Naše mainstreamová masmédia dostala opět munici ke střelbě na Katolickou církev. Obec Kurdějov na Břeclavsku zorganizovala tzv. „dýňování“, kdy děti pod vedením dospělých dlabaly dýně pro nadcházející slavnost halloweenu a ty pak umístily se svíčkami do parku vedle kostela. Jenže ouha! Zlý, fanatický a fundamentalistický farář jim to dvakrát rozdupal! Chudinky děti plakaly.

Jenže tato informace zamlčuje podstatné. Místní duchovní správce P. Jaromír Smejkal byl dopředu informován některými osobami, že jistí dobrovolníci se chystají umístit vydlabané dýně se svíčkami hned vedle kostela a vyjádřil slovně i písemně kategorický nesouhlas. Nebyly mu pouze známy podrobnosti akce a to, že ji organizuje přímo obec. Až se to poté, co dýně rozkopal, dozvěděl, omluvil se s tím, že kdyby mu toto bylo známo, volil by jinou formu, ale stejně důslednou. Nesdělil jakou, ale nejspíš by přímo tvrdě žádal starostu, aby dýně odstranil.

Poněvadž toto v okamžiku, kdy uviděl dýně se svíčkami u kostela, nevěděl, domníval se, že jde o čin nějakých samozvanců neberoucích pražádný ohled na to, že on si toto nepřeje. Proto volil radikální způsob a dýně rozkopal, což zopakoval i následující den, kdy se tam tyto artefakty objevily znovu.

Kauza má dvě roviny: občanskou a nadpřirozenou. Všimněme si nejprve té první, jež se týká slušného chování. Jeho principy zahrnují mj. i to, že neumísťuji před něčí byt nebo dům nějaké předměty, aniž se zeptám na souhlas či nesouhlas majitele. To je zásada všech slušných lidí. Organizátoři akce velmi dobře věděli, že farář s tím nesouhlasí – a přesto mu tam halloweenské dýně položili. Ale i kdyby o jeho záporném postoji nevěděli, tak nelze popřít, že se na jeho souhlas či nesouhlas vůbec neptali, což je projev nevychovanosti a bezohlednosti.

Situaci, v jaké se Církev svatá nachází, otázku synody a vůbec současné myšlení ilustruje s nechtěnou přesností ve svém úvodním slově bývalý generální ministr dominikánů P. Timothy Radcliffe, OP, jenž 1. října promluvil v rámci rekolekcí k účastníkům biskupské synody:

„Když mě Svatý otec požádal o proslovení těchto rekolekcí, cítil jsem se velice poctěn, ale zároveň jsem znervózněl. Jsem si vědom svých vlastních omezení. Jsem starý, bílý, pocházím ze Západu a jsem muž! Nevím, co z toho je horší. Všechny tyto vyjmenované aspekty mé identity omezují mé chápání. Proto prosím o odpuštění za neadekvátnost svých slov.“

Dá se k tomuto už chronickému omlouvání se za vše vůbec něco dodávat? Snad jen vyjádřit jistou radost, že se tento nositel hábitu sv. Tomáše Akvinského nebo sv. Dominika neomlouval právě za tento hábit, či dokonce za svou katolickou víru. Možná ale nejsou součástí jeho identity…

Pozn. red.: P. Radcliffe náleží k předním neomodernistům uvnitř Církve. V minulosti se několikrát vyjádřil s hlubokým despektem na adresu Církve v dějinách. O inkvizitorech prohlásil paušálně, že to byli lidé krutí a bezcitní. Pravděpodobně mezi ně řadí i sv. Petra Veronského ze 13. stol., papeže sv. Pia V. ze 16. stol., jenž před svým zvolením působil dlouhá léta jako generální inkvizitor, nebo sv. Jana Kapistrána. Dle jeho koncepce by se Katolická církev neustále měla kát před světem za svoji “temnou” minulost a “odčinit” ji tím, že se přimkne ke globalistické agendě univerzálního náboženství přijatelného pro všechny.

