USA – Článek o postojích těchto dvou amerických političek odvolávajících se na Boha možná dá vzpomenout na nějaké středověké exemplum předkládané posluchačům či čtenářům k úvaze. Nabízí se řečnická otázka vypůjčená z evangelního podobenství, která z těchto žen plní Otcovu vůli, aniž bychom se museli bát, že tu druhou soudíme.

První z této dvojice je i u nás dobře a zároveň nechvalně známá Nancy Pelosiová. Tato předsedkyně Sněmovny reprezentantů patří v americké politice k nejhlasitějším zastánkyním a propagátorkám vražd nenarozených dětí, přestože o sobě při každé příležitosti hovoří jako o katoličce. Skutečnost, že jde o hřích, ji přitom nijak nevyvádí z rovnováhy, naopak se ve svém boji za „práva žen“ utíká k protiútokům na adresu pro life aktivistů, používajíc přitom naprosto zcestné argumenty, když jejich úsilí označuje za hříšné.

Čtenáři patrně vědí, že sanfranciský arcibiskup Salvatore Cordileone zakázal Nancy Pelosiové vzhledem k jejím postojům a aktivitám přistupovat ke svatému přijímání a vyzval ji k pokání. Zákaz ostentativně dlouhý čas přestupovala a výzvu nereflektovala. Zpráva o zákazu patrně nedorazila do Říma, jinak by se totiž vloni v červnu nemohlo stát, že přijala svátostného Krista přímo ve Svatopetrské bazilice při papežské mši, jak referovala média.

Zastání našla Pelosiová, nepočítáme-li propotratové a LGBT kruhy, u mnoha tzv. celebrit, např. i u herečky Whoopi Goldbergové, která sanfranciskému arcibiskupovi vzkázala, aby se do této záležitosti vůbec nemíchal: „To není tvá věc, kámo,“ pasovala se do role té, která přesně ví, co může a nemůže nástupce apoštolů říkat na téma obrany nenarozeného života.

Cisterciácký klášter v rakouském Heiligenkreuzu pořádá od dubna tohoto roku po celém Rakousku představení muzikálu „Pauline“. Pojednává o zakladatelce Živého růžence v 19. století blahoslavené Paulině Marii Jaricotové a jeho autorkou je spisovatelka a hudební skladatelka Birgit Minichmayrová. Poprvé bude předveden 15. dubna v městském sále města Vöcklabruck, poté budou následovat další představení až do října včetně Vídně a dalších velkých měst Rakouska.

Sv. farář arský Jean Baptiste Vianney se jednou vyjádřil: „Znám osobu, která nese těžký kříž s velkou láskou.“ Tím měl na mysli právě zakladatelku Společenství živého růžence bl. Paulinu Jaricotovou, obdivuhodnou ženu 19. století, kterou r. 2012 sekretář vatikánské Kongregace pro evangelizaci národů mons. Savio Hon Tai Fai u příležitosti 150. výročí úmrtí přirovnal k biblickému Davidovi zápasícímu s Goliášem. Tímto obrem a zároveň symbolem zla je podle onoho hodnostáře osvícenská Velká francouzská revoluce a její dědictví, s nímž tato Kristova vyznavačka musela celý život bojovat. Pocházela z francouzského Lyonu, kde se narodila 22.7.1799. Její rodiče Antoine a Joanna patřili k dobře situovaným měšťanům, vlastnícím tkalcovskou manufakturu a několik obchodů. Byli velmi zbožní, před revolucí r. 1789 finančně podporovali řadu církevních institucí, hlavně klášterů. Během revolučního běsnění let 1789–1799, kdy katolická víra byla postavena mimo zákon, se mohli účastnit mše svaté pouze tajně, ve svém domě přijímali a ukrývali katolické kněze, jimž hrozila poprava. V utajení byly pokřtěny i některé z jejich 7 dětí, Paulina jako nejmladší r. 1799.

