Ne, nejsem konvertitou, jak by snad název tohoto článku naznačoval. Bylo mi dáno vyrůstat v katolické rodině. Jenže to neznamená, že jsem se nemusel pro katolickou víru osobně rozhodnout. Tomu neunikne žádný, ať už vyrostl v katolickém či nekatolickém prostředí. Samozřejmě ten, kdo měl katolické rodiče, chodil do výuky náboženství a pohyboval se od útlého dětství kolem fary a kostela, získal proti těm druhým „náskok“ a musí neustále děkovat Pánu za nezaslouženou milost, kterou ti, co vyrostli v ateistické rodině, nedostali. Proto konvertité, kteří – ačkoliv formovaní od mládí proti Bohu a Církvi – se rozhodli v určitém okamžiku života pro věčnou pravdu v Ježíši Kristu, mají větší zásluhy.
To ale neznamená, že katolík, jenž v této víře vyrostl, mohl v dospívání nebo dospělém věku obejít fázi osobního rozhodnutí pro Krista, vyhnout se „svému Damašku“, kdy Pán od něho – tak jako od sv. Pavla – žádal jasné vyjádření:buď pro Něho, nebo proti Němu. Čeští katolíci jsou dnes menšinou uprostřed obyvatelstva, naladěného proti nim nepřátelsky nebo v lepším případě je považujícího za jakési podivné exoty. To má svoji genezi, jež započala už za osvícenských dob.
Poslední století před pádem habsburské monarchie znamenalo prudký nárůst protikatolických nálad, uměle živených nacionalistickou propagandou odvolávající se na husitskou tradici a zdůrazňující pobělohorskou rekatolizaci vylhaně jako dobu „temna“ a útlaku českého národa.
Na toto téma měl velmi podnětnou přednášku v polské soukromé katolické televizi pch24TV publicista Pawel Chmielewski. Otázka to je skutečně háklivá. Někteří tradiční katolíci tvrdí, že herezemi, které tento papež hlásá, ztrácí svůj mandát. Je tomu opravdu tak?
K zodpovězení je třeba odsunout emoce stranou a zjistit, jestli nenajdeme nějaké vysvětlení v nauce Církve. Moc toho není. Největší prostor poskytuje tomuto tématu na přelomu 16. a 17. stol. církevní učitel a kardinál sv. Robert Bellarmin. Píše, že papež, pokud upadne do schizmatu, hereze, nebo když úplně odpadne od víry (apostaze), ztrácí automaticky svůj mandát a stává se nepravým papežem. To je ovšem soukromý názor teologa, nikoli nauka Magisteria Církve, která se k tomuto jeho postoji nikdy závazně nevyjádřila.
Red. Chmielewski k tomu připojuje stanovisko nynějšího biskupa mons. Athanasia Schneidera z Kazachstánu, považovaného svým způsobem za ikonu tradičních katolíků. Ten konstatuje, že Bellarminovy dedukce jsou hluboce propracované a nemají ani logickou, ani teologickou chybu, schází jim ale odpověď na to nejdůležitějí: prohlásit papeže za nepravého musí oficiálně učinit nějaký církevní orgán. Který by to měl být? Na to sv. Robert Bellarmin již nedává odpověď.
Přirozeně se nabízí, že grémiem, jež by mělo toto rozhodnout, je koncil. Jenže mons. Schneider upozorňuje, že to bychom se dopustili bludu konciliarismu, odsouzeného Magisteriem několikrát v minulosti, neboť podle učení Církve koncil nestojí nad papežem a nemá proto žádnou pravomoc prohlásit jej za nepravého.
Měsíc říjen je věnován Matce Boží, Královně posvátného růžence. Tato modlitba není jako každá jiná. Její specifikum spočívá v tom, že je určena k boji, jde o zbraň v našich rukou. Zbraň, která nikoho z lidí neusmrcuje a nezraňuje, ani ty největší nepřátele Církve sv. Není totiž určena pro válku s lidmi, ale pro válku se zlými duchy, odhání je pryč, aby člověku neškodili. Je zbytečné ptát se, proč právě růženec. Matka Boží to tak stanovila, vyjádřila se o tom nejjasněji a nejzřetelněji ve Fatimě. Když sv. Maxmilián Kolbe zakládal Rytířstvo Neposkvrněné, prohlásil v duchu tohoto přání Panny Marie právě růženec za jeho nezbytnou výzbroj v zápase se zednářstvím a démony, stojícími za ním.
K pochopení toho nám slouží i církevní kalendář. Růžencovému měsíci říjnu předchází 28. září svátek sv. Václava, patrona České země, který se stal symbolem všech bojů našeho národa za svoji svobodu, proto je také zobrazován se svou typickou zbraní, s kopím. Hned následující den slavíme svátek tří svatých archandělů Rafaela, Gabriela a Michaela, z nichž Michael má zvláštní poslání bojovat proti satanovi a jeho vojsku. Tyto dva svátky proto jsou jakousi předzvěstí toho, co má katolík dělat v měsíci říjnu: bojovat. Ne střelnými nebo sečnými zbraněmi, ale duchovními, především pak modlitbou sv.
