Katolická církev slaví letos 24.6. svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Srdce bylo vždycky v minulosti chápáno jako symbol lásky, proto i láska Božského Spasitele k lidem byla už ve středověku zpředmětněna jako láska jeho Srdce. Vizionářce sv. Markétě Marie Alacoque sám Pán ve zjevení v letech 1673–5 sdělil své přání, aby Církev zavedla pobožnosti prvních pátků v měsíci k poctě jeho Nejsvětějšího Srdce spojené se zaslíbeními těm, kteří se jich účastní po 9 měsíců.

Svátek Božského Srdce je tedy oslavou Ježíšovy lásky. Tak to prezentují i všechny papežské dokumenty potvrzující oprávněnost jeho úcty, posledním je encyklika Pia XII. Haurietis Aquas z r. 1956. On nás miloval nekonečnou láskou, která šla až na kříž a podstoupila tu nejkrutější možnou smrt jen proto, abychom my, lidé, mohli nezaslouženě dosáhnout věčného života v nebi. Od nás očekává, že se v mezích svých lidských omezených možností, schopností a situací budeme snažit jeho lásku zpřítomňovat a následovat.

Nadpřirozená a přirozená rovina lásky

Ta má ovšem dvě roviny: přirozenou a nadpřirozenou. Kristova nekonečná láska měla svoji nadpřirozenou formu v tom, že Boží Syn se pro naši spásu vydal do krajnosti, až k ukřižování na Kalvárii, což se týkalo nadpřirozeného života člověka. Ta přirozená forma naopak spočívala v Ježíšově službě druhým v rámci tohoto pozemského života a pozemských dober: Pán sytil hladové, uzdravoval nemocné, proměnil na svatbě vodu ve víno, aby pomohl mladým novomanželům atd.

Italský vědec Giulio Fanti působí jako profesor fyziky na univerzitě v Padově a zabývá se hlavně mechanickým a tepelným měřením. Je praktikujícím katolíkem. V posledních letech na sebe upozornil tím, že podrobil známé turínské plátno s otiskem mrtvého muže usmrceného přesně tak, jako Kristus podle evangelií, pokusům s ultračervenými paprsky. Výsledkem bylo, že tím učinil definitivní konec báchorkám o falzifikaci plátna ve středověku. Fanti rovněž prokázal, že k tomu, aby tělo mohlo opustit rubáš a zanechat na něm otisky, bylo zapotřebí obrovské tepelné energie podobné radioaktivní, což ukazuje na Pánovo Zmrtvýchvstání. Fantiho výzkumy tak potvrzují víru katolického lidu, že člověkem na plátně je sám Božský Spasitel.

Rakouský katolický měsíčník Glaube und Kirche 5/2022 publikoval s tímto učencem rozhovor, v němž on uvádí, že kromě turínského plátna jsou předmětem jeho zkoumání též eucharistické zázraky, kterých existuje v Evropě během cca tisíce let více než stovka. Právě tyto výzkumy, kdy měl co dělat s mimořádnými, fyzikálně nevysvětlitelnými jevy, z něj učinily kategorického odpůrce podávání sv. přijímání na ruku. Řekl mimo jiné:

„Bádal jsem nad následujícím případem. V říjnu r. 2020 v jednom severoitalském kostele upadla během sv. přijímání konsekrovaná hostie na podlahu. Byla zvednuta a podle předpisů vložena do nádoby s vodou, aby se rozpustila. Jenže se zbarvila do ruda, začala z ní vytékat krev.

Božítělové průvody jsou dnes svědomitě zachovávány pouze u tradičních komunit tridentského ritu (upozorňuji v Brně na Faměrově náměstí ve čtvrtek 16.6. v 10 hod.). Ve farnostech NOM jen tu a tam, většinou je nahrazuje adorace před Sanctissimem (někde už ani to ne). Podle některých heterodoxních katolíků jsou Božítělové průvody triumfalismem, světskou parádou, analogií ke komunistickým prvním májům a manifestacím k výročí říjnové revoluce.

Pamatuji si živě na dobu, kdy se s Velebnou svátostí chodilo přes celé město nebo vesnici. Navzdory kruté perzekuci Katolické církve se průvody se Sanctissimem v celé řadě obcí konaly i v 50. letech, až v r. 1959 byly definitivně zakázány. Srovnávat je s profánními slavnostmi politicko-ideologického charakteru je absurdní.