Ne, nejsem konvertitou, jak by snad název tohoto článku naznačoval. Bylo mi dáno vyrůstat v katolické rodině. Jenže to neznamená, že jsem se nemusel pro katolickou víru osobně rozhodnout. Tomu neunikne žádný, ať už vyrostl v katolickém či nekatolickém prostředí. Samozřejmě ten, kdo měl katolické rodiče, chodil do výuky náboženství a pohyboval se od útlého dětství kolem fary a kostela, získal proti těm druhým „náskok“ a musí neustále děkovat Pánu za nezaslouženou milost, kterou ti, co vyrostli v ateistické rodině, nedostali. Proto konvertité, kteří – ačkoliv formovaní od mládí proti Bohu a Církvi – se rozhodli v určitém okamžiku života pro věčnou pravdu v Ježíši Kristu, mají větší zásluhy.

To ale neznamená, že katolík, jenž v této víře vyrostl, mohl v dospívání nebo dospělém věku obejít fázi osobního rozhodnutí pro Krista, vyhnout se „svému Damašku“, kdy Pán od něho – tak jako od sv. Pavla – žádal jasné vyjádření:buď pro Něho, nebo proti Němu. Čeští katolíci jsou dnes menšinou uprostřed obyvatelstva, naladěného proti nim nepřátelsky nebo v lepším případě je považujícího za jakési podivné exoty. To má svoji genezi, jež započala už za osvícenských dob.

Poslední století před pádem habsburské monarchie znamenalo prudký nárůst protikatolických nálad, uměle živených nacionalistickou propagandou odvolávající se na husitskou tradici a zdůrazňující pobělohorskou rekatolizaci vylhaně jako dobu „temna“ a útlaku českého národa. Proto již před první světovou válkou mnoho Čechů, ačkoliv navenek spjatých s Katolickou církví (chodili do kostela, měli církevní sňatek a dávali křtít děti), smýšlelo ve skutečnosti protikatolicky. To se projevilo po první světové válce v odpadové vlně, kdy z Církve odešla čtvrtina českého obyvatelstva. Věrní katolíci se stali terčem téměř pogromistické kampaně. Stovky svatostánků byly vyloupeny, tisíce křížů, soch Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého barbarsky zničeny, někteří kněží a aktivní laikové fyzicky napadáni (např. v Neslovicích na Moravě byl tamní farář postřelen, funkcionář katolické tělovýchovné organizace Orel zbit bičem apod., těchto případů je celá řada). Nejhanebnější stránkou českého obrazoborectví bylo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. 11. 1918.

Na toto téma měl velmi podnětnou přednášku v polské soukromé katolické televizi pch24TV publicista Pawel Chmielewski. Otázka to je skutečně háklivá. Někteří tradiční katolíci tvrdí, že herezemi, které tento papež hlásá, ztrácí svůj mandát. Je tomu opravdu tak?

K zodpovězení je třeba odsunout emoce stranou a zjistit, jestli nenajdeme nějaké vysvětlení v nauce Církve. Moc toho není. Největší prostor poskytuje tomuto tématu na přelomu 16. a 17. stol. církevní učitel a kardinál sv. Robert Bellarmin. Píše, že papež, pokud upadne do schizmatu, hereze, nebo když úplně odpadne od víry (apostaze), ztrácí automaticky svůj mandát a stává se nepravým papežem. To je ovšem soukromý názor teologa, nikoli nauka Magisteria Církve, která se k tomuto jeho postoji nikdy závazně nevyjádřila.

Red. Chmielewski k tomu připojuje stanovisko nynějšího biskupa mons. Athanasia Schneidera z Kazachstánu, považovaného svým způsobem za ikonu tradičních katolíků. Ten konstatuje, že Bellarminovy dedukce jsou hluboce propracované a nemají ani logickou, ani teologickou chybu, schází jim ale odpověď na to nejdůležitějí: prohlásit papeže za nepravého musí oficiálně učinit nějaký církevní orgán. Který by to měl být? Na to sv. Robert Bellarmin již nedává odpověď.

Přirozeně se nabízí, že grémiem, jež by mělo toto rozhodnout, je koncil. Jenže mons. Schneider upozorňuje, že to bychom se dopustili bludu konciliarismu, odsouzeného Magisteriem několikrát v minulosti, neboť podle učení Církve koncil nestojí nad papežem a nemá proto žádnou pravomoc prohlásit jej za nepravého.