Britská rozhlasová stanice BBC vysílala rozhovor s kardinálem Arthurem Rochem, prefektem vatikánské kongregace pro liturgii, který je anglické národnosti. Otázky se týkaly hlavně tradiční liturgie a nejnovějších opatření proti ní, počínaje dokumentem papeže Františka Traditionis Custodes. Kardinál Roche z titulu svého úřadu byl hlavním realizátorem těchto omezení.

Z úst známého publicisty Austena Ivereigha, který se diskuse BBC rovněž účastnil, zazněla nehorázná slova, že prý stoupenci tradiční liturgie představují „zlověstné hnutí“. Kardinál Roche se s ním ztotožnil. Prohlásil, že prý „teologie Církve se změnila“. Poté upřesnil, že má na mysli liturgii a její průběh. „Teologie Církve se změnila. Dříve kněz reprezentoval jaksi na dálku všechny lidi. Byli tak nějak řízeni touto osobou, která jako jediná sloužila mši svatou. Dnes ji slouží nejen on, ale také ti, kteří jsou spolu s ním pokřtěni, a toto je obrovská změna.“ Tak se doslova vyjádřil kardinál Roche.

Jenže stačí znát oficiální katolický katechismus z doby ještě před pár desetiletími, abychom prohlédli heterodoxii nynějšího prefekta pro liturgii. Tam se dozvídáme – a je to nauka Církve od prvopočátku – že mši sv. slouží pouze konsekrovaná osoba, tj. biskup nebo kněz. On má skutečnou moc shůry proměňovat chléb a víno v Tělo a Krev Ježíše Krista. Všichni ostatní, dle slov kardinálových „ti, kteří jsou spolu s ním pokřtěni“, se mohou pouze duchovně a zbožně spolupodílet na tomto aktu biskupa nebo kněze, k čemuž vždycky byli a jsou Církví vybízeni, ale „sloužit“ mši sv. spolu s ním nemohou, neboť nemají moc proměňovat. Takhle to závazně dogmaticky definoval též tridentský koncil. Proč kardinál Roche tuto elementární pravdu, kterou moje generace znala ještě z výuky náboženství na základní škole, přinejmenším zamlžuje?

Ne, jako tradiční katolíci nejsme vůči tomuto polskému papeži nekritičtí. Byl plně poplatný zhoubným novotám II. vatikánského koncilu, na jejichž prosazení se jako jeho účastník vehementně podílel, konkrétně na ekumenismu, dialogu a spolupráci s jinými náboženstvími a na přijetí liberálního pojetí náboženské svobody Katolickou církví. Přímo skandálem bylo tzv. modlitební shromáždění zástupců světových náboženství v Assisi r. 1986, kde papež se modlil spolu s knězem pohanského kultu voodoo a dalšími. Lze připojit i jeho políbení koránu a výkřiky „Ať žije islám!“ při návštěvě Maroka aj. Trapnou záležitostí byla též exkomunikace arcibiskupa Lefébvrea r. 1988. Proto klademe otazník nad jeho kanonizací, která znamená, podobně jako kanonizace jeho koncilních předchůdců, spíše „kanonizaci“ koncilu než osoby.

Na druhé straně však nemůžeme v zájmu pravdy pominout výrazná pozitiva jeho pontifikátu, která zcela postrádáme u nynějšího papeže Františka. Sem patří jeho zásadovost v otázkách morálky, především obrana monogamní rodiny, manželské věrnosti a hlavně nenarozeného života, jak dokazuje zejména encyklika „Evangelium Vitae“ r. 1995. Jan Pavel též změnil vatikánskou politiku ústupků komunistickým režimům, jež ponechávala katolíky pod jejich vládou bez zastání, proto byl oficiálními médii těchto států velmi ostře napadán podobně jako před koncilem Pius XII. Pro moji generaci českých a slovenských katolíků se tenkrát Jan Pavel II. stal symbolem zápasu za svobodu proti totalitě. Rovněž v základních otázkách dogmatu byl pravověrný a na rozdíl od svého předchůdce Pavla VI. zakázal některým heterodoxním teologům (Hans Kueng, Leonardo Boff, Eugen Drewermann aj.) vyučovat na církevních učilištích, případně je přímo suspendoval. Ocenit je třeba i jeho osobní zbožný život, především mariánskou úctu.