Papež bl. Pius IX. ve svém pověstném Syllabu (souhrnu) aktuálních bludů r. 1864 zařazuje mezi ně i tezi, že „římský velekněz se může a má smiřovat s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací a přizpůsobovat se jim…“ (čl 80). To je dnes možná aktuálnější než tenkrát. Katolictví nelze smířit s liberalismem, konflikt je neodvratný, jestli Církev chce opravdu zůstat katolickou.
Liberalismus – zejména v současnosti – neustále mluví o toleranci. Tolerance ale podle liberální ideologie není možná a myslitelná bez relativismu. Kdo chce být tolerantní, nesmí své zásady považovat za jedině správné a neomylné, musí přijmout, že i ten, kdo tvrdí opak, může mít pravdu, proto mé světonázorové a náboženské přesvědčení je relativní, tzn. může se ukázat v budoucnosti jako mylné, takže je nutné každý náboženský nebo vůbec jakýkoliv názor pokládat za stejně hodnotný s mým, i když mu diametrálně odporuje.
Jenže katolická nauka není vymyšlena lidmi. Církev nehlásá „svoji“ pravdu, kterou její reprezentanti „vynalezli“, ale pravdu Boží, učení, jež zvěstoval lidem sám Boží Syn Ježíš Kristus. A Bůh nemůže klamat nebo se mýlit. Proto Katolická církev musí odmítnout každý relativismus a je povinna vzepřít se jakémukoliv nátlaku, aby Božskou pravdu, již zvěstuje, rozmělnila a připustila její, byť dílčí omyl. Právě toto od ní liberalismus požaduje, v tom spočívá podstata jeho nauky o toleranci, principu liberální společnosti.
Apoštolé dostali od Pána pověření hlásat pravou nauku, kterou On sám přinesl z nebe. K tomu jim seslal Ducha Svatého, aby byli chráněni před omylem. Toto charizma přechází na nástupce apoštolů, avšak působí a zavazuje věřící pouze tehdy, když jeho nositelé opravdu chtějí zvěstovat zjevenou pravdu. V opačném případě nikoliv – a tehdy ani věřící nejsou zavázáni k poslušnosti. Ta platí a je vymahatelná pouze k té nauce, jež je v souladu s tím, co Církev „vždycky a všude“ věřila, jak zní známá definice sv. Vincence z Lerina. Pokud v oficiální exhortaci sám papež říká něco v rozporu s touto zásadou, pak takový dokument není a nemůže být závazný, byť by se tisíckrát nazýval „apoštolská exhortace“, poněvadž se rozchází s tím, co právě apoštolé učili.
Papež František nyní vydal tzv. apoštolskou exhortaci „Laudate Deum“ (dále jen LD), věnovanou ochraně životního prostředí. Více než 80 procent textu tohoto dokumentu se týká odborné problematiky globálního oteplování naší planety a vlivu člověka na tento fenomén. Papež bije na poplach, že toto způsobí zdravotní komplikace nebo dokonce smrt našim potomkům a vyzývá k respektování výzev nadnárodních organizací ke snížení emisí CO2 apod.
To vyvolává otázku: Je opravdu toto starostí papeže? Viditelná hlava Církve se má přece vyjadřovat k věroučným a mravním otázkám a nikoli řešit oteplování planety!
Na počátku synodu to opět začalo v Církvi vřít. 5 kardinálů napsalo papeži dle příkladu svých předchůdců před 7 lety opět svá „dubia“, tj. pochybnosti o pravověrnosti některých vyjádření Vatikánu v souvislosti s nadcházejícím synodem, a chce vysvětlení. Tenkrát r. 2016 se jednalo o dokument „Amoris Laetitia“, kde papež František naznačuje možnost podávání sv. přijímání párům žijícím v neregulérních svazcích, dnes jde o více otázek. Z těchto 5 kardinálů jsou 2 signatáři dubií před 7 lety: kuriální kardinálové Walter Brandmueller a Raymund Leo Burke (další 2 kardinálové Meisner a Caffara již zemřeli), následují potom další 3: Robert Sarah z Guineje (bývalý prefekt kongregace pro liturgii), Juan Sandoval Iniguez z Mexika a Joseph Zen z Číny, bývalý politický vězeň komunistického režimu. Papež František na rozdíl od situace před 7 lety tentokrát odpověděl.
Protože autentické znění dokumentů je oficiálně dostupné na internetu, odkazy uvádíme v závěru článku, omezíme se proto na komentář a osvětlení situace. Kardinálové signatáři prosí papeže o jasné a jednoznačné vyjádření v těchto 5 bodech:
1) Stále platí, že nauku Božího zjevení, jak ji prezentují Písmo sv. a posvátná Tradice, nelze „reinterpetovat“ tak, aby více odpovídala „požadavkům doby“. Signatáři proto vyzývají papeže, aby se takto jasně vyjádřil a vyvrátil šířící se pochybnosti o tom.
