Vypůjčil jsem si název tohoto článku z poslední kapitoly fantastického románu „Gog“ známého italského spisovatele a katolického konvertity Giovanniho Papiniho ze 30. let minulého století. Líčí v něm život fiktivní postavy jednoho z čelných miliardářů světa, který má po materiální stránce všechno, nač si vzpomene, přesto ale je nešťastný až k zoufalství. Zkouší najít lék v kontaktu s vlivnými politiky, umělci, spisovateli, vědci… všechno marné. Oddává se magii a perverzním zálibám, např. obchodu s mrtvolami… a situace se stává pro něj ještě horší.

Nakonec vyzkouší poslední extravagantní eventualitu, která ho napadla: Vypraví se do italského pohoří Apeniny jako tulák v ošuntělém oděvu. Jednoho dne za horkého poledne přijde na louku, kde zhruba dvanáctiletá dívka pase dobytek. Unaven usedne – a najednou pasačka vytáhne svůj krajíc chleba, který měla k obědu, běží k němu a půlku mu nabízí. Autor klade šokovanému boháči do úst tato slova: „Poděkoval jsem podle možností a zakousl se s rozkoší do krajíce. Ještě nikdy mně nic tak nevonělo a nechutnalo. To že by byl pravý pokrm člověka? A to že by byl pravý život?“

Hlavní postavě románu se otevřely nové prostory, které dosud nepoznala. Pro jednoho z největších boháčů světa to byl šok známý u objevitelů nových světadílů nebo nových planet ve vesmíru. On, jehož dosavadním světem byly jen ostré lokty, likvidace konkurentů, finanční machinace a luxusní život plný všech myslitelných rozkoší, se náhle setkává s úplně jinou sférou, o níž neměl ani tušení: s milosrdným člověkem, který pokládá za samozřejmost rozdělit se o svůj skromný oběd s hladovým. Pro chudé děvčátko z Apenin, z katolického kraje, je zcela normální a přirozený život podle 25. kapitoly evangelia sv. Matouše: „Byl jsem hladov, a dali jste mi najíst, byl jsem žízniv, a dali jste mi napít…“

V poslední době se mě řada lidí ptala: „Kdy má člověk poukazovat na liturgické excesy a snažit se o jejich nápravu?“ Moji partneři v rozhovoru byli zmateni celou řadou polopravd. Vyloučíme tedy některé mylné odpovědi.

„Aby mohl člověk napravovat excesy, musí mít dokonalou lásku a nezištné důvody.“

Nikdo nemůže vědět, jestli má dokonalou lásku, a nikdo z nás nemá důvody naprosto nezištné – a ani bychom neměli. Zbožná úcta a krása v liturgii přímo ovlivňuje náš duchovní prospěch. Proto máme nezadatelný zájem na tom, aby byla vykonána řádně. Abychom mohli udělit bratrské napomenutí, musíme mít blíženskou lásku, to jest lásku k bližnímu kvůli Bohu (to znamená chtít dobro druhého, včetně dobra spočívajícího v dodržování disciplíny církve), a být ochotni odpouštět, rozhodně ale nemusíme mít dokonalou lásku. Pokus napravit úchylku, která je jako taková definována církví, je už samo o sobě aktem lásky.

Některé excesy jsou samozřejmě horší a nesnesitelnější než jiné. Člověk musí mít jednak znalost liturgického práva a jednak jistý stupeň moudrosti, aby se v těchto situacích vyznal, a pokud mu něco z toho chybí, měl by bez váhání požádat o radu, než se rozhodne něco podniknout. Vědět, co napravovat, kdy a jak, je věcí rozlišování, které svatý Benedikt nazývá „matkou ctností“.

Rakouský Innsbruck nabízí počínaje Popeleční středou svým věřícím možnost reflexe během postní doby a také možnost zapojení věřících do novodobého dění. Tak to aspoň vysvětlují ti, kteří dané skutečnosti, zaštiťované místním ordinářem, nadšeně vítají. Spíše by však jemu samotnému slušela sebereflexe. A pořádná. Oč jde?

Český katolický spisovatel Karel Schulz ve své biografii slavného umělce Michelangela Buonarrotiho líčí nemravný život papežského Říma za pontifikátů renezančních papežů Innocence VIII. a Alexandra VI. na přelomu 15. a 16. stol. Vyzvedává přitom postavičku téměř neznámého kněze Uga, který poctivě každý den slouží mši sv., modlí se, postí a s láskou pečuje o chudé a potřebné. Někteří současníci tenkrát věřili, že právě takoví skromní, nenápadní a obětaví služebníci Kristovi zachrání Církev z jejího zoufalého stavu morálního rozkladu. Církev skutečně na tridentském koncilu zhruba padesát let poté prošla velkolepou duchovní a mravní obrodou.

Tito pokorní, zapomenutí a často bezejmenní hrdinové mně napadají, kdykoliv cestuji naší českou, moravskou nebo slezskou krajinou. Jsme prý „nejateističtějším státem Evropy“ – a přesto tolik nádherných Božích muk nebo kapliček a soch tady stojí v poli, v lese, ba někdy přímo v městské zástavbě! A mnoho z nich je vzorně udržovaných!