Měsíc říjen je věnován Matce Boží, Královně posvátného růžence. Tato modlitba není jako každá jiná. Její specifikum spočívá v tom, že je určena k boji, jde o zbraň v našich rukou. Zbraň, která nikoho z lidí neusmrcuje a nezraňuje, ani ty největší nepřátele Církve sv. Není totiž určena pro válku s lidmi, ale pro válku se zlými duchy, odhání je pryč, aby člověku neškodili. Je zbytečné ptát se, proč právě růženec. Matka Boží to tak stanovila, vyjádřila se o tom nejjasněji a nejzřetelněji ve Fatimě. Když sv. Maxmilián Kolbe zakládal Rytířstvo Neposkvrněné, prohlásil v duchu tohoto přání Panny Marie právě růženec za jeho nezbytnou výzbroj v zápase se zednářstvím a démony, stojícími za ním.

K pochopení toho nám slouží i církevní kalendář. Růžencovému měsíci říjnu předchází 28. září svátek sv. Václava, patrona České země, který se stal symbolem všech bojů našeho národa za svoji svobodu, proto je také zobrazován se svou typickou zbraní, s kopím. Hned následující den slavíme svátek tří svatých archandělů Rafaela, Gabriela a Michaela, z nichž Michael má zvláštní poslání bojovat proti satanovi a jeho vojsku. Tyto dva svátky proto jsou jakousi předzvěstí toho, co má katolík dělat v měsíci říjnu: bojovat. Ne střelnými nebo sečnými zbraněmi, ale duchovními, především pak modlitbou sv. růžence.

Papež bl. Pius IX. ve svém pověstném Syllabu (souhrnu) aktuálních bludů r. 1864 zařazuje mezi ně i tezi, že „římský velekněz se může a má smiřovat s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací a přizpůsobovat se jim…“ (čl 80). To je dnes možná aktuálnější než tenkrát. Katolictví nelze smířit s liberalismem, konflikt je neodvratný, jestli Církev chce opravdu zůstat katolickou.

Liberalismus – zejména v současnosti – neustále mluví o toleranci. Tolerance ale podle liberální ideologie není možná a myslitelná bez relativismu. Kdo chce být tolerantní, nesmí své zásady považovat za jedině správné a neomylné, musí přijmout, že i ten, kdo tvrdí opak, může mít pravdu, proto mé světonázorové a náboženské přesvědčení je relativní, tzn. může se ukázat v budoucnosti jako mylné, takže je nutné každý náboženský nebo vůbec jakýkoliv názor pokládat za stejně hodnotný s mým, i když mu diametrálně odporuje.

Jenže katolická nauka není vymyšlena lidmi. Církev nehlásá „svoji“ pravdu, kterou její reprezentanti „vynalezli“, ale pravdu Boží, učení, jež zvěstoval lidem sám Boží Syn Ježíš Kristus. A Bůh nemůže klamat nebo se mýlit. Proto Katolická církev musí odmítnout každý relativismus a je povinna vzepřít se jakémukoliv nátlaku, aby Božskou pravdu, již zvěstuje, rozmělnila a připustila její, byť dílčí omyl. Právě toto od ní liberalismus požaduje, v tom spočívá podstata jeho nauky o toleranci, principu liberální společnosti. Katolíci, pokud chtějí zůstat věrni Bohu, musí tyto zásady nové nekatolické civilizace radikálně odmítnout.

Apoštolé dostali od Pána pověření hlásat pravou nauku, kterou On sám přinesl z nebe. K tomu jim seslal Ducha Svatého, aby byli chráněni před omylem. Toto charizma přechází na nástupce apoštolů, avšak působí a zavazuje věřící pouze tehdy, když jeho nositelé opravdu chtějí zvěstovat zjevenou pravdu. V opačném případě nikoliv – a tehdy ani věřící nejsou zavázáni k poslušnosti. Ta platí a je vymahatelná pouze k té nauce, jež je v souladu s tím, co Církev „vždycky a všude“ věřila, jak zní známá definice sv. Vincence z Lerina. Pokud v oficiální exhortaci sám papež říká něco v rozporu s touto zásadou, pak takový dokument není a nemůže být závazný, byť by se tisíckrát nazýval „apoštolská exhortace“, poněvadž se rozchází s tím, co právě apoštolé učili.