Promiňte mi trošičku nostalgie. Co jsme se ještě v dětském věku natěšili na Božítělový průvod, nemohouce se dočkat! A nepodlehli jsme ani lákadlům ve formě různých zábavních atrakcí pořádaných Pionýrem a Svazem mládeže právě proto, aby nás odvedly od účasti. A s jakou radostí jsme ještě v předškolním věku recitovali spolu s rodiči modlitbičku „Andělíčku, můj strážníčku, zejtra bude Boží Tělo, dej nám při něm dobré nohy, a aby nám nepršelo….“

A kolik tu bylo estetického půvabu! Kněz ještě v kostele zanotoval „Člověk jeden…“, za hlaholu zvonů vyšel s Tělem Páně ven, družičky, květiny, ministranti, dechová kapela. Při průvodu nikdy nechyběl „betfótr“ – ze zkomolené němčiny přeloženo „modlící se otec“. Byl to muž s obzvlášť silným hlasem, který předříkával sloky písně. Když zakřičel „Ježíši Králi nebe a země“, slyšeli ho i lidé na samém konci dvousetmetrového průvodu, bez mikrofonu. Muzikanti ihned foukli do trumpet, nádherný a nadšený zpěv zástupu se nesl ulicemi. „Tělo mé je vpravdě pokrm a Krev má je vpravdě nápoj…“, toto evangelium se zpívalo u jednoho ze čtyř oltářů – a vždycky chytlo za srdce. Nebo slova žalmu „Hospodin popřeje příhodného počasí“ s aklamací „A země vydá úrodu svou!“ Na závěr u čtvrtého oltáře svátostné požehnání a Te Deum. Věřící se radostí téměř objímali, nádherná atmosféra, která tak honem nevyprchala.

Katolická církev vytvořila během své požehnané existence kulturní památky nedozírné ceny: architektonické, malířské, sochařské, literární… Nikdy se nebránila zpřístupnit je i nekatolické veřejnosti, pokud projevila upřímný zájem o jejich uměleckou hodnotu. Už na přelomu 19. a 20. století, kdy se poprvé objevil turistický ruch, sloužili zájemcům o umělecké skvosty bez ohledu na vyznání kvalifikovaní průvodci v katedrálách i v dalších chrámech, kněží, řeholníci i laici.

Vždycky ale bylo jasné, že kostel není totéž co hrad, zámek nebo muzeum. Je to především svatyně, kde se přináší oběť samotnému Bohu – a tento aspekt museli respektovat i její nekatoličtí návštěvníci. Prohlídka chrámu se stala skvělou příležitostí k evangelizaci a ke katechezi. Schopný průvodce dokázal vždy při výkladu u krucifixu nebo obrazu Matky Boží vysvětlit, čemu Katolická církev věří a učí.

Pokud by Noc kostelů, kdy se chrámy otevírají k bezplatné prohlídce pro veřejnost, byla takto pojata, potom nic proti. Jenže obávám se, že tak tomu není. Nepokoj budí zejména fakt, že každoročně v den, kdy celá akce ve večerních hodinách započne, se u nás v Brně zruší všechny večerní mše. Už toto je špatně. Chrám je přece místem kultu, kde se sám Bohočlověk při liturgii obětuje a tak sesílá na nás i na celý svět mohutné proudy milostí. Logicky by snad toto mělo mít absolutní přednost před turistickou prohlídkou, nebo snad ne? Ta může klidně počkat až po liturgii, co tomu brání?

Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.

My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?

Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivostiof minors, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.

Doba příprav k oslavě svátku Seslání Ducha Svatého poněkud odsunula památku světce, kterého lze právem označit za mučedníka katolické nauky, jež nekompromisně klasifikuje praktikovanou homosexualitu jako hřích. 3. června si Církev připomíná sv. Karla Lwangu, afrického hrdinu, který následoval Krista a obětoval svůj život, protože nechtěl být po vůli perverznímu chtíči krále Mwangy. Pro dnešek je to opravdu aktuální světec, v časech, kdy ideologie LGBT už bohužel našla své domovské právo i v Katolické církvi. Právě tato ideologie byla příčinou mučednické smrti sv. Karla Lwangy a druhů.

