Apologie Církve
Sv. růženec v dějinách i současnosti
Modlíme se správně? V desítkách měst ČR i jinde ve světě se scházejí katoličtí věřící každou středu v 18 hod. u mariánských soch, aby věnovali Matce Boží modlitbu, k níž ona naléhavě vybízí ve svých zjeveních, zejména ve Fatimě. Ano, jde o sv. růženec, jímž si chceme vyprosit tělesné a duchovní zdraví a zároveň ochranu před nesmyslnými opatřeními, která likvidují naši přirozenou svobodu, již nám dal při stvoření Pán. Zvláště pak se jedná o hrozbu povinného očkování, které kvůli souvislosti s potraty je pro nás eticky nepřijatelné, nehledě k negativním účinkům samotných vakcín na lidské zdraví. Katolíci získali v minulosti právě díky sv. růženci vyslyšení mnoha proseb, někdy dokonce přímo zázračným způsobem. To nás vede k tomu, abychom se trochu pozastavili u tohoto známého projevu zbožnosti. Starověk a vrcholný středověk Všeobecně se lze setkat s tvrzením, že modlitba sv. růžence je dílem sv. Dominika z počátku 13. století. Je to pravdivé, ale ne úplné. Tato známá a účinná forma modlitby má totiž svůj delší historický vývoj. Už ve 4. století poustevník sv. Pavel Thébský doporučoval neustálé opakování naučených modliteb, především modlitby Páně Otčenáš, jako nástroj duchovního růstu, stálosti ve víře a účinné prosby o nějakou milost od Boha. V 7. století potom biskup Ildefons ve španělském Toledu horlivě vyzýval věřící, aby často opakovali andělský pozdrav Zdrávas Maria jak v soukromých, tak i ve veřejných modlitbách (tehdy ještě bez dodatku “Svatá Maria, Matko Boží…").
Sluneční zázrak
Boží zjevení, jak hlásá katolická nauka, skončilo smrtí posledního z apoštolů, tj. sv. Jana kolem r. 100. To ale neznamená, že Bůh od té doby přestal s lidstvem komunikovat. Dokazují to četné zázraky, které sice – na rozdíl od zázraků uvedených v Písmu sv. – nezavazují katolíky k víře, spadají do kategorie tzv. soukromých zjevení, nicméně mnohé z nich mají nadčasovou podobu a jsou kdykoliv ověřitelné, takže těžko lze popřít jejich realitu. Sem patří např. eucharistické zázraky na několika místech Evropy (Lanciano, Bolsena aj.), kde po vyslovení konsekračních slov celebrujícím knězem se objevila na sv. hostii živá tkáň srdečního svalu a přetrvala dlouhá staletí až do současnosti. Každý se může o této skutečnosti přesvědčit pouhou návštěvou těchto míst. Dalším dokladem Božího mimořádného poselství o tom, že pravda existuje pouze v Katolické církvi, jsou nezetlelá těla světců, což věda nedokáže vysvětlit (např. vizionářka z Lurd sv. Bernardeta Soubirous). Unikátním je také obraz Panny Marie Guadalupské v Mexiku ze 16. století, jehož původ sám o sobě je vědecky nevysvětlitelný, nadto učenci ve 30. letech 20. století objevili pod mikroskopem v oku Matky Boží celý výjev, jak vizionář Juan Diego r. 1531 před biskupem Zumaragou (srovnání podoby biskupa z oka Panny Marie s dobovým vyobrazením je naprosto identické) rozbaluje svoji tilmu (plášť) s vyobrazením Nejsvětější Panny.
Je sociální nauka Církve ještě dnes aktuální? Selhala Církev tenkrát, nebo selhává dnes?
Za komunistických dob jsme byli zahlcováni tvrzeními, že prý „Katolická církev byla spojencem vykořisťovatelských tříd a podílela se na sociálním útisku chudých…“, dále že prý „obhajovala kapitalistické vykořisťování a stála na straně bohatých…“. Jaká je pravda? Víme jedno: V důsledku dědičného hříchu našich prarodičů v ráji nelze předpokládat vznik dokonale spravedlivé společnosti, kde by neexistovaly křivdy nejrůznějšího druhu. Kdykoliv se někdo pokusil takový stát vybudovat, skončilo to pokaždé krvavou hrůzovládou, dokladem v novověku jsou koncem 18. století jakobínská diktatura za Francouzské revoluce nebo ve 20. století komunistická a nacistická totalita se svými hekatombami nevinných lidských životů, dnešní neomarxistický globalismus a enviromentalismus (falešný zápas za lepší životní prostředí) směřuje rovněž ke krvavé totalitě, jak napovídá současný sanitární teror kvůli podvodné pandemii covidu. Katolická nauka proto pokládá každou ideu a každý pokus vytvořit zde na zemi ještě před příchodem Ježíše Krista k poslednímu soudu dokonale spravedlivý systém za nerealizovatelnou utopii, která může v konkrétní praxi být pro člověka velice nebezpečná, neboť dává příležitost zločineckým individuím typu Robespierra, Lenina, Trockého, Stalina, Hitlera, Maa, dnes Gatese a Schwaba aj. To však neznamená, že se máme jako katolíci vůči konkrétním křivdám a nespravedlnostem chovat pasivně, to by bylo v rozporu s Kristovým přikázáním lásky k bližnímu.
Fatimská tajemství
Poselství Panny Marie dětem Santosovým a Martovým ve Fatimě r. 1917 nelze pochopit bez celkového obrazu tehdejších poměrů v Portugalsku. Svobodní zednáři provedli státní převrat, král Manuel II. uprchl, země se stala republikou. Jezuité byli vyhnáni ze země, kláštery ostatních řeholí se postupně rušily, zfanatizovaná luza ve městech se dopouštěla fyzických útoků proti katolickým kněžím, došlo k četným zraněním, někteří duchovní byli i zabiti. Papež sv. Pius X. vydal r. 1911 proti pronásledování Církve v Portugalsku encykliku „Iam dudum“. Velmistr lisabonské lóže Magalhaes se chlubil: „Za 10 měsíců se nám podařilo to, co se jiným nepodařilo za mnoho let: vyhnali jsme jezuity, zlikvidovali náboženské spolky, zavedli rozvody a oddělili Církev od státu…“ Po r. 1914 teror ustal, nicméně premiér, svobodný zednář Alfonso Costa, zavedl tvrdý administrativní útlak Katolické církve. Sebevědomě a chvástavě prohlásil, že během jedné generace Církev v Portugalsku úplně zlikviduje. V takové atmosféře se zjevila Lucii, Jacintě a Franciskovi Matka Boží. Jsou na velkém omylu ti, kdo tvrdí, že Panna Maria ve fatimských zjeveních údajně lidi „straší“. Nikoliv, v ovzduší pronásledování portugalské církve, kdy mnoho katolíků se bálo otevřeně ji vyznávat, a četní z nich byli antiklerikální propagandou znejistěni a zmateni, přichází Nejsvětější Panna, aby věřící povzbudila, dodala jim naději a ujistila je, že nevěří bájím a omylům, nýbrž prokázané a zaručené pravdě.
Dříve boj, dnes kapitulace
Při sledování servility většiny hodnostářů Katolické církve vůči dnešnímu covidovému a vakcinačnímu diktátu je nutno se ptát: Bylo tomu tak i v minulosti, nebo jde pouze o fenomén současného tzv. aggiornamenta (doslova „zdnešnění“) vyhlášeného papežem Janem XXIII. v předvečer II. vatikánského koncilu?
Mírotvůrce, nebo pacifikátor?
Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky. Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty. Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení.