Alexis Carrel, laureát Nobelovy ceny za medicínu (1912), se rozhodl odhodit korzet ateismu, který ho zotročoval, když v Lurdech na vlastní oči spatřil zázrak uzdravení své pacientky, která umírala na tuberkulózu pobřišnice. Po svém obrácení pochopil, jak aktuální jsou texty Písma sv.: „Už od přirozenosti byli pošetilí lidé, jež tížila neznalost Boha…“ (Mdr 13,1).

A. Carrel se narodil r. 1873 v bohaté rodině v městečku Sainte Foy u Lyonu. V pěti letech mu zemřel otec. Matka byla hluboce věřící, Alexis vystudoval jezuitské gymnázium a potom lékařskou fakultu v Lyonu. Stal se proslulým chirurgem, vyučoval i na univerzitě, avšak ztratil víru. Pod vlivem ateistických filozofů nabyl přesvědčení, že Bůh je pouhým výtvorem lidského vědomí. V květnu r. 1903 byl požádán, aby jako lékař doprovázel pouť nemocných do Lurd. Mezi nimi se nacházela i 21letá Marie Baillyová v posledním stadiu tuberkulózy pobřišnice. Carrel ji vyšetřil a konstatoval, že možnost uzdravení tady vůbec neexistuje, naopak smrt lze očekávat každou chvíli. Marie se nemohla posadit, plivala krev, často zvracela, její břicho bylo opuchlé. Carrel dal nemocné injekci morfia, aby zmírnil její utrpení. Při jízdě vlakem do Lurd mu kněz, doprovázející výpravu, vykládal o četných zázračných uzdraveních, která se na tomto místě odehrávají.

Mezi poutníky byl i jeden Carrelův kolega ze studií, věřící muž, jenž jako dobrovolník sloužil nemocným. Ten mu vyprávěl o Petru de Rudderovi, na něhož padl strom a úplně mu rozdrtil kosti na nohou. Dolní část nohou visela jako cár. Trvalo to již 8 roků, nikdo z lékařů si s tím nevěděl rady. Až 7. dubna r. 1875 obdržel Peter milost okamžitého uzdravení v jedné vlámské kapličce, zasvěcené Matce Boží z Lurd. Tento zázrak byl zdokumentován rentgenovými snímky. Carrel přiznal, že se jedná o tajemství, ale nutno prý si zachovat zdravou skepsi. „Kdyby existoval Bůh, tak zázraky jsou možné, protože však Bůh neexistuje, tak vědecké bádání vysvětlí nakonec i tyto případy…“ filozofoval Carrel. Ukázal na Marii Baillyovou a řekl: „Jestli se toto děvče úplně uzdraví, byl by to opravdový zázrak. Tehdy bych uvěřil a stal se mnichem.“

Biskup Robert Mutsaerts je pomocným biskupem holandské diecéze Hertogenbosch. Jeho názory na současný stav Katolické církve jsou naprosto nekonvenční a v duchu pravověrnosti, jak nejnověji ukazuje jeho prohlášení ke znovuotevření pařížské katedrály Notre Dame, zničené předtím, jak známo, požárem.

Mons. Mutsaerts se mimo jiné ptá, proč vlastně lidé v posledních 60 letech vystupují z Církve. Odpovídá: „Protože Církev je nechala na holičkách (pozn. překl.: tím má na mysli nikoli Církev jako mystické Tělo Kristovo, ale církevní hierarchii). Církev uváděla své věřící do omylu. Ano, Církev říká, že my se zasazujeme o životní prostředí, o změnu klimatu, o různorodost, o chudé a podobně. A na to klademe větší důraz než na důstojnou liturgii, posvátno, povolání lidí ke svatosti, na výzvy k obrácení a na to, aby spása duší stála na prvním místě. Zapomíná se, že právě toto je tím, co dává člověku potřebnou výživu ducha, aby mohl účinně konat skutky milosrdenství. Matka Tereza, Peerke Donders (pozn. překl.: holandský misionář malomocných v 19. stol.), sv. František nebo P. Damien Deveuster by nikdy své poslání nenaplnili, kdyby se neposilovali svátostmi, modlitbou, eucharistickou úctou a růžencem – a místo toho se spoléhali pouze na politiku a její instituce.

Od 60. let minulého století prezentuje Církev víru směšně, nejde k jádru věci a nekoriguje své vlastní výstřelky. Pohleďte jen na deformaci liturgie, která je dnes na denním pořádku. Já například jsem téměř pravidelně při udělování svátosti biřmování terorizován pěveckým sborem, který zpívá ohlušující ryze světské šlágry zcela odporující katolické nauce, třeba k obětování píseň ‚Noc náleží těm, kteří se milují‘ apod. Na konci mše mi bylo jasné: tyto biřmovance už nikdo v kostele neuvidí. Při jedné biřmovací mši v diecézi Nijmegen zase odmítl farář podat jednomu biřmovanci Tělo Páně, poněvadž chtěl přijímat pouze do úst. Dnes se stále napadá tzv. klerikalismus. Není snad právě toto jeho nejviditelnější projev? Tento farář si stanovil svá vlastní pravidla a vnucuje je věřícím!“

