Na sv. Valentýna zveřejnila cášská diecéze v Německu na svém facebooku fotografii dvou líbajících se mužů a doprovodila ji titulkem „Liebe ist alles“, tj. Láska je vše. K tomu navíc dodala, že daný výrok platí pro všechny páry a že stejně tak všechny páry, které chtějí požehnat svému vztahu, budou je moci obdržet v jednotlivých kostelích diecéze. Autoři tohoto neuvěřitelného textu neopomněli těmto všem párům popřát „krásného Valentýna“.

V čele diecéze stojí biskup Helmut Dieser, jeden z nejangažovanějších německých prelátů v synodálním procesu. Svého času si nahlas postěžoval, že v Německu tak málo biskupů akceptuje „novou sexuální morálku“ a genderovou ideologii, a to ve 21. století, kdy je tolik třeba změn, jak pravil.

Doplnění redakce: Farář katedrály v Cáchách P. Markus Bruhns na svátek sv. Valentýna sám udělil jednomu homosexuálnímu páru požehnání. Měl na sobě při tomto rouhačském aktu dokonce štolu duhové barvy. Je třeba se ale pozastavit nad tím, že přitom podle uvedeného článku na polském webu římská kurie v březnu r. 2021 prohlásila žehnání jednopohlavním párům za nelegální. V odůvodnění uvedla, že nelze žehnat hříchu, nicméně v září r. 2022 zavedli tuto praxi belgičtí biskupové. Ti v listopadu téhož roku byli v Římě na návštěvě ad limina apostolorum - a jejich jednání se vůbec nestalo předmětem kritiky. Fakta jsou tedy následující: Svatý stolec s neobyčejnou tvrdostí zasahuje tam, kde je celebrována mše svatá v tradičním ritu, ale vůbec neintervenuje, když je žehnáno životu v objektivním stavu těžkého hříchu.

Fámy jsou prý drby, které mají nějaký účel. Nu, doufejme, že pokud jde o kolující fámy o tom, že se František opět chystá tvrdě zakročit proti tradiční mši – možná už na pondělí velikonoční – ukáže se, že to opravdu jsou jen drby.

Na druhou stranu být včas varován znamená být včas připraven. A ať se tyto fámy zakládají na realitě či nikoli, můžeme se vsadit, že Vatikán dříve či později s něčím přijde, a věřte mi, že to určitě nebude nic, co by pomohlo.

Co tedy máme dělat? Především nepanikařte. Byli jsme tu i předtím. Například v roce 1976, kdy „reformovaný“ obřad biřmování občas zahrnoval biskupy ve velmi prapodivném vystrojení, můj otec odmítl riskovat neplatnost svátosti. Požádal arcibiskupa Marcela Lefebvra, aby biřmoval jeho děti – včetně mé maličkosti – a tak to také bylo. Msgr. Lefebvre neměl od místního ordináře žádné povolení, aby biřmování provedl, a nějak jsme to všichni přežili.

Ty časy se dost možná vracejí, a v takovém případě to budeme muset absolvovat znovu. Nevzdáme se. Jak jsem nedávno slíbil v pořadu Remnant Underground, my se budeme modlit za věčné odpočinutí duše papeže Františka při tridentských mších, ať se stane cokoli.

Teď však není na místě očekávat to nejlepší. Máme proti sobě knížectví a mocnosti a musíme se připravit na nejhorší. Je třeba si promluvit s našimi kněžími a dobrými biskupy. Je třeba vypracovat si strategii, která může v některých případech zahrnovat i to, že dáme dohromady prostředky a koupíme starý kostel. Uchýlit se do podzemí prostě znamená uchýlit se do podzemí.

Víme, že současný stav společnosti u nás i v celém světě je víceméně hrůzostrašný. Potraty jsou téměř všude legitimní, hrozí též celosvětové zavedení eutanázie, genderová ideologie s privilegiemi pro homosexuály a „svobodou“ volit si vlastní pohlaví včetně „jiného“ než je mužské nebo ženské, nabírá na síle. Administrativní i justiční teror proti všem zastáncům pravých hodnot je stále větší a nebezpečnější. K tomu ještě přistupují tristní zkušenost s nedávnou covidovou totalitou, nynější rusko-ukrajinská válka bez vyhlídky na brzké ukončení, ekologické šílenství, které je pravou příčinou raketového růstu cen energií atd.

Tato myšlenka se objevila nejprve u proslulého francouzského dominikánského kazatele 19. století Henriho Lacordaira, ve 20. stol. ji dále svým způsobem rozvíjel známý britský spisovatel a katolický konvertita Gilbert Keith Chesterton. Její trvalou aktualitu jsem si nejnověji uvědomil při sledování videa pod názvem „Co je nevěřícím svaté?“. Bylo sice natočeno už 29.3.2021, ke mně se však dostalo až nyní.

