Ve francouzském Štrasburku vládnou na radnici Zelení, tzn. levice. Ti nyní vydali nařízení, že na každoročním vánočním trhu tentokrát navzdory staleté tradici bude silně omezen, případně zakázán prodej krucifixů. Městská rada rozhodla, že jejich prodej může být dovolen pouze „s výhradou“. Co tím míní, není doposud jasné.

Proč právě kříže? Nebyl by to první případ, kdy ve Francii s odvoláním na to, že jde o „sekulární stát“, byly zakázány katolické symboly na veřejnosti. Omezení prodeje krucifixů je tím absurdnější, že tradiční vánoční trh v tomto městě nese už od 16. stol. název „trh Dítěte Ježíše“.

Ten ve Štrasburku souvisí s tzv. vánočním stromem světa, vystaveným poprvé na náměstí před katedrálou už r. 1539. Od té doby se zde prodávají kromě obvyklého zboží zejména kříže. Štrasburku se v minulých staletích říkalo „vánoční hlavní město“. Proto rozhodnutí městské rady charakterizují některá média jako hrubý a bezprecedentní zásah do této tradice, která je chloubou města a jeho lákavou atrakcí. Radnice ovládaná Stranou zelených rovněž rozhodla o zákazu prodeje všech kožených a kožešinových výrobků na tomto trhu, neboť Zelení odmítají usmrcování zvířat.

Stejně tak ale tato politická strana bojuje proti Katolické církvi a jejím hodnotám. Na jedné straně je útlocitná vůči zvířatům (mimochodem: Katolická církev vždycky kvalifikovala týrání zvířat a jejich bezdůvodné zabíjení jako hřích), na druhé straně právě ona je nejsilnější propagátorkou legitimity potratů, čili zabíjení lidí, což nelze nazvat jinak než pokrytectvím těžkého kalibru. To, co Strana zelených předvádí na štrasburské radnici, nese všechny známky totality a je varovným signálem, jak by se dařilo katolíkům pod jejich vládou. Nejspíš podobně jako v totalitních režimech komunismu či nacismu.

Tak máme jubilejního šedesátníka. Koho? No přece II. vatikánský koncil! Započal 11. října r. 1962. V prostředí tradičních katolíků bylo již napsáno mnoho o jeho plodech. Slibovali „jaro Církve“ – a přišla třeskutá zima ve formě opouštění nedělní účasti na mši sv., přijímání svátostí a vůbec jakékoliv sounáležitosti s Církví, a to geometrickou řadou. Ještě horší hrůzu představuje ale fakt, že všechny dávno odsouzené bludy včetně popření samotných zázraků Kristových právě po koncilu dostaly zelenou k proniknutí přímo do nitra Církve – a dnes se vyučují veřejně na katolických učilištích a hlásají z kazatelen.

Biskup mons. Athanasius Schneider se účastnil Konference katolické identity organizované známým americkým katolickým listem „The Remnant”. Kazachstánský hierarcha při této příležitosti ostře kritizoval válku papeže Františka proti právu na celebraci mše sv. v tradičním ritu.

Postavil se přímo proti motu proprio Traditionis custodes, jakož i proti Responsa ad dubia – pozdějšímu „dodatku” k tomuto dokumentu vypracovanému vatikánským úředníkem zodpovědným za liturgii arcibiskupem mons. Arthurem Rochem. Oba dokumenty biskup Schneider označil za „hrubé zneužití papežského úřadu”, které narušuje dvoutisíciletou tradici Církve.

Bp. Schneider zdůraznil, že papežské rozhodnutí je „bezdůvodné” a „Duch Svatý nemůže odporovat sobě samému” a řídit rozhodnutí papežů tak, aby tatáž mše, která byla po staletí pokladem Církve, se náhle stala pro ni hrozbou.

Církev papeže Františka, jak mons. Schneider prohlásil, vede „boj proti tradicí posvěcenému ritu mše sv., který všichni svatí – přinejmenším v průběhu posledního tisíciletí – milovali, a v případě kněží a biskupů ji sloužili s velikou úctou a obrovským duchovním užitkem”.

Naopak Vatikán, jak poukázal biskup, nemá žádnou pravomoc „prezentovat tuto formu římského ritu, která zůstala beze změny celých tisíc let, jako škodlivou a uplatňovat sankce omezující její celebraci”. Papež nemá k tomu žádnou kompetenci, podobně jako nemá kompetenci zrušit biskupský sbor.

„Z důvodu věrnosti a lásky ke svaté Matce Církvi a z úcty k Apoštolskému stolci biskupové, kněží a věřící se musí cítit být zavázáni k zachování tradiční formy mše sv. a svátostí, ” apeloval bp. Schneider. „Úřady, které nenávidí to, co je svaté, pronásledují tradiční mši. Ale naší odpovědí nesmí být zlost nebo strach, nýbrž hluboká jistota v pravdě a vnitřní pokoj, radost a důvěra v Boží Prozřetelnost,” dodal.

