském kostele Sacré Coer.

Lauren Handyová se v říjnu r. 2020 účastnila pokojné mírové protestní akce u jedné potratové kliniky hlavního města Washington. Za to byla letos 14. května odsouzena k 57 měsícům (téměř 5 let) vězení nepodmíněně a třem letům ochranného dohledu.

Sdělila to katolická Thomas More Society věnující se právní ochraně odpůrců potratů na svých internetových stránkách. Tato organizace právně zastupuje paní Handyovou. Oznámila, že podá proti rozsudku odvolání, napadá ho jako protiústavní.

Lauren Handyová byla soudem v hlavním městě Washington shledána vinnou, neboť prý spáchala zločin „spiknutí proti zákonu“. Příslušný zákon totiž stanoví, že ke všem zdravotnickým zařízením musí být zajištěn volný přístup. Potratové kliniky jsou podle zákona rovněž „zdravotnickými zařízeními“. Handyová však údajně toto ustanovení zákona vědomě a úmyslně porušila, čímž spáchala trestný čin pohrdání zákonem.

Žalobu podalo přímo americké ministerstvo spravedlnosti. Horní hranice trestu ve smyslu příslušného zákona je 11 let. Ministerstvo požadovalo pro obžalovanou šest a půl roku. Soud na základě tlaku obhajoby nakonec rozhodl o trestu 57 měsíců. Během soudního líčení obhájci poukázali na nenásilné počínání paní Handyové a na její humanitární úmysl zasadit se za život nenarozených dětí, který je v USA ohrožen podstatně více než život kterékoliv jiné menšiny.

Protestní akce před potratovou klinikou Santangelo (ten název je přímo rouhavou ironií, pozn. překl.) ve Washingtonu 22. října r. 2020 byla naprosto pokojná a bez jakýchkoliv nenávistných projevů. Hlavním důvodem jejího konání bylo důvodné podezření, že majitel a provozovatel kliniky gynekolog Cesare Santangelo provádí i pozdní potraty těsně před porodem a dětem, které přesto potrat přežijí, neposkytne žádnou pomoc, ale nechá je zemřít. Právě toto se stalo – jak zdůraznili obhájci Lauren Handyové z Thomas More Society při procesu – motivací její účasti na této protestní akci u kliniky Santangelo. Někteří obránci života při ní klečeli a modlili se, další rozdávali informační brožurky o ochraně života a hovořili s ženami, které chtěly podstoupit potrat, další zase se přivázali řetězy ke klinice.

Ježíš Kristus byl bezpochyby nejvýznamnější člověk v celé historii lidstva, který se narodil na naší domovské planetě. Protože Ježíš Nazaretský, který byl označen řeckým pojmenováním Kristus, se vskutku narodil jako pravý člověk, i když byl pravým Bohem. I proto o něm mluvíme jako o Bohočlověku. V Katolické církvi se více zabýváme Božskou podstatou a učením Ježíše Krista, protože Ježíš byl v první řadě náš Spasitel a Jeho nejdůležitějším posláním byla spása lidských duší. Musíme se však zajímat i o pozemský život Spasitele, protože je zdrojem poučení a inspirace pro nás všechny.

Mnohé údaje o pozemském životě Ježíše Krista nacházíme v Bibli a Tradici Katolické církve. Ne všichni lidé však tyto údaje akceptovali. Zvláště nepřátelé Ježíše Krista a Katolické církve, ale i skeptici všemožného ražení a pseudovědci zpochybňovali základní údaje o Ježíši Kristu, nacházející se v Bibli a katolické Tradici. Vzpomeňme alespoň některé z nich.

Tradice Katolické církve hovoří jednoznačně o tom, že dnem narození Ježíše Krista je 25. prosinec. Mnozí skeptici, kteří chtěli být „chytřejší“ než katolická Tradice, však datum narození Spasitele soustavně zpochybňovali. Jenže lidská věda začíná stále důsledněji potvrzovat pravdivost událostí, popsaných v katolické Tradici.

Je sice fakt, že datum narození Krista není přesně uvedeno v Písmu svatém a nepatří k hlavním, neomylným pravdám katolického učení, ale přesto začínají vědci potvrzovat to, co hlásala Katolická církev po celá staletí. A co je nejdůležitější, jedním z těchto vědců je odborník, který není křesťan. Je jím Shemarjahu Talmon, židovský docent Jeruzalémské univerzity.

Arcibiskup mons. Marcel Lefébvre napsal knížku pod názvem „Oni Ho sesadili z trůnu!“ Měl na mysli Ježíše Krista. Spis je o neomodernistické hierarchii a heterodoxních teolozích, kteří na Druhém vatikánském koncilu a zejména pak po něm rozmělnili dosavadní katolickou nauku o Kristu jako jediném Spasiteli a věčném Králi.