Je to diskuse čtyř osob, protagonisty jsou známý liberální filozof a ateista prof. Václav Bělohradský, a prof. Tomáš Halík, jinak duchovní správce studentské mládeže od sv. Salvátora v Praze. Novinkou je, že Halík se zde nepokrytě přihlásil k ateismu. Dal za pravdu svému spoludiskutujícímu prof. Bělohradskému, jenž odmítá existenci Boha jako Stvořitele. Halík k tomu poznamenal, že prý argument na základě logiky, že tento složitý a důmyslně zkonstruovaný svět musí mít svou první rozumovou příčinu, pochází ze 17. stol. a je už prý dávno nynější vědou překonán. V takového Boha Stvořitele prý ani on nevěří – a v tom se ztotožňuje s ateistou Bělohradským. Bůh je podle něho vnitřní zkušeností člověka, jakousi součástí jeho duchovní dimenze a potřeby.

Dosud se Halík takto otevřeně ateisticky nikdy nevyjadřoval, i když v jeho spisech lze na řadě míst číst o „přihlouplém“ dokazování existence Boha z důmyslného řádu stvoření atd. Halík rovněž dal Bělohradskému za pravdu, když on odsoudil křesťanskou nauku o Boží odměně dobra nebem a potrestání zla peklem. On, Halík, je prý téhož názoru. Člověk by se měl zabývat prioritně svým životem na této zemi, aby ho smysluplně naplnil, ne tím, co bude po smrti. Nevíme prý, co bude po smrti.

Tak jsme se octili již ve druhém měsíci dalšího volebního roku. Nejde mi však na tomto místě o nějaké politikum, to v žádném případě. Pro nás, pro křesťany, je totiž volební každý rok, a nejenom každý rok, ale i každý měsíc, týden, den, ba každý okamžik našeho života. V každé vteřině se přece rozhodujeme mezi tím, co uděláme, nebo naopak co neuděláme. V každé chvíli našeho života volíme mezi dobrem a zlem, mezi růstem ke svatosti a upadnutím do hříšnosti.

Kterýsi svatý řekl, že hříšným se člověk stane v jediné vteřině (tj. upadnutí), ovšem svatým se stává celý život (tj. růst). Zároveň platí fakt, že bez Boha svatosti nikdy nedosáhneme. Bez Boha bude měřítkem naší „svatosti“ naše vlastní já, což přiznejme, mělo-li tomu být doopravdy, není zrovna žádné terno.

„Kdo má Boha, má vše. Bůh samotný postačí,“ napsala svého času sv. Terezie z Àvily. Možná můžeme říct, že my Boha máme, ale má Bůh nás? Má naše srdce, naši duši, celé naše já? Jak to pak tedy je s oním prvním tvrzením – že my Boha máme? Jako co či jako koho Ho takto máme? Věříme v Boha, ale věříme Bohu? Volíme v každém roce, dni, okamžiku vždy Jeho? Chceme být s Ním, nechat se Jím milovat, objímat, vést?

V německém Bundestagu (Spolkovém sněmu) se debatovalo o návrhu strany AfD (Akce pro Německo), aby 15. únor byl prohlášen Dnem pronásledovaných křesťanů. Projekt AfD měl být odpovědí na vzrůstající násilí proti vyznavačům Krista v mnoha zemích světa – poslanci jiných stran ale podrobili tento návrh kritice. Někteří tvrdili, že prý údaje o utrpení křesťanů pro svoji víru jsou nadsazené, jiní zase, že věnování jednoho dne pronásledovaným křesťanským věřícím by prý bylo nespravedlivé vůči vyznavačům jiných náboženství.

Předkladatelé návrhu stanovit Mezinárodní den pronásledovaných křesťanů byli k tomu inspirováni brutální vraždou 21 vyznavačů Krista v Libyi r. 2015, kterou muslimští teroristé spáchali právě 15. února. Ve svém návrhu poukázali poslanci AfD na to, že vyznavači Krista představují dnes skupinu nejvíce pronásledovanou represemi z náboženských důvodů. Odvolali se přitom na data fundace Open Doors, která se už léta věnuje této problematice. Iniciátoři zdůraznili také stále častější útoky na křesťany a křesťanské symboly v německém veřejném prostoru ze strany levicových aktivistů a politiků.

Návrh nezískal podporu parlamentu. Proti jeho přijetí se postavily všechny ostatní tam zastoupené politické strany. Podle sociálně demokratického poslance Falka Drossmanna návrh AfD je prý pokusem využít utrpení pronásledovaných k vlastním propagandistickým účelům. Politik rovněž zpochybnil pravdivost informací o represích s jediným zdůvodněním, že je předkládá křesťanská instituce (tou Open Doors skutečně je, pozn. překl.).