P. PhDr. Lubomír Štula je na věčnosti

V pondělí 22. května si k sobě Pán života a smrti povolal P. Lubomíra Štulu. Týden nato, 29. května, proběhlo v kostele Navštívení Panny Marie v Ostravě-Zábřehu poslední rozloučení s ním. Pochován posléze byl na hřbitově u kostela sv. Bartoloměje v Ostravě-Nové Vsi. U oltáře stanuli čtyři kněží. Zádušní mši sv. sloužil farní vikář a nemocniční kaplan P. Tomiczek, kázání pronesl P. Majkov. Vyšel v něm jednak z pradávného zpěvu Dies irae, který coby sekvence zazněl před evangeliem, jednak ze samotného evangelního čtení pojednávajícího o posledním soudu a stavění ovcí po pravici a kozlů po levici (Mt 25,31–46). O tom, že „onen den, den hněvu lkavý, zruší čas, dým vzejde tmavý“, což jsou první slova hymnu Dies irae, pohovořil jako o neměnném faktu, který jednou přijde. A tento soud bude probíhat, poznamenal, i v rovině posuzování toho, co kdo zanedbal udělat. Proto ho, jak se přiznal, zasáhla slova z nebožtíkova parte: „budeme prosit Pána, aby mu milostivě odpustil všechno, co nevykonal podle Jeho vůle“. Dost možná i v této souvislosti během své promluvy podotkl, že P. Štula v lecčems zastupoval „nás, běžné kněze“… Není snad třeba zacházet do podrobností a vypisovat, v čem všem. Čtenáři tohoto webu vědí. Jeho věrná a neúnavná služba na poli tiskového apoštolátu ve prospěch Tradice, dnes tak často vysmívané, přehlížené a opovrhované kolikrát i oněmi běžnými kněžími, jejichž poslání takto zastupoval, je lidem dozajista známa.

Na závěr májových pobožností: zázraky Panny Marie

Mariánský měsíc květen končí, nikoli však láskyplná pomoc Boží i naší Matky Panny Marie. Modlitba sv. růžence, k níž tolikrát vybízela ve svých zjeveních, dělá opravdu divy. Dovolím si podělit se s Vámi, milí čtenáři, o krásný příběh, který se opravdu stal a za jehož pravdivost ručí kaplan z Telče P. Martin Hoenig, jenž osobu, co toto vypráví, dobře zná a může se zaručit za její hodnověrnost. Redaktorku Pražského deníku navštívila zhruba před třemi lety jedna dáma se žádostí o publikování následujícího mimořádného zážitku (není známo, zda ke zveřejnění došlo, spíše ne). Jela autem z Brna do Prahy a uvízla v zácpě u Humpolce, kde došlo k havárii. Musela dlouho čekat. Najednou ji pořád nějaký vnitřní hlas nabádal, aby se pomodlila růženec za oběti této autonehody. Dotyčná patřila k typu tzv. „svátečních katolíků“, do kostela chodila jen na velké svátky. Přesto se růženec za postižené havárií pomodlila. Záchranka odvezla raněné a kolona aut se po pár hodinách opět dala do pohybu. Zhruba po pár měsících od události najednou u bytu této ženy někdo zazvonil. Když otevřela, stála tam paní s kyticí a řekla jí: „Přišla jsem, abych vám poděkovala za záchranu života.“ Adresátka odpověděla: „Ale to musí být nějaký omyl, vždyť já vás vůbec neznám.

Jak bezpečně rozeznám Ducha Svatého od jiných duchů

Ne, tento článek nebude teologickým pojednáním o Duchu Svatém, na toto téma existují jasné katechismové definice, které by měl katolík znát. Každý věřící Ducha Svatého potřebuje – a to nejen při přijímání svátostí a při modlitbě. Velmi často se ocitáme – takový už je život – v situacích „na křižovatce“, kdy nevíme, jak se rozhodnout správně. Prosba o osvícení Duchem Svatým je tady zcela na místě. A jak poznáme, že nás opravdu osvítil Duch Svatý? Víme přece, že i zlí duchové si dělají nárok na naše rozhodování a působí na naše rozumové uvažování, na smysly a city, aby nás ovlivnili směrem, kterým potřebují – a dodejme: směrem, jenž vede do pekla. Existují kritéria, která jsou spolehlivá. Tím prvním je, že Duch Svatý mne nemůže vést ke hříchu a k souhlasu s ním. Jestliže těhotná žena v obtížné sociální situaci prosí Ducha Svatého o osvícení, jak jednat – a neustále se jí ukazuje jako jediné řešení potrat – potom určitě nejde o osvícení Duchem Svatým, nýbrž jiným duchem, tím z pekelných hlubin. Podobně by tomu bylo též u manželů, u nichž z objektivních důvodů by početí dalšího dítěte mohlo přinést komplikace – a pořád by se vracela myšlenka umělé antikoncepce, i když mravně akceptovatelným řešením jsou tady zdrženlivost nebo přirozené metody plánování rodičovství.