Mučednictví pro svatou čistotu vzbuzuje v dnešním přesexualizovaném světě prosáklém genderovou ideologií čím dál méně uznání. I mezi tzv. progresivními katolíky. O sv. Marii Gorettiové už profánní média mnohokrát referovala, že její obrana před znásilněním byla „přehnaná“. Šlo prý o projev „katolické bigoterie“ zveličující význam panenské čistoty, jež údajně stojí hodnotově níž než vlastní život, proto Marie Gorettiová prý se měla raději nechat Alessandrem Serenellim znásilnit a tak se zachránit. To, že volila opačnou variantu, bylo prý důsledkem jejího „náboženského fanatismu“.

Klást odpor hříchu až k prolití vlastní krve, jak vybízí sv. Pavel – tomu současný svět a žel i současná církev – stále méně rozumí. Žena nebo dívka, která to udělá, je podle našeho dr. Radima Uzla, známého propagátora potratů (nedávno zemřelého), psychopatkou, která se nepochybně vždycky chovala a projevovala mezi lidmi nenormálně a výstředně.

Jenže omyl! Letos 10. prosince bude prohlášena za blahoslavenou studentka medicíny z Brazílie Isabel Cristina Camposová, nazývaná „brazilskou Marií Gorettiovou“. Na jejím chování a vystupování by marně někdo hledal něco excentrického nebo psychopatického. Byla to naprosto normální mladá holka. Přirozená, veselá, kamarádská. Říkali jí „risadinha“, což v portugalštině (úředním jazyku Brazílie) znamená „malý smíšek“. Měla ráda veselou partu svých vrstevníků, s mládeží své farnosti chodila na výlety a za sportem, ráda s nimi zpívala při kytaře veselé písničky. Vášnivě milovala fotbal, na stadionech ráda hlasitým křikem povzbuzovala své oblíbené mužstvo. Tak se přece rozhodně nechová psychopatka.

„Útok na manželství a rodinu je vepsán do tzv. agendy vyváženého rozvoje, která je dnes dominantní ve světové politice a má jasně depopulační charakter. Církev je jednou z posledních institucí, která je schopna se tomuto zjevu vzepřít,“ říká v rozhovoru s týdeníkem „Do Rzeczy“ P. prof. Paweł Bortkiewicz, docent morální teologie na Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského v polské Varšavě a velký obránce tradiční morální nauky Církve.

Tento kněz si všímá toho, že světová revoluce „totální svobody a totálního pokroku“ dělá všechno, aby „vtáhla Církev do anticivilizačního bahna, kde bude sloužit Velkému resetu, přestane být Církví Kristovou a stane se církví globalistů“.

„Konečným cílem bude tady vytvoření jakéhosi pseudonáboženství, jakési pseudocírkve přizpůsobené tomuto světu a jeho vládnoucím ideologiím, zvláště LGBT. Takové projekty jsou faktem, lze o nich slyšet třeba na Ekonomickém fóru v Davosu, ale ne jenom tam,“ vysvětluje.

„Církev vždycky měla nepřátele, kteří existují i dnes, mají konkrétní plán, jak ji zničit, a neustále ho realizují. Metody, které používají, nejsou ale nijak zvlášť novátorské. Prostě jen přibírají nové formy, jejich cílem je zničit Církev, zničit rodinu, zničit lidstvo atd. Vím, co říkám, taková jsou bohužel fakta,“ zdůrazňuje tento duchovní.

Otázka redakce: „A co když tato situace, pokud jde o ideologii LGBT v Církvi, je plodem výchovy budoucích kněží v seminářích? Co když oni opravdu věří v heslo ´Cestou LGBT ke spáse´a vyzvedávají duhovou agendu, protože je učili, že toto je jediná správná cesta?“

Září a říjen bychom s trochou nadsázky mohli nazvat „andělské měsíce“. Důvod je nasnadě: v liturgickém kalendáři totiž na přelomu obou těchto měsíců přicházejí na řadu právě archandělé (29. 9.), resp. andělé strážní (2. 10.).

Andělé… V Písmu je o nich zmínek nespočet. Vezmeme-li si jen Nový zákon, máme zde celou řadu případů, kdy mají tito Boží poslové (anděl – řecky angelos, tj. posel) doslova dějinotvornou roli. Za všechny stačí připomenout jen Zvěstování Panně Marii. V Ježíšově pozemském životě se objevují i poté: jsou s Ním na poušti i v Getsemanech, zcela jistě i v okamžicích Jeho agónie na kříži, třebaže se o tom evangelisté výslovně nezmiňují, anděl pak odvalí kámen od hrobu atd. Samozřejmě se neomezují toliko na setrvávání při Ježíši Kristu. Apokalypsa sv. Jana o nich mluví častokrát a jakou roli sehráli kupř. v životě sv. Petra a Pavla, můžete poznat sami, nahlédnete-li do Skutků apoštolů.