Dnes žel tyto bludy a hříchy, jimž sv. Karel vzdoroval až k prolití krve, se pozvolna stávají oficiální agendou Vatikánu a lokálních církví, zejména německé s její tzv. Synodální cestou. Máme dnes dokonce i organizace nazývající se „katolíci LGBT”, aniž hierarchie reaguje jasným odmítnutím a uplatněním kanonických trestů v případě neposlušnosti. Přesně tak jako u všech dalších projevů modernismu, který, ačkoliv byl jasně odsouzen sv. Piem X. jako „snůška všech herezí“, pronikl po II. vatikánském koncilu hluboko do Církve. Jde o fenomény typu synkretický ekumenismus, rovnost všech náboženství nebo náboženská svoboda bez jakéhokoliv vztahu k pravdě. Nejnovějším projevem této heterodoxie je zhoubný pansexualismus jako vzpoura nekontrolovaných chtíčů proti Božímu řádu. Tuto rukavici vhodili Bohu vyznavači homosexuálně-genderové ideologie.

Bez Ducha Svatého by vůbec nebyl možný nadpřirozený život Církve. Bez toho Ducha, který se ukázal apoštolům ve večeřadle v podobě ohně. Tam došlo k faktickému vzniku Kristovy církve, která dodnes hlásá světu Božskou nauku Páně a vysluhuje svátostmi.

V každé svátosti uděluje milosti Duch Svatý. Při křtu zbavuje duši člověka dědičného i osobního hříchu, poskytuje mu tím posvěcující milost a zároveň jej naplňuje sedmerými dary: rozumu, moudrosti, rady, síly, umění, pobožnosti a bázně Boží.

Při biřmování dochází z moci Ducha Svatého k rozmnožení a prohloubení darů a milostí získaných při křtu, zvláště pak milosti být bojovníkem Kristovým, umět víru statečně vyznat, obhájit a nebát se pronásledování pro jméno Spasitelovo.

Při svátosti pokání se rozhřešení uděluje rovněž skrze Ducha Svatého, sám Spasitel řekl po svém vzkříšení apoštolům: „Přijměte Ducha Svatého! Kterým hříchy odpustíte, těm se odpouštějí….“ (Jan 20,23).

Také proměnu chleba a vína v Tělo a Krev Krista při mši sv. vykonává za spoluúčasti Otce i Syna Duch Svatý, jak věří Církev. Ve východní liturgii sv. Jana Zlatoústého, kterou slaví naši řeckokatoličtí bratři a sestry ve víře, mešní kánon obsahuje tzv. epiklezi, tj. vzývání Ducha Svatého, aby tak učinil. Kánon tradiční římské liturgie sv. Pia V. tuto prosbu adresuje celé Boží Trojici.

Katolík dnes pozoruje s velkým zármutkem, ale i s rozhořčením a také pocitem bezmoci, jak jsou jeho bratři ve víře na celém světě pronásledováni. Bestiality severokorejského komunistického režimu a současných muslimských zemí à la Saudská Arábie, Nigérie či Pákistán nebo teroristických organizací typu Islámského státu, al Kajdá či al Nusrá překročily všechny únosné meze. Jak my na to reagujeme? Bohužel pouze řečičkami o dialogu a míru, nebo dokonce mlčením o pronásledování křesťanů a zdůrazňováním perzekuce příslušníků jiných náboženství. Tomu říkáme křesťanský postoj?

Samozřejmě probíhají modlitby Církve, zprávy o utrpení našich bratří a sester ve víře v nás vyvolávají soucit, snad i slzy vhrknou do očí – ale to je všechno. Kde je tady duch kruciát, křížových výprav? Ten duch, který volal na synodě v Clermontu r. 1095 „Deus vult!“ (Bůh tomu chce!) a inspiroval bohaté i chudé k oblečení brnění, k opuštění všeho a ke strastiplné cestě do Svaté země na obranu života tamních křesťanů vražděných a mučených tureckými hordami? Už zcela vymizel?