Kněz pedofil? Ve Španělsku tvoří duchovní osoby jen 0,5 % obviněných

Duchovní osoby nebo laičtí pracovníci v církevních vzdělávacích zařízeních ve Španělsku tvoří pouze 0,45 % z celkového počtu obviněných z pedofilie za jeden rok. Vyplývá to z oznámení španělské generální prokuratury. Autoři jejího dokumentu upřesnili, že z 15 tisíc žalob za rok 2022 se 68 týkalo tzv. lidí Církve, tj. duchovních různých vyznání nebo laických zaměstnanců církevních škol a jiných institucí. Tato statistika prokuratury je identická se zprávou Fundace Anar, která se zaměřuje na ochranu dětí a nezletilých. Z materiálů této organizace za léta 2008–19 plyne, že katoličtí kněží představují pouze 0,2 % osob odsouzených za pedofilní trestné činy. Nejvyšší počet agresorů vykazovali v této statistice otcové rodin – 23,3 %. V únoru r. 2023 internetový portál 20minutos uspořádal mezi Španěly anketu, z níž je zřejmé, že 88 % občanů očekává zkoumání sexuálních deliktů vůči nezletilým ve všech společenských vrstvách a profesních skupinách. Pouhých 6 % se vyslovilo, aby se tato perlustrace zaměřila jenom na náboženské instituce. Zdroj: Článek „Hiszpania: Ksiądz – pedofil? Osoby z kręgów religijnych stanowią mniej, niż 0,5 proc. oskarżonych o nadużycia“, in www.pch24.pl 19. 5. 2023

Proč věřím?

Praktikující věřící katolíci uvádějí jako odpověď na tuto otázku různé důvody, převážně subjektivně motivované. Víra pomáhá v životní orientaci nebo v různých těžkostech, Bůh buď přímo nebo prostřednictvím Matky Boží či některého světce uzdravil z nemoci nebo vyslyšel prosbu, pro někoho je svědectvím o existenci Boha a pravdivosti katolické nauky ušlechtilý život nebo morální postoj konkrétního katolického křesťana apod., pro jiné je zase argumentací k obhajobě víry náboženská výchova, kterou získali od rodičů či prarodičů a jejich příklad atd. To všechno je správné a díky za to! Lze říci, že každý katolík má svůj subjektivní důvod, proč věří, proč se modlí, přistupuje ke svátostem a snaží se žít podle Božích a církevních přikázání. Ten je nepochybně důležitý a potřebný, leč – a nikdo si to nevykládej špatně – sám o sobě nestačí. Nutno připojit ještě známý výrok sv. Pavla „Vím, komu jsem uvěřil!“ Věřím na prvém místě Ježíši Kristu, Božímu Synu. Věřím tomu, co On jako Bůh lidstvu zjevil. Církev, kterou založil, mi o tom poskytuje informace platné pro všechna staletí. Věřím – to znamená, že přijímám všechno jako pravdu, neboť to řekl sám Ježíš Kristus, Boží Syn, jenž dokázal nejpřesvědčivěji své Božství tím největším zázrakem – vzkříšením z mrtvých. To je obsaženo v Písmu svatém a v Tradici, čili nauce, kterou Církev převzala od Krista a aktualizuje ji v každé době, aniž by tím popřela jedinou větičku z toho, co dříve učila.

Magické úskalí tzv. pozitivního myšlení

Slovenská katolická publicistka Mária Magotsová se na portálu www.christianitas.sk 17.5. v článku „Prečo je aj pozitívne myslenie okultizmus?“ zamýšlí nad nebezpečím tzv. pozitivního myšlení v souvislosti s okultismem a magií. Slogan „pozitivního myšlení“ je široce používaný i v české společnosti včetně katolíků. Obecně se pod tímto pojmem rozumí myslet jen na objektivní dobro pro sebe i pro druhé. To si ale představují i mnozí naši věřící tak, že nebudou sdělovat žádné „negativní informace“, pouze ty pozitivní. Proto bývají u nich obvykle nemile viděni ti, kdo mluví a píší o rozkladu morálky a vůbec základních hodnot v současné společnosti a zejména v Církvi, nebo o perzekuci věrných katolíků. Jakmile poukážeme na amorální chování Mohameda, Luthera, Voltaira, Lenina atd., na krvavá pronásledování katolíků ze strany mohamedánů, protestantů, osvícenských revolucionářů za tzv. Velké revoluce, bolševiků aj., na šíření principiálních bludů uvnitř Katolické církve po II. vatikánském koncilu, tak je to „záplava negativních informací“ – a my prý přece potřebujeme pouze ty „pozitivní“, které musí vyplývat z našeho „pozitivního“ a nikoli „negativního“ myšlení. Nepopíráme, že mluvit a psát o dobrém a příkladném chování a jednání druhých je nutné a my se snažíme podobně jako jiné weby katolické Tradice ve světě toto neopomíjet. V Církvi existovala a dodnes existuje záplava světců a světic, kanonizovaných i nekanonizovaných, kteří jsou pro nás příkladem a povzbuzením.