Bůh je ale, jak říká katolický katechismus, jedné podstaty ve třech osobách. Proto když se někdo modlí k jedné Božské osobě, modlí se zároveň i k dalším dvěma, neboť mezi nimi existuje bytostná jednota. Pouze akt Vykoupení je dílem druhé Božské osoby, Syna, i když tajemná součinnost Otce a Ducha Svatého je také tady nepopiratelná.

Proto tedy, když neomodernisté podle mons. Lefébvra „sesadili z trůnu Boha Syna“, sesadili též Otce a Ducha Svatého, trojjediného Boha. Nový mešní řád vyhlášený papežem Pavlem VI. r. 1969 (dále jen NOM) to dokazuje svým církevním kalendářem, v němž je Duch Svatý svým způsobem „vytlačen na okraj“.

Tradiční římský ritus, jak se celebroval dlouhá staletí, má po všech třech Hodech Božích oktáv. Existuje vánoční oktáv Narození Páně, oktáv velikonoční a oktáv svatodušní. Z kalendáře NOM byl svatodušní oktáv vypuštěn. Podle pokoncilních liturgistů prý je zbytečný, neboť Hod Boží svatodušní předchází novéna. Ta ovšem je i v kalendáři tradičního ritu a není žádný rozumný důvod, proč by kvůli novéně musel být odstraněn po slavnosti Ducha Svatého svatodušní oktáv. Duchovně působí opravdu jako „pěst na oko“, když v neděli slavíme seslání Ducha Svatého jako jeden z největších svátků církevního roku, ale hned v pondělí nato, kdy jsme ještě vnitřně pod dojmem a vlivem této nádherné slavnosti, se najednou ocitáme na mši tak zvaně „během roku“. Přitom svatodušní pondělí i v lidové tradici odedávna k svátku Ducha Svatého nerozlučně patřilo, v některých zemích, i když sekularizovaných (např. Německo), svatodušní pondělí je pořád dnem volným od práce.

Centrální pravda o spáse pouze v Kristu má své důsledky, k nimž náleží i zásadový postoj vůči jiným náboženstvím: lze – a často je i vhodné je tolerovat – ale nikdy ne uznat. Evangelizaci nutno začít hned od prvopočátku: od prvního přikázání. To nesnáší žádné kompromisy v duchu relativismu.

14. května r. 1999 papež Jan Paveł II. políbil korán. Sv. Otec tenkrát přijal ve Vatikánu delegaci muslimů z Iránu. Ti mu dali jako „prezent“ právě „svatou knihu“ islámu. Papež ji spontánně políbil. Snímek z toho oběhl celý svět a vyvolal vlnu diskusí. Není to nic divného, neboť asi žádná jiná událost nezobrazila tak výrazně patologii ekumenismu pokoncilní epochy.

Papežové samozřejmě jsou neomylní, ale určitě ne v každém svém slovu a gestu. Políbení koránu Karolem Wojtylou je těžké hájit – a to bez ohledu na to, jaké měl papež úmysly. Tvrdí se, že tím chtěl pouze dát najevo úctu ke svým hostům. Možná, ale je těžké nevidět v tom ještě něco víc.

Přímo se vnucuje myšlenka, že políbení koránu má souvislost – ať už vědomě či nikoli – se snahou posvětit liberální dogma o náboženské svobodě: to bylo přijato do dokumentů II. vatikánského koncilu na základě diktátu z relativistických USA. U příležitosti tohoto „podivného“ výročí políbení koránu je vhodné říci, že můžeme tady vidět zřetelnou niť spojující mnoho událostí v době koncilu i po něm: zjevnou nechuť papeže Pavla VI. vůči Španělsku za katolické vlády generála Franciska Franka, relativistické koncilní dokumenty, podpis konkordátu Sv. stolce s Itálií r. 1984 rušícího ochranu státu nad Církví, Světový den společných modliteb všech náboženství za mír v Assisi r. 1986, v Polsku potom zavedení přímo v Církvi tzv. Dne judaismu a Dne Islámu, procesí s figurkou pachamamy ulicemi Říma r. 2018, podpis deklarace z Abú Zabí o Bohu přejícím si „různost“ náboženství papežem Františkem a velkým imámem Ahmadem al Tayyebem r. 2019 atd.

