Mediální i školské klima je už dlouhodobě zamořeno lží a pomluvou na téma církevních dějin. To víme. Jenže nejhorší je, že tyto dezinformace a hoaxy často vycházejí i z našich řad – od hlasatelů neomodernismu. Nemám ve zvyku polemizovat s články v jiných médiích, ale to, co publikoval magazín www.christnet.eu, přesahuje všechny meze.

Je tam rozhovor s profesorkou katolické dogmatiky na univerzitě v německé Bochumi Gundou Wernerovou, který vedl jistý Felix Neumann. Má nadpis „Církev se zastává lidských práv – a sama je nedodržuje“. Jde o překlad z webu německé biskupské konference www.katholisch.de. Tedy podle všech údajů katolický web, nicméně za jeho pomluvy na adresu Katolické církve by se za komunistické éry nemusel stydět žádný lektor tzv. vědeckého ateismu (dříve narození si tyto osoby ještě pamatují).

Přejdu k jednotlivým tvrzením paní profesorky na téma nedávného vatikánského dokumentu „Dignitas Infinita“. Říká mimo jiné, že prý „Církev dlouhou dobu lidská práva odsuzovala a teprve 15 let po deklaraci Spojených národů k nim našla pozitivní vztah… Úplně se ale vytrácí, že Církev až do roku 1963 – v encyklice Pacem in terris Jana XXIII. byl k lidským právům pozitivní vztah – výslovně argumentovala proti lidským právům. A teď se Dikasterium pro nauku víry tváří, jako by odjakživa stála na straně lidských práv a svět a společnost se přidaly teprve v roce 1948.“

Mnoha lidem při vyslovení tohoto jména začnou vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Skřipec, kolo, palečnice, španělská bota, hladomorna, bičování, sekání končetin a posléze upálení na hranici – to všechno se bezděčně podvědomě vybaví vždycky, kdykoliv zazní ono tajemné slovo, pojící se v představách současníků s nepředstavitelnými krutostmi. Tak smýšlí člověk na prahu 21. století, lhostejno, jestli katolík, protestant, ateista… zkrátka téměř každý, kdo chodil ve 20. a 21. století do školy.

A kdo za to může? Samozřejmě Katolická církev. Inkvizice byla přece její institucí, ona ji uvedla do života k likvidaci lidí, kteří ji odmítali, aby si udržela svoji středověkou moc, bohatství, paláce, luxusní život prelátů a neomezenou vládu nad životem a smrtí věřících. V tomto odsuzování inkvizice není rozdíl mezi protestantskou, liberální, socialistickou či jinou historiografií, ano, v současné atmosféře „dialogu“ po II. vatikánském koncilu najdeme i katolické učebnice dějepisu, které si v odsuzování inkvizice nejen nezadají s nekatolickými, ale v mnoha bodech je ještě „trumfnou“. Těsně před ukončením II. vatikánského koncilu jsem četl v tehdejším Rudém právu, že prý dnes je zbytečné, aby komunisté argumentovali proti katolíkům inkvizicí, neboť údajně „v tomto by nás ještě sami katolíci mohli předstihnout“.

Měli pravdu, sám papež Jan Pavel II. se za inkvizici v jubilejním roce 2000 veřejně jménem Katolické církve omluvil. Jenže tentýž papež svolal do Vatikánu mezinárodní kongres historiků všech možných vyznání a přesvědčení, aby s konečnou platností vyslovili pravdu o inkvizici a odmítli její „černou legendu“. To se také stalo. Z 800stránkového dokumentu konference, podepsaného samotným papežem vyplývá, že inkvizice podle historických pramenů je někým úplně jiným, než se dosud „předkládalo k věření“. To, co se o ní dosud učilo ve školách a psalo v médiích, nutno odsunout do říše bájí, čímž samozřejmě neříkáme, že inkvizice byla „společenstvím svatých“ a nepodléháme proto ani „bílé legendě“ jako opačnému extrému.

Tato ideologie má více podob a odstínů. Jsou některé z nich přijatelné? Může být liberalismus v nějaké své formě protiváhou nebezpečně se šířícího neomarxismu nebo alespoň menším zlem?