Sv. Bernard z Clairvaux píše o andělech jako o bytostech „s nerozdílnou jednotou srdce a mysli, šťastné ničím nerušeným pokojem, bytosti, jež jsou Boží stavbou stvořenou k Boží chvále a službě Bohu.“ Zastavme se u toho: „…k Boží chvále a službě Bohu“. Tímto jsou pro nás vzorem – takovým způsobem existence, v ohnisku jehož zájmu bude jen a pouze Bůh. Jedině tak dostane náš život smysl, jen tak k Němu budeme moci jednou dojít, jen tak bude i naše srdce a mysl v jednotě, v nerušeném pokoji, v blažené radosti, jež nezná konce ani hranic.

Katolický světec kníže Václav z počátku 10. stol. se stal symbolem české státnosti. To dnes nepopře ani nejzarytější ateista a odpůrce Církve. Státnost neznamená nic jiného než vědomí, že český národ měl v minulosti a má v současnosti svůj stát. S tím ale souvisí další otázka: Jakou vnější podobu si tento stát vybere? Jakou by pro něj volil sv. Václav?

Biskup Athanasius Schneider povzbudil katolíky, aby se účastnili mší celebrovaných Kněžským bratrstvem svatého Pia X. Poznamenal, že FSSPX není „mimo Církev“ a dělá jen „to, co Církev činila vždy až do druhého vatikánského koncilu“.

Mons. Schneider, pomocný biskup z kazachstánské Astany, tuto radu uvedl ve videoklipu z měsíčního videoseriálu otázek a odpovědí, který pořádá Konfraternita Panny Marie Fatimské. V odpovědi na otázku, zda je dovoleno navštěvovat kaple tradičního Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), odmítl často vznášené námitky. FSSPX není ve „schizmatu“, ani jeho členové nejsou exkomunikováni, a proto „nejsou mimo Církev“.

Došlo k exkomunikaci biskupů vysvěcených v FSSPX – kterou samotní biskupové energicky napadali – ale jak poznamenal Schneider, papež Benedikt XVI. tyto exkomunikace zrušil v roce 2009.

Pomocný biskup z Astany naproti tomu konstatoval, že tradicionalistická katolická společnost založená francouzským arcibiskupem Marcelem Lefebvrem je „v neregulérní kanonické situaci“ a vysvětlil, že tato situace nemá katolíkům bránit v účasti na svátostech.

Papež František již během Roku milosrdenství udělil kněžím FSSPX zpovědní fakulty a toto povolení trvá i poté, co Rok milosrdenství skončil. Dále poskytl místním biskupům možnost dovolit katolíkům uzavřít sňatek před kněžími FSSPX, což bylo v té době chápáno jako cesta k možným bližším vztahům s Vatikánem.

Biskup Schneider o těchto povoleních řekl: „Jak by mohl dát papež kanonicky obvyklé fakulty kněžím, kteří by byli mimo Církev? Jak by mohl takové fakulty knězi mimo Církev udělit biskup?“ Dodal: „Musíme být realisté.“

[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.

Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.

Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.

Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled

Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.

Po čase opět zveřejňujeme nejnovější zprávy z katolického a vůbec křesťanského a duchovního světa:

Odmítnutí heterodoxie papeže Františka

Papež František publikoval 29. června na svátek sv. Petra a Pavla apoštolský list Desiderio Desideravi, který pojednává o „liturgické formaci Božího lidu“. V něm v čl. 5 píše: „… všichni jsou pozváni k hostině Beránkově. Aby mohli být připuštěni, stačí pouze svatební roucho víry v Boží Zjevení, která pochází ze slyšení Božího Slova…“

Někteří hierarchové a další významné katolické osobnosti se obrátili na papeže se žádostí o korekci tohoto vyjádření, neboť odporuje nauce Církve. „Církev vždycky učila, že k hodnému přijímání Nejsvětějšího Těla a Krve Páně je zapotřebí rozhřešení od všech těžkých hříchů, kterých se člověk dopustil. I ve výjimečných situacích, které znemožňují vyzpovídat se před sv. přijímáním, musí dotyčná osoba vzbudit dokonalou lítost nad těžkými hříchy, jež spáchala,“ – píší signatáři listu.

Teze, že víra je jedinou podmínkou hodného přijetí Těla a Krve Páně, je navíc v rozporu s 11. kánonem Tridentského koncilu, který ji výslovně označil za herezi s tím, že kdo by tomu zatvrzele učil, má být exkomunikován. Stejně tak je toto Františkovo tvrzení v rozporu s kánony 915 a 916 latinského Kodexu kanonického práva a kánony 711 a 712 východního Kodexu kanonického práva.