Americký Institut Charlotty Lozierové sestavil pořadí jednotlivých států na základě zákonodárství ve věci potratů. Srovnával potratovou legislativu v USA a v jiných členských státech OSN. Z výzkumů vyplývá, že v zemi „svobody“ a „neomezených možností“ spolu s dalšími sedmi státy byly nenarozené děti chráněny nejméně na světě, dokud před třemi lety se Nejvyšší soud neusnesl o právu každého členského státu USA samostatně a suverénně rozhodnout o této věci. Toho některé státy využily k legalizaci téměř úplného zákazu zabíjení dětí v mateřském lůně.

OSN tvoří celkem 193 států. V osmi z nich zákon dovoluje vraždit děti pod srdcem matky na pouhé přání bez jakýchkoliv omezení. V USA sice (srvn. výše) na základě vzpomenutého rozhodnutí Nejvyššího soudu menšina států potraty téměř zcela zakázala, nicméně žel většina setrvává na tzv. „právu ženy“ na potrat bez omezení.

V nechvalné „osmičce“ se nachází také komunistická Čína, kde dokonce podle zákona stát může potraty povinně nařídit, do nedávna to bylo v případě druhého dítěte v rodině, teď (za stavu vážné demografické krize) se „povoluje“ rodinám mít „maximálně“ tři děti. Také komunistická Severní Korea umožňuje pro ženy neomezené potraty na přání až do porodu a provádí povinné potraty v koncentračních táborech pro politické vězně. Zabíjet nenarozené děti bez omezení až do porodu legalizují také Kanada, Austrálie, Mexiko (jednotlivé členské státy Mexické unie), Vietnam a malý africký stát Guinea-Bissau.

Ano, přesně tak tomu je, ač se to zdá být neuvěřitelné. Ústavní soud (ÚS) ČR se sídlem v Brně na Joštově ulici ve svém nejnovějším verdiktu rozlišuje dva typy mužů a dva typy žen. U mužů jde o ty, kteří mohou počít a porodit dítě, a o ty, co nemohou. U žen zase se jedná o ty, které mají penis a o ty, jež ho nemají. To zní jako z některé brněnské psychiatrické léčebny. Proto ihned volám pohotovost: Okamžitě přijeďte na Joštovu před budovu Ústavního soudu a odvezte soudce k hospitalizaci!

Konkrétně ale: Ústavní soud, složený většinou z lidí navržených prezidentem Petrem Pavlem, se usnesl, že osoby, které si chtějí změnit pohlaví, se napříště nebudou muset nechat přeoperovat z muže na ženu nebo naopak. Takže když muž se jednoduše rozhodne, že od určitého data chce být ženou, tak není třeba podstupovat žádné lékařské zákroky, pouze byrokratické na úřadě – a musí mu být vyhověno. Pak má zákonné právo používat i dámské toalety. Totéž platí opačně o ženách, jež se „cítí“ být chlapy. Pak ale po tomto rozhodnutí ÚS úředně oštemplovaný muž zcela logicky klidně může počít a porodit dítě a úředně oštemplovaná žena může normálně mít penis.

Ještě před pár desítkami let by autoři takového projektu opravdu skončili v jistém léčebném zařízení, dnes však tuto šílenost legalizuje přímo ÚS. A nezbláznili se pouze soudci ÚS, ale také všichni politikové a žurnalisté, kteří toto prosazovali, potažmo i ta masová část občanů ČR, jež změnu pohlaví považuje za přirozenou a normální. My ale hned na prvních stránkách Písma sv. čteme, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Pravdivost této zprávy Bible není třeba dlouho dokazovat, neboť Stvořitel obdařil muže a ženu charakteristickými tělesnými znaky, které je jasně odlišují.

P. Francisco Jose Delgado je tváří kontrarevolučního projektu „la Sacristia de la Vendee” – těšícího se na sociálních sítích obrovským zájmem, má tisíce odběratelů. Tento kněz diecéze Toledo jednoznačně brání katolickou ortodoxii a demaskuje zlo, které přináší civilizační revoluce. I když zástupy věřících španělského jazykového prostoru projevují obrovskou vděčnost za odvážnou službu tohoto duchovního, jeho představení mají jiný názor. Navzdory faktu, že mnoho nepřátel víry mluví dnes zcela svobodně v chrámech od ambon, pravověrný kněz musí na základě rozhodnutí místního ordináře ukončit svoji činnost.

Milí přátelé! Srdečně zdravím a přeposílám prosbu o podpis petice proti ideologizaci našeho školství (hlavně genderovou doktrínou). Já jsem ji ihned podepsal. Katolická nauka říká, abychom se bránili zlu všemi dovolenými prostředky, které máme k dispozici. Petice jsou jedním z nich. Přeji všem požehnané mariánské dny měsíce května a milostiplné prožití svátků Ducha Svatého.