Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.

Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.

PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.

Od neomodernistů v polemice proti nepřipouštění osob v trvalém stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání neustále čteme a slyšíme: Svátosti nejsou žádnou sladkou odměnou pana učitele za vzorné chování, svátosti jsou lékem.

Tvrdíme ale my, tradiční katolíci, něco jiného? Nauka Církve je jednoznačná a neměnná. Svátosti jsou nezaslouženým Božím darem hříšnému člověku, který na něj nemá absolutně žádný nárok. A jsou i lékem, svátost křtu, sv. zpovědi, Eucharistie a pomazání nemocných zcela určitě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osobní zkušenost se sv. zpovědí, že vždycky zakusím nejen úžasný pokoj duše poté, co jsou mi odpuštěny hříchy, ale zároveň zmizí i stresy a napětí, stalo se též několikrát, že došlo po přijetí svátosti pokání i k odstranění mých zdravotních potíží. To se mi někdy stalo i po sv. přijímání.

Ano, svátosti skutečně jsou lékem. Zneužívat ale tuto pravdu k obhajobě života ve hříchu je rouháním. Objasníme to nejlépe na konkrétním příkladě samotného léku. Ten, aby mohl působit, musí se nejprve dostat do těla, většinou to bývá polknutím. Toto „polknutí“ v případě svátosti pokání představují zpytování svědomí, lítost nad hříchy, předsevzetí, vyznání všech těžkých hříchů od poslední zpovědi (lehké hříchy vyznávat nemusím, ale je to velice prospěšné), kněžské rozhřešení a vykonání uloženého pokání. Předsevzetí znamená vůli a pevné rozhodnutí s hříchem skoncovat a nepokračovat v něm. Když jsem získal majetek podvodem, musím s dalším jednáním tohoto druhu radikálně skoncovat a co jsem nabyl okradením jiných, dle možnosti vrátit. Zdravotník, jenž provádí potraty nebo se na nich podílí, musí s tím kategoricky přestat i za cenu potíží v zaměstnání. Osoba, která žije ve smilstvu nebo cizoložství, musí hříšný vztah okamžitě ukončit. Pro rozvedené a podruhé sezdané pouze na úřadě, když obnova původního církevně platně uzavřeného manželství není možná, platí, že musejí rezignovat na sexuální život.

Ve svém věku jsem už pamětníkem lecčeho. Proto mohu srovnávat. Zvláště pak to, co je mi nejdražší: Církev. A tady zjišťuji, že co se dnes nazývá Římskokatolickou církví, se diametrálně liší od toho, co se tak nazývalo v době mého dětství a dospívání.

Věrouka

Jako chlapec jsem chodil do náboženství, i když to v 50. letech bylo spojeno s obětmi pro mne i pro mé rodiče. Tam jsme se skutečně učili pravdy víry, nehráli si ani neřešili nějaké kvízy apod. První svatá zpověď, sv. přijímání, ministrování… všechno bylo jasné mimo jakoukoliv pochybnost: v Eucharistii je přítomen Pán Ježíš, tentýž, který se vtělil do lůna Panny Marie, narodil se v Betlémě, učil lid, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého. Tohoto Ježíše jsem přijal při prvním sv. přijímání a poté v následujících. Toho Ježíše, který při mši sv. zpřítomňuje svoji kalvarskou oběť za spásu mou i mnohých, proto je rouhavé považovat liturgii za jakési show k oslavě jednoty společenství. Věčné světlo nad svatostánkem neustále člověku připomínalo: tady je Kristus, Spasitel. Chrámy byly otevřeny nejen ke mši sv., ale i k soukromé adoraci. Neexistovalo, aby se v kostele lidé bavili, kdo přišel, ihned zaklekl k modlitbě…. Všechno bylo jasné, jednoduché a srozumitelné.

Před pár dny vyvolala rozruch „aféra“ s českým Hnutím pro život (HPŽ). Šlo o to, že jeho místopředsedkyně Zdenka Rybová zveřejnila na sociálních sítích stanovisko odmítající sbírku pro nákup postkoitálních pilulek na Ukrajinu určených ženám údajně znásilněným ruskými vojáky. Místo abortivních preparátů by se měly podle Z. Rybové na Ukrajinu distribuovat pepřové spreje a houkadla, aby se napadené ženy mohly bránit proti agresorům.

Jsem katolík vyznávající vždy platnou a neodvolatelnou nauku Církve, proto nemohu, než se s postojem paní Rybové plně ztotožnit. Lituji jen toho, že tváří v tvář této hnusné, ba přímo zločinné propotratové kampani proti HPŽ z toho nakonec víceméně vycouvala, i když lidsky to chápu. Ty odporné hyeny z mainstreamové mediální žumpy tlačily dokonce na sponzory hnutí, aby mu stáhli svoji finanční podporu, což někteří skutečně udělali.