Boj s jesličkami se o letošních Vánocích stal opravdovou posedlostí francouzských „volnomyšlenkářů“. Ukázalo se, že když nemohou dosáhnout jejich odstranění soudně-administrativní cestou a udáváním, že prý „jesličky narušují princip laicity státu“, sahají k fyzickým útokům, např. v Dordogne byly podpáleny městské jesličky…

Komunisticko-zednářská diktatura v této zemi smutně proslula ve 20. letech stejnými bestialitami, jakých se dopouštěl sovětský režim v Rusku. Přesto se lze ze současných mainstreamových médií „dozvědět“, že krveprolití ve skutečnosti způsobili „primitivní katoličtí fanatici“. Jaká je pravda?

Česká televize uvedla na Nový rok film Tomáše Mašína a Marka Epsteina „Bratři“. Jedná se o zpracování životních osudů Ctirada a Josefa Mašínových, antikomunistických odbojářů 50. let minulého století, jimž se nakonec podařilo dostat do tehdejšího východního Německa (NDR) a odtud do západního sektoru Berlína. Započali poté nový život v USA.

„Naším dnešním úkolem je plné hlásání katolické víry včetně nauky o manželské morálce a sexuální etice a její předávání budoucím generacím,“ řekl v Krakově holandský kardinál Willem J. Eijk. Podle názoru tohoto arcibiskupa z Utrechtu zatemnění pojmu muže a ženy v současné kultuře zkomplikuje hlásání víry v následujících letech. Holandský primas byl hostem na III. mezinárodním kongresu pro manželství a rodinu v Krakově.

V roce 2016 byla natočen francouzský film „Les Innocentes“ (česky: Nevinné) o životních osudech zbožné katolické lékařky a hrdinky lásky k bližnímu. Jmenovala se Medeleine Jeanne Marie Pauliacová. Film je v posledních dnech úspěšně promítán v Německu.

Medeleine Pauliacová se narodila r. 1912 ve městečku Villeneuve v jižní Francii ve středostavovské rodině. Její otec Roger Pauliac padl v I. světové válce r. 1916 v bitvě u Verdunu. Medeleine, vychovávaná zbožnou katolickou matkou, byla touto událostí trvale zasažena tak, že se rozhodla věnovat doživotně zápasu za mír mezi národy a ochraně nejslabších. Vystudovala medicínu a podařilo se jí získat dobré zaměstnání na jedné pařížské klinice.

Po okupaci Francie hitlerovským Německem se aktivně zapojila do odboje, pomáhala s úkrytem britským parašutistům a Židům ohroženým deportací do vyhlazovacích táborů. Za tuto aktivitu byla na počátku r. 1945 vyznamenána předsedou vlády generálem Charlesem de Gaullem, za války vůdcem francouzského protihitlerovského odporu.

Tím ale její boj zdaleka neskončil. Jako lékařka Červeného kříže byla vyslána do Polska, kde ještě válka probíhala se vší brutalitou. Jednou z nejhorších bestialit bylo znásilňování mladých žen a dívek, čehož se dopouštěli vojáci všech bojujících armád: ustupující Němci, ukrajinští banderovci a sovětští rudoarmějci. Mnohé ženy po traumatizujícím zážitku, když otěhotněly, se rozhodly pro potrat. Lékařka Pauliacová věrná svému katolickému přesvědčení však dokázala desítky, možná i stovky postižených přesvědčit, aby dítě porodily, a pokud je nechtějí přijmout, tak poskytly k adopci.

21. prosince proběhla v kostele sv. Salvátora v Praze vzpomínková akce u příležitosti 1. výročí masakru na pražské filozofické fakultě r. 2023, kdy terorista střílel do studentů. V tomto chrámu je správcem a zároveň duchovním vůdcem akademické mládeže mediálně známý mons. prof. dr. Tomáš Halík, který v proslovu na tomto shromáždění mimo jiné řekl:

Štědrý večer, dárky, půlnoční… slavíme narození Spasitele. Opravdu jenom narození? Nikoliv, On se totiž nenarodil tak, jak se rodí každý jiný člověk. Katolický křesťan by měl vědět, že o Vánocích slavíme Jeho velký zázrak. Vlastně dva zázraky spojené v jeden celek. Vtělení, které si připomínáme především v adventu, a o Vánocích Narození. Ano, i Spasitelovo narození je zázrak. Jeho Matka Panna Maria rodila totiž na rozdíl od každé jiné ženy netělesně a bez bolesti. Vyplývá to z dogmatu o jejím ustavičném panenství, jak bylo definováno na Lateránské synodě r. 549. Matka Boží zůstala i po porodu pannou. Rodila též bezbolestně, neboť byla počata bez poskvrny dědičného hříchu, proto na ní nemohl spočívat Boží trest vynesený nad ženou po pádu prvních lidí: „V bolestech budeš rodit děti.“ Písmo sv. sice o tom nehovoří, jenže my víme, že pramenem na stejné úrovni s ním je i posvátná Tradice – a ta nám to sděluje.