S málokterou zemí mají Čechy a Morava společné světské i duchovní dějiny v takové míře jako s Rakouskem. Zájmy obou těchto subjektů se hned spojovaly a hned zase rozcházely. V jednom se ale nikdy nerozdvojily: ve vynikajících osobnostech společných oběma národům, které prosluly svým mravním heroismem nejvyššího stupně. Takovou postavou byla Brňačka a současně Vídeňačka Helena Kafková, řádovým jménem Marie Restituta, popravená německými nacisty pro údajnou „velezradu a napomáhání nepříteli“.

Jejím rodištěm bylo 1.5. 1894 Brno, konkrétně předměstí Husovice, tenkrát ještě samostatná obec. Pocházela z českých rodičů, v křestní matrice měla uvedenou českou národnost. V moravské metropoli ale dlouho nepobyla. Již jako dvouletá následovala své rodiče do Vídně, kde otec Antonín Kafka pracoval jako švec a drobný obchodník. Kafkovi měli celkem 7 dětí, Helena byla šestým. Vyrůstala jako pravá Vídeňačka, chodila do německých škol. Česky ale taktéž perfektně uměla, protože rodiče doma mluvili svým rodným jazykem. Měla vadu řeči, koktala. Navštěvovala proto logopeda a tohoto neduhu se zbavila.

Vídeň a prostředí staré habsburské monarchie jí přirostly k srdci. Smýšlela plně „römisch-katholisch Habsburgtreu“ (římskokatolicky a věrná Habsburkům) k malé radosti svých rodičů, kteří se po rozpadu Rakousko-Uherska roku 1918 odstěhovali do Náměště nad Oslavou, kde se stali československými státními občany (krátce nato se ale znovu odstěhovali do Vídně, a tady ve 20. letech zemřeli).

Vypůjčil jsem si název tohoto článku z poslední kapitoly fantastického románu „Gog“ známého italského spisovatele a katolického konvertity Giovanniho Papiniho ze 30. let minulého století. Líčí v něm život fiktivní postavy jednoho z čelných miliardářů světa, který má po materiální stránce všechno, nač si vzpomene, přesto ale je nešťastný až k zoufalství. Zkouší najít lék v kontaktu s vlivnými politiky, umělci, spisovateli, vědci… všechno marné. Oddává se magii a perverzním zálibám, např. obchodu s mrtvolami… a situace se stává pro něj ještě horší.

Nakonec vyzkouší poslední extravagantní eventualitu, která ho napadla: Vypraví se do italského pohoří Apeniny jako tulák v ošuntělém oděvu. Jednoho dne za horkého poledne přijde na louku, kde zhruba dvanáctiletá dívka pase dobytek. Unaven usedne – a najednou pasačka vytáhne svůj krajíc chleba, který měla k obědu, běží k němu a půlku mu nabízí. Autor klade šokovanému boháči do úst tato slova: „Poděkoval jsem podle možností a zakousl se s rozkoší do krajíce. Ještě nikdy mně nic tak nevonělo a nechutnalo. To že by byl pravý pokrm člověka? A to že by byl pravý život?“

Hlavní postavě románu se otevřely nové prostory, které dosud nepoznala. Pro jednoho z největších boháčů světa to byl šok známý u objevitelů nových světadílů nebo nových planet ve vesmíru. On, jehož dosavadním světem byly jen ostré lokty, likvidace konkurentů, finanční machinace a luxusní život plný všech myslitelných rozkoší, se náhle setkává s úplně jinou sférou, o níž neměl ani tušení: s milosrdným člověkem, který pokládá za samozřejmost rozdělit se o svůj skromný oběd s hladovým. Pro chudé děvčátko z Apenin, z katolického kraje, je zcela normální a přirozený život podle 25. kapitoly evangelia sv. Matouše: „Byl jsem hladov, a dali jste mi najíst, byl jsem žízniv, a dali jste mi napít…“