Papež František nyní vydal tzv. apoštolskou exhortaci „Laudate Deum“ (dále jen LD), věnovanou ochraně životního prostředí. Více než 80 procent textu tohoto dokumentu se týká odborné problematiky globálního oteplování naší planety a vlivu člověka na tento fenomén. Papež bije na poplach, že toto způsobí zdravotní komplikace nebo dokonce smrt našim potomkům a vyzývá k respektování výzev nadnárodních organizací ke snížení emisí CO₂ apod.

To vyvolává otázku: Je opravdu toto starostí papeže? Viditelná hlava Církve se má přece vyjadřovat k věroučným a mravním otázkám a nikoli řešit oteplování planety! To není jeho posláním, zvláště pak ne kategorické vyjádření souhlasu s pouze jednou vědeckou hypotézou, tj. takovou, jež hájí tezi, že globálním oteplováním je vinen člověk. Zdaleka ne všichni odborníci jsou ale téhož názoru, mnozí hlásají, že vliv člověka je zde zanedbatelný. Poukazují na to, že v minulosti se cyklicky střídaly globální oteplování s globálním ochlazováním, proto se nic mimořádného dnes neděje.

Na počátku synodu to opět začalo v Církvi vřít. 5 kardinálů napsalo papeži dle příkladu svých předchůdců před 7 lety opět svá „dubia“, tj. pochybnosti o pravověrnosti některých vyjádření Vatikánu v souvislosti s nadcházejícím synodem, a chce vysvětlení. Tenkrát r. 2016 se jednalo o dokument „Amoris Laetitia“, kde papež František naznačuje možnost podávání sv. přijímání párům žijícím v neregulérních svazcích, dnes jde o více otázek. Z těchto 5 kardinálů jsou 2 signatáři dubií před 7 lety: kuriální kardinálové Walter Brandmueller a Raymund Leo Burke (další 2 kardinálové Meisner a Caffara již zemřeli), následují potom další 3: Robert Sarah z Guineje (bývalý prefekt kongregace pro liturgii), Juan Sandoval Iniguez z Mexika a Joseph Zen z Číny, bývalý politický vězeň komunistického režimu. Papež František na rozdíl od situace před 7 lety tentokrát odpověděl.

Pane Ježíši Kriste, náš Bože a Spasiteli, Ty jsi hlavou Církve, své snoubenky bez poskvrny, a svého mystického Těla. Shlédni milosrdně na hlubokou bídu, do níž upadla naše svatá Matka Církev. Doktrinální zmatky, morální ohavnost a liturgická svévole dosáhly v našich časech úroveň dosud nevídanou. „Bože, pohanské národy pronikly do Tvého dědictví, poskvrnily Tvůj svatý chrám, Jeruzalém obrátily v sutiny.“ (Žalm 79:1). Duchovní, kteří ztratili pravou víru a stali se stoupenci světového globalistického programu, drze mění Tvé pravdy a přikázání, Božskou ústavu Církve a apoštolskou tradici.

Ó, Pane, s pokorným duchem a zkroušeným srdcem Tě prosíme, nedopusť, aby Tví nepřátelé se mohli radovat z vítězství nad autentickou Katolickou církví tím, že jí vnutí falešnou církev pod pláštěm „synodality“. Ukaž, Pane, svoji moc a přijď na pomoc své Církvi mocnou silou! Neboť čím více se hřích a odpady od víry v Církvi množí, tím větší bude vítězství Tvé milosti.

Hluboce věříme, že brány pekelné Tvoji Církev nepřemohou. V hodině, kdy naše milovaná a svatá Matka Církev prožívá svoji Kalvárii, slibujeme zůstat u ní. Přijmi milostivě naše vnitřní i vnější utrpení, které obětujeme v jednotě s Neposkvrněným Srdcem Marie, Matky Církve, jako zadostučinění za naše vlastní hříchy, jakož i za hříchy svatokrádeže a apostaze v Církvi.

Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava…

… „Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži“ (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.

… Minulé (20.) století – a vaše země toho byla svědkem – vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Svatého Václava oproti nim nazýváte „věčným knížetem Čechů“.

… To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Naučil se být „milosrdný a milostivý“ a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako „dědice“ svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.