Přesně tak jsem to četl v jedné internetové diskusi: Bůh prý je „krutý vrah a největší zločinec dějin“. Autor připomíná potopu, tj. až na Noemovu rodinu vyhlazení veškerého tehdejšího lidstva, zničení Sodomy a Gomory ohněm a sírou, starozákonní příkazy Jahveho Izraelitům k vyhubení kananejských národů, čili k jejich genocidě atd. Jak se s tím srovnává představa milujícího Boha? Tak argumentuje pisatel uvedeného diskusního příspěvku, tak namítají proti Bohu současní ateisté a další odpůrci pravé víry. Jak na to reagovat?

Inu, nejprve se podívejme na rozdíl mezi člověkem a Bohem. Ten je principiální. Teď napíši něco, nad čím se možná zbožné útlocitné duše zatřesou: Na všechny výše uvedené akty vyhlazení měl Bůh absolutní právo! Proč? Poněvadž On je dárcem života, Stvořitelem. Když život dal, má právo ho také vzít. A bere jej dříve či později každému člověku, neboť všichni jednou zemřeme.

Ale odnímá skutečně Bůh člověku život? Tak se to jeví tomu, kdo nepřijímá, že tato naše pozemská existence je pouhé provizorium, pravým a plným životem je až ten věčný v nebi. Jestliže tedy Hospodin odebírá člověku tento život zde na zemi, nabízí mu za něj nesrovnatelně víc: podstatně dokonalejší život v Jeho přítomnosti na věky. Člověk ale, když zabíjí druhého, toto udělat nemůže, toho není schopen, proto na jakékoliv usmrcení jiné lidské bytosti kromě nezbytné obrany sebe a bližního nemá právo a dopouští se tím těžkého hříchu. Bůh řekl „já usmrcuji a já oživuji“ (Deut 32,39). On všemohoucí Bůh ano, člověk ne.

Bůh v Písmu sv. používá usmrcení člověka jako trest za jeho hříchy a rouhání – a to uplatňuje někdy i vůči většině lidstva jako v době potopy. Jenže onen trest neznamenal pro všechny ty, kdo zahynuli ve vodách, zatracení v pekle. Sv. Petr píše: „Kristus zemřel jednou za naše hříchy… podle těla byl sice usmrcen, ale zůstal živý podle duše. S ní přišel hlásat zvěst také těm duchům, kteří byli ve vězení, těm totiž, kteří kdysi nevěřili, když Boží shovívavost čekala za dnů Noemových, kdy byla stavěna archa…“ (1 Pt 3, 18–20). I těm, kteří podlehli tenkrát trestu potopy, nabízel Bůh věčnou záchranu. I oni měli možnost těsně před smrtí vzbudit dokonalou lítost a tak dosáhnout spásy, tj. toho nejdokonalejšího a nejplnějšího života. Totéž platí i o lidech, kteří zemřeli, když Pán dštil oheň a síru na Sodomu a Gomoru. Nemuseli všichni skončit v pekle, podobně jako neskončili mnozí z těch, kdo zahynuli při potopě, mohli těsně před smrtí litovat a tak být zachráněni pro věčnost.

Přesto ale je pravdou, že Bůh nechce smrt člověka, nejen tu věčnou v pekle (utrpení zatracenců, které nikdy nekončí, Písmo sv. pokládá za smrt), ale ani tu pozemskou. „Bůh nestvořil smrt a nemá radosti ze zkázy živých…“ (Moudr 1, 13), říká Boží slovo. Fyzickou smrt nestvořil Bůh, ale ďábel. Člověk si ji vybral sám, když na úsvitu dějin v ráji dal přednost Hadovi a nikoli Bohu. Prvotní lidé, jak říká Katolický katechismus, byli nesmrtelní, nepodléhali fyzické smrti těla. Od biblického vyhnání z ráje nežili již tedy na základě vlastní volby pod ochrannými křídly Boha, nýbrž pod vládou satana. Ten má do značné míry moc i nad pozemskou existencí člověka, proto fyzická smrt náleží k nezměnitelnému údělu lidstva.

Bůh ale sám v osobě Ježíše Krista podstoupil oběť smrti kříže a tím umožnil každému člověku stát se po fyzické smrti nesmrtelným v nebi v blízkosti Boží. On sám volí pro člověka ten nejvhodnější okamžik k přechodu z pozemské existence do věčné, otázkou je pouze, jak člověk osobně této úžasné Boží nabídky zpečetění Krví Bohočlověka Ježíše Krista využije.

Člověk si tedy dobrovolně zvolil fyzickou smrt, nenadekretoval mu ji Bůh. A nešlo pouze o přirozenou smrt, ale také o násilnou. Lidé v dobách dávno před příchodem Spasitele se vzájemně vyvražďovali navzdory přirozenému mravnímu zákonu vlitému do lidského svědomí a Desateru, jež Hospodin dal vyvolenému izraelskému národu. Starozákonní Židé nemohli přežít, kdyby na tyto metody zcela rezignovali, nota bene by se zcela utopili v okolním pohanském moři kananejských národů, které přinášely svým bohům lidské oběti, hověly rituálnímu smilstvu a páchaly mnoho dalších ohavností. Bůh proto dopustil a sám i přikázal, aby Izraelité vyhubili okolní kmeny označené jako proklaté kvůli svým strašlivým hříchům, což ale opět neznamená podobně jako u zahynulých v Sodomě a Gomoře nebo při potopě, že všichni jejich příslušníci museli nutně skončit v pekle.

Civilizační stav tehdejšího lidstva byl na té úrovni, že nikdo včetně vyvoleného národa nebyl absolutně schopen pochopit nepřijatelnost kolektivní viny. Bohu nezbývalo, než toto přijmout jako realitu, pokud nechtěl, aby vyvolený národ izraelský byl vyhuben nebo aby člověku byla odebrána svobodná vůle. Jako moudrý pedagog zvolil cestu pozvolného zrání člověka k podstatně vyšší a ušlechtilejší morálce Nového zákona, kterou přinesl sám Bohočlověk Ježíš Kristus. Tuto skutečnost nejlépe vystihuje následující citát z Písma sv.: „… přišli (učedníci Kristovi, pozn. red.) do jedné samařské vesnice, aby mu vše připravili. Ale nepřijali Ho… Když to Jeho učedníci Jakub a Jan uzřeli, pravili: ´Pane, chceš, abychom řekli, ať oheň sestoupí z nebe a je zahubí?´Ale On se obrátil a pokáral je slovy: ´Nevíte, čího ducha jste. Syn člověka nepřišel duše zahubit, nýbrž spasit.´“ (Luk 9, 52–6)

Toto je pravá morálka Evangelia, morálka zjeveného náboženství, jež kategoricky nepřipouští žádné násilí vůči jinak smýšlejícím, tím spíše potom žádnou genocidu. K tomu ale lidstvo muselo být nejprve Pánem trpělivě vychováno – a tato výchova byla možná pouze ve zjeveném náboženství, které hlásá od prvopočátku Katolická církev. Jsme nositeli Kristova ducha, nikoli ducha tohoto světa a ďábla, ducha odpuštění a milosrdenství.