V poslední době se mě řada lidí ptala: „Kdy má člověk poukazovat na liturgické excesy a snažit se o jejich nápravu?“ Moji partneři v rozhovoru byli zmateni celou řadou polopravd. Vyloučíme tedy některé mylné odpovědi.

„Aby mohl člověk napravovat excesy, musí mít dokonalou lásku a nezištné důvody.“

Nikdo nemůže vědět, jestli má dokonalou lásku, a nikdo z nás nemá důvody naprosto nezištné – a ani bychom neměli. Zbožná úcta a krása v liturgii přímo ovlivňuje náš duchovní prospěch. Proto máme nezadatelný zájem na tom, aby byla vykonána řádně. Abychom mohli udělit bratrské napomenutí, musíme mít blíženskou lásku, to jest lásku k bližnímu kvůli Bohu (to znamená chtít dobro druhého, včetně dobra spočívajícího v dodržování disciplíny církve), a být ochotni odpouštět, rozhodně ale nemusíme mít dokonalou lásku. Pokus napravit úchylku, která je jako taková definována církví, je už samo o sobě aktem lásky.

Některé excesy jsou samozřejmě horší a nesnesitelnější než jiné. Člověk musí mít jednak znalost liturgického práva a jednak jistý stupeň moudrosti, aby se v těchto situacích vyznal, a pokud mu něco z toho chybí, měl by bez váhání požádat o radu, než se rozhodne něco podniknout. Vědět, co napravovat, kdy a jak, je věcí rozlišování, které svatý Benedikt nazývá „matkou ctností“.

Rakouský Innsbruck nabízí počínaje Popeleční středou svým věřícím možnost reflexe během postní doby a také možnost zapojení věřících do novodobého dění. Tak to aspoň vysvětlují ti, kteří dané skutečnosti, zaštiťované místním ordinářem, nadšeně vítají. Spíše by však jemu samotnému slušela sebereflexe. A pořádná. Oč jde?

Český katolický spisovatel Karel Schulz ve své biografii slavného umělce Michelangela Buonarrotiho líčí nemravný život papežského Říma za pontifikátů renezančních papežů Innocence VIII. a Alexandra VI. na přelomu 15. a 16. stol. Vyzvedává přitom postavičku téměř neznámého kněze Uga, který poctivě každý den slouží mši sv., modlí se, postí a s láskou pečuje o chudé a potřebné. Někteří současníci tenkrát věřili, že právě takoví skromní, nenápadní a obětaví služebníci Kristovi zachrání Církev z jejího zoufalého stavu morálního rozkladu. Církev skutečně na tridentském koncilu zhruba padesát let poté prošla velkolepou duchovní a mravní obrodou.

Tito pokorní, zapomenutí a často bezejmenní hrdinové mně napadají, kdykoliv cestuji naší českou, moravskou nebo slezskou krajinou. Jsme prý „nejateističtějším státem Evropy“ – a přesto tolik nádherných Božích muk nebo kapliček a soch tady stojí v poli, v lese, ba někdy přímo v městské zástavbě! A mnoho z nich je vzorně udržovaných!

Toto nepřekvapuje v sousedním Polsku, na Slovensku nebo v Rakousku, kde se alespoň nominálně hlásí pořád ještě většina obyvatelstva ke katolickému vyznání a do kostela chodí každou neděli třetina Poláků, pětina Slováků a necelá desetina Rakušanů. U nás jsou to pouhá 2–3 procenta obyvatelstva. Navzdory tomu však krucifixy, mariánské kapličky a sochy zde stále stojí jako němí svědkové časů, kdy tato země byla katolická.