Na tyto otázky odpověděl již několikrát polský odborník prof. Jacek Bartyzel. V jedné své přednášce ho nazval „tichým zabijákem Evropy“ bez ohledu na to, jakou má konkrétní podobu. Jistě, existuje rozdíl oproti marxismu nebo anarchismu. Zatímco tyto dvě ideologie připomínají darebáky, kteří usilují násilím vniknout do domu, liberalismus se snaží potichu a nenápadně tam vklouznout se stejným záměrem: co nejvíce dům devastovat. Liberalismus se na rozdíl od otevřeně rozvratnických ideologií neprezentuje jako nepřítel, ale jako terapeut, jenž nikomu nic nevnucuje a jehož cílem je pouze vytvoření podmínek, v nichž každý bude moci „žít po svém“.

Jeho deklarace působí dojmem uvážlivého lékaře, proto jsou mnoha lidmi přijímány s důvěrou a hodně jich se dívá s nadějí na tyto recepty. Po jisté době se ale ukáže, že liberální ideje pouze zdánlivě brání konfliktům ve společnosti, zato však účinně ničí víru a odnímají náboženství jakoukoliv „chuť“. Když ale postižený, jenž si tohoto tichého vetřelce nejprve pustil do domu, mu potom odmítne poslušnost, pak onen „dobroděj“ začne domácí poutat do svěracích kazajek údajné „bezpečnosti“, krok za krokem přebírat vládu a rozkazovat.

Vzpomínám na jednu zprávu v tisku: Stalo se to na podzim, kdy odlétali čápi do jižních zemí. Už všichni byli pryč, když tu ornitologové našli u jedné propasti zapomenutého jedince, samce. Veškeré pokusy přimět ho k odletu se ukázaly marné. Pořád kroužil nad propastí a nic jej nepřimělo vzdálit se odtud. Ornitologové pochopili, že příčina bude asi vězet na dně propasti. Sestoupili tedy dolů – a opravdu. Ležela tam zastřelená jeho družka, čapí samice, a on ji nechtěl opustit. Lidský vandalismus a surovost tu vykonaly své zkázonosné dílo, což by ale bylo na jiné téma.

Na tomto příběhu z ptačí říše až dojemně zaráží věrnost nerozumného tvora své monogamní družce, která jde až za hranici smrti. Bezděčně se vkrádá do duše myšlenka, kolik dnešních bytostí, náležejících k druhu „homo sapiens“, by si z něj mohlo vzít příklad. Tento pták – byť pudově a neuvědoměle – zahanbuje všechny, kteří se dopouštějí hříchu manželské nevěry a s ním spojeného hříchu lži a věrolomnosti, když nedodrželi svatební slib a opustili partnera kvůli jiné (-ému). A pokud byli předtím sezdáni svátostně v kostele, tak jejich vina je mnohem větší, neboť porušili přísahu věrnosti danou svému partnerovi před samotným Bohem, jehož si vzali za svědka. Bůh mluví jasně: „Proto opustí člověk otce svého i matku svou a přilne ke své manželce a ti dva budou jedním tělem…“ (Gen 2,24), „Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo. Proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19,7).

Jak vlastně Ježíš Kristus vypadal? Jakou měl tvář? O žádné významné osobnosti antiky to nevíme, všechna pozdější vyobrazení jsou jen představou umělců. O Božském Spasiteli to ale jako jediném neplatí. Dnes na základě vědecky zjištěných indicií můžeme směle konstatovat, že Jeho svatou Tvář máme zachycenou na dvou relikviích: turínském plátně a roušce z italského Manopella. Právě tím druhým artefaktem se chceme zabývat.