To by ještě nebylo tak zlé. Současné ohrožení katolické víry v Evropě by ho dokázalo znovu objevit nebo vzkřísit. Jenže tento „duch kruciát“ je dnes samotnými církevními představiteli ostrakizován a napadán jako „neláska“, „fundamentalismus“, „konfrontace“, „xenofobie“ apod. Neustále je nám z ambonů v kostele, v katolických školách i v katolických médiích vtloukána do hlav pacifistická hereze podpíraná nehoráznou lží, že islám je „mírumilovným náboženstvím“ a teroristé Islámského státu jsou prý pouze extrémisty vymykajícími se z tradiční muslimské religiozity. Zamlčuje se nám, že prorok Mohamed nebyl žádným mystikem a náboženským reformátorem, ale masovým vrahem, lupičem, smilníkem a pedofilem. Takto si ovšem my, katolíci 21. století, připravujeme do budoucna svou vlastní likvidaci.

O významném svátku Všech svatých si katolíci připomínají nevyčíslitelný zástup světců, světic a dobrých andělů, kteří Boha milovali a milují víc než sebe a z Jeho rukou přijímají dar věčného života ve slávě. Netřeba připomínat, že jména většiny z nich nebudeme znát, dokud se – dej Bůh a s Jeho pomocí – sami nepřipojíme k jejich počtu.

Jednou z věcí, kterých je třeba se vyvarovat, je skepse týkající se světců, jejichž životopisy nám byly předány už zde na zemi. Přesto je tento postoj pod vlivem svůdné zástěrky „vědeckých kritérií“ vita sanctorum po desetiletí normou. Katoličtí i nekatoličtí historici vyprávění o svatých, zejména těch nejstarších, až příliš často zpochybňují. Tím se však ztrácí velká část pravdy, kterou nám Bůh chce dát, a velká část plodů, které můžeme duchovně získat studiem náboženských dějin. K aktům raných mučedníků (jejichž oficiální „životopisy“ jsou tak často zpochybňovány) píše P. Peter Regalatus Biasiotto:

„Potlačením všech legend bychom v některých případech přišli o jediný způsob, jímž můžeme překlenout propast, která nás dělí od našich předků. Pro překonání takové propasti je legenda vskutku vratký most, ale most to pořád je. Možná je zatížený staletými nánosy a parazitickým růstem a oslabený vlastní enormní tíhou nepravděpodobnosti. Avšak sám břečťan představivosti, který si kdysi prorazil cestu mezi kameny, dnes brání chabě pospojovaným obloukům v pádu do zapomnění. Po takovém mostě nemůžeme přejít propast, ale skutečnost, že most existuje, nám říká, že před sebou máme propast, a nikoli prázdnotu – že za temnotou a zdánlivě bezcitnou strží je pevný základ poskytující solidní oporu mechem obrostlému, malebnému mostu legendy.“ (History of the Development of Devotion to the Holy Name)

Od atentátu na Heydricha, vyhlazení Lidic a dopadení odvážných atentátníků-parašutistů (vše proběhlo od 27.5. do 18.6. r. 1942) uplynulo již 80 let. Osud obyvatel Lidic vždycky bude smutnou připomínkou lidské bestiality, jak o tom píší téměř všechna česká média. Jenže pro katolíky tady existuje ještě druhá, odvrácená tvář Lidic, o níž se nemluví. Vyprávěl však o ní svým přátelům a známým lidický farář P. Josef Štemberka, světec, jenž odmítl nabídku milosti kvůli vysokému věku a šel jako dobrý pastýř se svými farníky statečně na smrt. Existoval o tom i záznam, pořízený farářem Štemberkou ve farní kronice, zničené esesáky při vyhlazení obce. Vím o tom od svého strýce, katolického kněze vězněného za komunistů, jenž se setkal v pracovním lágru v Jáchymově s několika lidmi, kteří vše na vlastní uši slyšeli přímo od P. Štemberky a viděli kroniku.

O co se jednalo? V Lidicích po r. 1918 a vzniku samostatné republiky došlo k velké odpadové vlně obyvatelstva v důsledku protikatolické agitace spolku zvaného „Volná myšlenka“. Když r. 1919 sociálně demokratický ministr školství Gustav Habermann nařídil odstranění křížů ze škol, lidičtí horlivci je umístili na dvoře Horákova statku, přidali ještě kříže z radnice a ze soukromých domů, a hranici zapálili. Farář Štemberka, věrný syn Církve, který kategoricky odmítal „reformy“ předkládané radikály z Jednoty katolického duchovenstva, se stal předmětem bezuzdného štvaní ze strany místních socialistů, volnomyšlenkářů a později odpadlíků k sektě nazývající se „československá církev“ (po válce československá církev husitská), jež vznikla na počátku r. 1920. Tyto útoky P. Štemberku (není vyloučeno, že došlo i k fyzickému napadení) natolik vysilovaly, že žádal pražské arcibiskupství o odchod z Lidic, nebylo mu ale vyhověno.