Toto nepřekvapuje v sousedním Polsku, na Slovensku nebo v Rakousku, kde se alespoň nominálně hlásí pořád ještě většina obyvatelstva ke katolickému vyznání a do kostela chodí každou neděli třetina Poláků, pětina Slováků a necelá desetina Rakušanů. U nás jsou to pouhá 2–3 procenta obyvatelstva. Navzdory tomu však krucifixy, mariánské kapličky a sochy zde stále stojí jako němí svědkové časů, kdy tato země byla katolická.

Na sv. Valentýna zveřejnila cášská diecéze v Německu na svém facebooku fotografii dvou líbajících se mužů a doprovodila ji titulkem „Liebe ist alles“, tj. Láska je vše. K tomu navíc dodala, že daný výrok platí pro všechny páry a že stejně tak všechny páry, které chtějí požehnat svému vztahu, budou je moci obdržet v jednotlivých kostelích diecéze. Autoři tohoto neuvěřitelného textu neopomněli těmto všem párům popřát „krásného Valentýna“.

V čele diecéze stojí biskup Helmut Dieser, jeden z nejangažovanějších německých prelátů v synodálním procesu. Svého času si nahlas postěžoval, že v Německu tak málo biskupů akceptuje „novou sexuální morálku“ a genderovou ideologii, a to ve 21. století, kdy je tolik třeba změn, jak pravil.

Doplnění redakce: Farář katedrály v Cáchách P. Markus Bruhns na svátek sv. Valentýna sám udělil jednomu homosexuálnímu páru požehnání. Měl na sobě při tomto rouhačském aktu dokonce štolu duhové barvy. Je třeba se ale pozastavit nad tím, že přitom podle uvedeného článku na polském webu římská kurie v březnu r. 2021 prohlásila žehnání jednopohlavním párům za nelegální. V odůvodnění uvedla, že nelze žehnat hříchu, nicméně v září r. 2022 zavedli tuto praxi belgičtí biskupové. Ti v listopadu téhož roku byli v Římě na návštěvě ad limina apostolorum - a jejich jednání se vůbec nestalo předmětem kritiky. Fakta jsou tedy následující: Svatý stolec s neobyčejnou tvrdostí zasahuje tam, kde je celebrována mše svatá v tradičním ritu, ale vůbec neintervenuje, když je žehnáno životu v objektivním stavu těžkého hříchu.

Fámy jsou prý drby, které mají nějaký účel. Nu, doufejme, že pokud jde o kolující fámy o tom, že se František opět chystá tvrdě zakročit proti tradiční mši – možná už na pondělí velikonoční – ukáže se, že to opravdu jsou jen drby.

Na druhou stranu být včas varován znamená být včas připraven. A ať se tyto fámy zakládají na realitě či nikoli, můžeme se vsadit, že Vatikán dříve či později s něčím přijde, a věřte mi, že to určitě nebude nic, co by pomohlo.

Co tedy máme dělat? Především nepanikařte. Byli jsme tu i předtím. Například v roce 1976, kdy „reformovaný“ obřad biřmování občas zahrnoval biskupy ve velmi prapodivném vystrojení, můj otec odmítl riskovat neplatnost svátosti. Požádal arcibiskupa Marcela Lefebvra, aby biřmoval jeho děti – včetně mé maličkosti – a tak to také bylo. Msgr. Lefebvre neměl od místního ordináře žádné povolení, aby biřmování provedl, a nějak jsme to všichni přežili.

Ty časy se dost možná vracejí, a v takovém případě to budeme muset absolvovat znovu. Nevzdáme se. Jak jsem nedávno slíbil v pořadu Remnant Underground, my se budeme modlit za věčné odpočinutí duše papeže Františka při tridentských mších, ať se stane cokoli.

Teď však není na místě očekávat to nejlepší. Máme proti sobě knížectví a mocnosti a musíme se připravit na nejhorší. Je třeba si promluvit s našimi kněžími a dobrými biskupy. Je třeba vypracovat si strategii, která může v některých případech zahrnovat i to, že dáme dohromady prostředky a koupíme starý kostel. Uchýlit se do podzemí prostě znamená uchýlit se do podzemí.

Víme, že současný stav společnosti u nás i v celém světě je víceméně hrůzostrašný. Potraty jsou téměř všude legitimní, hrozí též celosvětové zavedení eutanázie, genderová ideologie s privilegiemi pro homosexuály a „svobodou“ volit si vlastní pohlaví včetně „jiného“ než je mužské nebo ženské, nabírá na síle. Administrativní i justiční teror proti všem zastáncům pravých hodnot je stále větší a nebezpečnější. K tomu ještě přistupují tristní zkušenost s nedávnou covidovou totalitou, nynější rusko-ukrajinská válka bez vyhlídky na brzké ukončení, ekologické šílenství, které je pravou příčinou raketového růstu cen energií atd.