Stručně o turínském plátně

O tomto zázraku bylo napsáno už hodně. Jen pro osvěžení základních informací uvádíme, že se jedná o pohřební plátno, v němž bylo zabaleno tělo Spasitele v hrobu. Je uchováváno v italském Turíně. Jsou na něm otisky těla mrtvého muže, o němž pradávná tradice říká, že se jedná o tělo Kristovo. Italský amatérský fotograf Secondo Pia relikvii na konci 19. stol. vyfotografoval – a na negativu mu vyšel rozpoznatelný obraz muže s obličejem. Krom toho obraz je trojrozměrný, takže nemohl být namalován. Lékaři zkoumali mnohokrát obraz pod zorným úhlem anatomie – a shodně konstatovali, že všechna zranění, otisky krve atd. přesně odpovídají popisu ukřižování Ježíše Krista podle evangelií včetně bičování a korunování věncem z trní, pádů na cestě na Golgotu aj. Takové anatomické detaily případný středověký falzifikátor nemohl znát (lékařská věda o nich ještě nevěděla) a případné ukřižování někoho jiného ve středověku přesně podle evangelních zpráv lze kategoricky vyloučit, neboť takový podvod by nešlo utajit, nehledě k tomu, že případní falzifikátoři mohli mnohem snadněji a bezpečněji namalovat na plátno obraz a vydávat ho za pohřební rubáš Kristův, což se také párkrát stalo.

Prefekt vatikánského Dikasteria pro nauku víry kardinál Victor Fernández představil na tiskové konferenci ve vatikánském tiskovém středisku 8. dubna nový dokument „Dignitas Infinita“ (dále jen DI), schválený papežem Františkem. O něm pojednáme blíže, až budeme mít k dispozici oficiální český překlad, jenž v době, kdy píšeme tento článek, neexistuje.

Pro nás je ale signifikantní, co kard. Fernández na této tiskové konferenci řekl mimo jiné. Věnoval se otázce homosexuality a s odvoláním na DI, jež odsuzuje každou nespravedlivou diskriminaci, agresi a násilí vůči těmto osobám prohlásil, že v některých zemích jsou lidé pro svou sexuální orientaci zatýkáni, mučeni a zabíjeni. „Jsme pro depenalizaci! O tom není pochyb,“ zvolal Fernández. „Stojíme před velkým problémem“ a „útokem na lidská práva“, řekl a uvedl, že byl „zděšen“, když si přečetl komentáře katolíků, kteří žehnali zákonům proti homosexuálům přijatým vojenskou vládou jedné takové země: „Když jsem to četl, zatoužil jsem zemřít“.

Kard. Fernández měl na mysli nedávno přijatý zákon proti homosexuálům v africké Ugandě, který podpořila i tamní katolická biskupská konference. Legislativní postihy proti jednopohlavním sexuálním stykům platí v této zemi již léta, nicméně neustále docházelo k odvolávání se k soudům, až nakonec Nejvyšší soud Ugandy uznal zákon v nynější podobě, který prezident Yoweri Museveni (vyznáním anglikán) podepsal 23. 2. 2024.

Pontifikát nynějšího papeže Františka je nápadně poznamenán událostmi ve sféře fyzikálních zákonů, které mohou být různě interpretovány. Hned při nástupu Bergoglia do úřadu r. 2013 udeřil do kopule chrámu sv . Petra v Římě blesk. Před pár měsíci v Argentině, rodné zemi papeže, blesk vyrazil klíče z rukou sochy sv. Petra na chrámové zdi. Nejnověji o letošním obřadu Vzkříšení na náměstí sv. Petra před bazilikou náhle při poryvu větru spadl na zem obraz Ježíše Krista. Jak se má k těmto a podobným jevům katolík postavit? Jsou to náhody, nebo tím chce Bůh něco sdělit?

Katolická církev ponechává v tomto ohledu věřícím naprostou volnost interpretace, neboť se nejedná o věroučnou nebo mravoučnou otázku. Každý katolík má právo vysvětlovat si tyto události dle vlastní úvahy buď v souvislosti s nadpřirozeným znamením, nebo jako čirou náhodu. To konstatuje na stránkách polského katolického portálu www.pch24.pl i známý publicista Grzegorz Górny. Proto je poněkud podivné a do jisté míry i směšné vyjádření církevních představitelů v argentinském Buenos Aires, že událost, kdy blesk uhodil do sochy sv. Petra a vyrazil jí klíče z rukou, nemohou věřící chápat v nadpřirozených kategoriích. Katolík má právo takto ji pojímat, zvláště pak když specialisté z oboru fyziky se pozastavují nad tím, jak blesk mohl uprostřed zástavby udeřit právě a bezprostředně do sochy sv. Petra a nikoli do nějaké z okolních budov vyšších než chrám nebo alespoň do kostelní věže, to není podle nich normální.

