Církev ve své moudrosti osvícená Duchem Svatým dobře věděla, proč svátek Neposkvrněného početí zařadila do adventní doby. Adventní doba nám připomíná vtělení Božího Syna do lůna Nejsvětější Panny Marie. Bůh je nejvýš dokonalý a svatý, proto nemohl vstoupit do těla člověka zatíženého dědičným hříchem. U Matky Boží Pán tedy mimořádně zasáhl, ona byla jako jediná lidská bytost počata bez poskvrny dědičného hříchu, samozřejmě pro budoucí vykupitelské zásluhy Ježíše Krista, jak toto dogma věroučně definuje papež bl. Pius IX. v bule Ineffabilis Deus r. 1854.
Na tento článek víry navazuje hned další: Panna Maria jako jediná lidská bytost, nepočítáme-li pochopitelně Ježíše Krista, který byl nejen člověkem, ale také Bohem, nikdy v životě nezhřešila, byla prosta nejen dědičného, nýbrž také osobního hříchu. Takto závazně a neomylně definoval tuto pravdu tridentský koncil v 16. stol. Z toho je zřejmé, jak kategorický odpor má Bůh ke hříchu, když se nejenom odmítá vtělit do lůna lidské bytosti zatížené poskvrnou prvotního hříchu, ale stará se též o to, aby žena, která dostala milost stát se jeho pozemskou matkou, nikdy v životě nezhřešila.
Bůh je láska, jak píše sv. apoštol (Jan 4,9). Proto nikdy nemůže nenávidět, nenávist je hřích a On přece nehřeší. Jediné, co nenávidí, je samotný hřích, hříšníka však nekonečně miluje, vždyť sám za něj dal svůj život na Kalvárii. Miluje nejen člověka, ale dokonce i zlé duchy, jak učí katolická věrouka, i když pro ně už cesta zpět není možná, je to obrovské tajemství, jež teologové se snaží vysvětlit tím, že padlí andělé si zvolili svůj osud naprosto dobrovolně s jasným vědomím, že tak činí definitivně na věky.