Pane Ježíši Kriste, náš Bože a Spasiteli, Ty jsi hlavou Církve, své snoubenky bez poskvrny, a svého mystického Těla. Shlédni milosrdně na hlubokou bídu, do níž upadla naše svatá Matka Církev. Doktrinální zmatky, morální ohavnost a liturgická svévole dosáhly v našich časech úroveň dosud nevídanou. „Bože, pohanské národy pronikly do Tvého dědictví, poskvrnily Tvůj svatý chrám, Jeruzalém obrátily v sutiny.“ (Žalm 79:1). Duchovní, kteří ztratili pravou víru a stali se stoupenci světového globalistického programu, drze mění Tvé pravdy a přikázání, Božskou ústavu Církve a apoštolskou tradici.
Ó, Pane, s pokorným duchem a zkroušeným srdcem Tě prosíme, nedopusť, aby Tví nepřátelé se mohli radovat z vítězství nad autentickou Katolickou církví tím, že jí vnutí falešnou církev pod pláštěm „synodality“. Ukaž, Pane, svoji moc a přijď na pomoc své Církvi mocnou silou! Neboť čím více se hřích a odpady od víry v Církvi množí, tím větší bude vítězství Tvé milosti.
Hluboce věříme, že brány pekelné Tvoji Církev nepřemohou. V hodině, kdy naše milovaná a svatá Matka Církev prožívá svoji Kalvárii, slibujeme zůstat u ní. Přijmi milostivě naše vnitřní i vnější utrpení, které obětujeme v jednotě s Neposkvrněným Srdcem Marie, Matky Církve, jako zadostučinění za naše vlastní hříchy, jakož i za hříchy svatokrádeže a apostaze v Církvi.
Ukryj se za svým dobrým andělem, když nejsi schopen se modlit. Pros ho, aby se modlil za tebe. Sv. Jan Maria Vianney
Nezřídka máme v sobě zakódovaný zkreslený obraz anděla strážného. Mnozí katolíci ho vnímají jako zprostředkovatele životních úspěchů. Jenže toto není úlohou andělů strážných. Jejich posláním je poskytování ochrany v duchovní rovině. Bůh je naším průvodcem ve spolupráci s anděly, kteří svou duchovní pomocí nám umožňují realizovat naše poslání.
Převládající hollywoodská vize života vytváří mentalitu, v níž se nevyskytují námahy, potíže a nebezpečí, všechno končí happy endem. Církev ale učí něco úplně jiného. Lidský život je plný bojů a nebezpečí jak materiálních, tak i duchovních. Proto Boží Prozřetelnost dala každému z nás anděla strážného jako ochránce.
Bůh to učinil tak štědře, že kromě andělů daných jednotlivým lidským bytostem jsou tady ještě andělé strážní celých měst a jednotlivých národů a států. Je zde i strážný anděl celé Církve – sv. Michael Archanděl. Existují andělé mající za úkol chránit celé skupiny lidí, duchovní rodiny, sdružení nebo jiné instituce. To je ale pouze část poslání andělů. Ti podle Božího ustanovení mají udržovat celý materiální vesmír.
Mylný postoj Jean Baptiste Chautard, cisterciácký opat ve Francii v 19. stol., správně označuje za mylný postoj těch lidí, kteří si myslí, že jsou vysoce inteligentní, schopní a podnikaví (a dodejme – velice pyšní), proto díky těmto vlastním vlohám si sami v životě vždy poradí, po Bohu pouze chtějí, aby z jejich cesty odstranil všechny překážky.
Pane, smiluj se nad námi. Kriste, smiluj se nad námi.
Kriste, uslyš nás. Kriste, uslyš nás. Kriste, vyslyš nás. Kriste, vyslyš nás.
Otče z nebes Bože, smiluj se nad námi.
Synu, Vykupiteli světa Bože, smiluj se nad námi.
Duchu Svatý Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Trojice jeden Bože, smiluj se nad námi.
Svatá Maria, královno andělů, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, archanděli, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, plný božské moudrosti, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, vzore pokory, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, strážce ráje, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, anděli pokoje, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, vůdce a utěšiteli Izraele, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, věrný ochránce Církve, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, kníže andělů, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, pouto bratrské lásky, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, světlo a naděje umírajících, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, utěšiteli duší v očistci, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, oporo ztrápených, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, sílo Boží, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, ctiteli slávy Boží, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, mocný přímluvce křesťanů, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, vítězi nad odvěkým drakem, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, vůdce duší do nebe, oroduj za nás.
Svatý Michaeli, služebníku u nebeského oltáře, oroduj za nás.
Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava…
… „Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži“ (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.
… Minulé (20.) století – a vaše země toho byla svědkem – vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Svatého Václava oproti nim nazýváte „věčným knížetem Čechů“.
… To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Naučil se být „milosrdný a milostivý“ a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako „dědice“ svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.
Apologie Církve