Do této štvanice se zapojila, asi ne náhodou, i KDU-ČSL, dnes součást vládní koalice. Na její sjezd v Ostravě 23.4. měl přijet i generální manažer slovenského Křesťanského demokratického hnutí Marek Michalčík, statečný protipotratový aktivista ve své zemi. Organizuje Pochody pro život za účasti desetitisíců lidí a další akce na obranu nenarozených dětí a zastává správné katolické názory o absolutní morální nepřípustnosti potratů včetně požadavku na jejich legislativní zákaz bez výjimky, což se samozřejmě týká i znásilnění.

Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.

Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.

Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.

Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích… že není všechno černobílé…

Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.

Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?

Je časově náročné, ne-li přímo nemožné, publikovat všechny zprávy (nebo aspoň většinu) z katolického nebo vůbec křesťanského světa. Koneckonců náš web není zpravodajský, ale apologetický, tj. katechetický a formační. Přesto se ale nemůžeme vyhnout palčivým aktualitám. Protože není v našich časových možnostech ze zahraničních webů všechny překládat a zpracovávat, budeme proto alespoň čas od času o těch nejzávažnějších hromadně informovat. Zde jsou některé významnější:

Biskup sesazen za obranu mše sv.

Papež František sesadil z úřadu biskupa Daniela Fernandéze Torrese z Areciba na Portoriku, který se odmítl podřídit rozhodnutí místní biskupské konference o zavření kostelů pro bohoslužby z důvodů sanitárních opatření vlády kvůli koronaviru. V jeho diecézi se nadále veřejně sloužily mše sv. a kněží udělovali svátosti. Biskup Fernandéz rovněž tak odmítl zavést povinné očkování pro kněze a církevní zaměstnance a zakázat neočkovaným účastnit se bohoslužeb. Papež František ho zvláštním dekretem zbavil výkonu úřadu diecézního biskupa bez jakéhokoliv kanonického procesu a formálního obvinění, i když ty jsou k takovému kroku nezbytné. Zdůvodnil to pouze tím, že mons. Fernandéz „není v jednotě s ostatními bratry biskupy“.

Biskup Fernandéz v minulosti proslul také jako bojovný obránce nenarozeného života a monogamní rodiny. Podporoval rovněž tradiční mši sv., odmítl její omezení po vyhlášení papežského dokumentu Traditionis Custodes a bránil kněze, kteří ji celebrovali, proti útokům. Jeho sesazení vyvolalo bouřlivé protesty katolických kněží a věřících, kteří vyšli do ulic s růženci v rukou a se zpěvem náboženských písní. U Vatikánu intervenovala ve prospěch biskupa Fernandéze i katolická senátorka Joanne Rodríguezová Veveová. Na jeho podporu bylo shromážděno už 30 tisíc podpisů.

Srdečně zveme na duchovní obnovu na Sv. Hostýně s katolickým knězem byzantsko-slovanského obřadu Otcem Jiřím A. Pleskačem na téma „Vnitřní uzdravení: Ježíš Kristus je lékařem duše i těla“.

Tímto argumentem se ohánějí jak odpůrci křesťanství, tak i neomodernisté uvnitř Katolické církve. Na to existuje jediná odpověď: neodporují. Omlouvám se, že budu poněkud neskromný a řeknu, že nejsem svou profesí pouze církevní historik, ale také bývalý profesionální žurnalista, působící po listopadu 1989 čtyři roky v deníku Lidová demokracie. Psal jsem řadu reportáží o náhlých a nečekaných událostech tehdejších i minulých a vedl o tom rozhovory s jejich svědky. Vím tedy o rozdílu mezi informacemi, které se liší – a informacemi, které si odporují.

To, že se některé informace o dané události liší, ještě zdaleka neznamená, že si odporují. Když povedu rozhovor s očitým svědkem –x– o havárii letadla a opublikuji, co viděl a slyšel, tak to nevylučuje, že může tady být ještě svědectví někoho dalšího. Když jiný zpravodaj objeví nového svědka –y–, tak jeho svědectví se nejspíš od svědectví svědka –x– bude lišit, pokud se nacházel u popisované události v jinou dobu a na jiném místě. Obě svědectví se mohou vzájemně doplňovat, aniž si budou odporovat. Odporovat si by znamenalo, že jedno svědectví popírá druhé.

To se v případě evangelních zpráv o zmrtvýchvstání Páně vůbec neděje. Evangelia nejsou životopisem Kristovým, ani přesnou kronikou událostí, nýbrž katechezí. Každý z evangelistů sledoval jistý katechetický cíl ve prospěch té skupiny nových křesťanů, kterou chtěl oslovit. Za tím účelem vybral proto ze všech svědectví o událostech velikonočního rána ta, která odpovídala jeho katechetickému záměru. Díky inspiraci Ducha Svatého, která spolupůsobila při vzniku evangelií, všechna čtyři obsahují z žurnalistického hlediska perfektní reportáže o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, i když ne úplné a zahrnující detailně všechna fakta. Čtyři evangelisté se ve svých zprávách liší, ale neodporují si.