WHO připravuje spolu se Světovým ekonomickým fórem globální puč, který má odejmout značnou část suverenity národním státům. Proto je zapotřebí ještě více klást odpor, což by mělo být prioritní záležitostí Vatikánu – píše arcibiskup Carlo Maria Viganò ve speciálním článku, zveřejněném 21. května na portálu LifeSiteNews.com.

„V příštích dnech členské státy Světové zdravotnické organizace (WHO) budou hlasovat o rezoluci týkající se opatření v době pandemií, které postihují svět. Tato rezoluce přenáší suverenitu jednotlivých zemí v této záležitosti na WHO, tj. na nadnárodní těleso, které je ve značné míře financováno farmaceutickým průmyslem a Fundací Billa a Melindy Gatesových. Jestli většina odsouhlasí tuto rezoluci, WHO tím získá výlučnou mezinárodní autoritu v případě pandemie, což jí dovolí určovat pravidla včetně karantén, lockdownů, povinných očkování a očkovacích pasů… Nikým nevolení technokraté tak budou mít paradoxně větší moc než vláda, kterou si občané zvolili v demokratických parlamentních volbách" - napsal arcibiskup.

Podle mons. Viganó WHO usiluje o „zablokování jakéhokoliv odporu vůči Agendě 2030”, to znamená strategii tzv. “plánu udržitelného rozvoje” schváleného Valným shromážděním OSN r. 2015, který preferuje celosvětovou kontrolu ekonomiky na základě ekologických priorit. To může mít podle arcibiskupa závažné důsledky. Mons. Viganó soudí, že již v době “psychopandemie” se ukázalo, jak jednotlivé vlády na celém světě jsou podřízeny nadnárodním grémiím funkcionářů; podle jeho hodnocení teprve v budoucnosti poznáme katastrofální účinky očkování experimentálním preparátem mRNA. Arcibiskup nemá pochyb o tom, že farmaceutická lobby plánuje další velké akce a WHO se připravuje, aby je realizovala.

V USA se očekává snad v červnu verdikt Nejvyššího soudu, který má zrušit dřívější rozsudek z r. 1973 (tzv. proces Roe versus Wade), jenž legalizuje potraty od okamžiku početí až do porodu jako tzv. „právo ženy“. Je potěšující, že v tomto státě, který je světovou velmocí, mohutně sílí hlasy proti zabíjení nenarozených dětí.

Smutkem ale naplňuje, že katolická hierarchie USA zaujímá spíše nemastný neslaný postoj. Navenek sice biskupská konference vydá občas prohlášení na podporu nenarozeného života, jenže tomu radikálně odporuje praxe podávání sv. přijímání propotratovým politikům, zejména prezidentu Joovi Bidenovi a předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové.

Tím více potěší, když se vyskytnou mezi biskupy výjimky, jimž nechybí odvaha. Takovou se nejnověji ukázal být arcibiskup ze San Franciska Salvatore Cordileone, jehož příjmení lze volně přeložit jako „Lví srdce“. Nomen omen. Mons. Cordileone vydal reskript kněžím své arcidiecéze, že nesmějí podávat madam Pelosiové, která tam má své domovské právo, sv. přijímání do té doby, dokud nezmění svůj postoj k otázce potratů. Pelosiová, která podobně jako Biden ostentativně vyzvedává svůj katolicismus, bojuje celosvětově za tzv. „právo ženy“ na potrat bez jakéhokoliv omezení od početí až do porodu. Arcibiskup Cordileone s ní několikrát hovořil a snažil se ji přesvědčit o totální neslučitelnosti jejího přístupu s katolickou vírou a morálkou. Všechno marné, proto nezbylo, než sáhnout k tomuto kroku. Svou podporu mu veřejně vyjádřilo už několik biskupů USA, zejména Joseph Strickland, Samuel Aquila aj.