Novéna Svatodušní

Dozněly večerní zvony svátku Nanebevstoupení Páně, Církev končí nešpory toužebnou antifonou: „Ó Králi slávy…“ a my spolu s apoštoly sestupujeme s hory Olivetské, abychom poslušni posledního rozkazu Páně tiše se připravovali na příchod slíbeného Utěšitele. Jest to první novéna, která kdy byla konána, a my ji konáme spolu s Neposkvrněnou Pannou – čest, o niž se s ní sdílí jedině novéna vánoční. Čím jest advent Vánocům, quadragesima Velikonocům, tím jest tato novéna Letnicím – dobou přípravy k přijetí co možná nejhojnějších milostí. Tam jsme se připravovali na příchod Syna Božího, Spasitele světa, zde se připravujeme na příchod Ducha sv., osvěcovatele a posvětitele našich duší. V jakém duchu máme tuto novénu konat? V duchu touhy. Božský Spasitel sám snažil se roznítit při poslední večeři v srdcích apoštolů co možno největší touhu po Utěšiteli, všechny modlitby Církve k Duchu sv. jsou proniknuty nejvroucnější touhou („Přijď, Duchu svatý…“), vzývání Ducha sv. koná Církev vždy kleče. Na modlitbách, po příkladě apoštolů. Milost Ducha sv. si můžeme jen pokornou modlitbou vyprosit, a čím usilovnější naše prosby, tím hojnější jeho dary. V duchu odloučenosti od světa, s myslí sebranou po příkladě týchž apoštolů, kteří očekávali jeho příchod v ústraní večeřadla na Sioně. Rozptýlenost, rámus a neklid nezřízených světských starostí, duši docela pohlcujících, uzavírá srdce příchodu a působení Ducha sv.

Preface k Nanebevstoupení Páně

Vpravdě vhodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom Tobě vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, skrze Krista, Pána našeho, Jenž se po svém Zmrtvýchvstání všem učedníkům svým zřejmě zjevil a před jejich zraky se vznesl do nebe, aby nás Božství svého účastnými učinil. A proto s anděly i s archanděly, s trůny a panstvy, i se všemi zástupy vojska nebeského pějeme chvalozpěv slávě Tvé, bez konce volajíce: Svatý, Svatý, Svatý, Pán Bůh zástupů, nebe i země jsou plny slávy Tvé, Hosana na výsostech, požehnaný, Jenž přichází ve jménu Páně, Hosana na výsostech! Římský misál r. 1945, přeložil ThDr. Antonín Stříž, kanovník na Vyšehradě, vydalo nakl. Vyšehrad r. 1945, Imprimatur 8.2.1944 prelát ThDr. Bohumil Opatrný, kapitulní vikář arcidiecéze pražské.

Antiliturgická obsese

Svou první mši jsem celebroval 26. listopadu 1972. Použil jsem tehdy platný ritus, to znamená ten, který zavedl Pavel VI. Autor: zednář Annibale Bugnini. Samozřejmě španělsky; jen některé tiché modlitby celebranta byly nadále v latině. Nikdy mě nenapadlo vrátit se ke „mši svaté všech věků“, té, kterou jsme se modlili v semináři po všechny roky mé formace, s tou novinkou, že se sloužila – v kapli filosofů, každý den – versus populum. Nikdy mě nenapadlo vrátit se v rozporu s pokojně akceptovaným kanonickým zákazem ke starému formuláři, ani poté, co ho Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum Pontificum připustil jako „mimořádnou formu římského ritu“. Navzdory studiu teologie a liturgie, které mi poskytlo jasný pohled na zapomenutý obřad, se u mě nedostavily žádné ideologické výhrady, ani nostalgie; zvyk se ustálil a snad z pohodlnosti jsem se nikdy neodvážil se mu bránit a novinku vzniklou po druhém vatikánském koncilu, během něhož k žádným liturgickým inovacím nedošlo, kriticky posuzovat. Dnes se domnívám, že Pavel VI. mohl provést některé úpravy ve „mši svaté všech věků“, která platila po staletí, aby ji aktualizoval, a ne vynalézat novou mši. Mohu s chladnou hlavou posuzovat tu „odvahu“, pro mnohé nečekanou ukázku progresivismu. Mnoho staletí bylo odvrženo, odváto smrští změn.

Panna Maria – Přemožitelka bludů

„Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano. Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20–3; Mar 10, 35–40).