V poslední době v jistých kruzích Katolické církve vidíme snahu měnit tradiční učení Katolické církve a zpochybňovat to, čemu věřily celé generace pravověrných katolíků. Pozorujeme například intenzivní snahy rehabilitovat Jidáše Iškariotského, ba připisovat mu falešné zásluhy na spáse lidstva. Mnohokrát se píše o tom, že Jidáš vlastně musel zradit Ježíše, protože jen díky jeho zradě mohl Ježíš zemřít na kříži a splnit tak své spasitelské poslání. Ve smyslu této zvrácené logiky tedy Ježíš nezbytně potřeboval Jidáše pro splnění své pozemské mise a zrádný apoštol mu učinil tu největší službu, takže jeho skutek nebyl zradou, ale laskavým činem, vykonaným pro dobro Spasitele. Takové závěry nacházíme již v gnostických evangeliích, které Katolická církev zavrhla.

Jenže takové postoje se vůbec neshodují s pravdou. Bůh je všemohoucí a při svém řízení věcí nikdy není odkázán na jedinou alternativu, ale vždy má k dispozici množství cest a prostředků k dosažení svých záměrů. Všemohoucí, který z ničeho stvořil všechno, nebyl odkázán na Jidáše, ale mohl naplnit spasitelnou misi i bez Jidášovy zrady. Právě naopak, Ježíš vyvinul mimořádné úsilí na záchranu Jidášovy duše, jenže Jidáš svou pýchou, marnivostí a umíněnosti jeho snahu zmařil.

Ve 20. století se vyrojilo nemálo teologů, kteří začali tvrdit, že všichni lidé mohli uniknout věčnému zatracení, takže žádní lidé neskončili v pekle, a tedy ani Jidáš Iškariotský. Nejznámějším z těchto teologů se stal Švýcar Urs von Balthasar, který si postupem času získal nemálo následovníků. I v současnosti je v Katolické církvi nemálo teologů, kteří tvrdí, že Jidáš Iškariotský nebyl navěky zatracen. Tak jak to vlastně je? Jak se má k tomuto sporu vyjádřit Kristu věrný katolík? Je Jidáš Iškariotský navěky zatracen nebo ne? Pokusme se zodpovědět otázku striktně ve smyslu učení Katolické církve.

Bývalý prefekt vatikánské kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller považuje za „absolutně nepřijatelné“, aby se někdo v úřadu prezidenta státu prezentoval jako katolík – a přitom podporoval a prosazoval zabíjení nenarozených dětí od samého začátku. Přesně toto je případ prezidenta USA Bidena. Kardinál doslova řekl: „Biden je nominálně katolík, ve skutečnosti ale nihilista (nihilista popírá jakoukoliv objektivní pravdu a morálku, pozn. překl.).“

Kardinál Müller označil usmrcování nenarozených dětí umělým potratem za vraždy na úrovni nacistické genocidy. Dřívější papežové a biskupové podle něho neměli žádný problém a strach takovou osobnost za těžké zločiny exkomunikovat. Kardinál Müller tuto ostrou kritiku amerického prezidenta Bidena pronesl v rozhovoru pro známý časopis na ochranu nenarozeného života „LifeSiteNews“. Všichni, kdo provádějí potraty, schvalují je nebo podporují, musejí být exkomunikováni, neboť se jedná o zvlášť odporné vraždy. Přesně toto je případ prezidenta Bidena, který vehementně potraty prosazuje jako legitimní a hájí je jako „lidské právo“.

Slovo „potrat“ je podle kardinála ve skutečnosti příliš měkké a nevystihující náležitě podstatu věci. V tomto případě se totiž nic „nepotrácí“, ale zabíjí se člověk. „Tvrdou realitou je usmrcení a zavraždění živé lidské bytosti. Neexistuje žádné právo jinou osobu zabít. To je proti pátému Božímu přikázání,“ zdůraznil kardinál. „Prohlašovat se ostentativně za katolíka a přitom požadovat legální zabíjení nenarozených dětí od okamžiku početí je cynismus nejvyššího stupně. Ano, cynismus, absolutní cynismus.“